Týdeník Respekt pocítil nutkání vzít si trošku na paškál Dominika Duku. A zjistil, že primas český je vlastně docela špatný katolík, protože neposlouchá papeže a má jiné názory než Tomáš Halík. Autor Josef Bouška (konzultant v oblasti komunikace a marketingu) Dukovi v článku Je papež emotivně přeexponovaný? v kostce vyčítá distancování se od Halíkova slavného „protizemanovského“ rozhovoru a jiný názor na uprchlíky než papež František. Dopouští se při tom ale řady omylů a občas dochází i k docela překvapivým závěrům.

Například podle Boušky “církev má skutečně svůj hlas, ale tím vůbec není Česká biskupská konference, nýbrž papež František”. Takže… podle Kodexu kanonického práva je papež nejvyšší představený v církvi, na straně druhé v místní církvi (diecézi) je nejvyšším představeným diecézní biskup, kterému náleží veškerá řádná, vlastní a bezprostřední moc, kterou vyžaduje výkon jeho pastýřského úřadu, s výjimkou případů, které právo, nebo rozhodnutí papeže vyhrazuje buď nejvyššímu (papeži), nebo jinému představenému. (Kán 381 CIC 1983)

Filiálka Říma?

Biskup je tedy vlastním pastýřem své diecéze. V této souvislosti lze připomenou výrok spíše liberálního mnichovského arcibiskupa (kard. R. Marxe) řečený v souvislosti se synodou o rodině, že totiž „nejsme žádnou filiálkou Říma“, na což mu konzervativní katolíci a biskupové odpověděli, že biskup není pro změnu žádnou filiálkou biskupské konference. Takže to není tak jednoduché…

Každopádně stanoviska biskupských konferencí a synod jsou oficiálním hlasem církve, zatímco papežova tisková prohlášení nemají oficiální status, pokud nejsou v nějakém oficiálním dokumentu nebo proslovu. I oficiální věroučné výroky papeže mají určité stupně a úrovně, přičemž projevy a kázaní patří k těm nižším. V případě úrovní vyšších pak papež svá vyhlášení vesměs konzultuje nejen s kardinály v Římské kurii, ale také s biskupy a teologickými poradci.

Dále Bouška tvrdí, že “svatý otec, následník svatého Petra, je tím, kdo dle Prvního vatikánského koncilu vymezí doktrínu víry a morálky závaznou pro veškerou církev. Duka je biskupem Halíkovým, leč biskup římský je biskupem všech a doktrínu morálky vyjadřuje nadmíru jasně”. Opět chybně… tzv. papežská neomylnost z prvního Vaticanea vůbec není o vymezení pravidel pro církev, ale o možnosti papeže rozhodovat poslední autoritou o věcech víry a morálky – což (spíše politický) názor na uprchlíky tak úplně není. Navíc se toto rozhodnutí musí dít předepsaným způsobem “ex cathedra”, což se asi stalo v historii jedinkrát – v roce 1950 (Dogma o Nanebevzetí Panny Marie). Kromě toho není papež uznáván jako biskup všech, ale jen jedné, třebas největší, křesťanské církve, ale to je detail a autor to asi tak myslel.

Deka místo svátosti

Bouška si v Respektu také stěžuje na katolíky, kteří „opouštějí hlas svého pastýře a každých pár slov o pomoci potřebným doprovázejí mnohem delším výčtem výhrad a podmínek”. Ponechme stranou, že se to nestalo. Čistě logicky: pokud jsou pastýři biskupové, tak jen těžko mohou lidé souhlasem s Dukou opouštět jeho hlas.

Některé věci se snad ani nedají komentovat“ “Je-li papež v katolické věrouce správcem klíčů od království nebeského, má český kardinál k nebesům o dost dále než leckterý anarchista rozdávající deky promrzlým Syřanům.“ Kdo drží klíče, je v Bibli řečeno jasně: apoštol Petr (papež), moc svazovat a rozvazovat však dostali všichni apoštolové (biskupové). Tím, kdo rozhoduje o vstup na nebesa, určitě není žádný člověk. Každopádně představa davů anarchistů, rozdávajících uprchlíkům deky, zatímco vyžraný prelát si sedí v Arcibiskupském paláci je sice zábavná, byť dost mylná, ale o to vlastně nejde. Podstatné je, že tvrzení, že rozdávání dek je nějaká svátost, je dost zásadním nepochopením toho, co svátost je (dobrý skutek není automatická záruka cesty do nebe).

Co je každopádně velmi zajímavé, na jakou stranu se v tisíciletých sporech o autoritu papeže v církvi přiklonil autor církvi ne zrovna nakloněného časopisu. Pan Bouška zdůrazňuje autoritu papeže, která je v katolické církvi jistě klíčová. Asi však nezaregistroval, že kromě Prvního vatikánského koncilu s jeho papežskou neomylností a papežským primátem, přišel i Druhý vatikánský koncil, který církev zásadně posunul od uzavřenosti a strnulosti k modernitě (vida, tady by člověk čekal od Respektu potlesk…). Druhý vatikánský koncil zdůrazňuje kolegialitu biskupů a klade důraz na synodalitu. Pokud je tedy Respekt tak jasným zastáncem konzervativního postoje v striktním smyslu papežského primátu, tak jistě zastává i názor, že je třeba důsledně dodržovat magisterium (řádné učení) papeže bl. Pavla VI. který v encyklice Humane vitae z roku 1968 jasně odmítá potrat a především používání umělé antikoncepce. Tuto nauku pak mnohokrát potvrdili sv. Jana Pavel II. a Benedikt XVI. To vše je pak v oficiálních církevních dokumentech a ve svých důsledcích to pak je k nalezení např. v Katechismu. To byla samozřejmě humorná vložka, to od Respektu neočekáváme. Ale pokud někdo argumentuje papežem, tak snad se vším všudy…

Papež, jak se zrovna hodí

Pokud se ale vrátíme na zem, tak si připomeňme, že je nutno rozlišovat papežovy názory a případná mediální vyjádření a oficiální dokumenty a případně jeho oficiální kázání či proslovy (alocuciones), které jsou učením církve na nižší úrovni. Pokud však je něco soukromý názor papeže, nemusí to být oficiálním učením církve. Papež František v některých svých promluvách skutečně volá kupříkladu po otevřenosti pro uprchlíky. Na straně druhé neexistuje žádný oficiální církevní dokumentu, kde by se pravilo, že někdo má někomu rozdávat deky a tím vejde do Nebe.

Papež František říká mnoho věcí a zastánci „vítací kultury“, stejně jako pan Bouška, si z toho vybírají, co se jim hodí – totiž výzvy k otevřenosti pro uprchlíky. Naopak papežem Františkem často připomínanou tezi o rozptýlené, již existující, 3. světové válce slyšet není. Stejně jako si nikdo nevšímá, že vatikánská diplomacie se nikdy nevyjádřila proti vojenskému angažmá Ruska v Sýrii, ačkoliv v roce 2013 vyhlásil František modlitební tažení proti možné západní intervenci. To není hodnocení, zda je to správně či nikoliv, jen ukázka selektivního výběru papežových stanovisek.

Dokumenty o pastýřské službě biskupů zdůrazňují péči o všechny – včetně cizinců. První však, koho musí pastýři církve přijímat, jsou jejich vlastní věřící. Je jistě žádoucí mírnit strach a emoce, otázka je, zda jenom moralizování, které provádí Tomáš Halík svým neustálým tepáním těch, kteří mají strach z jiných kultur, je tím pravým. Skutečný pastýř musí mírnit emoce, ale také mít pochopení – nejen moralizovat.

Papež František nekompromisně hlásá veliký imperativ evangelia, kardinál Duka o něm ví, ale má také pochopení pro slabé, chybující a bázlivé lidi. Obojí má jistě v církvi místo.

Když už, tak už…

Doufám, že když pan Bouška tak důsledně moralizuje v této věci, bude konzistentní a připomene církevní nauku i o jiných morálních tématech jako je zákaz nedělní práce, stejné důstojnosti všech mužů a žen, odmítání potratu a umělého oplodnění (IVF), nepřípustnosti mimomanželského pohlavního života, nemorálnost umělé antikoncepce, vydírání a vykořisťování uprchlíků převaděčskými mafiemi, odmítání rozvodu aj. Když totiž Respekt objevil kouzlo papežského magisteria, tak prosím – oficiální a celé, nejen selektivní výběr některých výroků papeže Františka.

Autor je římsko-katolický duchovní

Poznámka: Tento text je spíše poznámkou k textu J. Boušky na webu Respektu než propracovaným teologickým pojednáním.

Poznámka II: Skvělý text, který rozebírá činnost a postoje týdeníku Respekt, naleznete na stránkách OI v článku Jana Mazance Několik úskalí respektu k Respektu. O vztahu ke katolické církvi z něj vybíráme:

V církvi pak Respekt analogicky straní těm, kdo chtějí „pokrokem a demokratizací“ odstranit údajná tabu a předsudky. Pro komentování si Respekt vybírá kritiky církve: Ivana Štampacha, Martina C. Putnu nebo Jana Jandourka. Řadu let mu byl „disidentskou“ autoritou i Václav Malý, ale zájem o něj opadl, když se stal biskupem a když se zúčastnil koncertu Daniela Landy. Zvláštní statut má v Respektu Tomáš Halík – na jednu stranu ho vidí jako církví trpěného rebela s liberálními názory, na druhou stranu ho seřvou, když odmítne dělat hrdiny z redaktorů Charlie Hebdo, kteří nemají úctu k žádnému náboženství.

Při odchodu Benedikta XVI. z papežského úřadu Respekt napsal, že to bylo „jedno z jeho nejrozumnějších rozhodnutí“ a že „Vatikán je v rozkladu“. „Nedá se ani čekat, že by se Benediktův nástupce pustil do reforem, po nichž se (všimněme si toho zobecňujícího „se“ – pozn. aut.) léta volá, jako je dobrovolnost celibátu, otevření kněžské služby ženám, zavedení demokratických prvků nebo zmírnění postoje vůči homosexualitě či antikoncepci. Papežství i katolictví se stalo pro vnější svět nepřitažlivou institucí, která se stará o svá nesrozumitelná dogmata,“ nastínil tehdy Respekt svůj rovnostářský pohled na církev.

Ovšem v černobílém vidění – špatný konzervativní/dobrý liberální – se nový papež František nemohl nestát favoritem časopisu (vedle dalajlamy). „Zasvěcení znalci (Respekt se jimi zaštiťuje, aniž by uvedl jména – pozn. aut.) Vatikánu vidí pokračování jeho snah napravit pošramocený obraz církve, který mu zanechal nepopulární Benedikt XVI., který zdůrazňoval, že katolíci jsou exkluzivním uzavřeným klubem (že by to takhle papež opravdu řekl?– pozn. aut.) František odmítl přepych vatikánských paláců a potlačil morální dogmata, kterými církev dráždila liberály.“ (Respekt 51-52/2013)

Není pak divu, že Respekt žádá, aby se katolíci omlouvali za různé věci – včetně „kolonizace“ původních indiánských kmenů. Ačkoli si časopis zakládá na „vidění věcí v souvislostech“, u tohoto tématu nenapsal, že v té řada indiánských kmenů měla v té době krvavé rituály a právě církev je od nich odrazovala.

Podobný případ „selektivního vidění“ Respekt uplatnil při psaní o skupině Pussy Riot, která jako by ho zaujala dvojnásob: za protest proti Putinovi i proti církvi. Jindy tolik souvislosti zdůrazňující časopis neuvedl, že členka Pussy Riot Naděžda Tolokonnikovová se „proslavila“ v rámci jiné skupiny veřejnou souloží, kterou byly nuceny vidět i kolemjdoucí rodiny. Přitom třeba Lidové noviny tuto souvislost zmínily, ale Respektu se zřejmě nehodila do jím vykresleného obrazu „morálně silných rebelek“.