Tři týdny poté, co syrský diktátor Bašár al-Asad zahubil přes 1400 vlastních obyvatel chemickými zbraněmi, zveřejnila Obamova administrativa rámec dosažené dohody o likvidaci Asadova chemického arsenálu. Dohodu zprostředkovalo Rusko – spojenec a vyzbrojovatel Sýrie. Dohoda pronikavě proměnila geopolitickou situaci, a to hned v několika aspektech. Předně obsadila ruského presidenta Vladimíra Putina do věru nečekané role mírotvorce – a zároveň do role politického dobrodince, jenž hodil záchranné lano americkému presidentovi zoufale se snažícímu vyhnout se vojenskému zásahu, o němž krátce předtím prohlašoval, že je na spadnutí. Putin a Obama formalizovali výměnný obchod, z něhož oba vůdci zdánlivě získali, co chtěli. Obama hledal způsob, jak se postavit syrské krizi bez nutnosti nasazení amerických sil. Putin chtěl dále posílit svůj bájný obraz bohatýra a stvrdit sílu Ruska na světové scéně.

Zájmy obou stran svědčí o zásadních rozdílech ve vůdcovských stylech a navzájem se doplňují – bohužel neblaze. Obama o sobě říká, že byl zvolen, „aby války ukončoval, nikoliv rozpoutával“. Putin naproti tomu rozehrává dobrodružný ruský epos. Trvá na „zásadním morálním nároku Ruska“ těšit se respektu všech států. V jeho interpretaci to znamená agresivně prosazovat zájmy Ruska, vzniknou-li konflikty v jeho klientských zemích, jako je právě Sýrie. Tím, že Washington v podstatě odevzdal syrskou agendu Rusku, naplnili oba vůdci své cíle.

Problém je, že Obamovy cíle byly přízemní a Putinovy grandiózní. President Spojených států amerických, jediné světové velmoci, uhrál díky dohodě plichtu s Kongresem a dostal se na půl dne do televizního zpravodajství, kde ho za to pochválili. Despotický president nestabilního a hospodářsky zbídačeného Ruska – v pravém slova smyslu druhořadé mocnosti – dostal výměnou pravé poklady, jež mu umožnily upevnit autoritativní moc doma i v cizině.

Pod vládou Putina chápe Kreml vztahy s USA jako hru s nulovým součtem, v níž oslabení Ameriky automaticky znamená vzestup Ruska. Z tohoto pohledu se Putinovo záchranné lano začíná jevit spíše jako oprátka. Dohoda mající za účel zbavit syrskou vládu chemických zbraní pravděpodobně tento účel nesplní. Zato však umožní Putinovi ochromovat vliv Ameriky a spolupracovat s jejími odpůrci. Ujednání pravděpodobně zanechá na Obamově presidentství nesmazatelnou stopu porážky a způsobí těžké škody americkým národním zájmům.

Když byl oznámen rámec dohody, utrousila americká vyslankyně u OSN Samantha Powerová následující hlášku na twitteru: „Ještě před třemi dny se zdálo nemožné pohnat Asada diplomatickou cestou k zodpovědnosti, a vida: hrozba amerického zásahu přiměla Rusko zasednout za jednací stůl.“ Až na to, že sled událostí hovoří o něčem jiném. 30. srpna – týden poté, co se svět dověděl o chemickém útoku – vystoupil ministr zahraničí John Kerry se zdůvodněním naléhavé nutnosti použít sílu proti Asadovi. Následujícího dne oznámil Obama, že je v jeho pravomoci udeřit na Sýrii a ztrestat ji za použití chemických zbraní. O něco později však prohlásil, že pozdrží své rozhodnutí, dokud nevyjádří svůj souhlas také Kongres – což si vyžádá nejméně týden. Tři dny nato Kerry a priori stanovil meze případného amerického zásahu a přislíbil Senátnímu výboru pro zahraniční vztahy, že na syrskou půdu „nevkročí americká noha“.

9. září pak Kerry pronesl v Londýně dva improvizované výroky, jimiž původní hrozbu prakticky zcela popřel. Nejprve charakterizoval potenciální operaci v Sýrii jako „nepopsatelně malou a omezenou akci“. Kromě toho uvedl, že Asad může odvrátit útok, pokud by „v příštím týdnu odevzdal mezinárodnímu společenství do posledního kusu všechny chemické zbraně“.

Putin skočil po kořisti a už ji nepustil. Na sklonku téhož dne obdržel ruský ministr zahraničí Lavrov od Asada neformální souhlas s odevzdáním syrských chemických zbraní. Dalšího dne večer promluvil Obama k národu a naservíroval mu směsici protichůdných sdělení. Hřímal o nezbytnosti učinit přítrž hrůzám, jež Asad páchá, a zároveň se přimlouval za prozkoumání diplomatických řešení navrhovaných Ruskem a vyzval Kongres, aby odložil hlasování o vojenském zásahu – tedy hlasování, které o týden dříve požadoval. Vzápětí došlo k uzavření dohody a o čtyři dny později byla zveřejněna.

Nemůže být řeč o tom, že by americká tvrdost přivedla Rusy k jednacímu stolu. Naopak. Americká váhavost vrátila Rusy do hry.

A do hry se Rusové vrátit potřebovali, zejména po provokaci, jíž se dopustili uprostřed léta. V srpnu usiloval o azyl v Rusku Edward Snowden, někdejší zaměstnanec společnosti Booz Allen Hamilton, jenž vyzradil americké zpravodajské informace. Obama osobně apeloval na Putina, aby byl Snowden vydán k soudnímu procesu do Spojených států. Snowden se více než měsíc zdržoval na moskevském letišti a Putin se o jeho osudu vyjadřoval s taktickou neurčitostí. Když nakonec definitivně shodil americkou žádost pod stůl a udělil Snowdenovi dočasný azyl, zrušil Obama nadcházející schůzku na nejvyšší úrovni v Moskvě. Dal tak veřejné sbohem politice „resetování“, jíž se Washington snažil obnovit dobré vztahy s Ruskem, narušené příkrou reakcí Bushovy vlády na ruskou invazi do Gruzie v roce 2008. Jistý vládní činitel označil Putinovo rozhodnutí za „nejprovokativnější studenoválečnické gesto, jaké mohli Rusové učinit“. Pět let Kreml odmítal trpělivé, uctivé námluvy Washingtonu. Udělení azylu Snowdenovi se stalo pro Obamu příslovečnou poslední kapkou. Putin do té doby pojímal politiku resetování jako jednosměrný mechanismus, jenž mu uvolňoval ruce k realizaci ambicí doma i v zahraničí, aniž by se musel obávat americké odvety. Když Američanům trpělivost došla, uzavřel se Moskvě důležitý manipulační kanál. Teprve syrská krize dala Putinovi novou šanci.

Ruský plán, jak zbavit Asada chemických zbraní, přináší nesčetná nebezpečí. Na obecné rovině je zde neblahý fakt, že Spojené státy daly najevo nízký zájem a nízké odhodlání bránit své zájmy v zahraničí, takže Rusko může v nadcházejících měsících a letech těžit z trhlin ve vztazích Ameriky k jejím spojencům, jako jsou Francie nebo Turecko, jež se cítí rozhodnutím Washingtonu zrazeni. Nadto však uzavřená dohoda nabízí Putinovi celou plejádu možností využít nově nabytou důležitost k praktikování zlopověstného avanturismu.

Nejprve je třeba pochopit jedno. Je-li plán na zabavení Asadových zbraní těžko splnitelný – což se všeobecně předpokládá – pak z toho bude mít prospěch Putin. Zajištění chemických zbraní ve válečné zóně je neuvěřitelně obtížný úkol vyžadující nasazení obrovského počtu inspektorů a vojáků, kteří by je střežili, transportovali a ničili. Syrská občanská válka zuří dál, takže průtahy a potíže při přebírání a přemisťování zbraní mohou ruská a syrská vláda snadno klást za vinu nepřátelské straně – povstalcům. Jakmile takové komplikace nastanou, může navíc Kreml Washingtonu naznačit, že pár ústupků požadavkům Moskvy by mohlo zvýšit bdělost inspektorů a techniků v terénu. Putin by kupříkladu mohl požadovat, aby Spojené státy odřekly východoevropským zemím i zbytek přislíbených lokalit pro umístění antibalistických raket. V letech 2009 a 2010, kdy americká vláda oficiálně uplatňovala politiku resetování, vyhověla Putinovým námitkám a skartovala původní, mnohem ambicióznější plány na protiraketovou obranu. Proč je tedy nepohřbít kompletně, zachránilo-li by to americkou politiku vůči Sýrii? Pokud by východoevropským zemím byly odepřeny „tvrdé“ bezpečnostní garance, jež mohou v rámci NATO poskytnout jedině Spojené státy, nesmírně by to alianci oslabilo. Moskva by navíc mohla požadovat, aby Amerika zmírnila nebo zrušila potupná opatření toho typu, jaká předpokládá Magnitského zákon (stanovující sankce za porušování lidských práv Ruskem). Dále pak může Moskva vyvíjet nátlak na Washington a Evropu ohledně plánů na udělení výhod či plného členství v EU Ukrajině, tedy zemi, již chce mít Rusko pod přísnou hospodářskou kontrolou.

Máme důvody se domnívat, že právě s těmito vyděračskými úmysly byla dohoda koncipována. Její cíl, tj. odebrání chemických zbraní Sýrii, se v ní popisuje jako „ambiciózní“, čímž se už dopředu dláždí úniková cesta pro případ průtahů. Kromě toho dohoda opatrnicky a důsledně užívá varianty formulací „mělo by se učinit“ namísto „bude učiněno“. V případě jejího neplnění, včetně neoprávněného přemisťování chemických zbraní „kýmkoliv v Sýrii“, by Rada bezpečnosti OSN „měla uplatnit“ opatření podle Kapitoly VII Charty OSN – tedy nikoliv „uplatní“ či „je povinna uplatnit“. Hemží se to zde obraty jako „mělo by být založeno“, „mělo by se řešit“, „mělo by se poskytnout“, „mělo by se podřídit“, „mělo by se plnit“, „mělo by se vztahovat“ atakdále. Neplnění může mít za následek jedině to, že o něm bude zpraveno Valné shromáždění a Rada bezpečnosti. Rusko si ochotně přisvojuje zásluhu za odvrácení vojenského konfliktu, ale rozhodně nehodlá nést odpovědnost za případný krach dohody. Ruský ministr obrany Sergej Šojgu si dal například velmi záležet, aby zdůraznil, že Rusko je sice ochotno participovat na transportu a ničení syrských chemických zbraní, ale pouze jako součást mezinárodní koalice.

Ale i kdybychom dali herkulovskému úkolu v Sýrii šanci na úspěch a považovali jej za splnitelný, i tak by z něho Putin vyšel jako vítěz. Asad, Putinův klient a spojenec, je do jisté míry Putinovým fantomem. Bude-li zbaven zbraní hromadného ničení, uchrání to Putina před mezinárodním odsouzením a ostudou. Poznamenejme zde, že Putin nikdy nepřiznal Asadovu vinu za útok. Ale odeberou-li se jeho klientovi zbraně, nebude moci Putina v budoucnu uvést do ponižující situace. Zabrání-li se navíc tomu, aby arsenál chemických zbraní padl do rukou syrských povstalců, bude mít Rusko záruku, že se nedostanou k protivládním teroristickým uskupením v Rusku.

Bez ohledu na to, zda se podaří dohodu schválenou americkou vládou naplnit či nikoliv, spadnou určité výhody Putinovi do klína už jen díky okolnostem, které sama dohoda vytváří. S tím, jak se pozornost mezinárodního společenství přesunula od občanské války k likvidaci chemických zbraní, se Moskvě uvolnily ruce k podpoře syrské vlády proti povstalcům. A opravdu, druhý kanál izraelské televize už přinesl zprávu, že v rámci dohody s Asadem, podle níž syrská vláda předá arsenál zbraní hromadného ničení pod mezinárodní kontrolu, mu Rusko navýšilo dodávky zbraní konvenčních. V probíhajícím konfliktu bylo zabito 120 000 lidí a z toho 99 procent konvenčními zbraněmi. V jistém smyslu tedy lze výhradní zaměření na chemické zbraně považovat za „Obamovo jednoprocentní řešení“. Nelze se pak divit, že vrchní velitel v severní Sýrii Kásim Saad ad Dín prohlásil: „Kerry a Lavrov se můžou jít s celým plánem vycpat.“

Plány na likvidaci Asadova arsenálu chemických zbraní dávají Putinovi v širším středovýchodním pohledu možnost zavděčit se řadě zemí, zejména Íránu, na účet Izraele. Na nedávné konferenci ve Valdaji vyzval Putin židovský stát, aby zlikvidoval (předpokládané) jaderné zbraně (pochopitelně pro své vlastní dobro) jakožto první krok, jenž umožní požadovat likvidaci zbraní po Asadovi, neboť ty jsou podle Putinových slov pouze odpovědí na nukleární výzbroj Izraele.

Také Evropě zadělal Obama na problém. Vzhledem ke zvýšení ruské kontroly nad Sýrií může Moskva ještě účinněji uplatňovat „diplomacii utaženého kohoutku“ – procesu, jímž nepokrytě zastrašuje země dovážející energii a tlačí je k nevýhodným smlouvám. Může totiž zastavit tok arabské ropy z Perského zálivu přes Sýrii do Středozemí, jak a kdy se jí zlíbí. Bude-li Putin využívat pokrok či nedostatek pokroku v odzbrojování Sýrie jako prostředek licitace, může přinutit Evropu vzdát se snah o zajištění dodávek ropy z jiných zdrojů nežli z ruského, na němž je Evropa závislá.

S dobře vyvinutým predátorským instinktem Putin neomylně vycítil slabost amerického presidenta a natáhl ruku po výhodách. Jakmile si jednou vyzkoušel bianko šek americké politiky resetování, nebude už nikdy vidět v Obamovi Hamleta – zpočátku váhavého, ale nakonec přece jen akceschopného. V Obamově nerozhodnosti ohledně Sýrie ruský president odhalil nemohoucnost, jíž se dá dobře využít. Nebude už se nikdy bát znepřátelit si Spojené státy, dospěl totiž k závěru, že tím málo riskuje a hodně získá.

Zřejmě nejznepokojivější ze všeho je, co to je vlastně za zemi, která nejenže Spojené státy převezla, ale učinila tak s krajním pohrdáním. Rusko je ubohý pohrobek někdejší velmoci, jeho nominální HDP není větší než HDP Itálie (aniž by však mělo italskou vytříbenost, flexibilitu a soutěživost). Jednodimenzionální ekonomika Ruska závisí takřka výhradně na exportu ropy a zbraní. Avšak navzdory vysokým cenám ropy si ruská ekonomika podle Světové banky vede bídně. Globální ekonomické postavení Ruska stagnuje. V počátcích roku 2013 poklesla ruská průmyslová výroba. Celoroční růst HDP bude sotva dvě procenta. Očekává se, že růst v roce 2014 nedosáhne růstu Brazílie, Turecka nebo Jižní Koreje. Odliv investic vesměs převažuje nad jejich přílivem.

Tato ubohá čísla vrhají hanbu na zemi překypující brilantními vědci, tvůrčími umělci a takřka neomezenými přírodními zdroji. Zdá se, že Putin, částečně inspirovaný někdejším sovětským vůdcem Jurijem Andropovem, pracuje s hypotézou, že může být modernizátorem, aniž by byl demokratem. Jeho nástroji jsou zlodějna a korupce. Pozlátko Moskvy a oslnivé bohatství ruských oligarchů ostře kontrastuje s tím, že většina obyvatelstva byla zanechána ve stavu chudoby typickém pro rozvojové země. Ekonomicky se nemůže Rusko se Spojenými státy srovnávat.

V zahraniční politice nemá Rusko žádný kloudný plán, ba ani kohezní strategii – leda jakýsi weltanschauung. Putinovy mezinárodní nároky se rodí z nerealistického pokusu navrátit velmocenský statut zemi trpící chronickým úbytkem obyvatelstva, vážnými etnickými třenicemi a rozvratem hospodářství. Ale už jen tím, že se o to pokouší a že v tom selhává, může napáchat mnoho škody.

Obamova administrativa si zřejmě racionalizuje dvojí nabídnutí ruky silně oslabenému Rusku jako formu politického realismu. V jejím náhledu je stále diktátorštější Putin prostě další lídr, s nímž je nutno nalézt společnou řeč. To je ale chybné čtení nevyzpytatelnosti Ruska a osudný krok ke zvýšení rizikové závislosti na Rusku – i kdyby nabízelo v Sýrii skutečnou cestu vpřed. Zlo způsobované Putinem doma v Rusku nekončí u věznění vůdců opozice, likvidace nevládních organizací, falšování volebních výsledků, drastických zásahů proti médiím a tvrdých zákonů proti gayům. Země propadá nerealistickým představám hraničícím s bludy. Putin se pouští do bizarních akcí přesahujících obvyklý kult osobnosti. Propagandistická mašinerie Kremlu představuje Putina nejen jako svalnatého, do půl těla svlečeného válečníka cválajícího na koni či předvádějícího bojová umění. Ukazuje ho, jak „objevuje“ na dně moře předem připravené poklady, vytahuje z vody obří štiky na inscenovaných rybářských výpravách a plachtí na rogalech, aby navedl zbloudivší chráněné jeřáby do jejich hnízdiště. Zde se ve jménu nacionalismu mísí represe s fraškou. Putin pyšnící se pragmatismem vytváří politickou verzi magického realismu. Kombinuje sporadické prvky racionálna s fantastikou. Byla by z toho pěkná knížka, ale v Rusku to znamená únik před fundamentálními problémy.

Putinismus se vznáší na oblacích toxických fantazií, jenže Spojené státy mu v Sýrii naservírovaly po čertech reálný úspěch. Tím nastala situace dvojnásob nebezpečná: podpořil se Putinův mýtus doma a rozšířila se jeho neblahá moc ve světě. Ruský vůdce chce být viděn jako rozhodný představitel supervelmoci, byť třeba jen kašírované. Postaví-li se Spojeným státům, posílí svou pozici před národem – a nacionalismus je posledním zdrojem jeho legitimity. Není třeba si nic namlouvat: Rusko považuje dohodu o Sýrii za velké vítězství. Odcitujme zde část holedbavého článku uveřejněného v Pravdě: „Naštěstí pro prezidenta Obamu byl Putin dostatečně mazaný, aby přistavil žebřík, po němž mohl Obama slézt poté, co předvedl trapné mávání šavlí hodné desetiletého křiklouna, který vyhrožuje sousedovi z koruny stromu a plačtivě volá maminku, když ho štípne vosa do zadku.“ Nabízí se otázka: kdo komu vlastně hodil záchranné lano?

Aurel Braun je hostujícím profesorem na Harvardově universitě a profesorem mezinárodních vztahů a politologie na universitě v Torontu. Zabývá se zejména otázkami komunistických režimů a problémy transformace komunistických zemí bývalého Sovětského svazu a východní Evropy. Je autorem několika knih, např. „Dilemmas of Transition“ či „The Extreme Right: Freedom and Security At Risk“.

Z anglického originálu „How Putin Bested Obama“ publikovaného v časopisu Commentary, Vol. 136, No. 4, s. 26-29, přeložil Jiří Pilucha.