Dříve než se zamyslíme nad možnými způsoby provedení majetkového narovnání, dovolte mi poukázat na rozsah majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody. Nemohu si neodpustit ironickou poznámku, že vyvlastňování církevního majetku v době komunistického režimu bylo živoucím příkladem marxistického pohrdání právem. Právo bylo na zákon povýšenou vůlí vládnoucí třídy. Komunistický režim si proto nedělal s právními otázkami příliš starostí a často se nesnažil vyvolat ani zdání legality procesu vyvlastňování. Církvím a náboženským společnostem byl proto majetek odebrán nejen v rozporu s garancí vlastnického práva obvyklou v demokratické společnosti, nýbrž i v rozporu s tehdejšími ústavními předpisy. Často nebyly respektovány ani předpisy upravujícími samotné vyvlastnění.Například zákon č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, byl sice přijat v roce 1947, zábor pozemků byl zahájen těsně před únorem 1948, značná část majetku však byla na stát převedena až po 25. únoru 1948. Nicméně v rozporu s § 7 odst. 1 tohoto zákona nebyla za vyvlastněný majetek nikdy poskytnuta finanční náhrada. Mnohé pozemky byly vyvlastněny i bez provedení záboru.

A nyní bychom mohli začít vypočítávat další a další právní předpisy, jimiž komunistický zákonodárce majetek církví vyvlastnil, zejména zákon č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Vždy se tak stalo bez poskytnutí náhrady. Vyvlastnění zákonem ovšem nebylo jediným nástrojem komunistické zlovůle. Například majetek Katolické charity byl převeden na stát na základě pouhého usnesení vlády.

Zcela specifické bylo zneužití tehdejších náboženských fondů, později Náboženské matice. Po té, co byli během jediné noci řeholníci a řeholnice svezeni do tzv. internačních klášterů, byla Náboženská matice pověřena správou majetku řeholních řádů a kongregací. V rozporu se svým posláním tato Náboženská matice majetek řeholních řádů a kongregací bezúplatně převáděla na stát nebo různé státní organizace.

A v neposlední řadě byly pro potřeby vyvlastňování majetku církví a náboženských společností používány i nejrůznější formy nátlaku na církevní představitele, aby církevní majetek darovali státu.
Rozsah škody, kterou komunistický stát těmito nespravedlivými akty způsobil se jen velmi těžko vyjadřuje konkrétní peněžitou sumou. Církve často vlastnily historické objekty, jejichž hodnotu nejsme obvyklými účetními postupy schopni vyčíslit. Jen církvi římskokatolické byl odňat majetek v rozsahu asi 130.000 položek v katastru nemovitostí. Rozsah poškození dalších církví je menší, nikoliv ale nepodstatný. Vnitřní zadluženost majetku, do kterého stát nijak neinvestoval často ani na jeho běžnou údržbu, zmiňuji již jen na okraj. I tuto položku je třeba započíst do celkově způsobené škody.

Polistopadová praxe

Rád bych vás již seznámil s návrhy na možný postup nápravy majetkových křivd způsobených církvím v době nesvobody. Dovolte mi ale ještě vyvrátit jednu námitku dříve než zazní. Velká část majetku již byla církvím vrácena – tak zní argument odpůrců hledání konsensu na dalším řešení. Ano, skutečně, část majetku již byla církvím vrácena ať již tzv. exekutivní cestou v roce 1996 – 1998 anebo výčtovými zákony v letech 1990 a 1991. Těmito výčtovými zákony bylo navráceno asi 170 objektů řeholním řádům a kongregacím a dva objekty arcibiskupství olomouckému. Navráceny byly budovy klášterů, hlavní zdroj jejich obživy – hospodářské pozemky – nikoliv. I po těchto částečných restitucích zůstaly církve odříznuty od zdroje své obživy. To byl ostatně cíl komunistického režimu: ponechat církvím budovy kostelů a modliteben, po hospodářské stránce je však učinit zcela závislými na státu. Na okraj proto připomínám, že současný model financování církví a náboženských společností ze státního rozpočtu byl církvím vnucen komunistickým zákonodárcem jednak jako určitá kompenzace za ukradený majetek, jednak jako účinný způsob podrobení církví státu.

Shrnuto a podrženo: 17 let po pádu komunismu nadále přetrvává stav komunistickým režimem protiprávně založený. Musíme se zeptat: Cui bono? Komu tento stav svědčí? Komu prospívá?

Církvím ne, ty pociťují – celkem oprávněně – že jim byla způsobena značná morální i majetková křivda, křivda o to horší, že ji demokratický právní řád nebyl schopen během více než 15 let vyřešit.

Ironií je, že tento stav neprospívá ani obcím, na jejichž území se církvím odňatý majetek nachází. Stížnosti obcí na pověstný blokační paragraf zákona o půdě jsou známé. A tak se nacházíme v začarovaném kruhu. „Majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku“. Smyslem právě ocitovaného ustanovení zákona o půdě je ochránit okruh majetku, jehož původními vlastníky byly církve a náboženské společnosti, řeholní řády a kongregace, a zamezit dispozicím s tímto majetkem, a to až do doby přijetí zákonů o tomto majetku. Přijetí § 29 zákona o půdě bylo v 90. letech logickým krokem, neboť byl chápán jako přechodné ustanovení. Jeho účinnost v současné době však již způsobuje mnohé praktické problémy.

Ustanovení § 29 pozemkového zákona se totiž vztahuje i na obce, do jejichž vlastnictví byla převedena část církvím vyvlastněného majetku. „Blokace“ tohoto majetků způsobuje obcím závažné problémy: V některých je téměř znemožněna individuální bytová i podnikatelská výstavba. Důsledkem tohoto stavu je jednak odliv investorů z takto postižených obcí, jednak také nemožnost získat pro stavební aktivity obcí prostředky z dotačních titulů českých či evropských z důvodu nejasných vlastnických vztahů. Dalším důsledkem blokování majetku je pak i upadající technický stav nemovitostí – z důvodu majetkové nejistoty není nikdo ochotný investovat do údržby nemovitostí.

Tento stav je nadále neudržitelný. Nejlepším důkazem tohoto tvrzení je skutečnost, že sám stát i obce v praxi ustanovení blokačního paragrafu obcházejí. Ministerstvo kultury má poznatky o způsobech, jakými k obcházení tohoto ustanovení dochází. Blokovaný majetek je například formou jeho pronájmu přenechán k investiční výstavbě. V duchu všech již vydaných restitučních zákonů se však zastavěný pozemek stává do budoucna nerestituovatelným.

Možná řešení

Ve věci nápravy některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody přicházejí v úvahu následující možnosti řešení:

a) naturální restituce formou tzv. obecného restitučního zákona,

b) naturální restituce formou tzv. výčtového zákona,

c) poskytnutí finanční náhrady za nevydaný majetek.

Podstatou vydání majetku formou obecného restitučního zákona je stanovení podmínek, za kterých se bude majetek vydávat, a určení lhůty pro přihlášení nároků. Nemovitosti, které se vydávají nejsou určeny konkrétně (tj. číslem parcely, číslem popisným apod.), ale obecně, druhově, na základě splnění vymezených znaků. Toto obecné pozitivní vymezení se zároveň doplní vymezením negativním, jakým je např. ustanovení, že pozemek nelze vydat v případě, že byl zastaven.

Obecným restitučním zákonem byl např. zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Ten stanovil postup restituce majetku občanů ČSFR, jejichž půda a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem, který zákon blíže specifikoval.

Obecný restituční zákon jako způsob nápravy majetkových křivd způsobených církvím byl navržen již počátkem 90. let. Návrh zákona nakonec těsně neprošel hlasováním ve slovenské části Sněmovny národů Federálního shromáždění.

Podstatou výčtové metody je přesný výčet vydávaných položek s určením jejich nabyvatelů. Touto metodou byly vydány některé položky již v letech 1991 a 1992.
Český úřad zeměměřičský a katastrální označil metodu výčtového zákona za naprosto nereálnou a nesplnitelnou. Poukazuje jednak na negativní historickou zkušenost se zákonem č. 298/1990 Sb. –medializovaný případ restaurační budovy Národního divadla nebyl zdaleka jediným přehmatem. Tímto zákonem došlo k přechodu vlastnictví toliko ke zhruba čtyřem stovkám položek v katastru nemovitostí. Je vyloučené, aby se v zákoně, který by výčtovou metodou vydával tisíce položek, opět nevyskytly nesprávnosti, chyby, omyly a záměny. S ohledem na délku legislativního procesu se také může stát, že v okamžiku nabytí účinnosti takového zákona nebudou některé jím vydávané nemovitosti vůbec právně existovat, nebo že jejich označení nebude odpovídat aktuálnímu stavu. Důvodem je neustálá aktualizace a obnova katastru, slučování parcel, změna tvaru jejich hranic a přečíslování. Zaručit „znehybnění“ údajů v katastru u dotčených nemovitostí až do okamžiku nabytí účinnosti zákona je praktický nemožné.

Další možností majetkového narovnání mezi státem a církvemi je poskytnutí finanční náhrady. Ke stanovení výše finanční náhrady je možné dospět jedině na základě politické dohody a dohody mezi státem a církvemi. Církve odhadují hodnotu majetkových křivd na 75 – 100 miliard Kč. Při stanovení výše náhrady je třeba brát v úvahu i již zmíněnou vysokou vnitřní zadluženost majetku.

Výše finanční náhrady však není jediným parametrem, který se může stát předmětem politického sporu. Je třeba nalézt shodu i na formě výplaty finanční náhrady. Otázek, které se vyrojí, je bezpočet:

- Bude se jednat o jednorázovou výplatu nebo postupné splácení?

- V případě postupného splácení: jaká bude výše splátek, frekvence splácení, délka splácení.

- Komu se náhrada vydá? Vytvoří se určitý fond, který bude peníze rozdělovat církvím podle předem dohodnutého klíče? Nebo obdrží náhradu přímo církve?

- Jakým způsobem se zaručí neodvolatelnost nastavení parametrů finanční náhrady ze strany státu? A na druhé straně: jakým způsobem se zajistí, aby se církve trvale zřekly svých restitučních nároků vůči majetku, který bude takto nahrazen?

Jak ukazují tyto otázky i výše nastíněný úvod do problému, variant i jednotlivostí k diskusi je nepřeberné množství. Ochota k jednání nechybí ani na straně státu ani na straně církví a náboženských společností. Z jednání s nimi ostatně již nyní vyplývá několik závěrů:

- Panuje shoda na kombinaci metody finanční náhrady a naturální restituce formou obecného restitučního zákona.

- Řeholní řády a kongregace Římskokatolické církve požadují naturální restituci majetku, a to zejména s ohledem na jejich poslání. Fyzická práce a spravování hospodářských pozemků je v případě některých řeholních řádů podstatným prvkem jejich spirituality. V některých objektech, které byly vráceny formou výčtových zákonů z let 1990 a 1991 byly zřízeny církevní školy a školská zařízení, nemocnice, zařízení sociální péče atd. Hlavní zdroj pro udržování těchto budov – hospodářské pozemky – však vrácen nebyl.

- Diecéze Římskokatolické církve a ostatní církve a náboženské společnosti upřednostňují finanční náhradu před naturální restitucí.

Ministerstvo kultury doporučuje zvolit model majetkového narovnání mezi státem a církvemi v duchu výsledků vyplývajících z dosavadních jednání s nimi. To znamená nápravu křivd formou finanční náhrady; řeholním řádům a kongregacím pak umožnit naturální restituci formou obecného restitučního zákona.

Jako každé řešení, má i toto mnohá negativa. Cílem tohoto příspěvku nebylo hodnocení způsobů restituce církevního majetku, ale popis současného stavu. Jednání jsou teprve na začátku. V květnu zřídí vláda svoji komisi, která by měla jednání s církvemi koordinovat a připravit konkrétní výstupy pro přípravu legislativního řešení. Překážek na cestě k řešení bude ještě velmi mnoho; doufejme, že v současné politické reprezentaci převládne rozum a ochota tento dlouhodobý problém jednou provždy vyřešit.

Jakub Kříž,

zástupce ředitele odboru církví Ministerstva kultury ČR

Článek je převzat z časopisu Obrázek libereckých farností, kde vyšel 8.5.2007