Když jsme pana profesora Možného zvali na jednu z konferencí Občanského institutu (bylo to tehdy v Čejkovicích), přiznám se, že ve mně trochu hlodalo. Je to už starý pán, asi se mu nebude chtít,“ říkal jsem si. Ale pan profesor chtěl. A přijel. A nepřijel žádný stařík, ale muž, ve kterém se ctihodnost stáří a šíře zkušeností snoubila s obdivuhodnou svěžestí ducha. Čišela z něj ona noblesa a elegance lidí, kteří toho prostě vědí neskonale víc než všichni okolo, ale přitom se chovají tak nenuceně a přátelsky, jako kdybychom spolu odjakživa chodili na pivo. Možná k tomu přispělo i to, že nebyl celoživotním akademikem. Začínal jako novinář a za normalizace pracoval mimo univerzitu – ve výzkumu a jako manželský poradce.

Poznat, pochopit, vysvětlit!

V posledních létech mluvil otevřeně o tématech, které se dotýkaly života každého z nás. O problémech, o kterých každý věděl, že existují, ale které jsou takovým Augiášovým chlévem, že si na ně nikdo netroufne. Sociální systém, důchodové pojištění, nároková mentalita obyvatel zvyklých, že stát za ně vše vyřeší. Ale snad nejvíce a nejnaléhavěji mluvil o krizi rodiny a demografické katastrofě, do které směřujeme my a v podstatě celá Evropa. Jsou to jednoduché věty: „Společnost, která nemá děti, nemá budoucnost.“ Popřípadě: „Demografie je silnější než ideologie.“

Vždy dokázal jednoduše a na pochopitelných příkladech vysvětlit, kde je problém: „Hnutím za osvobození ženy se podařilo osvobodit muže. Tak dlouho feministky vtlačovaly do obecného povědomí, že když jsou dva lidi spolu, tak nemusí chodit na úřad, a že nebrat se je výrazem liberálního ducha, až se jim to podařilo. Muži, kteří vždycky měli tendenci vyhýbat se závaznosti, si jen zamnuli rukama a zůstávají liberálně neženatí.“ Přiznejme si, kdo z nás to nezná ze svého okolí…

Jedna věc je popsat problém, druhá je s ním něco dělat. „Je to všechno jasné a všichni vědí, že to dlouhodobě nevydrží,“ říkával.Ale zároveň dodal, že politik nedělá, co chce, ale jen to, co musí. Pracoval jsem tehdy na Úřadu vlády v kabinetu premiéra (Nečase) a tak jsem panu profesorovi rozuměl asi více než kdokoliv jiný v sále. V politice řešíte jen věci, které aktuálně hoří. Ne ty, co budou hořet zítra, a už vůbec ne ty, co budou hořet za deset či dvacet let. Musel to být pro pana profesora frustrující pocit, když prakticky každé vládě dodával podklady o zásadních problémech naší společnosti. A žádná vláda nebyla ochotná se k tomuto problému postavit čelem. Ivo Možný to ale bral bez hořkosti. Věděl, že nezmění svět, držel se své poučky, že věda má poznat, pochopit a vysvětlit a na víc si nemůže dělat ambice. Ale varovat nepřestal.

V jednom rozhovoru řekl, že jedinou šancí na potřebné reformy je prostě to, že bude hůř. Ale že doufá, že se ten opasek bude utahovat postupně. Profesor Možný se nebál tvrdit, že naše blahobytná nasycená společnost připomíná konec antického Říma a že si žijeme nad poměry. Varoval před konzumní zaslepeností, před volbou: „výlet do Itálie, nebo další dítě“, před zadlužováním, před tím, aby stát přebíral úlohy rodiny. A zase to bylo jasné: „Silný pomáhající stát udělal člověka méně závislým na pomáhajících dětech, na rodinné solidaritě. Lidé reagují tím, že mají méně dětí. Dnešní třicátníci se mají dobře. Ale až jim bude osmdesát, bude je trápit Alzheimer, a těch, kteří by na ně vydělávali a starali se o ně, bude málo.“

Neměnit svět 

Viděli jsme se pak už jen jednou, v Rudolfinu, na oslavě výročí Lidových novin. Došlo i na to, kam směřují společenské vědy, což pan profesor komentoval s jistou mírou smutku. Neviděl rád, jak se humanitní vědy postupně ohýbají pod náporem módních ideologií. Taková genderová studia například mu k srdci skutečně nepřirostla… Vždy varoval, že věda nemá měnit svět. Bytostný skeptik věděl, že nejeden vědecký objev se za jednu či dvě generace ukáže jako mylný.

Vyšlo v říjnovém čísle časopisu Psychologie dnes