V ODA jsem začal pracovat počátkem roku 1993. Její politiky jsem poznával postupně. Otcové zakladatelé aliance se těšili veliké úctě. Ne všichni otcové zakladatelé byli politiky, ale mnozí ano – Pavel Bratinka, Daniel Kroupa, Jiří Skalický, Tomáš Ježek, Roman Češka, Viktor Dobal, Ivan Mašek… A velké úctě se těšil i předseda Jan Kalvoda.
Ivana Maška jsem z nich potkal relativně pozdě. Předcházely ho ale zvěsti! Vycházel mi z nich jako napůl démon, napůl génius. Pak jsem ho poznal. Fenomén. Svérázná, osobitá postava. Brilantní u konverzací v hospodě. Fascinující homo politicus.
Maškiaveli. Tak mu říkali. Proč? Byl vynikající politický taktik. V Klausových vládách (1992-97) po sloučení KDS s ODS byla ODA tou nejslabší koaliční stranou (silnější byla KDU-ČSL Josefa Luxe a ještě silnější ODS Václava Klause). Ivan Mašek coby předseda poslaneckého klubu ODA měl tudíž při koaličních jednáních v ruce karty nejslabší. Ale dokázal je hrát mistrně. Stupňoval požadavky ODA na maximum, ale měl neuvěřitelný talent vycítit, kdy už nesmí požadovat víc, neboť koaliční partneři se naštvou, prásknou dveřmi a žádná dohoda nebude. V tomto momentu se zastavil, a akceptoval deal, který byl tak za daných okolností pro ODA nejlepší. Z minima vytřískal maximum. Maškiaveli.
Konstitucionalista. Byl členem komise, která na podzim 1992 připravila českou Ústavu. Za ODA v ní byli i Vojtěch Cepl (již zesnulý bývalý soudce Ústavního soudu) a Jan Kalvoda. Ivan četl, znal a pochopil Listy Federalistů Hamiltona a Madisona. Proto ODA trvala na tom, že Parlament má být dvoukomorový (Klaus byl proti Senátu, stejně jako předtím proti privatizaci, v prospěch které ho přesvědčili Tomáš Ježek a Dušan Tříska), nebo restitucím (s nimiž se nesmířil nikdy, a které za federace prosadil Meziparlamentní klub demokratické pravice). Nejen, že parlament má být dvoukomorový, ale Senát se má obměňovat postupně, po dvou letech třetina. A navíc, volební systémy do Poslanecké sněmovny a Senátu mají být odlišné – a tato odlišnost musí být zakotvena ústavně.
Proč? Jednak kvůli dělbě moci – aby ten, kdo vyhraje volby, neměl veškerou legislativní i exekutivní moc. A jednak, aby výsledek jedněch voleb, který může znamenat změnu vlády, nemohl znamenat změnu režimu. Proto jinak volená druhá komora, proto obměňovaná postupně, nikoli jen ve volbách jedněch. Mnozí nechápali význam Senátu coby pojistky, v dnešní politické konstelaci ho snad už chápe každý: pojistka, aby ti, kdo jsou u moci, nemohli změnit Ústavu ve svůj prospěch.
Daně. Málokdo si pamatuje, jak vysoké daně byly za Klause. A Klaus chtěl, aby to tak zůstalo. ODA měla za to, že daně se mají snižovat. A ve Sněmovně tím hlavním hlasem za jejich snižování byl Ivan Mašek. Třímal v ruce sekyru, kterou je chtěl osekat. To nás přivádí k tomu, že to byl…
…Gimli. Malého vzrůstu, ale zarputilý, pevný, odhodlaný a velký bojovník. Happy Warrior – ten, kdo si politický boj vyloženě užívá. Nikoli jako boj o moc, nýbrž jako zápas o pravomoci. Byl to Gimli se svou velkou sekyrou.
Pár jeho výroků, které mi utkvěly v paměti:
12. březen 1999, slavíme ve vile Portheimka vstup ČR (a dalších zemí) do NATO. Ivan každému opakuje: „Krásný den, no není toto krásný den?“ Čím jednoduše naznačoval: pro tento okamžik jsme žili, tohoto jsme se chtěli dožít.
Nebo: „Bestie chce maso, chce se nažrat masa, nesmíme jí ho dát, protože ji zachutná a bude chtít víc“ – to o tom, jak přistupovat k politickým protivníkům a vnitrostranické opozici.
Jednou v hospodě při diskusi přišla řeč na amerického antikomunistického senátora Josepha McCarthyho, který tak rád pořádal honičky na rudé. Ivan jen tak na okraj poznamenal: „Kdyby McCarthy nežil, my bychom teď svobodní nebyli.“ Uvízlo mi to v paměti, a když jsem psal profil McCarthyho, zavolal jsem mu, zda ho smím v článku (a později v knize) citovat. Řekl mi: „…ano, toto si myslím o amerických republikánských politicích, o McCarthym, Reaganovi, Bushovi (st.), tak mě klidně cituj.“
A jeho výrok můj nejoblíbenější: opět diskuse v hospodě, a padne řeč na slavný citát lorda Actona: „Každá moc má tendenci korumpovat (ve smyslu kazit charakter), a absolutní moc korumpuje absolutně“. Ivan se zamyslí a řekne: „Již pouhá vidina moci korumpuje.“ Jak pravdivé! U kolika politiků jsme to viděli! Nazvěme to: „Maškův dodatek k nejslavnějšímu výroku lorda Actona“.
No a nyní na lehčí notu: proč jsme za Klausových vlád říkali, že premiérem by měl být Ivan Mašek a nikoli Václav Klaus? Protože Maškovi by Miloš Zeman nemohl jít po krku…
Byl to náš Gimli s velkou sekyrou, kterou vesele, radostně a s gustem sekal skřety.
Odpočívej v pokoji, příteli.
Dobrý den pne Jochu,
píšete, že Klaus byl proti privatizaci. Můžete to nějak doložit? Nějakým článkem či tehdejším (nebo pozdějším to je jedno) Klausovým vyjádřením?
Děkuji a zdravím
Samuel Vitovsky
Samozřejmě Václav Klaus se Vám k tomu nepřizná. Tomáš Ježek už zesnul, tak mě napadá Dušan Tříska: dusan.triska@vse.cz Hele, já jsem si to nevymyslel, mě to řekli lidé z ODA. Ale Dušan Tříska Vám to může potvrdit.
Po upozornění pana Pavla Bratinky musím zmírnit a opravit své tvrzení: Václav Klaus coby federální ministr financí nebyl proti privatizaci samotné, ale prvotně byl proti kupónové privatizaci. V její prospěch ho museli přesvědčit Tomáš Ježek a Dušan Tříska. Pak se VK stal jejím symbolem a využil ji ve svůj politický prospěch.