Je to zločinný akt, prohlásil Jusuf al-Karadáví, nejznámější islámský televizní kazatel dneška a obvykle muž velmi radikálních názorů. Nemá to nic společného s islámem, upozorňují zástupci univerzity al-Azhar, nejvýznamnější náboženské instituce sunnitských muslimů. Boko Haram je teroristická organizace, varuje Organizace islámské spolupráce. 

Únos skoro tří set křesťanských děvčat ze školy v Chiboku v severovýchodní Nigérii jednak trochu probudil Západ (který strádání křesťanů zatvrzele odmítal věnovat byť jen procento zájmu, který věnuje třeba ledním medvědům nebo právům homosexuálů v Černé Hoře) a jednak trochu probudil i islámský svět. A vyvolal to, po čem kritici volají už dlouho a co naposledy napadl komentátor pákistánského deníku Dawn Murtaza Haider: „Zatímco se muslimské země otřásají hněvem nad karikaturami či krátkými filmy, ty nejobludnější akty násilí procházejí jaksi bez zájmu…“

Strašlivý únos 276 dívek, kterým hrozí nucená manželství, či dokonce prodej do otroctví, by tak mohl mít alespoň jednu pozitivní dohru: rozpoutání otevřené debaty v islámském světě o terorismu, vlastním zaostávání, vztahu k okolnímu světu…

Alespoň tak to vidí řada komentátorů v tisku od Maroka přes Saúdskou Arábii po Pákistán, podle kterých islámský svět nedělá zdaleka dost (jediná muslimská země, která nabídla blíže nespecifikovanou pomoc, je Írán, zatímco třeba Izrael, USA či Velká Británie poslaly na místo své experty). A to nejen v tomto případě. „Jak je možné, že světové veřejné mínění se mobilizuje, zatímco my, muslimové, neděláme skoro nic? Neděláme dost pro ochranu nevinných ani pro obranu pravého islámu, když jsme každý den konfrontováni se zločiny v jeho jménu?“ ptá se úvodník saúdského deníku Al-Sharq Al-Awsat (vychází v Londýně a pro arabský svět je asi tím, co New York Times pro anglicky mluvící svět).

Blížící se katastrofa 

Jako by ti kriticky uvažující v islámském světě přímo fyzicky cítili blížící se katastrofu, za kterou tentokrát nemůže nikdo zvenčí (nejlépe Židé či Američané…), ale za kterou si mohou muslimové sami. Jako by orgie vraždění v Iráku a nyní v Sýrii, v Afghánistánu a Pákistánu, ale i v Africe předznamenávaly cosi hrozného pro samotný islám. Katarský deník Al-Quds Al-Arabi si zoufá: „Copak mají wahábité, saláfisté nebo jakákoliv jiná škola islámu nějaký náboženský důkaz, který ospravedlňuje rozsekávání lidí na kousky, pojídání jejich vyrvaných srdcí, unášení dětí, vypalování svatyní, vraždění nevinných…? To všechno je naším denním chlebem. A kde jsou duchovní, sociologové, psychologové, kteří by měli (…) zachránit islám, který se stal zbraní ve špinavé válce proti humanitě? Pokud chceme zachránit islám, musíme důkladně pozměnit celý současný náboženský diskurz.

I komentátor saúdského vládního listu Okaz si stěžuje, že islámské instituce a autority prostě nedělají dost. „Vždyť tyto zločiny se neustále opakují. To, co dělá Boko Haram, je jen jedním z mnoha případů skupin, které zakazují všechny aspekty západního vzdělání a kultury a rozsívají teror a násilí. To, co dělají oni a jim podobní, je problém islámské společnosti a muslimského náboženství, ale islámské instituce nedělají ani minimum, aby tomu bránily.“ A v úvodu zmíněný pákistánský autor Murtaza Haider v narážce na obecný postoj islámských společností k ženám tvrdí: „Jakási mini Boko Haram je v každé ulici, v každé muslimské společnosti.“

Jenže jaké je řešení? Když, jak si stěžuje Fawwaz Al-’Ilmi v saúdském vládním listu Al-Watan, z 57 islámských zemí ani jedna není zemí prvního světa. „Přitom jaké úcty bychom mohli ve světě požívat, pokud bychom dosáhli spravedlnosti, respektu k lidským právům, k jiným náboženstvím. Pokud bychomměli nejlepší univerzity či střediska vědeckého výzkumu.“ A marocký akademik Abd Al-Haqq ’Azouzi mluví o kolektivní historické odpovědnosti, která leží před islámskými společnostmi, a navrhuje společný postup jak v oblasti fyzické bezpečnosti, tak v oblasti „spirituální bezpečnosti“, jak označuje nutnost bránit maximálním rozšířením moderního vzdělání šíření „viru náboženského extremismu, který napadá naše srdce a mysl“.

Radikálové s náskokem 

Problém je, že tyto debaty se v islámském světě vedou už skoro tři sta let, tedy od doby, kdy začalo být evidentní zaostávání islámského světa za Evropou. Bolestné uvědomění si faktu, že příslušníci jediné pravé víry, ti, kteří jsou nadřazeni nevěřícím, v zápase s nimi ztrácejí, vedlo některé k pokusům (většinou neúspěšným) o reformu a naopak jiné ke snaze o návrat k „čistému“ islámu.

Bohužel, islámský svět není zrovna šampionem ve flexibilitě. Osmanské říši trvalo 300 let, než akceptovala použití snad nejdůležitějšího technického vynálezu Evropy – knihtisku (za což zaplatila svým dalším zaostáváním). Saúdské Arábii trvalo o sto let více než USA, než zrušila otroctví (ano, bylo to v roce 1962 a v té době bylo v zemi kolem půl milionu otroků), nemluvě o desetiletí trvající debatě o právu žen řídit automobil. Radikální islamisté, kteří ve svém boji za návrat do idealizované doby prvních chalífů dokázali úspěšně adoptovat jak západní technologie, tak metody (třeba leninské buňky), jsou bohužel asi o krok dále než vlády islámských zemí, sevřené často v kleštích mezi vlastní neschopností a obavami z vlastní ulice.

Vyšlo  v Lidových novinách 22.5.2014