Z anglického originálu The Islamization of Europe? publikovaného v časopisu Commentary, Vol. 118, No. 5, December 2004, přeložil Eduard Geissler.Text vyšel jako Bull OI č. 166 v červnu 2005.

David Pryce-Jones je britským politickým analytikem, jedním z editorů časopisu National Review a autorem několika knih, mezi jinými „The Closed Circle“ a „The Strange Death of the Soviet Empire“.
Útoky podobné jedenáctému září, vedené ve jménu islámu proti Západu a rovnající se masové vraždě, by před několika málo lety vypadaly jako výplod fantazie autora thrillerů. Před pár lety by si také nikdo nedokázal představit, že o všeobecných volbách v evropské zemi by mohly rozhodovat bomby islamistů, že nizozemský režisér by mohl být zastřelen na ulici kvůli filmu o týrání žen v islámu nebo že člověk v televizi uvidí, jak muži stínají hlavy rukojmím ze Západu a nad svým bestiálním činem volají Allahu Akhbar! Dnes má Pákistán atomovou bombu a tato zbraň je všeobecně označována jako islámská bomba. Soudě podle jejich prohlášení, islámští vůdci Íránu se nemohou dočkat, až dokončí a použijí svou vlastní.

V současné době není jasné, jestli nábožensko-ideologická vášeň, hnací síla tohoto vývoje, má nějaké meze, jestli dokáže zmobilizovat skutečně obrovské masy muslimů, nebo jestli ji lze odklonit či potřít. Jasné je jen to, že fenomén, jenž zpočátku vypadal jako mráček ne větší než lidská dlaň, se rychle rozrostl v krizi s globálním dopadem.

Rovná se tato krize střetu civilizací? Mnoho lidí takovou představu odmítá jako příliš povrchní nebo přímo falešnou. Ale ať už se dá či nedá aplikovat na situaci – řekněme – v Iráku nebo na válku proti terorismu, lze ji jen doporučit jako popis toho, co se odehrává v dnešní Evropě. Francouzský filosof a analytik Charles Zarka napsal: „Ve Francii probíhá ústřední fáze obecnějšího, antagonistického střetnutí mezi Západem a islámem, které nedokáže rozeznat jen člověk úplně slepý nebo možná naivní, nebo ten, kdo ho prostě vidět nechce.“ Podle názoru Bassama Tibiho, akademika syrského původu žijícího v Německu, stojí před Evropany tvrdá alternativa: „Buď se islám poevropští, nebo Evropa poislámští.“ Přední historik Bernard Lewis jde ještě dál: uvažuje, že střet by mohl být vyřešen do konce tohoto století; nedojde-li totiž ke změně současného demografického trendu, Evropa tou dobou bude muslimská.

Dnešní situace se vyvíjela velmi dlouho – celá staletí. Po většinu té doby měl samozřejmě navrch Západ, jak vojensky, tak kulturně. To neznamená, že v dřívějších dobách byli Evropané slepí k nebezpečí, které pro západní civilizaci představoval obrozený islám. Bdělý pozorovatel Winston Churchill o islámu – nebo mohamedánství, jak se mu tehdy říkalo – v knize The River War (1899) napsal:

Neexistuje na světě mocnější zpátečnická síla. Mohamedánství má k zániku daleko, je to militantní víra, která si získává stále nové stoupence. Rozšířila se po celé střední Africe, na každém kroku získává neohrožené bojovníky a nebýt toho, že křesťanství poskytují ochranu silné paže vědy … civilizace dnešní Evropy by mohla padnout, stejně jako padl starý Řím.

Podobné zlé předtuchy měl o třicet let později Hilaire Belloc v knize The Great Heresies (1938):

Snad se nevrátí přechodná moc islámu a s ní hrozba ozbrojeného mohamedánského světa, jež by otřásla panstvím Evropanů – formálně stále křesťanským – a znovu se objevila jako hlavní nepřítel naší civilizace… Protože zde máme opravdu významné náboženství, fyzicky ochromené, ale morálně velmi živé, nacházíme se ve stavu vratké rovnováhy.

Těmto pozorovatelům se nicméně zdálo, že alespoň v dohledné budoucnosti se lze na kulturní a vojenskou převahu Západu spolehnout (více se vzpomíná na Bellocovo vychloubání, že „my máme kulomety Gatling; oni ne“.) A Západ si převahu udržoval po značnou část dvacátého století. V posledních desetiletích nicméně došlo k historickému procesu, který drasticky změnil rozložení sil.

Dnešní islamismus by se dal stručně charakterizovat jako snaha odčinit a zvrátit dávnou porážku, kterou muslimské mocnosti uštědřila evropská (tj. křesťanská) civilizace. A islamismus se k tomuto cíli vydal dvěma cestami: přebírá ty formy nacionalismu, v nichž se podle názoru mnoha muslimů skrývá tajemství nadřazenosti Západu, nebo prosazuje samotný islám jako jedinou sílu, která je schopná sjednotit muslimy celého světa a zajistit jim tak obnovení moci a nadvlády. Ukazuje se, že v rukou dnešních islamistů a za vydatného přispění samotné Evropy se tyto dva přístupy navzájem posilují.

Dvě světové války minulého století v Evropě s konečnou platností zdiskreditovaly a zcela zničily ideu svrchovaného národního státu, motoru předstihu a sebevědomí kontinentu. Toto vyzkoušené a osvědčené politické uspořádání dnes všichni náhle považují za zastaralé a nefunkční; nabídku pevnějšího základu nového světového řádu, který by se opíral o všeobecně platné právní normy a v němž by se svrchovanost stala přebytečnou, vidí v institucích jako Evropská unie a OSN. A výsledný rozklad národního státu v Evropě poskytl jedinečnou příležitost islamismu, který se sám opírá o celosvětovou, nadnárodní komunitu, od samého začátku sjednocenou vírou a zvyky, která tradičně nerozlišuje mezi sférou víry a sférou světské moci.

Dnešní podobu nadnárodního islámu šířila a posilovala řada ideologických hnutí. Asi nejúspěšnější z nich bylo Muslimské bratrstvo, založené roku 1928 v Egyptě Hasanem al-Bannou, jež má dnes své pobočky ve čtyřiceti či padesáti zemích. Mezi muže, které zformovalo toto hnutí, patří Jásir Arafat a pravá ruka Usámy bin Ládina Ajmán al-Zawahírí. V nedávné době mu dodal inspiraci v Egytě narozený Sajíd Kutb, jehož tříletý pobyt ve Spojených státech koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let přesvědčil, že je nutné odmítnout Západ a všechno, čemu věří, zatímco islám vždy poskytoval každému muslimovi stát, národ, náboženství a identitu zároveň. Saúdská Arábie financovala miliardami petrodolarů skupiny, které razí tuto myšlenku.

Prvním testem nového poměru sil mezi vzkříšeným nadnárodním islámem a upadajícím národním státem Západu se roku 1979 stala revoluce, vedená ajatolláhem Chomejním. Vypadalo to, že evropské země z velké části ztratily v poválečném období vůli reagovat na agresivní výzvy zvenčí; proti Chomejního totalitnímu režimu se nijak nepostavily a neznamenaly žádnou překážku jeho vzrůstu. Tento úkol zůstal na Spojených státech, stále ještě národním státu zaměřeném na obranu své suverenity. Pro ajatolláhy představovaly Spojené státy samozřejmě definitivní ztělesnění Velkého satana, vhodné k tomu, aby se s ním utkali ve svaté válce.

Dodnes se na tom nic nezměnilo. I když v Evropě, kde se usadilo nějakých 20 milionů muslimů, se mezitím odehrává sice jiná, ale neméně důležitá bitva. Vzhledem k vysoké porodnosti muslimů a nízké porodnosti, která se stala normou u ostatních Evropanů a která nestačí ani na prostou reprodukci, samotná demografická fakta napovídají, že pro kontinent nazrála situace k tomu, aby se začal intenzivně věnovat islamistické agendě.

Svým globálním dosahem a agresivními záměry nese islamistická ideologie jistou podobu s jiným nadnárodním systémem přesvědčení, s komunismem. Stejně jako dnešní islamisté, i dřívější komunisté se považovali za účastníky apokalyptického zápasu, v němž se od každého člena komunistické strany, ať už byl kdekoli, očekávalo, že se bude chovat jako frontový voják, a teror byl považován za naprosto přípustný prostředek k vítěznému ukončení války. Srovnejme Stalinova slova „jestliže se nepřítel nevzdá, musí být vyhlazen“ s odmítáním vůdce Hizballáhu v Libanonu vyjednávat se Západem nebo od něj žádat ústupky, protože „my se vás snažíme vyhladit“. Pro šejka Omara Bakrího Muhammada, Syřana s britským občanstvím, který až donedávna vedl skupinu zvanou al-Muhadžirún, byli teroristé z 11. září „skvělá devatenáctka“ nebo – jak vykládal – předsunutá hlídka armády „našich muslimských bratří z ciziny, [kteří] jednoho dne přijdou a zvítězí tady“.

V době studené války a hrozby sovětského expansionismu byly samy evropské demokracie domovem komunistických stran i celé řady organizací, naoko zasvěcených míru, přátelství a kultuře, jimiž ve skutečnosti manipulovali Sověti pro své cíle. Navíc, s komunismem se na různém stupni emocionální náruživosti ztotožnilo mnoho lidí všech stavů; motivace byla různá, včetně přání být – jak to mnozí vnímali – na vítězící straně a strachu neskončit na straně poražené.

S každým z těchto prvků se v odpovídajícím způsobem pozměněné podobě setkáváme i dnes. Rezervy místních rekrutů, jichž islamisté využívají, jsou samy o sobě obrovské. Z 20 milionů evropských muslimů jich podle odhadu 5 až 6 milionů žije ve Francii, přinejmenším 3 miliony v Německu a 2 miliony ve Velké Británii, po jednom milionu v Nizozemsku a Itálii a po půl milionu ve Španělsku a Rakousku.

Pravdou je, že většina muslimských imigrantů přichází do Evropy s nadějí na lepší život a že tyto naděje jsou pro ně důležitější než jakékoli obavy, jež by mohli mít kvůli tomu, že budou žít ve společnosti ovládané ne-muslimy – což islám tradičně zapovídá. Většinou se skutečně s větší či menší námahou asimilovali a po způsobu ostatních menšin „naturalizovali“ jako britští, francouzští, italští a další muslimové. Jejich náboženský život vzkvétá: jestliže před nějakými padesáti lety byla v celé Evropě mešit jen hrstka, dnes jich má každá přední země přes tisícovku a ve Francii i v Německu jich je něco mezi pěti a šesti tisíci. Všude úspěšně operují muslimské nátlakové a zájmové skupiny i charity; jen v Británii existuje na 350 muslimských orgánů toho či onoho druhu.

Řada z těchto organizací nicméně funguje jako zástěrky islamismu. Inspirovány Saúdskou Arábií, chomejnistickým Íránem, Muslimským bratrstvem nebo al-Kajdou pracují na tom, aby jakýmkoli možným způsobem podminovaly demokracii – stejně jako se o to kdysi snažily sovětské krycí organizace. Tlačí imigranty k tomu, aby odmítali proces i samotnou myšlenku integrace, jako věc náboženské víry a identity před ně stavějí potřebu zaujmout nepřátelský postoj vůči společnosti, v níž žijí. Při pokusech podnítit nepřátelství na všech stranách a zabránit tak nebo předejít integraci muslimů do hlavního proudu evropského života byly některé záležitosti islámu zručně zveličeny tak, že se změnily ve skandál.

Dobře známá fatwa z roku 1989, odsuzující spisovatele Salmana Rushdiho k smrti za to, že jako britský občan uplatnil své právo na svobodu slova, byla jedním z prvních příkladů této taktiky rozvracení a agitace. Dalším byl pokus ustavit v Británii muslimský „parlament“, který by za závazný uznával pouze islámský zákon (šaría), nikoli zákony země. Ve Francii to pak byl striktní požadavek, aby dívky ve veřejných školách nosily hidžáb, což je v přímém rozporu s ideály francouzského republikanismu a islám nic takového nevyžaduje. Taktické záměry, které stojí za takovým vydražďováním, zřetelně vyjádřil jistý vůdce al-Kajdy, který vyzval britské muslimy, aby „dostali Západ na kolena“, a dodal, že právě oni, „místní, nikoli cizinci“, jsou ve výhodě, protože znají „jazyk, kulturu, prostředí a běžné zvyky nepřátel, mezi nimiž žijí“.

Na Západě se později znovu objevil ještě jeden jev dobře známý ze sovětské éry: dobrovolná přizpůsobivost a sympatizanti mezi ne-muslimy. Sympatizanti levice kdysi pomohli vytvořit ovzduší nakloněné komunismu. Mnozí věděli naprosto přesně, co dělají, jiní to jen mysleli dobře; to byli ti, kterým Lenin říkal „užiteční idioti“. Podobným způsobem dnes sympatizanti s islámem a užiteční idioti vytvářejí ovzduší, které napomáhá radikálnímu islámu a hrubě ničí šance na smír.

Stejně jako ve třicátých letech a pak během studené války stojí v čele intelektuálové a žurnalisté. Tiskárny chrlí knihy, které ospravedlňují všechno, co muslimové udělali v minulosti, i to, co dělají dnes. O každé sovětské agresi se kdysi mluvilo jako o aktu sebeobrany před chřestěním zbraní Západu; stejně tak dnes sdělovací prostředky píší o teroristech z al-Kajdy nebo o teroristech z Čečenska, kteří zabili děti v Beslanu, jako o bojovnících, aktivistech, separatistech, ozbrojených skupinách, gerilách – zkrátka jako o všem možném, jen ne jako o teroristech. Desítky apologetů předstírají, že neexistuje žádná souvislost mezi islámským náboženstvím a těmi, kdo v jeho jménu provádějí teror, nebo se nás snaží přesvědčit, že vůdci Západu nejsou o nic lepší než islámští zabijáci, případně že jsou dokonce horší. A tak známá historička náboženství Karen Armstrongová říká: „Někdy je velmi těžké najít nějaký rozdíl mezi panem Bushem a panem bin Ládinem.“

Jedna forma sympatizování s islámem se skrývá za výzvy k „toleranci“ a dovolávání se „diverzity“; pronikla už do celého evropského smýšlení i do evropských institucí. Britský komunistický historik Christopher Hill kdysi uzavřel knihu o Leninovi uctivým výčtem epitet, jež strana vymyslela k jeho poctě. Zbožní muslimové provázejí každou zmínku o proroku Mohammedovi zaříkací formulkou „Pokoj s ním“. Tato praktika se teď vloudila i do prorokova životopisu od britského autora, který údajně není muslim. Na podporu podobných aktů úcty se objevují snahy potlačit opačné nebo ne zcela uctivé názory. Když francouzský romanopisec Michel Houellebecq otevřeně prohlásil, že islám je hrozný, hloupý a nebezpečný, muslimské organizace a Liga pro práva člověka ho pohnaly před soud; také italská spisovatelka Oriana Fallaciová byla žalována za knihu, která útoky z 11. září spojovala s učením islámu. Oba sice u soudu vyhráli, ale mrazivý pocit zůstal.

Institucí ovlivněných islamofilní korektností je celá řada. V Británii vyslovil jistý soudce souhlas s tím, že při soudním procesu proti muslimovi nesmí v porotě sedět hinduisté a židé. Britská Komise pro rasovou rovnost nařídila, že podniky musí poskytnout muslimům modlitební místnost a proplatit jim volno během náboženských svátků. V jistém městečku v Midlands byl zamítnut návrh na renovaci sto let staré sochy prasete – z obavy, že by to urazilo muslimy. Britská rada, mezinárodní organizace pro kulturní vztahy, vyhodila jednoho ze svých členů, protože v Daily Telegraph publikoval články s tvrzením, že kořeny teroru a džihádu čerpají živiny v půdě islámu; a BBC zrušila smlouvu s jedním populárním televizním zpravodajem, který se prý vyjadřoval negativně o přínosu muslimských Arabů lidstvu.

Také svět obchodu spěchá, aby se přizpůsobil skutečné nebo domnělé citlivosti muslimů: Britská banka se chlubí, že bude dodržovat zákazy šaríi ohledně použití peněz, a německý stát Sasko-Anhaltsko se stal prvním evropským orgánem, který vydal sukuk, islámskou obligaci. Pozadu nezůstávají ani náboženská společenství: bin Ládin mluví o tom, že Španělsko („al-Andalusii“) je třeba vyrvat násilím z rukou pohanů a katedrála v Santiagu uvažuje o odstranění sochy sv. Jakuba Matamorosa („vraha Maurů“), aby neurážela muslimy. Ze stejného důvodu přestala městská rada v Seville oslavovat krále Ferdinanda III., až dosud světce a patrona města – protože sedmadvacet let bojoval proti Maurům. V Itálii islamisté vyhrožují, že zničí katedrálu v Bologni, protože na jedné fresce je vyobrazen prorok Mohammed v pekle (kam ho posadil Dante), a tak přišla na řadu myšlenka odstranit umělecké dílo ze stěny pryč. Dokonce i papež se omluvil za křižácké výpravy. V sekulárním Dánsku se požaduje, aby středoškoláci četli Korán (Bibli nikoli). A tak dále…

Hezkým příkladem toho, kam až jsou apologeti islamismu ochotni zajít, je případ profesora islámských studií na universitě ve švýcarském Fribourgu Taríka Ramadana, populárního spisovatele a řečníka. Je známo, že profesuru mu nedávno nabídla americká universita Notre Dame, ale americké úřady až dosud jeho žádost o vízum odmítají. A objevily se klasické případy sympatizačního mlžení ze strany Američanů i Evropanů uražených jeho jménem. Dopis do Washington Post, protestující proti tomu, jak se s Ramadanem zachází, se pustil do vysvětlování jeho domnělého poselství západním muslimům: „Musí hledat společné hodnoty a se svými spoluobčany budovat společnost založenou na diverzitě a rovnosti“.

Ne tak úplně. Tarík Ramadan ve svých spisech a při přednáškách ve skutečnosti říká, že muslimové na Západě by se měli chovat ne jako naturalizovaní občané, kteří se snaží žít podle „společných hodnot“, ale tak, jako by už žili v muslimské většinové společnosti a byli tak zbaveni povinnosti dělat ústupky víře ostatních. Ramadan je hlasatelem jakéhosi imperialismu naruby. V jeho pojetí by se muslimové v nemuslimských zemích měli cítit oprávněni žít podle svého – zatímco společnost jako celek by se na základě západní liberální tolerance měla cítit zavázána tuto volbu respektovat.

Ramadan je čirou náhodou vnukem Hasana al-Banny, zakladatele Muslimského bratrstva, je to ale zároveň obezřetný spisovatel. O islámském imperialismu naruby se skutečně vyjadřuje poměrně „umírněně“. To Dyab Abú Jahjah, Libanonec usazený v Antverpách, mluví otevřeněji, s tichou hrozbou násilí; západní představu asimilace označil za „kulturní znásilňování“ a jeho cílem je spojit všechny muslimy v Evropě v jednu nezávislou komunitu. Netřeba říkat, že i on má mezi evropskými liberály své apologety.

Nebo zvažme, jak Evropa přijímá Jusufa al-Kadarawího, nástupce Sajída Kutba jako náboženské autority v Muslimském bratrstvu. Al-Karadawí, v rodném Egyptě stíhaný kvůli terorismu, dnes žije v Kataru. Stejně jako Tarík Ramadan ve Švýcarsku i on klade důraz na to, že muslimové se musí držet stranou liberální demokracie, praktikované Západem, zároveň ale mají využívat jejích výhod a veškerého prospěchu, který přináší. Ale jde mnohem dál. Na rozdíl od Ramadana schvaluje bití manželky formou povolenou Koránem; pokud jde o homosexuály, nelpí na tom, jestli mají být shozeni z vysokého útesu nebo zbičováni k smrti. Přesto ho letos londýnský starosta Ken Livingstone oficiálně přijal v City Hall jako „islámského učence, k němuž chováme velkou úctu“. „Jste skutečně, skutečně vítán,“ rozplýval se Livingstone, jinak nadšený propagátor hrdosti homosexuálů.

Letos se v Londýně objevil také šejk Abdul Rahman al-Sudajís, nejvyšší imám Velké mešity v Mekce. Ten se kromě mnoha jiného vyznamenal svým spíláním Židům do „odpadu lidské rasy, krys světa, těch, kdo porušují smlouvy a dohody, vrahů proroků a potomků opic a prasat“. Po bok tohoto apoštola „pestrosti a rovnosti“ se postavil jeden méně významný ministr Blairovy vlády.

Islámská nadace, jedna z přečetných britských muslimských institucí, má pobočku zvanou Markfield Institute. Londýnské Times spojily v červenci nadaci i institut s terorismem. Uražený čtenář s anglickým jménem protestoval: „Doufám, že Markfield … bude moci v multikulturní Británii pomáhat jednotlivým muslimům praktikovat jejich víru v klidu a s respektem.“ Jiný čtenář, anglikánský kanovník leicesterské diecéze (města, kde je dnes muslimská většina), tvrdil, že institut jen učí imámy a muslimskou mládež pohybovat se v anglických institucích.

Ve stejném duchu a dokonce s použitím téhož slovníku kdysi Beatrice Webbová vyzdvihovala mimořádné ctnosti sovětského společenského modelu. Naivní, falešná a nebezpečná prohlášení tohoto druhu jsou dnes stejně běžná jako déšť.

Židé a křesťané kdysi žili v říši tradičního islámu jako dhimmis – jako menšiny s druhořadými právy, tolerované, ale diskriminované zákony i zvyky. Vypadá to, že pro mnoho dnešních muslimů je tato dlouhotrvající nadvláda nad ostatními ideálem a usilují proto o její obnovu. Jedna cesta k tomuto cíli vede přes násilí a teror. Jiná, cesta Taríka Ramadana a Jusufa al-Karadawího, je cesta slov. Ať už tou či onou, plán se daří. Historička Bat Ye‘or, která se zabývá dhimmis, shrnuje dosavadní společné úspěchy a píše: „Evropa se vyvíjí od židovsko-křesťanské civilizace s významnými sekulárními prvky postosvícenství k … sekulární muslimské přechodové společnosti, v níž tradiční židovsko-křesťanské mravy rychle mizí.“ Tuto vyvíjející se entitu nazývá “Eurábie”.

Pokud je to tak nebo se to blíží, můžeme se divit, že někteří Evropané mění stranu, aby se ocitli na té vítězné? Čirý elán a kulturní sebedůvěra, které předvádějí propagátoři islámu, mají možná něco společného se skutečností, že každý rok konvertují k islámu tisíce lidí z celé Evropy. Někteří z těchto konvertitů – z Británie, Francie a Německa – přecházejí od slov přímo k činům; v terorismu a islámské bojovnosti hrají důležitější roli, než by odpovídalo jejich počtu. Při manifestaci, pořádané minulý rok v Londýně radikální odnoží Muslimského bratrstva, velká část demonstrantů zcela jasně nepocházela ze Středního východu. Nedávno proběhl v Káhiře soudní proces, který poslal do vězení tři britské občany za podvratnou činnost a přípravu teroristické akce; dva z nich se narodili v Anglii a měli anglická jména. Když byli odváděni ze soudní síně, vzdorovitě se vysmívali Západu.
V Evropě jsou zcela určitě muslimové, kteří se zděšením hledí na to, co se provádí v jejich jménu a kteří nechtějí mít nic společného s představou, že mají právo žít na Západě v podstatě jako dobyvatelé. Z naprosto pochopitelných důvodů má jen málo z nich odvahu promluvit. Jeden z těchto několika výjimečných nedávno napsal do londýnských Times s uvedením jména a adresy; řekl, že svoje společenství definuje jako lidi, které si vybral pro vzájemné interakce. A dál: „Ne všichni souhlasíme s tím, že máme být muslimy podle jedné jediné představy, a také neprotlačujeme svou víru do občanské a politické sféry.“ „Ale,“ pokračoval, „smutné je, že ne vždy zná veřejnost náš názor, protože jediní muslimové, s nimiž se diskutuje, jsou ti, kteří se rozhodli zavlékat islám do politiky.“

Těžko žádat jasnější odmítnutí nejen proselytů ve stylu Muslimského bratrstva, ale – dokonce ještě ostřeji – ochranitelského a shovívavého postoje, jenž vůči nim zaujal evropský establishment. Evropané, kteří se ze všech sil snaží tím či oním způsobem zmnožit zvláštní privilegia muslimů a plíživě znehodnocují vlastní národní identitu a kulturu, ve skutečnosti pomohli uvolnit cestu islámskému separatismu a islamistické agitaci. Uspíšili tím střet civilizací, o němž (alespoň někteří z nich) tvrdí, že se mu snaží vyhnout. Ve hře jsou mocné síly a pokud má Bassam Tibi pravdu, když říká, že „buď se islám poevropští, nebo Evropa poislámští“, odpověď je dána předem.