Islamismus je politický islám s radikálním politickým programem. Islám měl ve své historii režimy různé. Na otázku, zda je kompatibilní s demokracií, odpovědí je ano. Nejlidnatější islámská země, Indonésie, je demokratická.

Islám se dělí na dvě hlavní větve: většinové sunnity a menšinové šíity. Rozdíl mezi nimi se týkal sporu o nástupnictví po Mohamedovi. Šíité tvrdili, že vůdcem islámské umma, společenství muslimů, tj. chalífou, mohou být jen potomkové Mohameda, jeho zetě Alího a jeho ženy, Mohamedovy dcery Fatimy. Sunnité měli za to, že chalífou může být i člověk, který není potomkem Mohameda, ale kterého si vybere umma.

Islamismus má své kořeny v Muslimském bratrstvu v Egyptě. Jeho zakladatelem byl Hasan al-Banna v roce 1928, který byl v roce 1949 zavražděn.

Žezlo jeho nástupce po něm převzal Sajjid Kutb, dodnes hlavní ideolog sunnitského islamismu. Jako čtyřicátník v letech 1948-50 navštívil Spojené státy a byl zhrozen jejich sexuální nemorálností. V čem spočívala?

Dnes je období 50. let 20. století v USA vnímáno konzervativci jako „zlatý věk“. Sexuální abstinence do manželství, monogamie, manželská věrnost a silný předsudek vůči rozvodu byly společensky doporučovány a jejich porušení kritizováno. To vše změnila sexuální revoluce let 60. Co tedy Kutb považoval v tehdejší Americe za sexuálně nemorální?

To, že ženy a muži nežili veřejně segregováni od sebe, že mohli být spolu – a ta hrůza, že v kostele v lavicích seděli vedle sebe! Nemorální a netolerovatelné – pro Kutba. To na ilustraci, že islamisté nemají problém jen s nemorálností současné západní společnosti, ale i s tím, co i ti nejkonzervativnější z nás považují za normální.

(Kutb psal: „…americké děvče je dobře seznámeno se svůdností svého těla. Ví, že spočívá v obličeji, výrazných očích a žíznivých rtech. Ví, že svůdnost spočívá v oblých prsech, plném zadku, hezky tvarovaných stehnech, úhledných nohách – a ona to vše ví a nic nezakrývá.“ – Měl-li dojem, že dámské šaty přelomu 40. a 50. let „nic nezakrývaly“, pak měl „štěstí“, že se nedožil plavek-bikin; to by dostal infarkt.)

Kutb se islámsky „obrodil“ a stal islamistou. Jeho cílem byl režim, v němž vládne islámské náboženské právo šaría pro muslimy i nemuslimy A taky „džihád mečem“ proti všem neislámským zemím, až celý svět bude přiveden pod vládu Alláha. Umírněné islámské režimy považoval za neislámské a požadoval džihád i proti nim.

Gamal Abdul Násir, který vládl v Egyptě v 50. a 60. letech 20. století, byl socialistou, panarabským nacionalistou a agresivním diktátorem, nebyl ale islamistou. Nechal Kutba dlouho věznit a v roce 1966 popravit oběšením. Pro islamisty je Kutb mučedník (šahíd).

Odcitujme z jeho díla („Milníky na cestě“, kapitola „Džihád za Boha“):

„Každý, kdo… chápe povahu tohoto náboženství, rovněž snadno pochopí nevyhnutelný džihád mečem… a následně pochopí, že islám není ‚obranné hnutí‘ v úzkém slova smyslu, jak se dnes interpretuje… Muže se stát, že nepřátelé islámu budou považovat za prospěšné nevyvíjet proti němu žádnou činnost… Ale islám s takovým příměřím nemůže souhlasit a bude s nimi vést džihád, dokud se tito nepodřídí jeho autoritě a nebudou platit daň z hlavy… Toto je podstata tohoto náboženství a to je jeho funkce, protože je to všeobecná deklarace panování Alláha nad všehomírem a osvobození člověka od poddanství vůči komukoli jinému než Alláhovi.“

Jedním z žáků Kutba byl Ajmán al-Zavahrí, který potkal mladého saudského milionáře jménem Usáma bin Ladin, přivedl ho k islamismu, stal se jeho mentorem a společně s ním založil Al-Kaidu. Byl jejím hlavním ideovým vůdcem, a po smrti bin Ladina je i jejím vůdcem faktickým. Ukrývá se na neznámém místě.

Co je hnací silou islamismu? Interpretace slabosti současného islámského světa.

Mohamed začal šířit islám v roce 622 a zemřel v roce 632. Sto let poté se islámská říše rozkládala od dnešní severní Indie a střední Asie přes Blízký východ, severní Afriku až na Pyrenejský poloostrov – a pronikala do středu Francie. Tam, v polích mezi městy Tours a Poitiers v roce 732 franská armáda, již velel Karel Martel, porazila armádu islámskou, již velel emír Abd ar-Rahman a vpád muslimů do západní Evropy zastavila (později v druhé polovině 18. století britský historik Edward Gibbon ve svém díle Úpadek a pád Římské říše psal, že kdyby ta bitva dopadla opačně, nad oxfordskou univerzitou by se tyčily minarety).

Ale to nebyl konec expanze islámu, po Arabech přišli Turci, kteří vytvořili Osmanskou říši (a turečtí sultáni přijali titul chalífů, tedy vůdců islámské umma) – a jejich armády obléhaly Vídeň ještě v roce 1683, kdy byly spojenými středoevropskými armádami poraženy. Nebyly-li by tehdy poraženy, parafrází Gibbona, katedrála sv. Víta by dnes byla mešitou.

Islám byl mocensky jedním z nejúspěšnějších hnutí v dějinách. V krátkém čase získal moc nad velkým územím. To pro muslimy bylo důkazem správnosti jejich náboženství. Je-li islám pravé náboženství, pak Alláh dopřál muslimům triumfy a vítězství. Světský úspěch je důkazem pravdivosti islámu.

Ne tak v křesťanství a judaismu. Tam pravost náboženství nijak nesouvisí se světským úspěchem. Ježíš svým následovníkům neslíbil světský úspěch, nýbrž to, že Jeho nepřátelé je budou kvůli Němu pronásledovat. Křesťané, kteří věří v Boha ukřižovaného (ale i zmrtvýchvstalého – v tom ta naděje), nepovažují za diskvalifikaci své víry, když trpí a jsou perzekuováni. Stejně tak židé, kteří pamatují egyptské, asyrské, babylonské zajetí, pogromy v dějinách, taky vědí, že porážka a utrpení diskvalifikací jejich víry nejsou.

Jenže islámský svět za posledních dvě stě let se ocitá v mocenské slabosti, je západními armádami porážen. Jak to skloubit dohromady s pravostí islámu?

Velice obtížně; leda tak, jak to dělají islamisté: prohlásit stávající islámské společnosti za málo islámské a jejich režimy za neislámské. Tudíž vést proti nim džihád, usilovat o jejich nahrazení režimy islámskými a návrat k islámu, jaký byl za Mohameda. Pak nám Alláh opět dopřeje vítězství…

Muslimské bratrstvo je sunnitské, ale první mocenský úspěch islamismu nastal v islámu šíitském: byla to islámská revoluce v Iránu v roce 1979 a nastolení Chomejního teokracie.

Šíitský islám považoval sunnitské chalífy za nelegitimní, neboť nebyli potomky Mohameda, Alího a Fatimy. Ti jejich potomci, kteří podle šíitů legitimní byli, ale neměli moc, byli imámové. Celkově jich bylo dvanáct a ten poslední z nich, dvanáctý, zmizel, je „ukryt“ a vrátí se opět na konci věků jako Mahdí; to bude triumf islámu. Do doby, než přijde Mahdí, šíité ve světských věcech poslouchali světské vládce (např. šáhy Persie), a v duchovních ajatolláhy.

Chomejní v rámci šíitského islámu provedl revoluci a tvrdil, že vládnout, či alespoň v politických záležitostech mít poslední slovo, mají mít šíitští duchovní. A takový stát v Iránu založil, čímž se stal inspirací pro všechny islamisty, šíitské i sunnitské.

Česko-britský politolog Ernest Gellner v knize „Culture, Identity, and Politics“ z roku 1987 citoval pasáže z Chomejního „Malé zelené knihy“, sbírky jeho výroků, již v roce 1981 v angličtině pod názvem „Islam and Revolution“ vydal Hamid Algar:

„Při vyprazdňování, člověk nesmí dřepět tak, aby hleděl na slunce nebo měsíc, pokud nemá zakryté genitálie. Doporučuje se, aby člověk při vyprazdňování měl hlavu přikrytou a váhu jeho těla nesla levá noha.

Každá část těla ne-muslima je nečistá, dokonce i chlupy na jeho ruce či těle, jeho nehty, a všechny sekrety jeho těla… Když při sexuálním styku penis pronikne do ženiny vagíny nebo do mužova konečníku, plně nebo jen žalud, oba partneři se stanou nečistými. Musejí následně vykonat /rituální/ očistu. Pokud muž – Alláh jej od toho chraň! – smilní se zvířetem a ejakuluje, /rituální/ očista je nezbytná. Spáchá-li člověk sodomii s krávou, ovcí či velbloudem, jejich moč a výkaly se stanou nečistými, dokonce i jejich mléko pak nelze konzumovat.“

Ženy, jež jsou potomkyně Proroka, mají menopauzu v šedesáti; ostatní, když jim je přes padesát.

Je absolutně zakázáno pitvat mrtvolu muslima, ale pitvání ne-muslimských mrtvol je povoleno.

Přestupky se musí trestat zákonem odplaty: useknutím rukou zloděje; zabitím vraha místo jeho uvězněním; zbičováním cizoložné ženy nebo muže. Každý soudce, jenž splňuje sedm podmínek (dosáhl puberty, je věřící, dokonale zná zákony Koránu, je spravedlivý, není postižen ztrátou paměti, není bastardem, není ženského pohlaví), je způsobilý soudit.

Gellner, který charakterizoval Chomejního takto – „teologický revolucionář, nemilosrdně brutální moralista a politik, scholastický Solón záchodové etikety“ – uvedl: „…tato teologická pornografie osvětluje ústřední intuici a inspiraci Chomejního myšlení. Čtenář zmaten, proč by teolog měl kázat ohledně osudu sodomizovaného velblouda, významu hloubky sexuální penetrace, či rozložení váhy věřícího mezi jeho dvě nohy během močení, je tak zároveň přiveden k teokratické povaze systému: Islám má návody pro vše, co se týká člověka a společnosti. Neexistuje věc, nad níž by islám nevyslovil svůj soud.“

Jinými slovy, Gellner říká, že Chomejního islamismus je totalitní režim, jenž nepřipouští žádnou osobní, náboženskou či politickou svobodu.

S tím souhlasí i americký expert na islám Daniel Pipes (syn historika a experta na Rusko Richarda Pipese) a tvrdí, že islamismus, i když se považuje za původní islám, je vlastně novotvarem, fenoménem 20. století. Nemá oporu v dějinách islámu, ale je inspirován totalitarismem 20. století. Není islámským tradicionalismem, nýbrž modernismem.

Do totalitní formy vlil islámskou látku. Evropské totalitarismy byly dva: komunismus a nacismus. Komunismus – to bylo vlití socialistické látky do totalitní formy; socialismus může být demokratický (sociální demokracie), autoritářský (chávismus v Latinské Americe), nebo i totalitní (komunismus). Stejně tak nacismus – to bylo vlití nacionalistické látky do totalitní formy. Nacionalismus může být demokratický (gaullismus), autoritářský (frankismus) či totalitní (nacismus). A dle Pipese je islamismus vlití islámu do totalitní formy, čímž vzniká islamismus. Pipes vlastně říká: (A) islamismus je pro západní civilizaci nebezpečný stejně, jako byly nacismus a komunismus, a jako ony i on musí být zničen; (B) islamismus není totožný s islámem a v boji proti islamismu se musíme spojit s umírněnými muslimy.

Tato interpretace islamismu coby modernistického fenoménu je přesvědčivá, ale proti ní stojí fenomén wahhábismu či salafismu (tj. doslova návratu k předkům), jenž je příznačný pro Saudskou Arábii a většinu islamistických teroristů na Západě.

A tady máme problém: křesťanský fundamentalista, jakkoli filosoficky nevzdělaný či teologicky primitivní, když se „vrací k Ježíšovi“ či „k Bibli“, nalezne Ježíše, který neválčil, nikoho nezabil, naopak hlásal „…kdo z vás je bez viny, ať první hodí kamenem.“ Islámský fundamentalista, který se „vrací k Mohamedovi“, však v Koránu nalezne Mohameda, který válčil, zabíjel a osobně popravoval zajatce. Říci, že současný Islámský stát je „neislámský“, je nevěrohodné; bojovníci Islámského státu nedělají nic, co by už v 7. století neuděl Mohamed; popravy zajatců, otrokářství i sexuální otrokyně, to vše u Mohameda bylo. Wahhábismus přitom není moderní, ale tradiční nejméně od poloviny 18. století, tj. čtvrt tisíciletí.

Je-li islamismus fenoménem moderním, nebo naopak původním islámem, řešit nechci; ani nastiňovat, jak proti němu bojovat; chci jen ukázat, co islamismu je; a taky, že vůči naší společnosti sám sebe považuje za nepřítele na život a na smrt.

V mírně zkrácené verzi publikováno v Katolickém týdeníku č. 4,(příloha Perspektivy) 20. 1. 2015.