Irák a Afghánistán: jak dál ve válce s terorem

30.4.2008
Redakce

Před naplněnou čítárnou OI vystoupili v rámci “posledního úterka s OI” ing. Martin Koller, bývalý důstojník, jenž v letech 2003-2004 působil v Iráku, a Matyáš Zrno, který Afghánistán navštívil letos v březnu. Nejdříve mluvil Matyáš Zrno o Afghánistánu. Tamní situace je situace ztížena objektivními problémy – obrovskou rozlouhou (650 000 km2), velkým počtem obyvatel (cca 32 milionů) a malým počtem koaličních vojáků (cca 60 000). Pro srovnání, v šedesátkrát menším a epoměrně civilizovanějším Kosovu je 17 000 vojáků NATO. Podle poměru počtu obyvatel by tak v Afghánistánu mělo být čtvrt milionu spojeneckých vojáků. V některých provincích země je přitom jen pár desítek mužů. Vzhledem k rotacím jednotlivých národních kontigentů, dovoleným, faktu, že se nebojuje o Ramadánu a vzheldem k nepřístupnosti terénu jen omezeně v zimě, tak znamená, že fakticky je bojeschopných jen cca 7 000 mužů po dobu dvou letních měsíců. Situaci komlikuje také sloýžitá velitelská struktura (v zemio jsou dvě vojenské mise – Americká “Operation Enduring Freedom” a International Security Assistance Force” od NATO) a národní výjimky (vojáci řady zemí nesmí být nasazeni ve skutečně bojových operacích a čelí řadě dalších omezení). Neméně komplikoganá je struktura řady civilních msí v zemi – chybí jeden hlas, který by mluvil za celé západní úsilí.
Ing.Martin Koller upozornil na řadu nedostatků především v počátečním období americké správy Iráku, kdy okupační benevolence
umožnila vypuknutí povstání. Američané čelí objektivně komplikované situaci – řada velkých měst umožňuje gerilovou válku a dlouhé zásobovací linie jsou snadno napadnutelné. Poukázal na důležitou roli, kterou v Iráku hraje Sýrie a Irán, který má hlavně na jihu země obrovský vliv. S potřebnou vojenskou erudicí popsal taktiku povstalců i metody boje koaličních jednotek proti nim.

Jeden příspěvek - Irák a Afghánistán: jak dál ve válce s terorem

  1. Michal : 2.5.2008 v 17.45

    Postačí studovat cestopisy už z 18. století. To se zdá být dnes docela pohoda. Jen naivní socialisté v Greenpeace či mimo se domnívají, že svět je Praha. Vyznačují se tím, že problémy nestudují na místě jejich vzniku. Neměli by potom tak sladké sny o budoucím.

    Iráq není veselejší, permanentní boj je stylem života velké části tamních obyvatel. Po tisíciletí poutníci konstatují zničená osídlení a nevyužívané příležitosti prosperity. Není místní síla ani zájem, záblesk sjednocujícího arabského úspěchu je v praxi zapomenut. Legendy se nerealizují, básníky nenásledujeme.

    Stali jsme se součástí jejich světa, ne oni našeho, o tom je globalizace. Zvykáme si kromě obětí na silnicích i na ty na bojištích. Tušíme, proč má mít rodina více synů, protivníci mají předstih.Kromě měření sil je však šance i na kontakt a později snad i vztahy. Právě konkrétní znalost prostředí i lidí otevírá šance, hodně je v oblasti emocí a instinktů, a to nelze nastudovat. Zbývá zkušenost.

Napsat komentář k Michal Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nabídka publikací

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?