Politická společnost může mít imigrační politiku, jakou chce: rozhodnout se, koho za své občany přijme a koho ne. Když někoho nepřijme, není to trest. Arabské země sunnitské i šíitské, které mohou syrské muslimské uprchlíky přijmout, existují. Žádná však nepřijme syrské křesťany.Vyjádřil jsem názor, že bychom měli do ČR přijímat syrské uprchlíky, kteří jsou křesťané (tj. ne muslimové). Petr Honzejk to v HN označil za připisování kolektivní viny muslimům, považování je za kulturně podřadné; a za nedostatek milosrdenství, jež je křesťanskou hodnotou naší společnosti. Nemá pravdu v ani jednom.

Kolektivní vina je trestání lidí nikoli kvůli jejich individuálním zločinům, nýbrž kvůli příslušnosti ke kolektivnímu celku. Odmítnout přijmout imigranty však není trestem. Když Nový Zéland odmítne mě (či kohokoli na světě) přijmout za svého občana, netrestá nás a ani vůči celému lidstvu neaplikuje kolektivní vinu. Jen realizuje právo na svou imigrační politiku. Politická společnost může mít imigrační politiku, jakou chce: rozhodnout se, koho za své občany příjme a koho ne. Když někoho nepřijme, není to trest.

Prozíravé je, když si vybírá imigranty, kteří sdílejí hodnoty země. V našem případě židovsko-křesťanské a sekulárně-liberální. Není to argument kulturní podřadnosti či méněcennosti, nýbrž hodnotové blízkosti či jinakosti. Neříká, že islám je podřadný; říká, že islám je jiný. Je faktem, že do české společnosti se integruje průměrný občan Slovenska či Saska lépe než Somálska či Saúdské Arábie – stejně jako do saúdské společnosti se integruje průměrný obyvatel Jemenu či Jordánska lépe než Jamajky či Japonska. To neznamená, že Jamajčané a Japonci jsou méněcenní vůči Jemencům a Jordáncům.

Arabské země sunnitské i šíitské, které mohou syrské muslimské uprchlíky přijmout, existují. Žádná však nepřijme syrské křesťany. To může udělat jen (post)křesťanská Evropa, proto by měla.

Milosrdenství: je “chucpe“, když sekulární liberálové (kteří jinak dostanou kopřivku, když slyší, že manželství by mělo být definováno jako svazek muže a ženy) poučují křesťany o křesťanství. Milosrdenství je ctnost, která se vyžaduje od člověka, jednotlivce. Nikoli od státu. Ten nemá být milosrdný, nýbrž spravedlivý a prozíravý (stát nesmí vraha nepotrestat s tím, že mu “odpustil“, neboť je prý “milosrdný“). Milosrdný má být jednotlivec – mohu a mám odpustit tomu, kdo mi ublížil, slitovat se nad bližními v nouzi atd.

Skutečné milosrdenství vůči uprchlíkům se neprojevuje nerozvážnou imigrační politikou, která poškodí vlastní občany, nýbrž tím, že někdo dobrovolně u sebe uprchlíka ubytuje anebo alespoň ze svého pošle peníze charitě, která jim pomáhá. To je milosrdenství.

Vyšlo v Hospodářských novinách 16.1.2014