Iluze a ideály – Roman Joch v Literárních novinách

12.5.2011
Redakce

Ne, ten problém dneška je jiný, než říkají pánové Černík a Mach. Tím problémem je zapomenutí západní společnosti na skutečnost, že ne všechny hodnoty jsou materiální; dokonce na skutečnost, že ty nejvyšší hodnoty jsou nemateriální.

Je velice dojemné číst esej pana Michala Černíka Konce českých iluzí – bolestný to výkřik z hloubi jeho srdce. Mou první myšlenkou bylo poblahopřát mu: „Vítejte v klubu! Příteli, vítejte v klubu těch, kteří vědí, že člověk není dokonalý. Že člověk není jen dobrý. Že člověk je zatížen dědičným hříchem, řečeno židovsko­křesťanskou terminologií. Že člověk není dokonalý, a proto ani nikdy žádná společnost dokonalá nebude a ani být nemůže.“

Myslelli si někdo v roce 1989, že jednoho dne taková společnost být může, trpěl iluzí. Byl utopistou. Naprosto mimo realitu. Realita jej vyléčila. Díky za to. Takže mně se zase z hloubi srdce mého chce panu Černíkovi říct: „Vítejte v klubu nás těch, kdo zastáváme konzervativní pohled na člověka jako na chybující a hříšnou bytost, která, i když má vnitřní hodnotu, je nedokonalá, a proto potřebuje milost, slitování a pomoc.“

Na rozdíl od pana Černíka však nevěřím, že ta pomoc by mohla být poskytnuta politickými, státními prostředky. Ta nedokonalost naší společnosti, o které pan Černík píše tak procítěně, není daná naším špatným režimem či „kapitalismem“, jak si on myslí, nýbrž je daná něčím mnohem silnějším: lidskou přirozeností. To člověk je nedokonalý, nikoli náš režim; naše společnost je jen věrným obrazem našeho člověka, jaký je; našich lidí jako celku.

Mou druhou myšlenkou při čtení Černíkovy eseje bylo: „Trochu to přehnal – vlastně fest. Jeho článek by byl efektivnější a přesvědčivější, kdyby uvedl alespoň jednu výhodu či přednost dnešní společnosti; např. tu, že on sám si může od srdce zanadávat a veřejně zkritizovat vše možné i nemožné – a nic se mu nestane, nepůjde do vězení, jak se to stávalo ještě mnohým v letech 1988–89, kdy on sám byl předsedou Svazu českých spisovatelů. Maximálně se mu tak může stát, že v důsledku své kritičnosti bude u některých lidí populární. Tím, že neuvedl ani jedno pozitivum současnosti, trochu tu lamentaci přestřelil a jeho esej malinko působí jako zapšklá jeremiáda.

Třetí myšlenka: „Chce to proporce!“ Např. teze, že kapitalismus je dobrý prý jen pro bohaté. No, srovnejme rok 2011 a rok 1986: kdy na tom u nás byli chudí lépe? Kdy byla jejich životní úroveň vyšší? Nebo srovnejme Severní Koreu a Koreu Jižní, Kubu a Jamajku, atd., atd., a hned vidíme nevyváženost jeho tvrzení.

Nebo teze „naše země nevzkvétá“ – opět, ve srovnání s kterou? Asi by bylo ode mě nefér srovnávat naši zemi teď s Kubou či Severní Koreou, ale možná by pomohlo srovnání s jakoukoli jinou zemí evropskou: vzhledem ke které z nich naše země nevzkvétá? Nebo jinak, která evropská země ve srovnání s dnešní ČR vzkvétá? Která je dramaticky lepším místem pro život? Kterou zemi pan Černík uvede jako příklad „země, která vzkvétá“? Škoda, že žádnou neuvedl, abychom mohli porovnat, jak jsme na tom ve srovnání s tou vzkvétající.

Takže, chce to proporce.

Socialismus pro bohaté

Pan Černík ze současných zel viní „tržní fundamentalismus“, který měl u nás prý po roce 1989 zavládnout. Samozřejmě, žádný tržní fundamentalismus, neboli svobodný trh, neboli čistý kapitalismus u nás nikdy nebyly – a v tomto se můj názor velice blíží názoru pana Petra Macha, není­li s ním přímo totožný. Ten problém je jiný; to, co se u nás po roce 1989 ustavilo, je státní kapitalismus, či přesněji, socialismus pro bohaté.

Liberální či tržní či kapitalistický ideál vidí jako cestu k bohatství a prosperitě to, když za stejnou cenu nabízíte svým bližním kvalitnější služby a produkty, anebo když stejně kvalitní služby a produkty nabízíte levněji. To je liberální, či tržní či kapitalistický ideál cesty k bohatství.

Pro naše dnešní „kapitalisty“ jsou však ideální cestou k bohatství státní zakázky. Státní zakázky, garantované či přidělené dotace z peněz daňových poplatníků, nikoli však konkurence. To není ani trh, ani kapitalismus, a už vůbec ne „tržní fundamentalismus“, nýbrž je to štědrý socialismus pro bohaté.

Původní socialistickou myšlenkou bylo, aby stát vzal bohatství bohatým a dal ho chudým. Nechme teď stranou mravnost či správnost této myšlenky – já za sebe říkám, že považuji za lepší pomoc chudým tu, kdy ve svobodné prosperující ekonomice si bohatství vydělají sami – a podívejme se na dva naprosto negativní praktické důsledky této myšlenky.

Za prvé, závislost evropské populace na státu. Je to závislost narkomana na droze. Z eseje pana Černíka přímo čiší. Stát je tady od toho, aby lidem zajišťoval bohatství, dávky, dotace, programy, peníze, statky, zisky. To bylo alespoň hypoteticky myslitelné v produktivní společnosti s demografickým růstem, kdy od generace ke generaci bylo více mladých, aktivních pracujících. Tedy ve společnosti s kladným demografickým přírůstkem. V důsledku současného demografického propadu Evropy je už udržení pečovatelského státu blahobytu nemožné.

A za druhé, když stát může brát bohatým a dávat chudým, proč by v praxi nemohl brát všem, bohatým i chudým, a dávat – komu vlastně? No přece těm politicky nejlépe zorganizovaným, ať už jsou bohatí či chudí!

To je realita dneška: socialismus pro bohaté, či alespoň pro dobře politicky zorganizované, v podobě státních zakázek.

Pan Černík to vidí a nelíbí se mu, co vidí. Příčinu však nechápe. Pan Mach to rovněž vidí a rovněž se mu nelíbí, co vidí. Příčinu sice chápe mnohem lépe než pan Černík, nikoli však dobře úplně. Protože uvažování obou je pouze utilitárně­materialistické. Je to uvažování typu „má dostat – kdo, kolik a jak? Kolik bohatství mám dostat já, kolik ostatní a jak – od státu, nebo tržně?“ To je typ uvažování pánů obou a liší se jen v té poslední otázce („…od státu, nebo tržně?“).

Podstatné – a příznačné – je, že oba dva pánové náš dnešní politický problém redukují pouze na (re)distribuci materiálního bohatství.

Já jsem však přesvědčen, že materialismus je problém, ať už má podobu socialistickou či liberální.

Bohatství je nutné vydělat

Panu Machovi přijde nefér, když cesta k bohatství je cestou státního přerozdělování a státních zakázek. Lidé si přece mají své bohatství vydělat (nebo je zdědit), nikoli je získávat státní mocí přerozdělováním od druhých. To není fér, říká pan Mach a s ním i všichni konzistentní liberálové.

Nechápe však, že když je otázka takto postavena v sekularizované post­křesťanské Evropě, klasický liberalismus vždy prohraje. Materialismus totiž plodí a živí etatismus i socialismus. Jak to?

Je­li veškerá realita materiální, jsouli hodnoty jen materiální, smyslem života pak je: „mějme tudíž materiálního bohatství tak mnoho, jak je jen možné.“ Což ale implikuje socialismus. Proč? Protože liberální (tržní) cesta k bohatství je plna obtíží, těžké práce, úsilí, dřiny. Je nutné prostě to bohatství vydělat. Je nutné dělat. Na stranu druhou socialistická cesta k bohatství je celkem snadná: stačí si to bohatství odhlasovat. Něco nemám, chci to, tak si to prostě odhlasuji. Bez dřiny, jednoduše. Prostě si to odhlasuji – pokud se psojím s takto kořistnickou většinou.

A proč bych neměl, je­li veškerá realita pouze materiální? Pojmy jako „čest“, „spravedlnost“, „šlechetnost“ označují nemateriální ideály, ale nic nemateriálního podle materialistické hypotézy neexistuje, tudíž neexistují ani ony, nemají význam. Význam mají jen materiální statky – a jejich získání. Jakkoli, je-­li to efektivní.

Proto v sekularizované společnosti sekularizovaní socialisté vždy přečíslí a porazí sekularizované liberály v zápasu o sekularizované voliče.

To je skutečnost, kterou Petr Mach nechápe: u sekularizované populace drogově závislé na státě, státní podpoře, státních dávkách a státních dotacích je klasicky liberální program výrazně menšinový a pro většinovou společnost neatraktivní – jak ostatně mohl už i Petr Mach osobně při svých vlastních politických „úspěších“ zjistit.

Myslím si, že v určitém smyslu jsem vzdálen stejně od pana Černíka jako od pana Macha. Předpokládám, že pan Černík považuje umělecké hodnoty za objektivní (objektivně je rozdíl mezi uměním a kýčem), zatímco pan Mach, předpokládám, je považuje za subjektivní (co je uměním v oku jednoho, je kýčem v oku druhého, a naopak). Proto pan Černík státní dotace na umění chce (pre­ ferenci umění před kýčem), a proto pan Mach proti státním dotacím je ( je za svobodu každého dobrovolně podporovat či kupovat, co kdo chce – ale z vlastního).

Má pozice je stejně vzdálena od obou: považuji umění za objektivní, a zároveň jsem proti státním dotacím. Ano, je objektivní rozdíl mezi uměním a kýčem a ano, když lidé preferují kýč, mají na to právo. Ne, státní dotace skutečného umění není žádoucí; skutečné umění má být podporováno těmi, kdo sami vidí a oceňují jeho skutečnou, objektivní hodnotu. Toto je svoboda, toto je princip svobodné společnosti. Státní dotace vždy nejvíc dotují průměr, či nejmenšího společného jmenovatele; chce to však aristokratického či kapitalistického mecenáše, aby podporoval ty největší umělecké skvosty. Protože on je vidí jako skvosty. Průměr populace je tak nevidí.

Pan Černík lamentuje nad pokleslým vkusem naší konzumní populace; proč si ale myslí, že politická reprezentace demokraticky vzešlá z této populace by měla mít vkus lepší? Proč očekává od státních dotací něco lepšího než od lidí jako celku, od společnosti jako celku?

Já očekávám něco horšího: nic lepšího obsahově (viz výše), ale navíc i újmu způsobenou umenšením naší svobody v důsledku zvýšení našich daní pro účely dotací na záměry páně Černíka.

Sub specie aeternitatis

Ne, ten problém dneška je jiný, než říkají pánové Černík a Mach. Tím problémem je zapomenutí západní společnosti na skutečnost, že ne všechny hodnoty jsou materiální; dokonce na skutečnost, že ty nejvyšší hodnoty jsou nemateriální. Jsou vyšší a lepší věci, pro které stojí za to žít – či umřít – než jsou zisk či státní dotace. Své bohatství si nikdo nevezme s sebou do hrobu. Sub specie aeternitatis je nezajímavé.

Co je ale sub specie aeternitatis zajímavé? Naděje a hodnoty mimo úzce vymezený materiální svět; naděje a hodnoty, které nemají jen čistě materiální význam.

Úsměv dítěte. Krása umění. Uspokojení z dobře splněné povinnosti. Čest a šlechetnost, pravda a statečnost – jejich preferování i za cenu příkoří ze strany nepřejícího okolí. A když zemřeme, jak jednoho dne zemřeme, pak vzpomínky na nás u těch přeživších; a naše reputace v očích jejich. To má význam. Ale ještě i něco víc:

Naděje mimo tento svět, mimo tento čas, že po smrti o nás a našem postavení v Kosmu budou rozhodovat nejen vzpomínky přeživších a naše reputace v jejich očích, nýbrž i Soud objektivnější, který neošálí žádná přetvářka, faleš či pozlátko.

Ale tím se dostáváme k úplně jiné, v níž je náš dosavadní spor o dotace celkem banální.

Absence této perspektivy je příčinou současné krize Evropy. Ta krize je primárně duchovní a v praxi se primárně projevuje demograficky – ztrátou ochoty mít děti. Z demografie plynou praktické problémy: málo dětí, to znamená málo daňových poplatníků, to znamená málo penízků, to znamená velký boj o dotace. Toto nemá řešení, tento vývoj nemá řešení.

Řešením je uvědomění si, že člověk je hodnotou samou o sobě, tudíž i dítě je hodnotou. Proto společnost, která dobrovolně ve svobodě chce mít více dětí, je společností hodnotnější a humanističtější než společnost, která dobrovolně chce mít méně dětí.

A smyslem života člověka není usilovat o dotace, ale činit skutky šlechetnosti a správnosti. Dotace jsou špatné, neboť pokřivují smysl života člověka a skrze vysoké zdanění omezují jeho svobodu. A svoboda je správná nikoli jen proto, že je příjemná, sladká a vede k bohatství, ale především proto, že je politickým ekvivalentem vnitřní důstojnosti člověka, neboť v největší možné společensky únosné míře umožňuje člověku činit volby o svém osudu a usilovat o to, co je správné.

Morálně správné.

Spisovatel Michal Černík publikoval v Literárních novinách č. 12/2011 článek Konce českých iluzí, v němž vyjádřil své zklamání z vývoje v České republice po roce 1989. Na jeho stať reagoval v LtN 14/2011 ekonom a předseda Strany svobodných občanů Petr Mach článkem Boj za svobodu a demokracii nikdy nekončí. Dnešní příspěvek Romana Jocha je pokračováním této diskuze.

Příspěvků : 11 - Iluze a ideály – Roman Joch v Literárních novinách

  1. Petr : 7.6.2011 v 5.49

    Pan Joch je hodně mimo dobu, člověk který vyznává mučení, vládu bohatých, netoleranci by neměl mít možnost být poradcem.Je to ostuda naší země, další ostuda této země.

Napsat komentář k Petr Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nabídka publikací

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?