Každé srovnání trochu kulhá, ale tohle je celkem trefné – „srbské volby dopadly jako ty naše před dvěma lety.“ Jak jsem na to přišel, když srbská a česká politika jsou natolik rozdílné (například tu nevraždíme premiéry)? Inu, při našich volbách dokázala ODS dosáhnout rekordního zisku. Proč? Díky Paroubkovi, který vyděsil dost lidí představou, že otočí (či pootočí) kolo dějin zpět. Volba ODS tak byla spíše volbou proti Paroubkovi, hlasem daným někomu, kdo zastaví buldozer. Stejně tak nyní v Srbsku zvítězil blok okolo prezidenta Borise Tadiće. Ani on nenaplňoval příliš lidí nadšením. Z jeho Demokratické strany se už dávno vytratilo původní nadšení, stala se z ní „zadalíkovaná“ technokratická strana držitelů moci. Ale lepší trochu zkorumpovaní technokraté než bývalí hrobníci (lídr Srbské radikální strany Tomislav Nikolić), kteří si ostruhy vydobyli coby praporečníci bratrovražedných válek v 90.létech. Byly to (ostatně už poněkolikáté) volby „buď a nebo“. Buď euroatlantické integrace nebo romantické snění o ruském objetí. Buď standardní liberální demokracie s volným trhem nebo mírně autoritativní stát s duchovním monopolem pravoslavné církve, kde budou občas opozičním politikům vybuchovat auta a novinářům molotovovy koktejly v bytě.

A stejně jako u nás dosáhly oba dva bloky podobného výsledku. Je to v podstatě půl na půl. A stejně jako u nás se bude muset k řešení dospět nějakým nestandardním výsledkem.
Na jedné straně Tadićovi demokraté, Liberálně demokratická strana a strany národnostních menšin. Na druhé straně Srbská radikální strana (jejíž předseda Vojislav Šešelj se v Haagu zodpovídá z válečných zločinů), Demokratická strana Srbska současného premiéra Vojislava Koštunici (kolik let trvalo, než se mu přestalo říkat „umírněný“ nacionalista…) a socialisté, strana nebožtíka Slobodana Miloševiće. Právě socialisté se asi stanou klíčem k onomu nestandardnímu řešení. Oni jsou jazýčkem na vahách a mohou se překvapivě naklonit i k reformistům. Záleží na tom, kdo víc dá. Socialisté se tak trochu snaží zbavit Miloševićova dědictví, zdůrazňují sociální jistoty a navíc jsou v koalici se stranou důchodců. Cena za jejich tichou podporu menšinové vládě je sice finančně (ústupky v sociální oblasti) i morálně (skoro jako u nás vláda, která by se opřela o komunisty) vysoká, ale účel svědčí prostředky nejen v srbské politice.

A co je účelem? Pokračování integrace do EU a dobrých vztahů s USA, ale i okolními zeměmi. A za tím účelem zmražení kosovského konfliktu do nějaké snesitelné podoby. EU je zdaleka největší obchodní partner Srbska. USA jsou nejúspěšnějším jednotlivým investorem (koupě železáren ve Smederevu společností US Steel). Italové těsně před volbami vstoupili do beznadějně zastarávající automobilky Zastava. Několik set tisíc Srbů žije v zemích EU a ještě o mnoho více v USA. A vysněné Rusko, jehož politiky si srbské strany zvaly coby řečníky na mítinky? Podílí se na srbském obchodu necelými pěti procenty. A některé obchody raději nevidět.Jako třeba prodej Naftového průmyslu Srbska ruskému Gazpromu. Bez tendru, za skoro poloviční cenu a bez jasně domluvených a obvyklých podmínek, týkajících se navýšení objemu dodávaného plynu a jeho ceny. Takový bianco šek Rusům, dar za podporu v otázce Kosova. Podporu, která Rusy nic nestála a Srbům stejně nepomohla.

A kdo vlastně proti sobě stál ve volbách? Co si máme představit pod „reformisté kontra nacionalisté“? Když to zjednodušíme, tak chytřejší proti hloupým. Občané proti xenofobům. Bohatší proti chudším. Město proti venkovu. Bigbít proti dechovce. „Domorodci“ proti zradikalizovaným srbským uprchlíkům z Bosny, Chorvatska a Kosova. Stojí tu vítězové transformace proti poraženým.

Vyšlo v týdeníku Ekonom, 13.5.2008