V Poslanecké sněmovně právě leží návrh novely občanského zákoníku, která by v případě úspěšného projití celým legislativním procesem umožnila stejnopohlavním párům uzavřít sňatek. Vzbudil značný rozruch a to zcela pochopitelně – jde o jednu z nejdůležitějších společenských otázek vůbec. Společnost by se v případě úspěchu novely trvale proměnila. Stav, který by vznikl legalizací homosexuálních sňatků, by bylo již takřka nemožné vrátit zpět.

Podobně zněla i slova amerického konzervativního komentátora Dennise Pragera, zakladatele think thanku Prager University, který v jedné z debat na téma homosexuálních sňatků v USA, léta před rozsudkem Nejvyššího soudu v případu Obergefell v. Hodges, jenž je uzákonil na federální úrovni, kriticky uvedl, že dopady zavedení manželství pro gay a lesbické páry by byly závažnější, než dlouhotrvající ekonomická recese. Právě proto, že by znamenaly celkovou trvalou proměnu společnosti, dle něho s negativními důsledky.

Neupečeš dort gayům? Jsi nacista!

Část argumentů podporovatelů i odpůrců novely je dlouhodobě známá a opakuje se. Jeden aspekt stejnopohlavních manželství, který je téměř přehlížen a nová právní úprava s ním vůbec nepočítá, se ale přehlíží. Jde o efekt, jaký by potenciálně homosexuální sňatky měly na náboženskou svobodu v České republice. Konkrétně se jedná o koncept tzv. výhrady svědomí. Tímto termínem je v právu označována možnost věřících, pracujících např. v lékařském oboru či jako živnostníci, odmítnout vykonat jistou činnost nebo poskytnout určitý druh služeb, pokud by tím byli nuceni jít proti svému svědomí nebo náboženskému přesvědčení. A to i kdyby jinak dle zákona byli povinni takto jednat.

Pokud by tedy kupříkladu věřící zaměstnavatelé měli hradit v rámci pojištění pro zaměstnankyně i antikoncepci, a toto by odporovalo jejich přesvědčení, měli by možnost uplatnit výhradu svědomí a antikoncepci zaměstnankyním nehradit. Nebo kdyby byl věřící majitel pekárny požádán homosexuálním párem, aby jim upekl dort. Pokud tyto případy znějí povědomě, nejde o náhodu. Ve Spojených státech přesně k takovýmto sporům v nedávné minulosti již došlo a rozhodovat musel až Nejvyšší soud USA. Konkrétně jde o případy Burwell v. Hobby Lobby Stores (2014) a Masterpiece Cakeshop v. Colorado Civil Rights Commission (2018). V obou případech se soud postavil na stranu věřících (kteří byli v obou případech v postavení strany žalované). Nicméně ani z jednoho případu nevzešel precedent, díky němuž by bylo možné uplatnit výhrady svědomí na základě prvního dodatku Ústavy USA do budoucna. U případu Hobby Lobby soud rozhodl na základě zákona Religious Freedom Restoration Act z roku 1993, ovšem nikoli na základě prvního dodatku. U případu Masterpiece Cakeshop pak dle soudu Komise pro občanská práva coby orgán státu Colorado svým jednáním porušila povinnost náboženské neutrality (odmítnutí služeb pro gay svatbu bylo komisí přirovnáno například k jednání nacistů) a proto bylo rozhodnuto ve prospěch majitele pekařství Masterpiece Cakeshop Jacka Phillipse. Avšak opět soud ve svém odůvodnění nestanovil v rámci závazného ratio decidendi, že Ústava dává v prvním dodatku možnost výhrady svědomí užít.

Evropa a Amerika

Míra svobody, její tradice a vůbec celkové pojetí ve Spojených státech již od jejich vzniku je nesrovnatelné s naším kontinentálním pojetím. Proto je namístě se ptát: pokud doposud ani v USA nerozhodl Nejvyšší soud o tom, že výhrada svědomí je vskutku součástí práva na svobodné vyznání, jak by rozhodl v obdobných případech náš Ústavní soud, případně dále Evropský soud pro lidská práva?

Evropský soud pro lidská práva (ESLP) již za sebou kauzy v oblasti výhrady svědomí má. Většinou šlo o výhradu svědomí ve vztahu k vojenské službě (např. Bayatyan v. Arménie), ovšem byly zde i případy, týkající se konfliktu mezi svobodou vyznání a poskytováním služeb. Zejména jde o kauzu Garyho MacFarlanea, psychoterapeuta a křesťana, který odmítl poskytnout své služby homosexuálům, za což dostal výpověď – dle ESLP oprávněně a jeho požadavek na výhradu svědomí byl zamítnut. Stejně dopadl i případ Lillian Ladelle, rovněž křesťanky, která pracovala na matričním úřadě.

Pokud by v důsledku legalizace stejnopohlavních sňatků došlo k podobným kauzám i v České republice, soud by musel rozhodovat, zdali převáží právo na svobodu vyznání, nebo právo nebýt diskriminován z důvodu sexuální orientace, u nás zakotveno jednak v zákoně č. 189/2009 Sb. (antidiskriminační zákon) a dále v zákoně č. 634/1992 Sb. (zákon o ochraně spotřebitele). České právo výhradu svědomí v legislativě zakotveno nemá, naše Listina základních práv a svobod právo na svobodu náboženského vyznání uznává, ale právě kvůli absenci ukotvení koncepce výhrady svědomí zde existuje vysoké riziko, že právo svobodného praktikování vyznání bude v budoucnosti  odsunuto v pořadí až za domnělé právo vymáhat od někoho jeho služby, byť by to znamenalo, že by musel porušit své morální zásady a své svědomí, nebo zrušit svou živnost.

Předkladatelé novely občanského zákoníku tento problém zcela přehlížejí. Je až s podivem, že po všech zmíněných případech (přičemž kauza pekaře Jacka Phillipse si získala vysokou míru publicity i v Evropě, navíc Phillips zřejmě stane před soudem znovu, tentokrát je žalován pro neupečení dortu na transgender oslavu), naši zákonodárci nejednají o tak závažném, a zároveň tak reálném riziku pro náboženskou svobodu v České republice. Přijmout zároveň s novelou občanského zákoníku o homosexuálních sňatcích i úpravu, která by předcházela případům, jaké jsme měli možnost ve světě pozorovat, by nebylo problematické. Musela by zde ovšem být politická vůle. Zastánci homosexuálního manželství ve sněmovně ale zřejmě tuto vůli mít nebudou, alespoň ji zatím neprojevili a nezdá se, že nastane jakýkoli obrat.

Kontinentální myšlení ve vztahu k právům není výslovným chápáním práv coby negativních oprávnění, která nejsou dána státním aparátem, nýbrž jsou přirozená a k jejich výkonu nám postačí, když do nich nebudou druzí ingerovat. Tak je tomu v USA, kde se přirozenoprávní teorie promítla již do Deklarace nezávislosti a později samotné Ústavy. Evropské pojetí zahrnuje i chápání práv jako pozitivních nároků, které zakládají druhým povinnost konat určitým způsobem stůj co stůj, neboť jinak by “hrozilo”, že někdo nedostane vše, co chce, nebo bude “diskriminován”. Právům, tedy jistým subjektivním oprávněním každého člověka musí vždy odpovídat i povinnost člověka jiného. V případě negativních práv je to pouze povinnost nejednat určitým způsobem, zdržet se určitého konání a neškodit druhému. Negativní práva realizujeme sami, nikoho dalšího k tomu není zapotřebí, naopak, chceme po něm, aby nás nechal být. Pokud hovoříme o právu na život, vyplývá z něho implicitně jen povinnost jiných nás o život nepřipravit. U práv pozitivních je tomu jinak. Naše Listina základních práv a svobod obsahuje například tzv. “právo na bezplatnou zdravotní péči” (článek 31). K tomuto ale již nepostačí, když nás druzí nechají na pokoji, je potřeba přesný opak-aby nám oni svým aktivním konáním pomohli naplnit naše domnělé právo, které si neumíme naplnit sami, v případě zdravotní péče aby se s námi rozdělili o své peníze, z nichž se zaplatí to, co chceme my. Pokud tak nebudou chtít učinit, hrozí jim zákonná sankce. Pozitivní práva tak tak již svou povahou vedou k donucení, k příkazu dělat něco, co ani nemusíme chtít dělat, ale jsme povinni to dělat. Jde o nároky, považované za údajně tak žádoucí, že Vám je druzí musejí splnit, pokud si to přejete. Zákony proti diskriminaci jsou koncipovány právě na základě práv pozitivních. Máte tak možnost si od někoho vynutit jeho služby a on je nesmí nikomu upírat.

Nejistá budoucnost

Znamená to, že pokud budou uzákoněny homosexuální sňatky a najde se český Jack Phillips, který bude žádat po zákaznících, aby ho nenutili zdecimovat jeho vnitřní mravní kodex, přičemž ti neustoupí, bude osud svobody vyznání a svědomí pouze na uvážení soudů. A to je vzhledem ke kontextu a evropskému pojetí svobody velmi nejistá sázka.

Autor je studentem práv, publikuje na svém blogu http://therightw.blogspot.com/