Koho v nastávajících parlamentních volbách volit a proč? Na tuto otázku byly v seriálu MF DNES tázány některé osobnosti českého veřejného a kulturního života. Jako poslední se vyjádřil arcibiskup pražský Dominik Duka
Volby vždy znamenají možnost výběru. Řada lidí si však myslí, že výběr je omezený či vymezený stranickými programy, které nebývají nakonec naplněny. Jako by bylo vlastně jedno, koho člověk zvolí. A tak možná leckdy sílí přesvědčení, že k volbám je vlastně zbytečné chodit. Navíc za neúčast ve volbách dnes nikomu nehrozí žádné sankce a nejít volit je daleko snazší než za dřívějšího režimu.
Rozumím těmto pocitům, ale přece chci trochu zabrousit do minulosti. Patřím ke generaci, kdy jsem jako malé dítě provázel rodiče k posledním svobodným volbám před únorem 1948, a vím, jak vážná situace tehdy byla. Rodiče i jejich okolí si velice jasně uvědomovali důležitost této volby. Jak dopadla, víme všichni. Pak jsem po léta zažíval martyrium, kdy jsem se nedostavil k volbám a byl jsem neustále oslovován, proč nejdu volit, proč nechci plnit tzv. občanskou povinnost. Bylo mi vytýkáno, že tím podporuji imperialismus. Už z těchto důvodů – kdybych dnes nešel volit – jako bych přitakal přesvědčení, že i dnes tu vládne nějaká diktatura.
Protože mám za dvacet let zkušenost, že žiji v demokratickém státě, právě proto k volbám půjdu, i když se leckomu může zdát, že ty volby vlastně řeší velmi málo. Lidé si dnes říkají, že jedna strana je za osmnáct, druhá bez dvou za dvacet, a že tedy nemá smysl volit.
Z generace rodičů i prarodičů vím, že ani tehdy nebylo moc snadné vybírat z několika stran. A musím přiznat, že ani pro mne to dnes není příliš snadné. Celá řada variant, které nabízejí různé politické strany, je totiž vždy jen částečným řešením. Chybí mi celistvý pohled. Jednotlivé přístupy v té či oné straně mi mohou být sympatické, ale nevidím to, co by řešilo věci z principu a jasně v úplnosti.
Přetrvávající nedospělost
Co je zarážející v tomhle volebním období, je skutečnost jakési nevyrovnanosti přístupu k zásadním problémům společnosti, s nimiž se přece naše země potýká víc než jedno desetiletí. Rozumní a prozíraví lidé upozorňovali už před listopadem 1989 na problémy, se kterými se stát bude muset vyrovnávat. My však stále trochu jako děti reagujeme na momentální situace a nehledíme příliš dopředu. Jako bychom v jakési společenské nedospělosti neuměli být odpovědní. Zralost člověka přece souvisí právě s tím, že dovede přijmout odpovědnost. To je pro mne určité kritérium v rozhodování, s kým se chci při volbách spojit. Člověk, který jde k volbám, by měl být odpovědný a hledat spojence mezi těmi, kdo o skutečnou odpovědnost usilují.
To, co dnešní společnosti opravdu chybí, je dlouhodobější výhled do budoucnosti. Chcete-li vize. Ta souvisí s vírou. Společnost, která ztrácí víru ve smysluplnost svého konání, důvěru ve svou budoucnost – ta nemůže mít žádnou velkou vizi, k níž by se mohla upínat, pro kterou by mohla žít a něco obětovat.
Ocitli jsme se ve společnosti, kde například rodina přestala fungovat jako místo bezpečí a jasné vyhlídky do budoucna. To se projevuje i v ekonomické oblasti: ekonomika staví úspěšnost na okamžitém zisku, na pětileté návratnosti investic a podobně. I politiky tento přístup přivedl k tomu, že uvažují jen v rámci volebního období. Stav politických stran, tedy jejich krátkodobé politiky, to je jen odraz celkového stavu naší společnosti.
Charakter je víc než předpisy
Demokracie se zrodila v antické kultuře reprezentované Řeckem a Římem. Vytvořila principy, na nichž je založena naše civilizace. Ony zásady jsou platné bez rozdílu století či území. Taková Etika Nikomachova od Aristotela je přece závazná pro každého, ať je katolík nebo nekatolík. Dnes jsme svědky krize této demokracie. Ale co proti této krizi můžeme dělat? Především musíme začít u sebe.
Apoštol Pavel pochopil, že není možné se opírat o principy vyrůstající z předpisů, ale o principy vyrůstající z charakteru jednotlivce, proto zdůrazňuje morálku ctnosti. To je morálka odvážných lidí.
Hlavním nedostatkem naší společnosti je nedostatek statečnosti a odvahy. Odvahy vzít na sebe zodpovědnost, vzít na sebe rizika, tedy umět “rozumně” riskovat.
Jako věřící můžeme dělat i víc než žít ctnostně jako jednotlivci. Můžeme vytvářet určité semknutí věřících a slušných zodpovědných lidí, tedy nezůstávat jen u osobních individuálních ctností. Musíme spolupracovat na návratu odvahy k odpovědnosti.
Příliš halasu kolem korupce
Většina politických stran dnes brojí proti korupci, která se stala synonymem úpadku. Možná leckoho překvapím tvrzením, že nespatřuji hlavní způsob boje proti korupci jen ve zpřísňování zákonů či posilování policie. Mám za to, že jde především o to, abychom bojovali se šlendriánem v práci. Naše vlastní práce je prováděna bez nadšení, liknavě, nepořádně. Pokud bychom pracovali tak, jak se má, odpadla by pro řadu lidí “nutnost” podplácet, aby se jich například ujal skutečný odborník, aby práce byla odvedena kvalitně a včas.
Církev dnes bývá obviňována z moralizování, které lidi dráždí. Možná by moje předchozí slova opravdu mohla vyznít jako moralizování. Ale tak by tomu bylo v případě odsuzování a kritizování konkrétních osob či institucí. To někdy opravdu děláme. Ale není to bezprostřední poslání církve. Ta má umět jít s kůží na trh a jednat jiným způsobem než okolí. Musíme usilovat o čistotu života, čestnost, spravedlivý či svatý život. K tomu však musíme být věrohodní.
Slovo do vlastních řad
Dnešní ztráta důvěryhodnosti církve je z velké části mediální záležitostí. Církev dneška není horší či lepší než církev před padesáti či sto lety. V církvi vždy byli lidé poctiví, kteří brali vše tak vážně, že byli ochotni dát svůj život. A byli v ní i kariéristé a lidé bezcharakterní. Takoví lidé přece byli už i v okolí Ježíše Krista.
Církev u nás neuvažuje v horizontu jednoho volebního období jako politici. Její problém je opačný. Spíš totiž hřeší na to, že jsme zde navěky, a tak s ničím moc nespěchá, a to není také dobrý přístup. Jako věřící v této zemi musíme v sobě mít víc ježíšovského soucitu s člověkem a jeho problémy. Pak budeme mít větší akční rádius a kompetentní strategie. Často se ptáme, co by se mělo v naší společnosti změnit, aby bylo lépe. Možná by účinnější bylo ptát se, jak máme změnit sebe.
Článek vyšel v MF Dnes.
Verneovky od primy nemusím.Mimo jiné proto, že to byl antisemita, ač v jeho době to mělo jiný význam.Ale viděl jako rentgen, studoval, co se dalo. Zneužívané afričany nelitoval, jen jim naznačil, že šaman a tanec davu popř. s podřezáním zajatců nebo jejich pohřbením zaživa http://postoloprty.farnost.cz/kostely-a-kaple/lenesice-oprava/ .(pouze pro silnější povahy) je jejich volbou, údělem,zodpovědností. Moje prababička, zde často vzpomínaná, ač měla s posledním pohrobkem 11ero dětí, běhala po poli i louce s motykou.I já tak musel v dětství konat. Když bylo vody málo, musela se za každou cenu rozlít, zadržet, napustit rybníček. Jak jí začalo být moc, musel se zrychlit odtok, aby nám to sesuvem nevzalo barák.Prababička byla negramotná, její podpisy na listinách prozrazují, že její ruka byla vedena (jako u prez.Masaryka, který nakonec měl na podpis razítko).Když šla v noci bouřka, museli se všichni vzbudit, obléci, obouti a čekat, “kdyby uhodilo, aby mohli vynášet”.Tedy peřiny, zejména, nikdo ji k 11 dětem nic nedal, jen měla štěstí, že v té době právem zlořečený bolševik ji ještě nedokázal nic sebrat.Měla tedy tři hektary, popř. starší šli pohlídat husy, kolíbat atd. a přinesli výslužku všem. Musel mít i pro každého žebráka krajíc, aby ji nezapálil, rodící se socialisté potulní jednali rázně, jak se proti silnějším ukázalo až později. Ale vdově by ukázali, zač té sociální spravedlnosti konec. (krajíce končili v putice, hospodská dávno před RaJ pana Paroubka je měnila za kořalku a krmila vepře stejně blahobytného zjevu). Budiž tedy požehnán Hospodin, že jak píše i český básník, bič na našich zádech nešetří, abychom nepřestali myslet a zodpovídat, jednat prozíravě, poučili se vča. Než se naše děti vyvraždí na motorkách, autech o víkendových nocích, drogami, nebo zoufalstvím JANA PALACHA budiž mu i přes tupost českou země lehká, kéž jsme odvážnější a další co nalítli na televizi jako zdroj moudrosti nenásledují.(brzy budeme hladovět bez vody před úředem ministra za trvalé travní a křovinné porosty, přechodné energetické lužní lesy, život posledních včel a kvalitu ornice vůbec, tedy její schopnost absorbovat socialismu krajně nebezpečnou věc, jakou je voda. Doma ovšem máme cisterny plné a další budujeme.
Slavkov u Brna již potřetí v jednom týdnu potrápil silný déšť
Musíme se nad tím zamyslet.
Lawmakers in both chambers of the Congress took steps on Thursday toward repealing a ban on gays and lesbians serving openly in the U.S. military, a goal championed by President Barack Obama.
The House of Representatives voted 234-194 to approve an amendment aimed at ending the Clinton-era “don’t ask, don’t tell” policy that allows homosexuals to serve in secret but expels them if their sexual orientation becomes known.
Musíme to promyslet.
http://digiweb.ihned.cz/c1-43657830-tajemna-moudrost-davu
to není důkaz ničeho, jen naznačení směru, s kterým lze bezpočtem cest získat zkušenost častěji.Svět,společnost je úplný celek, “víc než tušíte”.Tak volební krize je komponenta k nezbytné katarzi. Tak je dobré v ní nechat i proběhnout : http://www.rozhlas.cz/zpravy/volby/_zprava/738375…(děti řvoucí neumí česky, komandovány docela perfektním expertem na kompars, počínaje obsazením vchodu do domu, aby kromě nich tam byli jen VIP.vznikl i omyl, potrestán seknutím přes ruku dotyčné) jen chyběl cathering, snad byl jinde. Poučení o kandidátech mimo našminkování uzavřené TV, lze získat i ze strany, kde má kandidát tik.Pokud jsou muži na odstup, agresivita roste, když se zákopy přiblíží, roste solidarita až k nula.Závěr nakonec soucitný, veřejná služba je obvykle jen kompenzací mentálního handicapu.To konečně vyhovuje široce, pro publikum je to sjednocující prvek, mnozí se v něm najdou, nikoho neohrožuje, trochu obětní beránek, trochu starořecký král, který byl 1 x za rok popraven. Politiky lze losovat jako poroty. Nebudou mesiášem, jen nebudou ti nejhorší. Tradice dává přednost panovníkovi, ví proč. Hierarchická struktura církve je stále pevnější, než co jiného.Snad chasidské klany s ní mohou soupeřit, jen jsou dědičné. Církev je otevřenější.Žije docela dobře i bez státu, klidně v chalifátu což stát není ani náhodou.A když už jsme u toho, WAQF pokud to slovo nekomolím, je společné vlastnictví, obvykle mešity a okolí, tedy patří prakticky zrovna imámovi, který nejvíc řve, jeho klanu, docela záruka trvalého dobrodružství. Opačně katolické vlastnictví je konkrétní, osobní, identifikovatelné přesně,historické,transgenerační, tedy podléhající zodpovědnosti.Lze jej zaknihovat, lze jej autoritou nikoliv banditou změnit. Posun v případě katedrály nyní už bez jména směrem k šaríje je logický.Už je všech, tedy těch správnejch, jak říkáme tu na vsi.Hagía Sofía. Dobrý signál, zvykáme si být dhimni a na islám se těšíme, protože v něm, chráněnci – dhimni, mají jen větší daně, ale jinak bezpečí….Z čeho nyní zaplatit daně za pozemky církevní dosud nezabrané, ale nevytyčené(zničil stát), nekomasované (tedy hračka pro spekulanty), nepronajmutelné (není přístup)… je dobré být hierarcha a nad věcí, což nemyšleno ironicky, generalita nesmí být v první linii. Dělá to jen Israel a má největší úmrtnost důstojníků na světě, dělal náš blahoslavený Karel I. Habs.,generalita mu to nedopustila. A to je i na volbách krásné, každá pozice je zásadní, ač Karel I. zavedl dekoraci specielně pro tu linii palby, provianťáci a štáb si mohli nechat zajít chuť. Vyhráli legionáři, asi dobře, jiný by bolševismus nezpomalil.