Sláva Putinova Ruska spočívá na uplatňování brutální síly jako takové a Putinovi a jeho okolí je lhostejné, hodnotí-li jeho počínání okolní svět jako zločin a hrozbu.

Jak pozoruhodné – a jak zlověstné –, že Rusko je stále jevištěm pro okázalé soudní procesy. Obětmi jsou tentokrát Michail Chodorkovskij a jeho obchodní partner Platon Lebeděv. Kdysi byli oba velmi známí; když byl Chodorkovskij šéfem ropné společnosti Jukos, říkalo se o něm, že je nejbohatším mužem v Rusku. Jednoho dne v roce 2003 jej ozbrojenci vytáhli z jeho soukromého letadla a jeho trápení začalo.

Chodorkovského šťastné období začalo s pádem komunismu, v dramatické době velkých nadějí, kdy se Borisi Jelcinovi podařilo obrátit zemi novým politickým směrem. V devadesátých letech, když byl presidentem, řídil přechod země od plánované ekonomiky ke kapitalismu. Jedním z nutných kroků na této cestě byl prodej státního majetku. Chodorkovskij byl jedním z objevivších se oligarchů se schopnostmi využít výhod, jež živelný proces přerozdělování majetku nabízel. Jukos byl společností s oprávněním k těžbě a prodeji ropy; Chodorkovskému se nabídla možnost koupit jej za zlomek jeho hodnoty a vybudovat z něj podnik, jehož nominální hodnota činila 23 miliard dolarů.

Jakkoli měl dobré úmysly a odvahu k experimentování, byl Jelcin člověkem zformovaným minulostí a komunistickou stranou. Zdá se, že něco ze sebe samotného objevil ve Vladimiru Putinovi, v té době řadovém důstojníku KGB, který se stal součástí skupiny obchodníků s mocí známé jako „Jelcinova rodina“. Vychoval si jej jako svého nástupce a v roce 1999 jej jmenoval presidentem, jako by tento úřad byl něčím, co může rozdávat podle vlastní libosti. Podle názoru Olega Gordijevského, plukovníka KGB, který zběhl z jejích služeb a zůstal ve Velké Británii a dnes je jedním z nejostřejších Putinových kritiků, to byla „katastrofální chyba“, jež vrátila Rusko na starou, špatnou cestu.

Chodorkovskému i Putinovi šlo o vlastní prospěch, oba byli na cestě vzhůru a potenciálně to byli spíše spojenci než soupeři. Putin neměl nic proti oligarchům jako takovým – za předpokladu, že budou dělat to, co se jim řekne. Jako president přišel s návrhem: mohou si nechat své peníze, ať už k nim přišli jakkoli, zůstanou-li mimo politiku. Většina z nich na tento obchod přistoupila a dělala to, co Putin přikázal. Chodorkovskij, ať už z arogance nebo z potřeby veřejně se angažovat, začal podporovat opoziční strany a kandidáty. Tato jeho iniciativa pak vedla k jeho zatčení.

Za Stalinových časů byly oběti nechvalně známých veřejných procesů obžalovávány z vlastizrady. Prostředkem sloužícím ke stejnému cíli, tj. k falešnému obvinění, je dnes nařčení z daňových úniků. V prvním procesu v roce 2005 byli Chodorkovskij a Lebeděv shledáni vinnými z podvodu a daňových úniků a odsouzeni k devíti letům odnětí svobody nepodmíněně (později snížených na osm) s počátkem trestu v roce 2003. Na aukcích řízených Kremlem byl majetek Jukosu prodán ruské státní ropné společnosti – tedy to, co bylo na krátkou dobu soukromým majetkem, bylo opět znárodněno. Stejně jako generace Rusů před nimi byli Chodorkovskij a Lebeděv posláni do vězeňských táborů – prvně jmenovaný do Krasnokamensku na Sibiři blízko čínských hranic, ten druhý do obce Jamalo-Něnec za polárním kruhem. Rodinní příslušníci, kteří chtěli odsouzené navštívit, museli přestát devatenáctihodinovou cestu.

Ačkoli zmizeli z očí, nezmizeli oba vězňové z mysli. Putin si připravoval svou budoucí pozici. Ruská ústava stanovuje, že presidentský úřad může stejná osoba zastávat pouze dvě po sobě následující čtyřletá období, a Putin byl v souladu s ní presidentem od roku 2000 do roku 2008. Ústava ovšem nepředjímala, zda bývalý president může sloužit další dvě období, pokud tuto funkci bude v mezidobí zastávat někdo jiný. Putin dal najevo, že zamýšlí vrátit se v roce 2012 za pomoci tohoto triku do úřadu na další dvě volební období. Vše, co pro to musel udělat, bylo „darovat“ dočasně presidentskou funkci Dmitriji Medveděvovi, svému bývalému vicepremiérovi a muži, jenž do té doby neprojevil na žádnou věc svůj vlastní názor. V dnešním Rusku si tito dva vyčenžovali úřady tak snadno jako děti hrající škatule hejbejte se. Presidentské volby mají být příští rok, do kdy by měl být Chodorkovskij na svobodě. Je tedy bezpečnější uspořádat další proces a nechat ho na Sibiři než riskovat, že by se mohl chtít pomstít a mobilizoval opozici.

Takže tito dva obvinění byli nuceni objevit se ještě jednou v moskevské soudní síni, uvězněni v neprůstřelných klecích, kolem nichž stály rozmístěny houfy policistů a členů zvláštních jednotek v černých bojových uniformách, ozbrojených automatickými zbraněmi. S oholenými hlavami, šedivými tvářemi, ve vojensky zelených tričkách bez límce či kravaty – dva muži s vzezřením zeků, máme-li si vypůjčit výraz označující vězně Gulagu proslavený Solženicynem. Prokuratura zosnovala další obvinění ze zpronevěry nepředstavitelných miliard dolarů a žádala o šestileté prodloužení stávajícího trestu, což by mělo tu výhodu, že by byli drženi stranou, než Putin upevní svůj presidentský triumf. Soudce, poměrně mladý aparátčík, se svědomitě držel instrukcí a Putin mu ještě podal pomocnou ruku, když na tiskové konferenci krátce před vynesením rozsudku prohlásil, že „zloději musí být za mřížemi“. Srovnával také oba souzené s Bernardem Madoffem (Bernard Madoff – americký podnikatel, bývalý šéf NASDAQ a pachatel jedné z největších zpronevěr v dějinách USA, založených na principu pyramidových her, kdy klientům svých fondů nevyplácel slibované vysoké úroky z výnosů, nýbrž z vkladů nových klientů – pozn. red.). Nebylo pak tedy žádným překvapením, když soudce rozhodl o prodloužení trestu o dalších šest let. „Kéž ty a tvoji potomci skončíte v pekle,“ vykřikla žena v soudní síni, zřejmě Chodorkovského matka. Venku na ulici zatkla pořádková policie několik protestujících.

Novaja gazeta je jedním z mála médií, jež se Putinovi ještě nepodařilo dostat pod státní kontrolu, a tento poslední proces pohnul jednoho z jejích redaktorů k hledání nějaké útěchy: „Tohle pořád ještě není rok 1937.“ Pravda, justiční terorismus není hybnou silou soudního rozhodování jako v minulosti, tento proces však potvrdil, že Putin je konečným arbitrem v otázkách vlastnictví a nároku na majetek a že zákon je tím, čím on rozhodne, že má být.

Komunismus nebyl v praxi ničím jiným než uplatňováním brutální síly, pro něž marxismus-leninismus poskytl potřebnou ideologickou oporu. Nad všemožnými přehlídkami a vzpomínkovými slavnostmi, nad sportovními událostmi, mládežnickými hnutími, zmanipulovanými volbami a dokonce i nad soudními procesy visí dnes stalinistická nostalgie; není to ale náhražková ideologie či zástupná verze marxismu-leninismu. Sláva Putinova Ruska spočívá na uplatňování brutální síly jako takové a Putinovi a jeho okolí je lhostejné, hodnotí-li jeho počínání okolní svět jako zločin a hrozbu. Rusko přepadlo Gruzii a okupuje část jejího území, terorizuje Kavkaz, uchyluje se k násilí ve vztahu k bývalým sovětským republikám, jako např. k Ukrajině a Estonsku, a vysílá letadla, aby testovalo obranu Západu jako za dob studené války. Tvrdí se, že ve Spojených státech a ve Velké Británii dnes působí tolik agentů jako za časů Sovětského svazu. S těmi z nich, kteří jsou odhaleni a vykázáni jako nežádoucí osoby zpátky do Ruska, se v Moskvě zachází jako s hrdiny.

Rusové říkají, že pokud si pán Kremlu jen postěžuje na nějakého svého oponenta nebo kritika, rovná se to rozsudku smrti. Dobře známý je případ Alexandra Litviněnka, který žil v londýnském exilu, kde byl otráven radioaktivním materiálem, jehož stopy mířily k ruským agentům. Na smrtelné posteli otevřeně obvinil Putina z toho, že jej nechal zavraždit. V nedávné době se za oběti otravy považovali rovněž kritikové Kremlu žijící v německém exilu Viktor a Marina Kalašnikovovi. Anna Politkovskaja z listu Novaja gazeta vytrvale odhalovala ruské válečné zločiny v Čečensku – až do chvíle, kdy byla v roce 2006 ve svém domě zastřelena. Útoky na novináře, advokáty a „potížisty“ všeho druhu jsou tak časté, že zůstanou často bez povšimnutí. K prominentním osobnostem zavražděným v roce 2009 patří Sulim Jamadajev, potenciální president Čečenska, který uprchl do Dubaje, aktivisté monitorující lidská práva Natalija Jestěmirova a Stanislav Markelov a právník Sergej Magnitskij. Poslední z uvedených případů je zvlášť zlověstný. Bylo mu 37 let a byl zdravý. Když zveřejnil důkazy, že se gang státních úředníků dopustil rozsáhlého podvodu na západních investorech, byl sám zatčen, uvězněn ve věznici Butyrka v Moskvě a v příhodnou dobu byl nalezen ve své cele mrtvý. Vinící nebyli nikdy odhaleni, natož pak postaveni před soud. Brutálním násilím vše končí.

Typickým příkladem je to, co se před pár týdny stalo novináři Olegu Kašinovi, který napsal článek o protestech proti plánované výstavbě silnice z Moskvy do Petrohradu, jejíž součástí je vykácení lesa. Příslušný projekt financuje jistý oligarcha a důvěrný Putinův přítel, takže v létě Putin ukončil diskusi prohlášením, že „všechna rozhodnutí již byla učiněna“. Útočníci přepadli Kašina před jeho domem v centru Moskvy, zlomili mu čelist a jednu nohu, prorazili lebku a částečně mu utrhli prsty, takže jeden z nich mu musel být amputován.

Z důvodu bezpečnosti žije Chodorkovského syn Pavel v New Yorku. V rozhovoru pro londýnský Sunday Telegraph bezprostředně poté, co jeho otci prodloužili trest o dalších šest let, řekl: „Můj otec podstupuje velké riziko, že bude zabit,“ a dodal: „Samozřejmě nemohu nemyslet na Litviněnkův případ.“ Povyk kolem tohoto soudního procesu se šíří po celém světě, avšak naděje na spravedlnost a vládu zákona v Putinově Rusku, na amnestii či dokonce zmírnění používání brutální síly je jen zbožným přáním.

David Pryce-Jones je vedoucím redaktorem časopisu National Review a autorem řady historických knih. Česky mu vyšla kniha “Pád komunismus”.

Z anglického originálu „Returns the Gulag“ publikovaného v časopisu National Review, January 24, 2011, s. 24-26, přeložil Jaromír Žegklitz.

Vyšlo jako Bulletin č. 234  v únoru 2011