Budoucí historikové užasnou (alespoň doufám) nad rychlostí, jíž naše doba přetváří politicky nahodilé změny v zákonech do zjevně nezcizitelných lidských práv srovnatelných se svobodou slova nebo právem na spravedlivý proces: ve změny zákona, jež se ještě před chvílí zdály bizarní nebo absurdní i těm, kteří z nich těží. Ještě nikdy nebyl přechod od zjevné absurdity k nezpochybnitelné ortodoxii tak krátký.

Věta z inauguračního projevu presidenta Obamy perfektně zachytila zvláštní tendenci naší společnosti k náhlému morálnímu entuziasmu, jenž není ani tak znamením kriticky otevřené mysli jako spíše nervózního neklidu. President, zdá se, byl zachvácen mravní exaltací (a exhortací) ohledně homosexuálního manželství:

Naše cesta není dokončena, dokud naši homosexuální bratři a sestry nejsou zákonem chápáni jako kdokoli jiný – protože jsme-li opravdu stvořeni jako sobě rovní, pak si musí být rovna i láska, jíž obdařujeme jeden druhého.

To je nejen od začátku až do konce nesmyslné, ale navíc pravděpodobně i neupřímné. Poslední věc, kterou si přeje profesionální reformátor, tj. osoba, jež odvozuje svůj smysl transcendentního cíle od úsilí o politickou změnu, je dokončení naší cesty, protože tam bychom došli k pevně ustaveným principům (jako třeba k definici manželství jako uspořádání vztahu mezi mužem a ženou), podle nichž lze žít na konci našeho života stejně, jako na jeho začátku. Profesionální reformátor – právě proto, že je reformátor – musí být stále na nohou a neustále se pídit po další mravní zvyklosti, kterou by mohl zpochybnit. Jeho potřeba najít něco k zreformování je větší, než potřeba zreformovat něco konkrétního. Stejně tak mi ve vězení namítl jeden lupič, když jsem se ho ptal, zda se chystá vzdát svého zločineckého života: „Jak bych se ho mohl vzdát? Já jsem lupič, tak loupím“.

Tvrdit, že jsme-li všichni stvořeni jako sobě rovní, musí se s námi všemi stejně zacházet, znamená splést si kategorii. Rovnost před zákonem neznamená, že zákona dbalý občan a kriminálník musejí mít oba stejný osud, stejně tak jako férové zacházení neznamená zacházet s lidmi stejně bez ohledu na jejich chování. Lékař musí vysvětlovat věci všem svým pacientům, ale přitom musí přizpůsobit výklad jejich úrovni chápání. Jeho odhad jejich schopnosti porozumět může být někdy – nebo i často – chybný, ale možnost omylu ho nezbavuje povinnosti se o to pokusit. Lékař, který by mluvil úplně stejně s člověkem majícím IQ 75 jako s doktorem astrofyziky, by nesplnil etický požadavek rovného zacházení se všemi pacienty: jednal by nekompetentně, protože by nečinil potřebné rozdíly.

Jazyk práv (s výjimkou těch základních) brzy sklouzává v tu nejodpornější přetvářku, a to nejen v Americe. Ve Francii například kampaň za homosexuální manželství používá heslo Mariage pour tous – Manželství pro všechny. Ale „všichni“ přece nemůže znamenat všichni: pokud by znamenalo, zbavilo by to pojem manželství vší jeho specifičnosti a významu (což může samozřejmě být skrytým motivem této kampaně). „Všichni“ v tomto kontextu znamená téměř nevyhnutelně všechny ve smyslu le tout Paris: jak ale poukázal jeden všímavý bisexuální čtenář Guardianu, on sám by měl mít právo mít jak manžela, tak manželku, nemá-li – podle manželských zákonů – být diskriminován. Vždyť, jak řekl president Obama, jsme-li skutečně stvořeni jako sobě rovní, pak láska, kterou k sobě cítíme, musí být také rovná, bez ohledu na to, ke kolika lidem ji pociťujeme.

Argumenty ve prospěch homosexuálního manželství mohou existovat, ale rovnost práv k nim rozhodně nepatří.

Objev až dosud neznámých a netušených práv, která – protože jsou údajně universální a lidská – musela vždy existovat v jakémsi nadpozemském nebo jiném plánu podobně jako matematické pravdy, je jedním z nejzákeřnějších, ale nejúčinnějších způsobů politizace života, a to k velkému prospěchu politické třídy a jí podřízených byrokratů. Lidská práva jsou totiž jako žárlivý bůh, jenž nemá před sebou žádné jiné bohy; musejí být uctívána jako výlučná.

Kdykoli například řeknu, že si nemyslím, že by někdo měl právo na lékařskou péči, dívají se lidé na mne, lékaře, s údivem. „Jak to můžete říci?“, ptají se. „Myslíte, že by se mělo dovolit, aby lidé umírali na ulici na léčitelné choroby?“

Pojem práv se v jejich mozcích chová jako jistý virus, který omezuje jejich mravní představivost. Musejí si myslet, že lidé pomáhají staré dámě, která upadla, proto, že ona má nezcizitelné právo, aby se jí pomohlo.

Práva mají vnitřní tendenci se v etatizované společnosti (jíž se staly, resp. stávají všechny západní společnosti ) proměňovat z abstrakcí, jež neukládají jiným žádná finanční břemena, ve hmatatelné benefity, jež je ukládají. Způsobuje to omyl v kategorii rovnosti, který se stále dokola opakuje: pro mnoho lidí neexistuje rovnost bez rovnosti výsledku nebo alespoň rovnosti zacházení. Práva jsou bezvýznamná, pokud se aktuálně neuplatňují.

Tak právo ženy mít dítě kdysi znamenalo, že neexistuje žádná právní moc jí v tom zabránit, například sterilizací nebo nuceným potratem. Ale postupně se z něj stalo právo porodit nebo mít dítě. Léčení neplodnosti se proto stává právem: a protože rovnost znamená rovné zacházení nebo stejný výsledek, nemůže existovat žádný rozdíl mezi druhy žen nebo párů, které usilují o tuto léčbu. A to je další hřebík do rakve rodiny, jež bývala respektována: prométheovské břemeno už nenese lidstvo, ale každý jedinec, který se rozhoduje, kde jsou limity a jestli by vůbec nějaké limity měly existovat. V zemích, jako je Británie, kde je zdravotnictví téměř zestátněno, musí každý platit za právo někoho jiného mít dítě bez ohledu na to, jak nevhodný člověk je to pro rodičovství, protože vyloučit někoho by znamenalo popřít rovnost zacházení a universální právo na lékařskou péči.

Rozsah práv zvyšuje rozsah i dosah moci vlády, státu, a zákona řadou mechanismů. Práva musejí být hájena a přisuzována tam, kde se střetají jedno s druhým, a jediným vyhovujícím způsobem tohoto hájení a přisuzování jsou soudy. Zaměstnankyně městské rady v malém anglickém městečku, kde žiji, se domnívala, že rada omezila její „práva“, a neúspěšně se soudila. Městskou radu to stálo více než 500.000 dolarů, aby se v procesu obhájila. Tyto peníze jsou samozřejmě nedobytné, takže je nebude hradit žalobkyně, ale obyvatelé městečka – 200 dolarů na domácnost. Ti ovšem nemají žádné právo odmítnout platit.

V každé veřejné instituci byla ustavena celá byrokratická oddělení, aby se zajistil soulad s různými komplexními a často konfliktními právy – oddělení, jež žijí ze stížností, které odůvodňují jejich vlastní existenci, a která proto rozsévají neshody a rozbroje. Hotové bludiště regulací ničí neformálnost institucí a prakticky všechna jednání mění ve formální procedury; nelze najít lepší metodu, jak podporovat prostřednost (nemluvě o nečestnosti a neupřímnosti).

V posledním roce mého zaměstnání v britské veřejné nemocnici nám osobní oddělení rozdalo formulář, kde byli zaměstnanci (mimo jiné) dotázáni na svou rasu, náboženství a sexuální orientaci. Údajně proto, aby při povyšování nemohlo dojít k žádné diskriminaci. Přitom, i kdyby tyto informace nebyly již příslušným autoritám známy, nemohly by diskriminovat, ani kdyby chtěly; ale to nevadí, tato nestydatá vlezlost nám prostě měla dát najevo, kdo je tady šéf. Byl to ten případ, kdy médium samotné bylo zprávou. (Parafráze známé teze kanadského teoretika médií poloviny 20. stol. Marshalla McLuhana „medium is the message“. Podle ní neexistuje něco jako neutrální zpráva komunikovatelná všemi médii, nýbrž každé jednotlivé médium (noviny, televize atd.) zprávu do značné míry určuje či vytváří. Pozn. red.) Bylo tu uvedeno sedmnáct ras, dvanáct náboženství a šest sexuálních orientací, z nichž jsme si mohli vybrat. Napsal jsem jim, že dovede-li si příslušné oddělení představit jen šest sexuálních orientací, musí mít velmi omezenou sexuální představivost. Odpověď jsem nedostal.

Theodore Dalrymple (vlastním jménem Anthony Daniels, narozen 11. 10. 1949) pracoval do roku 2005, kdy odešel do důchodu, jako psychiatr v nemocnici v Birminghamu ve Velké Británii, předtím v Rhodesii (Zimbabwe), Tanzánii, Jižní Africe a v Londýně. Dnes působí v Manhattan Institute, kde je přispívajícím redaktorem tímto institutem vydávaného časopisu City Journal. Publikuje rovněž v denících a časopisech The Times, The Observer, The Daily Telegraph a The Spectator. Je autorem více než dvaceti knih, z nichž česky vyšla v roce 2011 kniha „Ztraceni v ghettu“.

Z anglického originálu „Gradgrinds Of Rights“ publikovaného v časopisu National Review, February 25, 2013, s. 22-24, přeložila Michaela Freiová.