Celý život jsem v kontaktu se specielní diagnozou. Název jsem zapomněl, ale třeba i bezdomovci potřebují jen jedno,potvrzení , že NENÍ ŘEŠENÍ. Kdo s nimi krátce, vymýšlí jim tisíce možností, geniálně mu je vyvrací, bezmoc je jejich cílem, bezvýchodnost. Nemají peníze, když jim je dáte, ti ideální je darují někomu potřebnému, a zase nemají nic. Nemají tak na cestu, na telefon, na jídlo. Necháte-li je dva dny hladovět, sice jejich štěstí z utrpení se vyčerpá, něco si seženou. Umí desítky kilometrů denně pěšky, když jim nabídnuta hravá práce chůzí, dorazí na ni se stmíváním. Ráno ovšem musí nutně jinam. A pořád dokola. Jistě, důvodem je jim potřeba lidského zájmu, nezralý člověk potřebuje uznání, politování, pasivní manipulaci (“lásku”)od okolí. V době internetu “bezdomovec” napíše alespoň tolik obtěžujících e-mailů, nakolik jej v info centru nechají u počítače.

Past nároku na úspěch a zdraví je složitější, hadům lákavé zakousnout se do vlastního ocasu. Olympijské kruhy? Pekelné náboženství.