Média, politiky i veřejnost v několika posledních letech stále více znepokojují globální změny klimatu. Toto znepokojení ještě zvyšuje představa, že globální klima může nepříznivě ovlivňovat lidská činnost a že je tudíž zapotřebí nápravných kroků ze strany vlád. Důkazy z poslední doby naznačují, že tyto obavy nejsou na místě. Tak jako vždy v minulosti se klima stále bude měnit, bez ohledu na lidskou činnost se bude v různých souřadnicích času a z různých důvodů oteplovat a ochlazovat. Zastávám také názor, že mírné oteplení – pokud by k němu došlo – by bylo celkem ku prospěchu. Tím neříkám, že nestojíme před vážným problémem. Jde však o problém politický. Vzhledem k mylné představě, že vlády mohou a musí s klimatem něco udělat, jsou vyvíjeny tlaky, jež mohou deformovat energetickou politiku způsobem, který napáchá vážné škody na národních ekonomikách, sníží životní úroveň a zvýší chudobu. Toto nesprávné směrování finančních prostředků nepříznivě ovlivní lidské zdraví a prosperitu v industrializovaných zemích a ještě více v zemích rozvojových.

Nebýt těchto ekonomických a politických škod, člověk by se na dnešní obavy z klimatických změn mohl dívat jen jako na další environmentalistický šlágr podobný panice kolem jablka Alar nebo strachu z globálního ochlazování v sedmdesátých letech. V sázce je však příliš mnoho a proto je nezbytné, aby lidé tento problém lépe pochopili.

Je oteplování lidské dílo?

Tou nejzákladnější otázkou je otázka vědecká: je oteplování, pozorované v posledních třiceti letech, přirozenou věcí, nebo je hlavním či alespoň přispívajícím faktorem lidská činnost?

Na první pohled vypadá celkem věrohodně, že za oteplování klimatu mohou nést zodpovědnost lidé. Konec konců, spalováním fosilních paliv k výrobě energie se do atmosféry uvolňuje velké množství oxidu uhličitého. Hladina tohoto plynu se od začátku průmyslové revoluce stále zvyšuje a dnes je o 35 % vyšší než před dvěma sty lety. Na základě přímých měření také víme, že oxid uhličitý je „skleníkový plyn“, který silně pohlcuje infračervené (tepelné) záření. Proto je třeba brát vážně myšlenku, že spalování fosilních paliv zvyšuje „skleníkový efekt“.

Při snahách pochopit současné oteplování však musíme brát v úvahu také přírodní faktory, které pravidelně způsobovaly oteplování klimatu již před průmyslovou revolucí a ve skutečnosti dokonce dříve, než se na zemi objevil člověk. Geologie vypovídá o stálém, 1500 let dlouhém cyklu oteplování a ochlazování, jenž sahá přinejmenším jeden milion let zpátky.

Mnozí politici a environmentalističtí aktivisté označují za hlavní příčinu dnešního oteplování spalování fosilních paliv a odvolávají se při tom na takzvaný „vědecký konsensus“. Má to dvě vady. Za prvé, žádný takový konsensus neexistuje: stále větší počet klimatologů vyslovuje vážné pochybnosti nad politickým spěchem rozhodnout o tomto problému. Například široce propagovaný „konsensus“ 2500 vědců v Mezivládním panelu o změnách klimatu při OSN (IPCC) je pouhou iluzí: většina panelistů nemá žádnou vědeckou kvalifikaci a mnoho dalších má námitky proti některé části zprávy IPCC. Agentura Associated Press nedávno oznámila, že na vypracování „Souhrnu pro politické činitele“ z této zprávy se podílelo pouze 52 klimatologů.

Podobné to bylo s „prohlášením o konsensu“ ohledně klimatických změn v Americké meteorologické společnosti (AMS), pro které zvedla ruku pouze asi desítka členů řídící rady. Řadoví vědci v AMS vůbec nedostali příležitost do toho promluvit a to je také důvod, proč se mnozí nich dnes otevřeně bouří. Odhady toho, kolik je v AMS pochybovačů o oteplování jako lidském díle, se pohybují hodně nad padesáti procenty.

Druhý důvod, proč v této záležitosti nespoléhat na „vědecký konsensus“, spočívá v tom, že takto věda nefunguje. Pokroku ve vědě obvykle dosáhne malý počet vědců, kteří se vzepřou většinovému názoru – a někdy je to dokonce pouhý jedinec (vzpomeňme Galilea nebo Einsteina). Věda postupuje vpřed pomocí vědeckých metod a závěry vyvozuje na základě důkazů, nikoli na základě hlasování zdvižením rukou.

Netají však ledovce? Neubývá snad mořského ledu? Ale ano; to však není důkaz, že oteplování zapříčiňují lidé. Led bude rozpouštět každé oteplení, ať už přirozené nebo způsobené lidmi. Tvrdit, že tání ledovců je důkazem působení člověka – to je špatná logika.

Jak naložit s faktem, že hladina oxidu uhličitého stoupá současně se zvyšováním teploty? Je to zajímavá korelace; každý vědec však ví, že korelace neznamená příčinnost. Po většinu minulého století se klima ochlazovalo, zatímco hladina oxidu uhličitého stoupala. A měli bychom si povšimnout faktu, že klima se v posledních osmi letech neoteplilo, i když se hladina skleníkových plynů rychle zvedala.

Co s faktem – jak ho uvádějí kromě jiných ti, kdo vydali zprávu IPCC –, že každý významnější počítačový model skleníkového efektu (je jich kolem dvou desítek) ukazuje velké zvyšování teploty způsobené spalováním fosilních paliv? Naštěstí existuje vědecký způsob ověření těchto modelů, abychom zjistili, jestli je současné oteplování výsledkem lidskou činností vyvolaného skleníkového efektu. Jde o porovnávání skutečného či pozorovaného způsobu oteplování se způsobem oteplování předpovídaným či vypočteným na základě modelů. V podstatě se pokoušíme zjistit, zda se „otisky prstů“ shodují – s tím, že „otiskem prstů“ je tu míra oteplení v různých zeměpisných šířkách a výškách.

Například oteplování způsobené skleníkovým efektem by se v tropických oblastech mělo teoreticky projevovat růstem teploty v závislosti na vzdálenosti od zemského povrchu s tím, že teplota by měla dosáhnout maxima ve výšce asi deseti kilometrů. V těchto místech by teplota měla být podle všech počítačových modelů zřetelně vyšší než u zemského povrchu. Žádný takový vzestup teploty však neexistuje. Ve skutečnosti data z balónových radiosond ukazují pravý opak: nad rovníkem slabý pokles oteplování.

Skutečnost, že pozorované a předpovídané modely oteplování se neshodují, ukazuje na to, že skleníkový příspěvek člověka k současným změnám teploty je bezvýznamný. Tento fakt vychází najevo z dat a grafů, shromážděných ve Zprávě 1.1 Climate Change Program, kterou zveřejnila federální vláda v dubnu 2006 (viz www.climatescience.gov/Library/sap/sapl-1/finalreport/default.htm). Pozoruhodné a zarážející je, jak málo lidí si tohoto rozdílu mezi pozorovanými a předpovídanými modely oteplování povšimlo a vyvodilo z toho jasný vědecký závěr.

Čím vysvětlit, že počítačové modely předpovídají teplotní trendy o tolik větší, než jsou trendy pozorované? Odpověď spočívá ve správném vyhodnocení zpětných vazeb v rámci modelů. Připomeňme si, že skutečná atmosféra obsahuje kromě oxidu uhličitého také vodní páry, nejúčinnější skleníkový plyn. Každý klimatický model počítá s významnou pozitivní zpětnou vazbou vodních par – zpětnou vazbou, jež dvakrát až třikrát zvyšuje oteplovací účinek oxidu uhličitého. Je však docela dobře možné, že zpětná vazba vodních par má účinek spíše negativní než pozitivní a tudíž snižuje působení zvýšeného obsahu oxidu uhličitého.

Mohlo by k tomu docházet několika způsoby. Když se například zvýšením hladiny oxidu uhličitého ohřívají oceány, větší odpařování může vést ke zvýšení vlhkosti a tvorbě větší oblačnosti (za předpokladu, že v atmosféře je dostatečné množství kondenzačních jader). Tato nízká oblačnost odráží sluneční záření zpět do vesmírného prostoru a tudíž ochlazuje Zemi. Klimatologové objevili další možné zpětné vazby a mají plné ruce práce s vyhodnocováním toho, které z nich posilují a které oslabují působení zvyšujícího se obsahu oxidu uhličitého v ovzduší.

Přirozené příčiny oteplování

Úplně jiná, z vědeckého hlediska však zajímavá otázka se týká přírodních faktorů, jež ovlivňují klima. Je to velké téma a hodně se o něm píše. Mezi přírodní faktory patří posuv kontinentů, horotvorné procesy, změny oběžné dráhy Země, sopečné erupce a proměnlivost sluneční činnosti. V různých souřadnicích času působí různé faktory. Ale v časovém úseku důležitém pro lidskou zkušenost – řekněme v řádu několika desetiletí – je asi nejvýznamnější proměnlivost sluneční činnosti.

Vliv Slunce se může projevovat různými způsoby: kolísáním slunečního záření (celkové energie), jež měří satelity a které souvisí s cyklem slunečních skvrn; kolísavostí dávek ultrafialového záření ve slunečním spektru, které ovlivňují množství ozónu ve stratosféře; a proměnlivostí slunečního větru, který tlumí intenzitu kosmických paprsků (jež po dopadu do zemské atmosféry vytvářejí kondenzační jádra mraků a ovlivňují tak oblačnost a tudíž celé klima).

Vědci dokázali vysledovat působení Slunce na klima v minulosti využitím zástupných dat (jelikož teploměr je poměrně novodobý přístroj). Obvyklou náhradou teploměru je poměr mezi těžkým izotopem kyslíku, kyslíkem-18, a jeho nejběžnější formou, kyslíkem-16.

Studie, publikovaná roku 2001 v časopisu Nature , obsahuje data o kyslíku-18 (obrážející teplotu) ve stalagmitu v jeskyni v Ománu; tato data pokrývají periodu delší než tři miliony let. Studie obsahuje také odpovídající data o kyslíku-16, jež jsou v přímém vztahu k intenzitě kosmického záření dopadajícího na zemskou atmosféru. Vidíme tu pozoruhodně podrobnou korelaci téměř rok po roce. Takový výzkum sice nemůže stanovit podrobný mechanismus klimatických změn, příčinný vztah je však poměrně zřejmý. Jelikož teplota stalagmitu nemůže působit na Slunce, musí to být Slunce, co ovlivňuje klima.

Politické důsledky

Pokud je tato linie úvah správná, zvyšování hladiny oxidu uhličitého způsobené lidskou činností je ve vztahu ke změnám klimatu poměrně bezvýznamné. Pokud jde o přirozené příčiny klimatických změn, s těmi člověk nic nenadělá. Jsou nezastavitelné. Tento prostý fakt má několik politických důsledků:

- Regulace emisí oxidu uhličitého postrádá smysl a je dokonce kontraproduktivní v tom smyslu, že bez ohledu na to, jaký plán zmírnění použijeme, je taková regulace nesmírně nákladná.

- Využívání zdrojů nefosilních energetických paliv jako etanolu nebo vodíku může být kontraproduktivní vzhledem k tomu, že je musíme vyrábět – často za pomoci velkého množství běžné energie. A tyto zdroje také nenabízejí výrazné snížení dovozu ropy.

- Větrná a sluneční energie ztrácí na atraktivitě, protože je neekonomická a vyžaduje obrovské subvence.

- Z týchž důvodů ztrácí smysl nahrazovat při výrobě elektřiny uhlí zemním plynem.

Nic z toho, co bylo právě řečeno, nemá být argumentem proti úsporám energie. Naopak, šetření energií omezuje plýtvání, šetří peníze a snižuje ceny energií – bez ohledu na to, co si člověk myslí o globálním oteplování.

Věda versus hysterie

Všimněte si, že toto je rozumně vedená diskuse. Položili jsme si důležitou otázku, jestli dnes existuje nějaké patrné oteplení způsobené lidskou činností. Předložili jsme důkazy, že neexistuje, čímž jsme naznačili, že pokusy vlád regulovat emise skleníkových plynů jsou bezúčelné a nerozumné. Guvernéři některých států se nicméně dožadují limitu emisí oxidu uhličitého u automobilů; máme starosty měst, kteří se dožadují povinných kontrol oxidu uhličitého; máme Nejvyšší soud, který oxid uhličitý prohlásil za polutant, jenž by měl být pod dohledem; všechny industrializované národy (s výjimkou USA a Austrálie) podepsaly protokol z Kjóta; a nepřetržitě se objevují mezinárodní požadavky na ještě přísnější kontroly, až smlouva z Kjóta v roce 2012 vyprší. Co se to tu děje?

Především, dokonce ani někteří zastánci politiky boje proti oteplování to snad nemyslí vážně, jak můžeme vidět v hlavním článku Kjótského protokolu nazvaném Mechanismus čistého rozvoje, který dovoluje tomu, kdo vypouští oxid uhličitý – tedy spotřebiteli energie – podporovat nereálný program redukce oxidu uhličitého v rozvojových zemích výměnou za právo dál vypouštět oxid uhličitý v neztenčené míře. „Obchodování s emisemi“ mezi zeměmi, které podepsaly Kjótský protokol, dovoluje prodávat povolenky na nevyužité kvóty emisí. V mnoha případech vlády prostě rozdaly kvóty energetickým společnostem a dalším subjektům; ty pak vybírají od spotřebitelů poplatky, které jim vlastně spadly do klína. Stává se z toho všeho obrovská finanční šmelina, proti níž může irácký skandál OSN „Potraviny za ropu“ jednoho dne vypadat jako maličkost. Ještě větší podvod spočívá v tom, že tyto programy nesnižují celkové emise oxidu uhličitého – dokonce ani teoreticky.

Za povšimnutí stojí také fakt, že panika kolem globálního oteplování přináší přímý prospěch desítkám tisíc zainteresovaných osob – na úkor obyčejných spotřebitelů. Environmentalistické organizace jako Greenpeace, Sierra klub či Fond na ochranu životního prostředí shrábly miliardy dolarů. Obrovské jsou mnohamiliardové vládní subvence na zbytečné programy zmírňování, a stále rostou. Programy obchodu s emisemi brzy dosáhnou úrovně 100 miliard dolarů ročně s tučnými honoráři pro brokery a ty, kteří celý ten švindl řídí. Jinými slovy, mnoho lidí zjistilo, že na panice kolem klimatu mohou vydělávat, a utvořili uzavřený kruh. Samozřejmě, existuje také mnoho těch, kdo upřímně věří v hrozící globální katastrofu způsobenou oteplením; v jejich obavách je utvrzuje rostoucí množství jednostranně zaměřených knih, filmů, a také velká pozornost, kterou této záležitosti věnují média.

Ironií je, že o něco teplejší klima s větším množstvím oxidu uhličitého může přinést v mnoha směrech více užitku než škod. Ekonomické studie ukazují, že mírné oteplení a vyšší hladina oxidu uhličitého zvýší HDP a pozvedne životní úroveň, zejména proto, že se zlepší podmínky pro zemědělství a lesní hospodářství. Dobře známý je fakt, že oxid uhličitý je potravou pro rostliny, je nepostradatelný pro růst plodin a stromů – a konečně i pro pohodu zvířat a lidí.

Z Goreova filmu Nepříjemná pravda se to nedozvíte, ale globální oteplení má i mnoho kladných stránek: domy na severu by ušetřily na vytápění, kanadští farmáři by sklízeli rekordní úrodu, Grónsko by se mohlo topit v penězích za tresky a ropu, lodní dopravci by se mohli spolehnout na arktickou zkratku mezi Atlantikem a Pacifikem, lesy by se rozrůstaly, Mongolsko by se mohlo stát hospodářskou supervelmocí. To vše jsou pouhé spekulace, zní to dokonce trošku jako vtip. Přesto, nemohlo by oteplení přinést něco dobrého pro mrazivé oblasti Kanady a Ruska? „Není to tak, že by se v těchto zemích nemohlo odehrát nic zlého,“ říká profesor ekonomie Robert O. Mendelsohn z Yale School of Forestry and Environmental Studies. „Představa je ale taková, že jejich zisky, zvláště v zemědělství, budou tak vysoké, že převáží nad ztrátami.“ Mendelsohn se podíval na to, jak by HDP v zemích celého světa ovlivnily různé scénáře oteplování. Kanada a Rusko by z toho zřejmě stejně jako většina severní Evropy a Mongolsko vyšly jako čistí výherci – velkou měrou vzhledem k předpokládanému vzrůstu zemědělské produkce.

Abychom zopakovali pointu vyslovenou na začátku: klima se cyklicky mění již nejméně milion let a v geologickém čase předvedlo obrovské množství změn. Lidé se jim snadno přizpůsobili a budou se přizpůsobovat i nadále.

Země celého světa stojí tváří v tvář mnoha závažným problémům. Mnohé mají problémy sociální, jako jsou chudoba, choroby, hygiena či nedostatek čisté vody. Globální terorismus a šíření jaderných zbraní přinášejí vážné problémy bezpečnostní. A tyto problémy jsou podstatně důležitější než imaginární problém globálního oteplování způsobeného lidskou činností. Je obrovskou ostudou, že tolik prostředků nesměřuje ke skutečným problémům, ale k tomu, co problémem není. Během deseti nebo dvaceti let to asi bude každému jasné, zvláště pokud se oteplování klimatu zastaví (jako v posledních osmi letech) nebo dokonce dojde k jeho ochlazování.

Můžeme jen pevně doufat, že navzdory prudkým náporům propagandy (jako je Goreův film) a navzdory nepřetržitému toku dezinformací v médiích zvítězí zdravý rozum. V dnešní době jsou náklady ještě mírné a skryté většinou v daních a poplatcích za elektřinu a motorová paliva. Pokud panikáři dosáhnou svého, náklady enormně vzrostou. Já však věřím, že tváří v tvář iracionálním a vědecky nepodloženým debatám zvítězí poctivá věda a zdravý rozum.

S. Fred Singer je emeritním profesorem environmentálních věd na University of Virginia, profesorem George Mason University a presidentem Science and Environmental Policy Project. Studoval na Státní universitě v Ohiu a titulu Ph.D. v oboru fyziky dosáhl na Princeton University. Byl zakládajícím děkanem School of Environmental and Planetary Sciences při University of Miami, zakládajícím ředitelem Národní klimatologické satelitní služby USA a pět let vykonával funkci místopředsedy Národního poradního výboru pro oceány a atmosféru. Dr. Singer je autorem nebo editorem více než desítky knih a monografií včetně poslední práce „Unstoppable Global Warming: Every 1500 Years“.

Z anglického originálu „Global Warming: Man-Made or Natural?“ publikovaného v časopisu Imprimis, Vol. 36, No. 8, August 2007,přeložil Eduard Geissler.

Reprinted by permission from Imprimis, a publication of Hillsdale College.