Gentleman a demokracie

23.12.2006
Roman Joch

Gentlemanem se člověk nerodí, nýbrž stává. Gentleman je produktem umění, konkrétně zušlechťování. Je důsledkem výchovy a vzdělání; formování vkusu a charakteru. Novověký gentleman je následníkem středověkého rytíře, jehož mnohé charakteristiky, např. ohleduplný a galantní vztah k ženám a dívkám, sdílí. I když je schopen bojovat – což, jak ještě uvidíme, je v jednom aspektu pro gentlemana klíčové -, důraz na vojenské ctnosti, jenž je pro rytíře konstitutivní, je u gentlemana fakultativní. Zatímco rytíř byl válečníkem sui generis, tak řečeno na plný úvazek, gentleman jim není, alespoň ne nutně; i když za určitých okolností bojovat musí (o tom později). Naopak, u gentlemana – na rozdíl od rytíře – je důraz na vzdělání a státnictví. Gentleman vzdělaný být musí.Co však je vzdělání, jak je definovat? I když to zní jako bonmot, za vzdělaného člověka můžeme považovat toho, který ví o všem něco a o něčem všechno. Jinými slovy, aby se vyhnul Scylle jednostrannosti, musí být vzdělán alespoň průměrně v oborech všech. A aby se vyhnul Charybdě povrchnosti, měl by minimálně v rámci oboru jednoho vědět všechno.


Proto dobrou definici gentlemana uvedl John Henry (později kardinál) Newman ve svém díle The Idea of a University z roku 1852: „Všeobecné vzdělání nedělá z člověka křesťana ani katolíka, nýbrž gentlemana. Je dobré být gentlemanem; je dobré mít vzdělaného ducha, jemný vkus, ryzí, vyváženou a klidnou mysl, vznešený a ušlechtilý postoj v celém způsobu života.“ Takže co dělá gentlemana gentlemanem? Vzdělaný duch, jemný vkus, ryzí, vyvážená a klidná mysl, vznešený a ušlechtilý postoj v celém způsobu života. Newman dále vymezil gentlemana takto: „Je to muž, který nikdy nepůsobí nepříjemnosti.“ To se již blíží známé definici-bonmotu: gentleman nikdy nikoho neurazí, leda záměrně. Což znamená, že gentleman nikdy nikoho neurazí z důvodů vlastní neobratnosti, neohrabanosti či vulgárnosti; pokud však někoho urazí – a to smí jen muže – pak záměrně a z dobrých důvodů. Nikdy však – za žádných okolností – neurazí či nepřivede do rozpaků dámu.


V Newmanově definici je důraz na vzdělání a výchovu gentlemana ve svobodných uměních – artes liberales –, které člověka osvobozují od neznalosti, ignorance, nevkusu a vulgarity. Aby se gentleman mohl vzdělávat, potřeboval volný čas. Aby měl dostatek volného času, musel být osvobozen od nezbytnosti pracovat pro svou obživu. Jinými slovy musel být dostatečně bohatý. Proto v minulosti mohli být gentlemany pouze lidé dostatečně bohatí; většinou se jednalo o venkovskou aristokracii. Bohatství, jež mu umožňovalo nepracovat, činilo z gentlemana člověka volného času – a man of leisure. Z mého výkladu je však doufám zřejmé, že bohatství nebylo cílem samým o sobě, nýbrž jen prostředkem k volnému času; a ten rovněž nebylo cílem o sobě, nýbrž jen prostředkem k tomu stát se gentlemanem – tj. vzdělávat se a věnovat politice. Sloužil formování charakteru, vkusu a dovednosti spravovat soukromé panství a veřejnou polis, politickou společnost, slovem a skutkem. Gentleman měl umět rozhodovat, vydávat rozkazy, ale i pronášet projevy, kterými by přesvědčoval sobě rovné, tj. ostatní gentlemany. Jakými prostředky lze formovat charakter, vkus a správně-státnické dovednosti gentlemana? Jeden nastínil Newman: byla jím klasická universita (prosím, nezaměňovat s moderními, pokleslými, relativistickými a agnostickými továrnami produkujícími polovzdělance, kteří jsou ještě horší a hloupější než nevzdělanci, neboť na rozdíl od nich si domýšlivě a naprosto iluzorně myslí, že jsou vzdělaní). Dalšími jsou setkávání s ostatními, především staršími gentlemany-státníky, trávení času s nimi a učení se od nich; pak četba knih, meditace, cestování po světě, účast v politice, atd. Vidíme, že to všechno si vyžaduje čas a peníze.


V původní, klasické představě měli vládnout gentlemani, nikoli lidé všichni. Kdyby totiž vládli všichni, tedy i nevzdělaní a vulgární, gentlemani by nebyli v bezpečí. A navíc gentlemani měli přednostní nárok na vládnutí proto, že díky své výchově a vzdělání byli nadřazeni ostatním, tj. nevzdělaným a vulgárním. Proti tomu však může být namítnuta otázka spravedlnosti: proč mají vládnout pouze gentlemani, tedy menšina, a nikoli všichni? Odpovědí je, že spravedlivá vláda není nutně ta, kdy vládnou všichni, nýbrž ta, která vládne v zájmu všech, tedy celku, a nikoli pouze některých, tedy části. Gentlemani tedy měli povinnost: vládnout v zájmu obecného dobra. Pokud by tak nečinili, jejich vláda by ztrácela legitimitu. Avšak v důsledku své výchovy a vzdělání mohli v zájmu obecného dobra vládnout lépe, než nevzdělaní a vulgární. Jenže ta námitka mohla pokračovat: gentlemani jsou nadřazeni nevzdělaným a vulgárním právě díky své výchově a vzdělání, nikoli vrozeně či dědičně. A i když asi ne všichni, pak určitě většina by byla schopna téhož vzdělání a výchovy – kdyby měla k tomu prostředky. Proč by tedy o tom, kdo se stane gentlemanem a tedy má vládnout, měla rozhodovat nezasloužená náhoda narodit se do správné, privilegované rodiny? Na tuto námitku byla odpověď, že v době všeobecného materiálního nedostatku je lepší, aby alespoň někdo byl v dostatku a tedy mohl se stát gentlemanem, než nikdo. Tedy výtečnost nemnohých za cenu společenské nerovnosti je lepší, než rovnost v chudobě a průměrnost všech. Tato námitka a odpověď ztrácí relevanci v době, kdy díky kapitalismu máme materiální dostatek, a tedy stát se gentlemanem je do značné míry otázkou nikoli možností, nýbrž vůle, rozhodnutí a odhodlání.


V klasické představě byla tedy demokracie odmítnuta jako vláda nevzdělaných, vulgárních většin, a gentlemani byli považováni za oprávněné vládnout, udávat příklad a být vzorem. Dnes demokracie za vládu nevzdělaných, vulgárních většin považována – a proto odmítána – není. Naopak, je přijímána jako sice nedokonalá forma vlády, ale přesto prý nejlepší ze všech známých a dodnes vyzkoušených – za jakou ji označil Winston Churchill.


Jak se mají na současnou demokracii dívat gentlemani? Uvědomme si, že gentlemana necharakterizují jen vzdělání, dobrý vkus, charakter a státnické dovednosti, nýbrž i svobodymilovnost!! Gentleman je nutně svobodným člověkem, který svou svobodu miluje natolik, že je pro něj nepředstavitelné, aby byl nesvobodným byť jen minutu. Gentleman raději zemře, než by byl otrokem; i když na straně druhé gentleman v principu otroky vlastnit může. Dokonce někteří z nejlepších gentlemanů v dějinách otroky vlastnili. Já bych však tvrdil, že jejich povinností – noblesse oblige – bylo dát jim svobodu, ať již za svého života, nebo nejpozději závětí.


Pro gentlemana je svoboda klíčová a rovnost irelevantní. Gentleman klade důraz na svobodu, především svou, kombinovaný s důrazem na ctnosti a dobrý vkus. Politicky je proto konzervativcem, anebo původním, klasickým liberálem, nikoli však moderním relativistickým liberálem. Tedy zatímco v 19. století gentlemani mohli být politicky konzervativci i liberály, nyní mohou být již jen konzervativci. (O tom, že v žádném případě nemohou být socialisty, není snad ani nutné mluvit.)


Jaký má být tudíž vztah gentlemana k moderní demokracii a k moderní společnosti obecně? Před svou odpovědí si dovolím dvě odbočky. První je straussiánská. Leo Strauss jakožto platonik považoval gentlemana za méně hodnotný druh než filosofa, tedy podle něho gentleman stojí v hierarchii výtečnosti níže než filosof. Kupř. proto, že gentleman přijímá filosofické pravdy, které ho učí filosof, zatímco filosof musí o všech jemu předkládaných pravdách pochybovat, aby pak na základě filosofického, rozumového hloubání je buď jako pravdy potvrdil, anebo jako nepravdy odmítl. Tedy vláda filosofů je teoreticky nadřazena vládě gentlemanů, i když prakticky je méně pravděpodobná. To je taky důvodem pro vládu gentlemanů, neboť je odrazem vlády filosofů, kteří gentlemany vzdělávají.


Liberální demokracie ve své teorii spoléhá na to, že většina občanů jsou dostatečně moudří, rozumní a ctnostní k tomu, aby byli způsobilí vládnout; tedy samu sebe pojímá spíše jako universální aristokracii. Jenomže moderní demokracie v praxi v žádném případě universální aristokracií není, nýbrž je vládou masy. To je podle Strausse důvodem pro roli university v demokracii, pro roli svobodného vzdělání. Svobodné vzdělání vede k lidské výtečnosti, tedy k výchově k gentlemanství. A aby experiment s moderní demokracií dopadl dobře, liberální demokracie nezbytně potřebuje liberální vzdělání, tj. universitu – konkrétně k tomu, aby v masové společnosti a z masové společnosti vytvářela aristokracii. V opačném případě se demokracie změní ve vládu lůzy. Tedy instituce university je pro dobré fungování liberální demokracie nezbytná; tvrdil Strauss.


Odbočka druhá: jaký je vztah mezi gentlemanstvím a křesťanstvím? Gentleman na rozdíl od křesťana je čistě vnitro-světskou kategorií, zaměřenou ke světským dobrům. Pokud by vyvstala otázka, co je lepší, být gentlemanem anebo křesťanem, pak je nutné se otázat, „lepší k čemu?“ Pokud pro účel nejzazšího osudu člověka, pak odpověď je nasnadě – křesťanem. Pokud však pro účel lepšího vládnutí, pak odpovědí je gentlemanem, neboť mnozí křesťané jsou těmi nejméně vhodnými lidmi pro vládu, kteří mě napadají. Jenže tyto dvě kategorie vůbec nejsou disjunktivní. Je zajisté možné být zároveň gentlemanem i křesťanem – dokonce ideálem viktoriánské Anglie byla právě kombinace obojího: křesťanský gentleman.


V této souvislosti si neodpustím bonmotu anglického krále Charlese II. Stuarta, který když krátce před svou smrtí v roce 1685 konvertoval ke katolicismu, prohlásil: puritanismus není náboženstvím pro gentlemana a anglikanismus není náboženstvím pro křesťana. Skutečně, puritán může své křesťanství brát vážně, ale v žádném případě nemůže být gentlemanem – či, lépe řečeno, gentleman v žádném případě nemůže být puritánem. Na straně druhé gentleman sice může být anglikánem, stejně jako i ateistou či agnostikem (tedy, vlastně, opět anglikánem, neboť anglikánem může být úplně každý, i muslim) – ale jen ztěží lze být anglikánem a přitom zároveň skutečným křesťanem. Samozřejmě, být katolíkem plně umožňuje být zároveň skutečným křesťanem i skutečným gentlemanem.


Nyní již ke vztahu gentlemana k moderní demokracii a společnosti. Masová politická hnutí a shromáždění se gentlemanům bytostně příčí. Upřímně řečeno, demokracie nápadem konzervativců nebyla. Akceptovali ji v posledku až po II. světové válce v důsledku negativních zkušeností z meziválečného období. Zlatý věk vlády gentlemanů skončil I. světovou válkou. Pak nastala doba masových hnutí, „vzpoury davů“, jak to nazval Ortega y Gasset. Mezi těmito hnutími docházelo ke konfliktům, při nichž nezřídka rozpory hnutí umírněných vedly k nástupu hnutí radikálních a totalitních. Příkladem je Rakousko, kde v 30. letech konflikt socialistů s lidovci vedl k nástupu nacistů. A právě za II. světové války společný boj konzervativců i demokratických socialistů proti nacistům vedl k jejich odhodlání, že po válce musí být utvořena společnost konsensu, aby se mohly spojit síly proti radikálnímu ohrožení civilizace, kterým po II.světové válce byl samozřejmě komunismus. Jinými slovy, v rámci utvoření protitotalitního konsensu za II.světové války (proti nacismu) a za účelem jeho udržení za války studené (proti komunismu), konzervativci, tedy i gentlemani, akceptovali demokracii coby formu vlády schopnou udržovat konsensus a zajišťovat loajalitu nejširších vrstev společnosti.


V rámci tohoto kompromisu s levicí konzervativci tolerují mnohé, jež se jím příčí. Např. disproporcionální, tzv. progresivní zdanění. Tolerují je proto, že, konec konců, jde jen o peníze. („O peníze jde vždy až v první řadě“ – to nemohl říci žádný gentleman, nýbrž jen kšeftařský buržoa; gentlemanovi jde v první řadě o čest.) Tolerují dále, že masová kultura je vulgární, dokonce i že potraty jsou legální (což spolu souvisí: je-li kultura vulgární, potraty jsou legální).Tolerují to proto, že oni sami mají svobodu volby: gentlemani mají svobodu upřednostňovat kulturu kvalitní a za své slečny a manželky si vybírat dámy, které prostě na potraty nechodí. Jinými slovy, nutnou podmínkou tolerance všeho tohoto moderního svinstva ze strany gentlemanů byla ta nepsaná dohoda, že od společnosti mají garanci žít si svůj život svobodně podle svých představ. To v době ohrožení ze strany totalitních říší znamenalo společenský konsensus svobodu aktivně bránit, bojovat za ni a být připraveni za ni umírat. Umírat za svobodu nemělo být pouze ušlechtilým, galantním postojem gentlemanů, ale i velice praktickou povinností všech.


Tento konsensus vydržel na Západě do války ve Vietnamu, tj. do poloviny 60. let, když jej levice odvrhla. Odmítla válku ve Vietnamu nikoli z taktických důvodů, z jakých ji odmítal např. Hans Morgenthau, totiž že Vietnam není prakticky vhodným místem pro měření sil s komunismem, nýbrž z důvodů zásadních, totiž že s komunismem se síly nemají měřit vůbec; a to nikde. Tak došlo v polovině 60. let k rozštěpení politické společnosti Západu: zatímco konzervativci chtěli vést válku proti komunismu v zahraničí, ale nikoli kampaň za rovnost doma, levice chtěla vést kampaň za rovnost doma, ale nikoli válku proti komunismu v zahraničí. Jinými slovy, konzervativci chtěli bránit svobodu, ale nikoli prosazovat rovnost, zatímco levice chtěla prosazovat rovnost, ale nikoli bránit svobodu.


To proto, že západní levice shledala nukleární válku proti komunismu za nemyslitelnou. Z premisy, že nukleární válka je nemyslitelná, se odvíjely postoje další: je-li nukleární válka s komunismem nemyslitelná, na místě je konvergence s ním. Ostatně, cílem komunismu je taky rovnost. A ta konvergence má probíhat na bázi OSN, jež bude jedinou, společnou vládou celého světa; celý svět bude jedním státem. Pak nukleární válka mezi státy nevypukne, neboť nebude mít vypuknou mezi kým. Teoretická premisa se zrealizuje v praxi. Konvergence s komunismem– tím se západní levice plně posunula na pozici „raději rudí, než mrtví“.


Jenže premisou konzervativců bylo, že nemyslitelná je resignace na svobodu. A od této premisy se odvíjely postoje naprosto odlišné: je-li resignace na svobodu nemyslitelná, pak nukleární válka při obraně svobody myslitelná je, alespoň v principu. Tedy „raději riziko být mrtví, než jistota být rudí.“ A dále, je-li resignace na svobodu nemyslitelná, pak konvergence s nesvobodou je nežádoucí. Ne jedna kompromisní celosvětová vláda v podobě OSN, nýbrž ustavení a udržení společnosti založené na poznané pravdě, konkrétně pravdě, že správná společnost má být svobodná. A udržení společnosti založené na této pravdě si vyžaduje ctnost, konkrétně ctnost svobodymilovnosti. Levice však před pravdou a svobodou dávala přednost míru; a před ctností upřednostnila přežívání ve smyslu biologického vegetování. V politické společnosti Západu se tak objevilo schisma.


Kdyby tedy na vrcholu studené války, tj. na začátku 80. let – , nebo kdykoli v budoucnu v případě vnějšího ohrožení západní civilizace – dominovala na Západě politická a intelektuální levice, znamenalo by to, že civilizace, konkrétně západní civilizace – neboť Západ nemůže zůstat Západem, aniž by byl svobodný – by nemohla mít dlouhého trvání. Neboť jedna věc je jistá: nejste-li vy ochotni svou svobodu bránit, bojovat za ní a v tomto boji proti těm, kdo vám ji chtějí vzít, riskovat svůj život, pak ve světě, v němž žijí lidé, kteří jsou ochotni riskovat a případně i položit svůj život za to, aby vám vaši svobodu vzali (jak byli např. nacisté či komunisté), svou svobodu brzo ztratíte a stanete se otroky. To je tak naprosto evidentní, že to snad ani není nutné nějak odůvodňovat. A přesto: před tímto faktem zavírá současná západní levice oči a odbíjí jej sentimentální, čistě naivní iluzí, že když ona není připravena hrát silovou hru, není ji připraven hrát na světě již nikdo.


Pokud by tedy západní civilizaci hrozil zánik v důsledku politické a intelektuální impotence levice, konzervativci by byli zbaveni závazku dodržovat dosavadní demokratický politický konsensus. Za těchto okolností by gentlemani neměli jinou možnost, než odmítnout demokracii, opět převzít vládu do svých rukou a pokusit se v praxi slovem i skutkem obhájit svobodu a existenci západní civilizace. Jinými slovy, nastolit pravicový autoritativní režim.


Publikováno v revue Prostor č. 53 (2002).

Příspěvků : 34 - Gentleman a demokracie

  1. Jiri : 19.8.2010 v 2.33

    O cem, ze to vlastne bylo?

  2. Michal : 18.8.2010 v 20.32

    Tedy i v naší zemi je policie při drancování stupňovat prostředky k zejednání pořádku.Jinak se i naše civilizace bleskem zhroutí.stačí 30% zločinců v zemi a soudy končí existenci.Jistě se začne domluvou, pouty, obuškem, plynem, gumou…vodou (ta zlomí vaz snadno), když to nepomáhá, nastoupí ostrá munice, naši ostřelovači umí v davu najít hybatele událostí. potom kartáčování jako za Windiškréce.(protipěchotní munice užitečná zejména na studenstvo zdivočelé) Pokud Vám někdo zabije dítě v macdonaldu kostkou skrz výlohu, je vaší povinností druhé dítě zakrýt tělem a tasit.nikoliv pomstou, ale k uchování života dětí, co je rodiče nekryjí.proto máme na karlově mostě sochy.lůza je už už schazovala do vln, jeden legionář, sám proti davu, tedy dezertér od přísahy císaři a přeběhlík možná k carovi, se postavil davu se zbraní..mohli jej roztrhat, hodit do vody, nestalo se zbabělci couvli, sochy zachovány…čímž rebelie se nevylučuje, ale nelze pro ni nalézt oporu v právu ani zákoně, dělá ji člověk na své vlastní triko a nese důsledky, někdy muž musí, podobně jako duel

  3. Michal : 18.8.2010 v 20.20

    Nastíněný je konzistentní, vyzkoušený, funkční. Nejsem si jist, zda o cti lze psát. Takový text bezectné příliš ponižuje, méněcenné šokuje. Otroctví, které jsem zažil sprostředkovaně mimo evropu, není obchod s bílým masem v našich nevěstincích.Je to způsob zajištění, které řada svobodných volí, a řada po něm marně touží, nedostane se jim ho.Širší pseudorodinné vztahy, než socialistické tupé znevolnění.Lepší být pakistánský otrok, když nemáte lepší ambice, být tedy majetek,který má cenu, než bezcený utopenec na kterém nikomu nezáleží, dítě antihygienou zahubené, zmařený život.

  4. JD : 18.8.2010 v 16.05

    k tomuto clanku jsem se dostala az diky odkazum, je absolutne neuveritelne, ze clovek jako vy, s tak nizkymi moralnimi hodnotami nebo spise, muze fungovat ve verejne sprave.

  5. Miroslav Zapletal : 18.8.2010 v 15.14

    Zajímavá a lákavá politická koncepce; pro mne příliš složitá otázka na to, abych mohl říci ano či ne; nevěřím totoiž ani demokracii ani oligarchii. Asi by se mi rozhodovalo snadněji, kdybych kolem sebe viděl nějaké vlády schopné gentlemany. Nevidím. Vedle článku na mne stále blikalo logo ODS jako dobrý symbol toho, proč vcelku rozumné názory přijímám právě od vás, pane Jochu, s odporem. Považujete snad tuto tzv. konzervativní stranu jakkoli spojitelnou s pojmem “gentlemani”? Nezdá se vám naopak – tak jako mně – že jde jen o obhájce zájmů momentálně majetné lůzy proti zájmům nemajetné lůzy? Uvádíte ideál univerzitního vzdělání – líbí se mi. Ale vidíte někoho takového v těchto kruzích – od V. Klause, přes M. Topolánka až třeba po doslova novopečeného ministra pro životní prostředí? Považujete partu z chorvatských bilboardů za gentlemany? Nemyslete si, že chci protěžovat jejich politickou konkurenci – problém je v tom, že všude vidím jen ksindl; Petr Nečas sice vypadá jako gentleman a snad jím i je – s jedinou vadou – že vede partu lůzy. Vaše ideologické argumenty se mi velmi líbí samy o sobě; líbit se mi přestávají, jakmile si uvědomím, že by oněmi vládnoucími měli být představitelé takových kruhů jako je svépomocné sdružení ODS – podle mého názoru se tito pánové prakticky neliší od borců jako Rath či Škromach. Mluvíte o nutnosti toho ,aby někteří měli bohatství a tedy volný čas atd. atd. Ale v současnosti (alespoň u nás) celá společnost sestává z pologramotných upachtěnců, bez ohledu na bohatství. Naši bohatí se od “lidu” nijak neliší, včetně politické nekompetentnosti. Byl bych rád, kdybyste se k mému postoji nějak vyjádřil.

    K druhému, stručnějšímu dotazu, mě vyprovokoval jeden z příspěvků. Někdo tady má za to, že “že ti gentlmanští konservativci už zašli příliš daleko, když tolerovali …homosexuální skutky.” Ztotožňujete se s tímto názorem? Pokud ano, mám tomu rozumět tak, že vláda gentlemanů by měla nařizovat všeobecné zákony soukromého života jednotlivců? Prosím, abyste mé dotazy nepovažoval za pokus chytnout vás za slovo a následně se rozhořčovat nad “nehorázností” vašich názorů. Vaše názory se mi líbí, odpuzuje mě od nich propastný rozdíl ve vkusu, který cítím mezi sebou a vámi jako jejich nositelem (s ohledem na to, kam směřují vaše sypatie). Proto také kladu tyto praktické dotazy.

  6. RJ : 29.10.2007 v 23.50

    Máte naprostou pravdu. Ten esej byl do určité míry provokací – jak vůči levici, tak i do vlastních řad. Já jsem 110% proti potratům i otrokářství.

    Ale když nemáte sílu odstranit všechna zla světa, co uděláte? Odstraňujete alespoň ta zla, jež sílu odstranit máte. Nemám sílu odstranit všechny potraty, tak co dělám? Alespoň argumentuji proti potratům a přesvědčuji lidi, že jsou zlem. A opět, v otázce otroctví: smyslem politické filosofie je ukázat, že nikdo od přirozenosti nemá právo vlastnit otroky. Ale někteří lidé otroky zdědili. Co je jejich mravní povinností? Dát otrokům svobodu za takových podmínek, že osvobození otroků nepovede k masakru svobodymilovných a nezpůsobí více zla než dobra. Jinými slovy, připravit otroky na svobodu.

    V případě zel jako otroctví a potraty je veliký prostor pro ctnost prudentia – rozumnost, rozvážnost – jež má určit jak, a jakým tempem, postupovat prot zlům, jež se příčí přirozenému zákonu. Ano, tolerance těch zel je omluvitelná, ale pouze v případě, že je to praktické opatření, jež má zamezit zlům rychlé abolice, a zároveň tato zla primárně odsunout na cestu ke definitivnímu zániku. Můj postoj je postojem Abrahama Lincolna, nikoli W.L.Garrisona či Johna Browna: je to cesta odsunutí zel (potratů, otroctví) na cestu k definitivnímu zániku (a když je někdo vydává za pozitivní dobro, pak krvavou válku proti němu), ale nikoli okamžitý zákaz za každou cenu, i když by tou cenou bylo zničení svobodné společnosti. Takže stoupenci potratů a otrokářství budou mít na vývběr: pokojně, poklidně a postupně tyto nelegitimní a hanebné praktiky zrušíme, anebo se tomu bráníte? A když jo, pak válka. Ale stále máte na výběr. Princip je cílem, prudentia navigací.
    Zdraví,
    RJ

  7. honzah : 27.10.2007 v 0.33

    “V rámci tohoto kompromisu s levicí konzervativci tolerují mnohé, jež se jím příčí. Např. disproporcionální, tzv. progresivní zdanění. Tolerují je proto, že, konec konců, jde jen o peníze. („O peníze jde vždy až v první řadě“ – to nemohl říci žádný gentleman, nýbrž jen kšeftařský buržoa; gentlemanovi jde v první řadě o čest.) Tolerují dále, že masová kultura je vulgární, dokonce i že potraty jsou legální (což spolu souvisí: je-li kultura vulgární, potraty jsou legální).Tolerují to proto, že oni sami mají svobodu volby: gentlemani mají svobodu upřednostňovat kulturu kvalitní a za své slečny a manželky si vybírat dámy, které prostě na potraty nechodí. Jinými slovy, nutnou podmínkou tolerance všeho tohoto moderního svinstva ze strany gentlemanů byla ta nepsaná dohoda, že od společnosti mají garanci žít si svůj život svobodně podle svých představ.”

    Ovšem potraty se týkají zejména zavražděných nenarozených dětí, kteří nemají svobodnou volbu, zda budou konzervativci či liberály. To znamená, že smysluplným úkolem konzervativců je bojovat za to, aby děti vražděny nebyly. Stejně tak v Protektorátu Čechy a Morava nebo i nacistickém Německu si mohli konzervativci zhusta brát manželky, které “Židy neplynují”. Přesto věřím, že nejsprávnější konzervativci hledali způsoby, jak proti tehdejšímu režimu bojovat. Říkat: “Já své dítě nezavraždím, ale ostatní, ať si s dětmi dělají, co chtějí.” je nesmyslné. (Vycházím z předpokladu (*), že dítě není soukromým majetkem rodiče.)

    “Gentleman raději zemře, než by byl otrokem; i když na straně druhé gentleman v principu otroky vlastnit může. Dokonce někteří z nejlepších gentlemanů v dějinách otroky vlastnili.”

    Tady vidím opět rozpor s obdobou předpokladu (*), neboť žádný člověk nemůže být ani v takovém smyslu vlastnictvím člověka jiného.

  8. D. Černý : 29.1.2007 v 20.29

    Představa, že falzifikovatelnost je demarkačním kritérium pro vědecké hypotézy (v popperovském slovy smyslu) je (již trochu otřepaným) dogmatem; byla vyvrácena v 80. letech v sérii prací A. Grunbauma. Ono scio me nihil scire je třeba interpretovat v kontextu Sókratova myšlení, určitě to nelze citovat na podporu Vašeho přesvědčení o vědě a vědění obecně.

  9. Michal : 21.1.2007 v 16.48

    Zda i pro rakouské korunní země, nejsem si jist.

  10. Martin Kříž : 12.1.2007 v 17.51

    Jste na štíru s funkční gramotností, pane Jochu. A místo toho, abyste inscenoval rozhovory, které se nikdy neodehrály, by možná bylo lepší, abyste si přečetl, co jsem už napsal. Třeba toto:
    “Co se nacismu týče, nepřál bych sobě ani nikomu jinému reprízu 30. let hitlerovského Německa. Stejně tak bych nejraději vymazal posledních 40 let totality, která zapříčinila morální, kulturní a ekonomickou devastaci naší země. Ale jsou to pouze mé názory – nikoli pravda, zlo
    nebo dobro.” Připadá mi to docela jasné. “Jisté je, že nic není jisté”, “Scio me nihil scire” – tomu také nerozumíte?
    Jste velký ideolog a lpíte na pojmech, které jsou jen lidskou abstrakcí a nemají žádnou reálnou existenci. Zkuste se na morální otázky dívat tak, jak zkoumá přírodní věda svět – váš vlastní příspěvek – nejsou konečné pravdy a absolutní jistoty.

Napsat komentář k Jiri Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nabídka publikací

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?