Gentlemanem se člověk nerodí, nýbrž stává. Gentleman je produktem umění, konkrétně zušlechťování. Je důsledkem výchovy a vzdělání; formování vkusu a charakteru. Novověký gentleman je následníkem středověkého rytíře, jehož mnohé charakteristiky, např. ohleduplný a galantní vztah k ženám a dívkám, sdílí. I když je schopen bojovat – což, jak ještě uvidíme, je v jednom aspektu pro gentlemana klíčové -, důraz na vojenské ctnosti, jenž je pro rytíře konstitutivní, je u gentlemana fakultativní. Zatímco rytíř byl válečníkem sui generis, tak řečeno na plný úvazek, gentleman jim není, alespoň ne nutně; i když za určitých okolností bojovat musí (o tom později). Naopak, u gentlemana – na rozdíl od rytíře – je důraz na vzdělání a státnictví. Gentleman vzdělaný být musí.Co však je vzdělání, jak je definovat? I když to zní jako bonmot, za vzdělaného člověka můžeme považovat toho, který ví o všem něco a o něčem všechno. Jinými slovy, aby se vyhnul Scylle jednostrannosti, musí být vzdělán alespoň průměrně v oborech všech. A aby se vyhnul Charybdě povrchnosti, měl by minimálně v rámci oboru jednoho vědět všechno.

Proto dobrou definici gentlemana uvedl John Henry (později kardinál) Newman ve svém díle The Idea of a University z roku 1852: „Všeobecné vzdělání nedělá z člověka křesťana ani katolíka, nýbrž gentlemana. Je dobré být gentlemanem; je dobré mít vzdělaného ducha, jemný vkus, ryzí, vyváženou a klidnou mysl, vznešený a ušlechtilý postoj v celém způsobu života.“ Takže co dělá gentlemana gentlemanem? Vzdělaný duch, jemný vkus, ryzí, vyvážená a klidná mysl, vznešený a ušlechtilý postoj v celém způsobu života. Newman dále vymezil gentlemana takto: „Je to muž, který nikdy nepůsobí nepříjemnosti.“ To se již blíží známé definici-bonmotu: gentleman nikdy nikoho neurazí, leda záměrně. Což znamená, že gentleman nikdy nikoho neurazí z důvodů vlastní neobratnosti, neohrabanosti či vulgárnosti; pokud však někoho urazí – a to smí jen muže – pak záměrně a z dobrých důvodů. Nikdy však – za žádných okolností – neurazí či nepřivede do rozpaků dámu.

V Newmanově definici je důraz na vzdělání a výchovu gentlemana ve svobodných uměních – artes liberales –, které člověka osvobozují od neznalosti, ignorance, nevkusu a vulgarity. Aby se gentleman mohl vzdělávat, potřeboval volný čas. Aby měl dostatek volného času, musel být osvobozen od nezbytnosti pracovat pro svou obživu. Jinými slovy musel být dostatečně bohatý. Proto v minulosti mohli být gentlemany pouze lidé dostatečně bohatí; většinou se jednalo o venkovskou aristokracii. Bohatství, jež mu umožňovalo nepracovat, činilo z gentlemana člověka volného času – a man of leisure. Z mého výkladu je však doufám zřejmé, že bohatství nebylo cílem samým o sobě, nýbrž jen prostředkem k volnému času; a ten rovněž nebylo cílem o sobě, nýbrž jen prostředkem k tomu stát se gentlemanem – tj. vzdělávat se a věnovat politice. Sloužil formování charakteru, vkusu a dovednosti spravovat soukromé panství a veřejnou polis, politickou společnost, slovem a skutkem. Gentleman měl umět rozhodovat, vydávat rozkazy, ale i pronášet projevy, kterými by přesvědčoval sobě rovné, tj. ostatní gentlemany. Jakými prostředky lze formovat charakter, vkus a správně-státnické dovednosti gentlemana? Jeden nastínil Newman: byla jím klasická universita (prosím, nezaměňovat s moderními, pokleslými, relativistickými a agnostickými továrnami produkujícími polovzdělance, kteří jsou ještě horší a hloupější než nevzdělanci, neboť na rozdíl od nich si domýšlivě a naprosto iluzorně myslí, že jsou vzdělaní). Dalšími jsou setkávání s ostatními, především staršími gentlemany-státníky, trávení času s nimi a učení se od nich; pak četba knih, meditace, cestování po světě, účast v politice, atd. Vidíme, že to všechno si vyžaduje čas a peníze.

V původní, klasické představě měli vládnout gentlemani, nikoli lidé všichni. Kdyby totiž vládli všichni, tedy i nevzdělaní a vulgární, gentlemani by nebyli v bezpečí. A navíc gentlemani měli přednostní nárok na vládnutí proto, že díky své výchově a vzdělání byli nadřazeni ostatním, tj. nevzdělaným a vulgárním. Proti tomu však může být namítnuta otázka spravedlnosti: proč mají vládnout pouze gentlemani, tedy menšina, a nikoli všichni? Odpovědí je, že spravedlivá vláda není nutně ta, kdy vládnou všichni, nýbrž ta, která vládne v zájmu všech, tedy celku, a nikoli pouze některých, tedy části. Gentlemani tedy měli povinnost: vládnout v zájmu obecného dobra. Pokud by tak nečinili, jejich vláda by ztrácela legitimitu. Avšak v důsledku své výchovy a vzdělání mohli v zájmu obecného dobra vládnout lépe, než nevzdělaní a vulgární. Jenže ta námitka mohla pokračovat: gentlemani jsou nadřazeni nevzdělaným a vulgárním právě díky své výchově a vzdělání, nikoli vrozeně či dědičně. A i když asi ne všichni, pak určitě většina by byla schopna téhož vzdělání a výchovy – kdyby měla k tomu prostředky. Proč by tedy o tom, kdo se stane gentlemanem a tedy má vládnout, měla rozhodovat nezasloužená náhoda narodit se do správné, privilegované rodiny? Na tuto námitku byla odpověď, že v době všeobecného materiálního nedostatku je lepší, aby alespoň někdo byl v dostatku a tedy mohl se stát gentlemanem, než nikdo. Tedy výtečnost nemnohých za cenu společenské nerovnosti je lepší, než rovnost v chudobě a průměrnost všech. Tato námitka a odpověď ztrácí relevanci v době, kdy díky kapitalismu máme materiální dostatek, a tedy stát se gentlemanem je do značné míry otázkou nikoli možností, nýbrž vůle, rozhodnutí a odhodlání.

V klasické představě byla tedy demokracie odmítnuta jako vláda nevzdělaných, vulgárních většin, a gentlemani byli považováni za oprávněné vládnout, udávat příklad a být vzorem. Dnes demokracie za vládu nevzdělaných, vulgárních většin považována – a proto odmítána – není. Naopak, je přijímána jako sice nedokonalá forma vlády, ale přesto prý nejlepší ze všech známých a dodnes vyzkoušených – za jakou ji označil Winston Churchill.

Jak se mají na současnou demokracii dívat gentlemani? Uvědomme si, že gentlemana necharakterizují jen vzdělání, dobrý vkus, charakter a státnické dovednosti, nýbrž i svobodymilovnost!! Gentleman je nutně svobodným člověkem, který svou svobodu miluje natolik, že je pro něj nepředstavitelné, aby byl nesvobodným byť jen minutu. Gentleman raději zemře, než by byl otrokem; i když na straně druhé gentleman v principu otroky vlastnit může. Dokonce někteří z nejlepších gentlemanů v dějinách otroky vlastnili. Já bych však tvrdil, že jejich povinností – noblesse oblige – bylo dát jim svobodu, ať již za svého života, nebo nejpozději závětí.

Pro gentlemana je svoboda klíčová a rovnost irelevantní. Gentleman klade důraz na svobodu, především svou, kombinovaný s důrazem na ctnosti a dobrý vkus. Politicky je proto konzervativcem, anebo původním, klasickým liberálem, nikoli však moderním relativistickým liberálem. Tedy zatímco v 19. století gentlemani mohli být politicky konzervativci i liberály, nyní mohou být již jen konzervativci. (O tom, že v žádném případě nemohou být socialisty, není snad ani nutné mluvit.)

Jaký má být tudíž vztah gentlemana k moderní demokracii a k moderní společnosti obecně? Před svou odpovědí si dovolím dvě odbočky. První je straussiánská. Leo Strauss jakožto platonik považoval gentlemana za méně hodnotný druh než filosofa, tedy podle něho gentleman stojí v hierarchii výtečnosti níže než filosof. Kupř. proto, že gentleman přijímá filosofické pravdy, které ho učí filosof, zatímco filosof musí o všech jemu předkládaných pravdách pochybovat, aby pak na základě filosofického, rozumového hloubání je buď jako pravdy potvrdil, anebo jako nepravdy odmítl. Tedy vláda filosofů je teoreticky nadřazena vládě gentlemanů, i když prakticky je méně pravděpodobná. To je taky důvodem pro vládu gentlemanů, neboť je odrazem vlády filosofů, kteří gentlemany vzdělávají.

Liberální demokracie ve své teorii spoléhá na to, že většina občanů jsou dostatečně moudří, rozumní a ctnostní k tomu, aby byli způsobilí vládnout; tedy samu sebe pojímá spíše jako universální aristokracii. Jenomže moderní demokracie v praxi v žádném případě universální aristokracií není, nýbrž je vládou masy. To je podle Strausse důvodem pro roli university v demokracii, pro roli svobodného vzdělání. Svobodné vzdělání vede k lidské výtečnosti, tedy k výchově k gentlemanství. A aby experiment s moderní demokracií dopadl dobře, liberální demokracie nezbytně potřebuje liberální vzdělání, tj. universitu – konkrétně k tomu, aby v masové společnosti a z masové společnosti vytvářela aristokracii. V opačném případě se demokracie změní ve vládu lůzy. Tedy instituce university je pro dobré fungování liberální demokracie nezbytná; tvrdil Strauss.

Odbočka druhá: jaký je vztah mezi gentlemanstvím a křesťanstvím? Gentleman na rozdíl od křesťana je čistě vnitro-světskou kategorií, zaměřenou ke světským dobrům. Pokud by vyvstala otázka, co je lepší, být gentlemanem anebo křesťanem, pak je nutné se otázat, „lepší k čemu?“ Pokud pro účel nejzazšího osudu člověka, pak odpověď je nasnadě – křesťanem. Pokud však pro účel lepšího vládnutí, pak odpovědí je gentlemanem, neboť mnozí křesťané jsou těmi nejméně vhodnými lidmi pro vládu, kteří mě napadají. Jenže tyto dvě kategorie vůbec nejsou disjunktivní. Je zajisté možné být zároveň gentlemanem i křesťanem – dokonce ideálem viktoriánské Anglie byla právě kombinace obojího: křesťanský gentleman.

V této souvislosti si neodpustím bonmotu anglického krále Charlese II. Stuarta, který když krátce před svou smrtí v roce 1685 konvertoval ke katolicismu, prohlásil: puritanismus není náboženstvím pro gentlemana a anglikanismus není náboženstvím pro křesťana. Skutečně, puritán může své křesťanství brát vážně, ale v žádném případě nemůže být gentlemanem – či, lépe řečeno, gentleman v žádném případě nemůže být puritánem. Na straně druhé gentleman sice může být anglikánem, stejně jako i ateistou či agnostikem (tedy, vlastně, opět anglikánem, neboť anglikánem může být úplně každý, i muslim) – ale jen ztěží lze být anglikánem a přitom zároveň skutečným křesťanem. Samozřejmě, být katolíkem plně umožňuje být zároveň skutečným křesťanem i skutečným gentlemanem.

Nyní již ke vztahu gentlemana k moderní demokracii a společnosti. Masová politická hnutí a shromáždění se gentlemanům bytostně příčí. Upřímně řečeno, demokracie nápadem konzervativců nebyla. Akceptovali ji v posledku až po II. světové válce v důsledku negativních zkušeností z meziválečného období. Zlatý věk vlády gentlemanů skončil I. světovou válkou. Pak nastala doba masových hnutí, „vzpoury davů“, jak to nazval Ortega y Gasset. Mezi těmito hnutími docházelo ke konfliktům, při nichž nezřídka rozpory hnutí umírněných vedly k nástupu hnutí radikálních a totalitních. Příkladem je Rakousko, kde v 30. letech konflikt socialistů s lidovci vedl k nástupu nacistů. A právě za II. světové války společný boj konzervativců i demokratických socialistů proti nacistům vedl k jejich odhodlání, že po válce musí být utvořena společnost konsensu, aby se mohly spojit síly proti radikálnímu ohrožení civilizace, kterým po II.světové válce byl samozřejmě komunismus. Jinými slovy, v rámci utvoření protitotalitního konsensu za II.světové války (proti nacismu) a za účelem jeho udržení za války studené (proti komunismu), konzervativci, tedy i gentlemani, akceptovali demokracii coby formu vlády schopnou udržovat konsensus a zajišťovat loajalitu nejširších vrstev společnosti.

V rámci tohoto kompromisu s levicí konzervativci tolerují mnohé, jež se jím příčí. Např. disproporcionální, tzv. progresivní zdanění. Tolerují je proto, že, konec konců, jde jen o peníze. („O peníze jde vždy až v první řadě“ – to nemohl říci žádný gentleman, nýbrž jen kšeftařský buržoa; gentlemanovi jde v první řadě o čest.) Tolerují dále, že masová kultura je vulgární, dokonce i že potraty jsou legální (což spolu souvisí: je-li kultura vulgární, potraty jsou legální).Tolerují to proto, že oni sami mají svobodu volby: gentlemani mají svobodu upřednostňovat kulturu kvalitní a za své slečny a manželky si vybírat dámy, které prostě na potraty nechodí. Jinými slovy, nutnou podmínkou tolerance všeho tohoto moderního svinstva ze strany gentlemanů byla ta nepsaná dohoda, že od společnosti mají garanci žít si svůj život svobodně podle svých představ. To v době ohrožení ze strany totalitních říší znamenalo společenský konsensus svobodu aktivně bránit, bojovat za ni a být připraveni za ni umírat. Umírat za svobodu nemělo být pouze ušlechtilým, galantním postojem gentlemanů, ale i velice praktickou povinností všech.

Tento konsensus vydržel na Západě do války ve Vietnamu, tj. do poloviny 60. let, když jej levice odvrhla. Odmítla válku ve Vietnamu nikoli z taktických důvodů, z jakých ji odmítal např. Hans Morgenthau, totiž že Vietnam není prakticky vhodným místem pro měření sil s komunismem, nýbrž z důvodů zásadních, totiž že s komunismem se síly nemají měřit vůbec; a to nikde. Tak došlo v polovině 60. let k rozštěpení politické společnosti Západu: zatímco konzervativci chtěli vést válku proti komunismu v zahraničí, ale nikoli kampaň za rovnost doma, levice chtěla vést kampaň za rovnost doma, ale nikoli válku proti komunismu v zahraničí. Jinými slovy, konzervativci chtěli bránit svobodu, ale nikoli prosazovat rovnost, zatímco levice chtěla prosazovat rovnost, ale nikoli bránit svobodu.

To proto, že západní levice shledala nukleární válku proti komunismu za nemyslitelnou. Z premisy, že nukleární válka je nemyslitelná, se odvíjely postoje další: je-li nukleární válka s komunismem nemyslitelná, na místě je konvergence s ním. Ostatně, cílem komunismu je taky rovnost. A ta konvergence má probíhat na bázi OSN, jež bude jedinou, společnou vládou celého světa; celý svět bude jedním státem. Pak nukleární válka mezi státy nevypukne, neboť nebude mít vypuknou mezi kým. Teoretická premisa se zrealizuje v praxi. Konvergence s komunismem– tím se západní levice plně posunula na pozici „raději rudí, než mrtví“.

Jenže premisou konzervativců bylo, že nemyslitelná je resignace na svobodu. A od této premisy se odvíjely postoje naprosto odlišné: je-li resignace na svobodu nemyslitelná, pak nukleární válka při obraně svobody myslitelná je, alespoň v principu. Tedy „raději riziko být mrtví, než jistota být rudí.“ A dále, je-li resignace na svobodu nemyslitelná, pak konvergence s nesvobodou je nežádoucí. Ne jedna kompromisní celosvětová vláda v podobě OSN, nýbrž ustavení a udržení společnosti založené na poznané pravdě, konkrétně pravdě, že správná společnost má být svobodná. A udržení společnosti založené na této pravdě si vyžaduje ctnost, konkrétně ctnost svobodymilovnosti. Levice však před pravdou a svobodou dávala přednost míru; a před ctností upřednostnila přežívání ve smyslu biologického vegetování. V politické společnosti Západu se tak objevilo schisma.

Kdyby tedy na vrcholu studené války, tj. na začátku 80. let – , nebo kdykoli v budoucnu v případě vnějšího ohrožení západní civilizace – dominovala na Západě politická a intelektuální levice, znamenalo by to, že civilizace, konkrétně západní civilizace – neboť Západ nemůže zůstat Západem, aniž by byl svobodný – by nemohla mít dlouhého trvání. Neboť jedna věc je jistá: nejste-li vy ochotni svou svobodu bránit, bojovat za ní a v tomto boji proti těm, kdo vám ji chtějí vzít, riskovat svůj život, pak ve světě, v němž žijí lidé, kteří jsou ochotni riskovat a případně i položit svůj život za to, aby vám vaši svobodu vzali (jak byli např. nacisté či komunisté), svou svobodu brzo ztratíte a stanete se otroky. To je tak naprosto evidentní, že to snad ani není nutné nějak odůvodňovat. A přesto: před tímto faktem zavírá současná západní levice oči a odbíjí jej sentimentální, čistě naivní iluzí, že když ona není připravena hrát silovou hru, není ji připraven hrát na světě již nikdo.

Pokud by tedy západní civilizaci hrozil zánik v důsledku politické a intelektuální impotence levice, konzervativci by byli zbaveni závazku dodržovat dosavadní demokratický politický konsensus. Za těchto okolností by gentlemani neměli jinou možnost, než odmítnout demokracii, opět převzít vládu do svých rukou a pokusit se v praxi slovem i skutkem obhájit svobodu a existenci západní civilizace. Jinými slovy, nastolit pravicový autoritativní režim.

Publikováno v revue Prostor č. 53 (2002).