Z toho také nevyhnutelně plynou všechny nekonzistence, na které jsem poukázal v předchozím příspěvku. Je-li svoboda možností utvářet život podle svého, ani v nejmenším není zvýšena odstraněním sociálního státu a následnou nutností utvářet život při uspokojování nutných potřeb. Uspokojování takových potřeb totiž není utvářením života podle svého, nýbrž nutností, tj. protikladem svobody. Skutečně však takové poměry vedou k maximalizaci svobody pro poměrně úzkou skupinu lidí, kteří pomocí svých majetkových práv mění životy ostatních v uspokojování nutnosti, a tyto lidi také pravice obdivuje jako “schopné”, kdežto význam svobody ostatních bagatelizuje poukazy na jejich “lenost a neschopnost”, jako by tedy nebylo svobodou líného člověka nepracovat.

Za přerozdělováním mohou stát velmi rozmanité motivy, v každém případě však v určitém rozsahu vede k ohromnému zvýšení celkové svobody (nikoli svobody každého, ona malá skupina majetných je svobodná méně).

Rozdělení svobod na pozitivní a negativní nehodlám zohledňovat, protože jsem ukázal účelovost a vratkost těchto kritérií – pravice požaduje pozitivní majetkovou svobodu, nikoli negativní svobodu, kterou nelze od společnosti zjevně vůbec požadovat, její maximalizaci nejspíš člověk dosáhl v době předkmenové. A tím se dostávám k další nekonzistenci u Hayeka – jeho předpoklad, že určité ekonomické politiky jsou NUTNÉ, aby společnost prosperovala. To odhaluje jinou motivaci než svobodu, a rozhodně to s ní nelze triviálně ztotožnit. Pokud byl méně svobodný otrokářský stát než lovecká tlupa, naprosto to neznamená, že byl rovněž méně výkonný. Hayek do svého zdánlivě svobodného modelu zavádí kritérium konkurenceschopnosti vůči alternativám, tedy nutnost. Jinak řečeno, nutnost provádět tržní politiku naprosto neznamená svobodu, nýbrž naopak situaci, kdy společnost nemůže svobodně rozhodovat o svém uspořádání. Proto taková politika není otázkou svobody, nýbrž nutnosti – tedy Hayek se zde podobá Leninovi, pro kterého byla svoboda poznanou nutností, a oba tito myslitelé byli také zuřivými nepřáteli demokracie – skutečné svobody ve vztahu k společenským poměrům. Tak se ukazuje, že liberalismus stejně jako komunismus nedokáže sloučit své představy o svobodě se skutečnou svobodou volby.

Hayek potom ukazuje, že pro dosažení této „celkové“ individuální svobody je rozhodující ten druh svobody, který označujeme jako svobodu negativní. Pokud se naopak vydáme cestou pozitivní svobody, jsme „na cestě do otroctví“ a našeho cíle nedosáhneme.

Negativní svoboda jakožto „možnost používat své zdroje a své znalosti ke svým vlastním účelům“ je výchozí hodnotou také z toho důvodu, že pozitivní svoboda je na ní závislá, neboť vyžaduje její omezování.

Námitky proti negativní svobodě jakožto žádoucímu politickému cíli říkají, že takové pojetí je nedostatečné, neboť v liberální společnosti by někteří lidé zákonitě prohrávali. Jejich jediné „provinění“ spočívá v tom, že se narodili jako méně chytří a talentovaní. Nebo jsou sice chytří a talentovaní, ale narodili se do „špatné“ rodiny a sociálního prostředí. Jejich znalosti a zdroje jsou takto nespravedlivě omezeny. Negativní svoboda je potom pouhou iluzí. Jiní měli naopak štěstí. Zdědili majetky, postavení a konexe.

Tento pocit nespravedlnosti, potom stojí za požadavkem, že by zde měl zasáhnout stát a prostřednictvím přerozdělení tržních důchodů resp. afirmativních akcí zařídit větší „celkovou svobodu“. Jinými slovy: omezíme negativní svobodu majetných a úspěšných tím, že je zdaníme, a získané prostředky dáme nemajetným a neúspěšným, čímž podstatně zvýšíme jejich pozitivní možnosti v životě. Svoboda jednotlivce jakožto šance na uspokojení jeho potřeb a přání bude „v průměru“ vyšší a taková společnost bude tudíž lepší resp. „sociálně spravedlivější“.

Domnívám se, že je to omyl. Tento cíl bude naopak lépe dosahován v liberální společnosti, která si váží široké negativní svobody, spoléhá se na trh a drží aktivity státu na uzdě. Právě Hayekova teorie spontánního řádu podporuje tuto tezi mimořádně přesvědčivými vědeckými argumenty, z nichž mnohé jsem již v různých příspěvcích na tomto serveru zmínil. Shrnu je tedy velmi stručně a přidám několik nových poznámek:

1) I kdyby se všichni lidé rodili jako stejně inteligentní, talentovaní a do stejně dobrých rodin (stáli by skutečně na stejné startovní čáře), neprojevilo by se to rovným rozdělením důchodů. V této hypotetické společnosti supermanů by byly důchody rozděleny taktéž nerovnoměrně podle relativních preferencí jednotlivých druhů zaměstnání.
2) Ve skutečnosti jsou lidé různí a nemohou mít stejné pozitivní životní možnosti. Jen někdo může být dobrý manažer, fyzik nebo truhlář. Jenom někdo může soutěžit na olympiádě ve skoku dalekém. Budeme mu to vyčítat?
3) To mi nepopíráme, řeknou zastánci přerozdělování. My pouze chceme vyrovnávat „spotřební možnosti.“ Přerozdělováním bohatství se však jeho podstatná část obětuje, oprávněně namítnou ekonomové.
4) Co se tedy stane? Omezíme negativní svobodu. V důsledku toho také ztratíme část bohatství. Na straně příjemců transferů potom údajně podstatně rozšíříme jejich pozitivní svobodu. Ale bude „čistý přínos“ skutečně kladný? A kde je ta „správná míra přerozdělování“, která ještě zvyšuje „celkovou svobodu“?
5) Žádnou „změnu celkové svobody“ nelze nikdy zjistit. Navíc samotné pojmy „celková svoboda“ nebo „celospolečenský užitek“ jsou krajně problematické. Je v podstatě nemožné (a nemorální) sčítat a odčítat jednotlivé lidské životy, sčítat a odčítat individuální užitky a pocity štěstí. To jsou kategorie subjektivní. Také z tohoto důvodu se jeví zdůraznění negativní svobody jako oprávněné. Žádný bod společenského optima, kdy vzorec „ztráta negativní svobody plus ztráta bohatství plus zisk pozitivní svobody“ dá maximální hodnotu, neexistuje.
6) Vláda, která nedůvěřuje negativní svobodě a tedy ani trhu, rozhodně neomezí své „opravné“ zásahy na transfery potřebným, jak jsem ilustroval dříve. Takový stát se stává směšnou institucí, nástrojem dobývání renty, kolbištěm zájmových skupin a lobbyistů a domovem korupce.
7) Investiční pobídky skutečně nejsou součástí sociálního státu. Jsou však produktem stejného typu myšlení.
8) Pečovatelský stát vytváří ze sociálně slabších velmi často sociálně závislé, kteří se bez jeho pomoci už neobejdou a ani se o to nepokouší.

Shrňme: žádné optimální přerozdělování, které by maximalizovalo „celkovou svobodu“ neexistuje, neboť svoboda, užitek a štěstí jsou subjektivní, interpersonálně neporovnatelné kategorie. I kdyby takový pomyslný bod existoval, nejsme schopni rozpoznat, zda se k němu zvyšováním přerozdělování blížíme, či zda se od něho vzdalujeme (teď neargumentuji proti té minimální sociální síti pro opravdu potřebné, nýbrž proti masivnímu přerozdělování jakožto prostředku maximalizace celkové svobody). Můžeme si však být naprosto jisti, že taková snaha nás bude stát značnou část potenciální prosperity.

V tomto kontextu rozumím tomu, proč někteří liberálové odmítají jakékoliv vynucené státní transfery a chtějí se spolehnout čistě na soukromou charitu. Rozšiřování pozitivní svobody chtějí nechat výhradně na jednotlivcích a jejich dobrovolných darech. Obávám se však, že modernímu sociálnímu státu se podařilo skutečný pocit solidarity mezi lidmi velmi narušit, stejně jako pocit vlastní odpovědnosti vůči sobě i vůči svým spoluobčanům.

Jinak domnívat se, že welfare state nepřeroste v diktaturu, protože se to zatím ještě nestalo, je naivní. Komunismus i sociální demokracie mají stejné kořeny a stejný cíl. Jen prostředky jsou jiné. Právě kvůli tomuto rozdílu se Marx rozkmotřil s Bernsteinem. Marx požadoval revoluci prostřednictvím násilí, zatímco Bernstein prosazoval pozvolnou a pomalou cestu, postupné zavádění socialistických prvků. Z hlediska socialismu je Bernsteinova myšlenka “lepší” – zatímco krvavou revoluci většina lidí odsoudí, pozvolného ukrajování svobody a práv si ani nevšimnou. Stačí se podívat, jak dnes každý považuje za samozřejmé, že stát zabezpečuje důchody, vzdělání, nebo zdravotnictví. Takhle to ale nebylo odjakživa, a v období největšího rozkvětu západní civilizace se stát o tyto věci v podstatě nestaral. Přesto etatisté mají názor, že kdyby se stát přestal starat o zdravotnictví a vzdělání, byl by to skoro zánik civilizace. Neumí si prostě představit, že by to mohlo být jinak. Podobně třeba za 100 let si občan Evropského socialistického svazu nebude schopen představit, že lidé na začátku 21. století měli nějaké svobody, směli vlastnit majetek, a mohli podnikat, a místo toho budou věřit, co jim bude tvrdit evropské Lamini…

Jediný správný a bezrozporný výklad pojmu práva je samozřejmě ten negativní. Pozitivní vymezení znamená, že člověk, který má právo dejme tomu na vzdělání, jej dostane na úkor někoho jiného, jehož právo je v tu chvíli obětováno. Jde tedy o rozpor a logika nepřipouští žádné rozpory při výkladu jakéhokoliv pojmu.

Členění na negativní a pozitivní svobody není dostatečně věcně oprávněné, dokonce nemá ani politickou relevanci, která je mu připisována. Pan Tyle toto členění reprodukuje přesně, avšak jeho skutečný význam je sporný jak věcně, tak politicky.

Nejprve k věcné oprávněnosti členění – zde nelze souhlasit, že by svoboda od představovala zásadně odlišný druh svobody, pokud ji obsahově vymezíme tak, jak to liberálové činí. Pozitivní svoboda k, například k dostatku jídla, není zdaleka tak odlišná od svobody od hladu, která tvoří obdobu svobody od nebezpečí, logicky nerozlišitelné od státního zajištění bezpečí.
Můžeme debatovat, zda lze v obou případech rozlišit mezi momenty od a momenty k, ale jisté je, že svobody k a od nejsou druhově vázány na ochranu majetku v jednom případě (od) a zajištění dostatku jídla (k) v druhém, protože liberálové, kteří požadují domnělou svobodu od, rovněž požadují její státní zajištění, a tím se z ní stává svoboda k. Například právo na zdravotní péči, pokud ho definuji jako právo na ochranu před napadením destruktivním působením přírody, se co do faktického obsahu neliší od práva na policejní péči, pokud ji vymezím jako právo na ochranu před destruktivním působením lidí.

Že v minulosti bylo toto členění relevantní, pokud jde o historický vývoj lidských práv (nebo spíš v roce 1957, kdy vzniklo, jím bylo možné smysluplně konceptualizovat minulost, je nesporné, avšak věcné opodstatnění stejné síly zde není).

Nyní se podívejme, zda skutečně dochází k zneužití pozitivní svobody (nebo toho druhu svobod, které jsou do ní – poměrně sporně, jak jsem ukázal, začleněny) s těmi tragickými následky, které jim připisuje Berlin, autor rozlišení (ten ostatně jen jako námět a pouhou příbuznost s pojetím svobody jako sebeuskutečnění, nikoli tak prvoplánově jako Hayek). Demokracie byly zničeny v Rusku (primárně jistě ne kvůli pozitivní svobodě, nýbrž hlavně v důsledku válečného chaosu a snahy “liberální” vlády zůstat ve válce) a v Německu (kvůli válečné porážce a hospodářské krizi, kterou politikové “negativní” svobody nemohli řešit). V žádné demokratické zemi sociální stát nepřerostl v totalitní diktaturu, naopak řada zemí prováděla “negativně” svobodnou politiku za diktatur (Španělsko, Portugalsko, Chile).

U přerozdělování (ale to – jak jsem ukázal, není totéž jako pozitivní svobody) může dojít k zneužití, skutečně mohou vzniknout skupiny, které prosazují své požadavky na zajištění způsobem, jenž daleko přesahuje ospravedlnitelnou míru, prosazují je pomocí politické moci státu a bez zřetele k tomu, že ve veřejné otevřené debatě nemohou své požadavky obhájit. Toto však zpravidla není důsledkem uplatňování pozitivní svobody. Při pohledu na veřejnou debatu také snadno zjistíme, že tyto skupiny své nároky neobhajují způsobem, který by bylo možné považovat za jakkoli příbuzný s poukazy na svobodu od ničivého nedostatku, který je také ani v nejmenším neohrožuje, proto ani praktická politika, pokud jim vychází vstříc, není odvozena od pozitivní svobody. Investiční pobídky jsou odůvodněny jinak než “pozitivní svobodou”, se sociálním státem nesouvisí ani sebeméně (viz Slovensko). Nezaměstnaní mohou zneužívat sociální dávky asi z 1/10, to je poměr mezi jejich počtem a pracovními místy (ostatně z toho neplyne, že to tak je, protože nevzdělaný exhorník sotva obsadí místo informatika) atd., atd.

Že ve společnosti nelze považovat za jedinou hodnotu svobodu, je rovněž jasné, ale touto otázkou se nechci zabývat. protože mým záměrem bylo pouze ukázat, že liberálové nejsou obhájci svobody, nýbrž jejího konkrétního rozdělení, a to ve prospěch lidí majetných, přitom realizace této politiky naprosto nevede k maximalizaci celkové svobody.
Že je svoboda vysokou hodnotou, o tom není pochyb, stejně jako o tom, že státní intervence může dosáhnout takového stupně, že ohrožuje svobodu. Ke korekci však plně postačuje demokracie, jak se ukázalo v minulosti, a ta je také spolehlivou zárukou proti snahám nadměrně akcentovat majetková práva na účet ostatních svobod, a tím způsobit nežádoucí přerozdělení svobody ve prospěch těch, kdo majetkem disponují a ke škodě těch, kdo ne.

Pokud však přeji tento stav svobody všem lidem, potom nemůže jít o svobodu neomezenou. Sféra svobody jednotlivce je omezena, ale tím současně chráněna, prostřednictvím „pravidel správného chování“. Jde v podstatě o univerzálně aplikovatelné zákazy určitého jednání (vražda, krádež, nesplacení dluhu atd.).

Proti této svobodě lze však vznášet námitku, že „pokud žádnými zdroji nedisponuji, tak je mi taková svoboda na houby, protože stejně umřu hlady.“ To je pravda. Odtud pochází dle mého soudu celkem oprávněný požadavek zdanění úspěšnějších členů společnosti ve prospěch potřebných spoluobčanů. Tento požadavek byl však postupem času neuvěřitelně rozšířen a zneužit. Výsledkem tohoto zneužití byly v minulosti totalitární komunistické režimy (Pardon, opomněl jsem dva současné skanzeny – Kubu a Severní Koreu). O něco méně drastické zneužití tohoto požadavku představuje pečovatelský socialistický „stát blahobytu“.

Tím se dostáváme k pojmu pozitivní svobody, která je definována jako „právo na…“ (zdravotní péči, vzdělání, „slušný“ příjem, jistotu zaměstnání atd.). Tyto požadavky lze uspokojit dvěma cestami: 1) přerozdělením důchodů, 2) zvýhodněním jedné smluvní strany resp. omezením druhé smluvní strany (např. ztížením až znemožněním propuštění zaměstnance příslušnou legislativou, regulací nájemného nebo tzv. afirmativní akcí, která požaduje po zaměstnavatelích naplnění „kvót rovného postavení“).

Pokud se rozhodnu dobrovolně poskytnout část svého majetku někomu jinému, rozšiřuji tím jeho pozitivní svobodu, aniž by utrpěla moje negativní svoboda. V okamžiku, kdy však vstoupí do hry stát a pomocí daní a příslušných zákonů začne pozitivní svobodu určitých skupin obyvatelstva aktivně realizovat, dochází zcela automaticky k omezování negativně chápané svobody všech občanů. Spolu s omezováním negativní svobody (možnosti disponovat se svými zdroji) je obětována značná část dosažitelné prosperity.

S tím bychom se možná smířili, kdyby tato opatření skutečně sloužila ke zlepšení situace lidí, kteří se o sebe v danou chvíli nemohou postarat sami, nemohou si dovolit poslat děti do školy nebo jsou nelítostně diskriminování. Já bych rozhodně neprotestoval proti jisté minimální sociální síti nebo proti stipendiím pro nadané studenty z chudých rodin.
Jsem však přesvědčen (a lze to přesvědčivě doložit na příkladu České republiky), že pouze malá část těchto státních zásahů do negativní svobody slouží skutečně potřebným. Ve většině případů slouží tyto státní zásahy nejlépe etablovaným zájmům a nejhlasitějším voličským skupinám. Strany, které tyto přístupy uplatňují, si také z „klientů státu“ vytváří voličskou základnu.

Kolik je skutečně potřebných mezi nájemníky v bytech s regulovaným nájemným? Kolik lidí zneužívá podpory v nezaměstnanosti a sociální dávky? Jsou snad v tíživé sociální situaci akcionáři firem, které byly z našich daní podpořeny desítkami miliard v podobě investičních pobídek? Je zřejmé, že omezováním negativní svobody zpravidla nezískáváme více pozitivní svobody pro potřebné spoluobčany.

Stát, který je ochoten kdykoliv omezit negativní svobodu svých občanů ve prospěch vybraných podnikatelských subjektů a vybraných zájmových skupin, degeneruje na nástroj dobývání renty. Důsledkem je omezení negativní svobody, pokles skutečného pocitu solidarity mezi lidmi, zneužívání státu (resp. svých spoluobčanů) jako dojné krávy a obětování značné části potenciálně dostupné prosperity. Příslušní politici žijí v naivní představě, že usměrňováním hospodářství a přerozdělováním napomáhají prosperitě a „spravedlnosti“. Tato naivita či domýšlivost zneužívání státu velmi usnadňuje. Opravdu potřební ve skutečnosti zpravidla ostrouhají (kolik ubytoven a stravoven pro bezdomovce postavila naše úžasná socialistická vláda, která jinak rozdává plnými hrstmi a na dluh?).

Na této „cestě do otroctví“ je užitečným pomocníkem zneužívání a zmatení jazyka. Proto věnoval F. A. Hayek ve svém díle tolik prostoru analýze pojmu tzv. „sociální spravedlnosti“. Pod touto vlajkou bylo spácháno mimořádné množství zla a škod. Stejně škodlivé je míchání pojmů negativní a pozitivní svobody dohromady. Proto jsem se pokusil o jejich odlišení.

Pak ukazuje, že je tedy uvězněný člověk nadále svobodný, jen se nemůže své svobody dovolat. To však znamená rovněž, že i unesený člověk je svobodný, jen se nemůže své svobody dovolat. Oběti diktatury jsou rovněž svobodné, jen se nemohou své svobody dovolat. Pak si ovšem nemusíme, ba ani nemůžeme, činit o obecnou svobodu žádné obavy, bude s námi vždycky., zcela bez ohledu na okolnosti, jen se sem tam stane, že se nedovoláme.

zločinec: ano, já bych řekl, že na zločince se pojem svobody nevztahuje. nemůže se vztahovat, protože pak by jeho uvěznění bylo porušením jeho svobody – což není. pokud někoho připravil o svobodu, jak ji může žádat pro sebe? práva (na život, majetek, svobodu) totiž platí jako princip.

kde jsem napsal, že svoboda se může stát terčem společenského omezení a je možné ji omezit? nepřekrucujte mě. ano, je to možné – ale to pak už nežijeme ve svobodné zemi.

o jakých subjektivně diktovaných podmínkách je tady řeč?

Z vašich “smyslupných” výkladů plyne dokonce, že zločinec není svobodný, ať už je chycen nebo ne. Nebo že se jeho svoboda stane terčem společenského omezení a je tedy možné ji omezit? Nebo že lidé tedy, vzhledem k tomu, že vaše subjektivně diktované podmínky porušují neustále, vlastně existují trvale “mimo svobodu”.