Plán Evropské komise pro dosažení rovného postavení žen o mužů patří k tomu nejhoršímu, co bruselská byrokracie dodnes vyprodukovala. Plán je cestou do pekel, protože zavádí pohlavní dirigismus a centrální plánování. Genderové zglajchšaltování otevírá stavidla zaostávání a průměrnosti. Rozumní lidé by proti němu měli důrazně protestovat a výbor pro evropské záležitosti Senátu by jej měl razantně odmítnout.
Děsivé rovnostářství
Sdělení Evropské komise Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a výboru regionů o plánu pro dosažení rovného postavení žen a mužů pro léta 2006-2010 by mohlo vyvolat úsměv na rtech, pokud by nebylo myšleno vážně. Plán však není nevinným slohovým cvičením v bruselském eurospeaku, nýbrž skutečný program nabitý konkrétními opatřeními, která nás budou všechny bolet.
Plán nastiňuje šest prioritních oblastí činnosti EU v oblasti rovného postavení žen a mužů na další čtyři roky: stejná ekonomická nezávislost pro ženy a muže, sladění soukromého a profesního života, stejné zastoupení v rozhodovacích procesech, odstraňování forem násilí založeného na pohlaví, odstraňování stereotypů v oblasti pohlaví, podpora rovného postavení žen a mužů v zahraniční a rozvojové politice.
Genderový plán EU je zavádějící především proto, že nezná klasickou liberální distinkci rovnost v právech versus rovnost ve výsledku. Fakt, že občané jsou si rovni v právech (stojí před závodem na stejné startovní čáře), neznamená, že v životě dosáhnou stejného výsledku (doběhnou závod ve stejnou chvíli). Představa, že lidé mají protrhnout cílovou pásku ve stejný okamžik, je perverzní, rovnostářská a nesmyslná.
Děsivá je věta z úvodu plánu: “Rovné postavení žen a mužů je základní právo, společná hodnota EU a nezbytná podmínka pro dosažení cílů EU, kterými jsou růst, zaměstnanost a sociální soudržnost.” Základním právem lidí určitě není rovné postavení, nýbrž rovné svobody. Ty jsou pro muže a ženy stejné, což ale přece neznamená, že muži a ženy (či jiné společenské skupiny) dosáhnou nakonec stejného postavení.
Představa, že muži a ženy mají apriorní právo dosáhnout stejného postavení, je stejně absurdní jako teze, že stejného postavení mají dosáhnout blondýnky a brunetky, katolíci a protestanti, vysokoškoláci a lidé se základním vzděláním, vegetariáni i lidé jedoucí maso, hubení i plnoštíhlí, Němci a Češi s rozdílnou ekonomickou úrovní, protože všichni žijí v jedné Evropské unii.
Kdyby chtěla Evropská komise dosáhnout stejného postavení všech lidí, musela by provádět absolutní přerozdělování podle všech myslitelných lidských vlastností. O to se “úspěšně” pokoušeli komunisté. Výsledky jsou známé. Jejich systém demotivoval od výkonů, podporoval průměrnost a nakonec vedl k zaostávání za společnostmi, které nesmyslné rovnostářské ambice neměly.
Nebojujme s přírodou
Záměr Komise dosáhnout 60 % zaměstnanosti žen do roku 2010 (když v současnosti je tato míra 55,7 %) připomíná socialistické plánování. Zpráva konstatuje, že ženy dostávají o 15 % nižší mzdy než muži. Automaticky předpokládá, že tento rozdíl vyplývá z přímé diskriminace žen a ze strukturálních nerovností, jako je “zařazování pohlaví do určitých odvětví, povolání a systémů práce”. Ignoruje fakt, že do odvětví a povolání vstupují svobodní lidé, nikdo je nikam násilím nevsazuje.
Půvabné je, že EU začne aktivně podporovat podnikání žen. Komise vyzývá k sestavení “akčního plánu pro oblast podnikání vyzývající ke zvýšení počtu nových podniků založených ženami pomocí lepšího přístupu k finančním prostředkům a rozvoje podnikatelských sítí”. Z tržního hlediska je podstatné, zda firmy nabízejí výrobky, které spotřebitelé poptávají, nikoli zda je řídí muži či ženy.
Genderový akční plán si stěžuje, že ženy a muži čelí zvláštním zdravotním rizikům, chorobám, které mají dopad na jejich zdraví. Představa, že odlišné náklonnosti k určitým nemocem, které zavinila genetika či životní styl, bude Evropská komise považovat za genderovou diskriminaci, je směšná. Zdraví je dar od Boha (nebo od přírody), snažit se zde vytvářet gendrovou rovnost je neudržitelné.
Sladění pracovního, soukromého a rodinného života je bohulibý cíl, probíhá však na individuální úrovni svobodnou dohodou mezi muži a ženami v rodině. Podporovat sladění jejích rolí z pozice Evropské komise je zbytečné. Zpružnění trhu práce a uvolnění prostoru pro zkrácené pracovní úvazky je správné, nikoli však kvůli genderové rovnosti, nýbrž kvůli větší svobodě a snížení nezaměstnanosti.
Rozšiřování pečovatelských služeb, po němž volá Evropská komise, je krátkozraké. Rodina s její přirozenou mezigenerační solidaritou je ideálním prostředím pro výchovu dětí. Předčasné zařazování dětí do kolektivních předškolních zařízení má svá úskalí. Mateřské školky nejsou součástí povinné školní docházky, proto by měly být provozovány nikoli státem, nýbrž na soukromé bázi s využitím školného.
Muži nepotřebují být podporováni v plnění rodičovských povinností. Pravidla pro rodičovskou dovolenou platí pro obě pohlaví stejně. Zda se o dítě v ranném věku bude starat muž nebo žena, záleží na dohodě obou partnerů. Ovlivňování těchto věcí z pozice Evropské komise je zbytečné. Celý genderový plán se bohužel snaží bojovat s přírodou a připomíná poroučení větru – dešti.
Smrtící kvóty
Nejstrašidelnější je genderový plán v oblasti podpory rovné účasti žen a mužů na rozhodovacím procesu. Komise si stěžuje na trvale nedostatečné zastoupení žen v politickém rozhodování, což označuje za demokratický deficit. Hodlá podporovat “aktivní občanství žen a jejich účast v politice a ve vedoucích funkcích veřejné správy na všech úrovních (místní, regionální, národní, evropské)”.
Zda lidé zvolí občanství “aktivní” či “pasivní”, záleží na jejich chuti a elánu. Pokud se v politice dobrovolně angažuje procentuálně méně žen než mužů, je třeba to vzít na vědomí jako výsledek svobodného tržního procesu. Snažit se zavádět “rovnou účast” žen a mužů v politických institucích např. pomocí kvót vede k nivelizaci, snižování kvality zastupitelských sborů a diskriminaci naruby.
Evropská komise bohužel tuto oblast bere nesmírně vážně, protože ji hodlá monitorovat a zohledňovat v návrzích nové legislativy. Výslovně chce provádět a naplňovat “akční plány pro rovné postavení mužů a žen”. V roce 2007 dokonce zřídí “síť žen” zaujímajících významná místa v hospodářské a politické oblasti v EU. O tom, že by vedle ženských organizací podporovala i sdružení mužská, se nic nepíše.
Zdánlivě bohulibé odstraňování násilí založeného na pohlaví vede k pochybným zákonům, které omezují soukromé vlastnictví, zbavují majitele vlastnických práv a narušují princip právního státu (když k omezení užívacího práva k bytu může dojít i bez rozhodnutí soudu). Obchodování s lidmi je zbytečně démonizováno, když o každé prostitutce se a priori předpokládá, že svou činnost provozuje nedobrovolně.
Genderový plán bohužel nezůstává u proklamací, nýbrž zakládá novou politiku a instituce. V roce 2007 založí Evropský institut pro rovné postavení žen a mužů, vznikne rovněž meziútvarová skupina Komise pro rovnost pohlaví. Komise hodlá přezkoumat stávající předpisy EU s cílem je aktualizovat, modernizovat a přepracovat s ohledem na rovnost mužů a žen.
Kulturní revoluce
Jakoby toho dirigismu nebylo málo, hodlá Evropská komise bojovat rovněž proti “stereotypům ve společnosti týkajících se pohlaví”. Ačkoli jde o citlivou záležitost tradic a způsobu života, které jsou v každé členské zemi EU odlišné, unie bude seshora sešněrovávat všechny obyvatele bez ohledu na národnost či víru svírací kazajkou jednotné genderové politiky.
Ženy a muži se podle zprávy často vzdělávají v tradičních systémech vzdělávání, které mnohdy přidělují ženám povolání, jež jsou méně ceněná a méně finančně ohodnocená. Politika by se prý měla zaměřit na boj se stereotypy týkající se pohlaví, a to už od raného věku; je třeba školit v této oblasti učitele a studenty a podporovat mladé ženy a muže, aby zkoušeli netradiční obory vzdělávání.
Opravdu chce Evropská komise nutit ženy, aby se stávaly zednicemi a hornicemi? Opravdu chce nutit muže, aby se stávaly zdravotními bratry? Nic proti podobným životním volbám. Volba povolání je však svobodným rozhodnutím každého člověka. Evropská komise nemá co bojovat se stereotypy, nýbrž pokorně přijmout výsledek tržního procesu, ať bude jakýkoli.
Komise hodlá rozvíjet dialog s médii na podporu netradičního zobrazování žen a mužů. Bude podporovat akce k odstraňování stereotypů týkajících se pohlaví ve vzdělání, kultuře a na pracovním trhu a bude systematicky přihlížet k rovnosti pohlaví v rámci Evropského sociálního fondu, vzdělávacích a kulturních programech EU. Cesta k vybudování socialistické společnosti je tak zcela otevřená.
Kdyby si EU vytvářela svou genderovou politiku vůči svým vlastním obyvatelům, šlo by sice o škodlivou věc, nicméně prováděnou na jejím vlastním území. Na pováženou však je, když EU vytváří novou strategii pro Afriku, která rovněž zahrnuje rovné postavení žen a mužů jako klíčový prvek ve všech národních rozvojových strategiích. Vnucovat cizím kontinentům podobné hodnoty je nebezpečné a zavání kulturním imperialismem.
Genderový plán EU je jeden z nejsmutnějších produktů bruselské byrokracie. Místo úcty ke svobodě, trhu a tradicím roztáčí Evropská komise kulturní revoluci, za kterou si nemusela stydět ani Čína za Mao-Ce-tunga. Nenechává sice za sebou miliony mrtvých, ale sešněrovává lidské životy způsobem ne nepodobným v komunistickém režimu. Takovým experimentům bychom se měli rázně postavit.
Vystoupení na semináři výboru pro evropské záležitosti “Legislativní úprava a praxe v oblasti rovného postavení žen a mužů v ČR a EU”, Senát, 21. července 2006.
Mám výhradu k tomu, že požadavek na zdanění majetnějších ve prospěch potřebných je oprávněný. Není! Daně jsou krádeží bez ohledu na to, kolik komu stát vezme a na jaké účely je použije. To ale neznamená, že chudí a nemocní mají umírat na ulici hlady. Ve svobodné společnosti se musí spolehnout na dobrovolnou charitu. Lidská schopnost soucítit s trpícími existuje, a lidé jsou schopni pomáhat tomu, kdo skutečně pomoc potřebuje. V žádné zemi, která se nejvíc přiblížila systému laissez faire, neumírali chudí na ulici. Naopak mnoho jich umíralo v socialistických “rájích”.
Jediný správný a bezrozporný výklad pojmu práva je samozřejmě ten negativní. Pozitivní vymezení znamená, že člověk, který má právo dejme tomu na vzdělání, jej dostane na úkor někoho jiného, jehož právo je v tu chvíli obětováno. Jde tedy o rozpor a logika nepřipouští žádné rozpory při výkladu jakéhokoliv pojmu.
Rád bych odpověděl na několik tvrzení v příspěvku pana Tyleho.
Liberální stanoviska jsou filosoficky etablovaná, v každém případě velmi hluboká a propracovaná, proto nelze v rámci diskuse podat jejich kritiku jinak než obrysově, přesto se domnívám, že mohu přesvědčivě demonstrovat jejich neakceptovatelnost, zejména v konkrétním podání F.A. Hayeka.
Členění na negativní a pozitivní svobody není dostatečně věcně oprávněné, dokonce nemá ani politickou relevanci, která je mu připisována. Pan Tyle toto členění reprodukuje přesně, avšak jeho skutečný význam je sporný jak věcně, tak politicky.
Nejprve k věcné oprávněnosti členění – zde nelze souhlasit, že by svoboda od představovala zásadně odlišný druh svobody, pokud ji obsahově vymezíme tak, jak to liberálové činí. Pozitivní svoboda k, například k dostatku jídla, není zdaleka tak odlišná od svobody od hladu, která tvoří obdobu svobody od nebezpečí, logicky nerozlišitelné od státního zajištění bezpečí.
Můžeme debatovat, zda lze v obou případech rozlišit mezi momenty od a momenty k, ale jisté je, že svobody k a od nejsou druhově vázány na ochranu majetku v jednom případě (od) a zajištění dostatku jídla (k) v druhém, protože liberálové, kteří požadují domnělou svobodu od, rovněž požadují její státní zajištění, a tím se z ní stává svoboda k. Například právo na zdravotní péči, pokud ho definuji jako právo na ochranu před napadením destruktivním působením přírody, se co do faktického obsahu neliší od práva na policejní péči, pokud ji vymezím jako právo na ochranu před destruktivním působením lidí.
Že v minulosti bylo toto členění relevantní, pokud jde o historický vývoj lidských práv (nebo spíš v roce 1957, kdy vzniklo, jím bylo možné smysluplně konceptualizovat minulost, je nesporné, avšak věcné opodstatnění stejné síly zde není).
Nyní se podívejme, zda skutečně dochází k zneužití pozitivní svobody (nebo toho druhu svobod, které jsou do ní – poměrně sporně, jak jsem ukázal, začleněny) s těmi tragickými následky, které jim připisuje Berlin, autor rozlišení (ten ostatně jen jako námět a pouhou příbuznost s pojetím svobody jako sebeuskutečnění, nikoli tak prvoplánově jako Hayek). Demokracie byly zničeny v Rusku (primárně jistě ne kvůli pozitivní svobodě, nýbrž hlavně v důsledku válečného chaosu a snahy “liberální” vlády zůstat ve válce) a v Německu (kvůli válečné porážce a hospodářské krizi, kterou politikové “negativní” svobody nemohli řešit). V žádné demokratické zemi sociální stát nepřerostl v totalitní diktaturu, naopak řada zemí prováděla “negativně” svobodnou politiku za diktatur (Španělsko, Portugalsko, Chile).
U přerozdělování (ale to – jak jsem ukázal, není totéž jako pozitivní svobody) může dojít k zneužití, skutečně mohou vzniknout skupiny, které prosazují své požadavky na zajištění způsobem, jenž daleko přesahuje ospravedlnitelnou míru, prosazují je pomocí politické moci státu a bez zřetele k tomu, že ve veřejné otevřené debatě nemohou své požadavky obhájit. Toto však zpravidla není důsledkem uplatňování pozitivní svobody. Při pohledu na veřejnou debatu také snadno zjistíme, že tyto skupiny své nároky neobhajují způsobem, který by bylo možné považovat za jakkoli příbuzný s poukazy na svobodu od ničivého nedostatku, který je také ani v nejmenším neohrožuje, proto ani praktická politika, pokud jim vychází vstříc, není odvozena od pozitivní svobody. Investiční pobídky jsou odůvodněny jinak než “pozitivní svobodou”, se sociálním státem nesouvisí ani sebeméně (viz Slovensko). Nezaměstnaní mohou zneužívat sociální dávky asi z 1/10, to je poměr mezi jejich počtem a pracovními místy (ostatně z toho neplyne, že to tak je, protože nevzdělaný exhorník sotva obsadí místo informatika) atd., atd.
Že ve společnosti nelze považovat za jedinou hodnotu svobodu, je rovněž jasné, ale touto otázkou se nechci zabývat. protože mým záměrem bylo pouze ukázat, že liberálové nejsou obhájci svobody, nýbrž jejího konkrétního rozdělení, a to ve prospěch lidí majetných, přitom realizace této politiky naprosto nevede k maximalizaci celkové svobody.
Že je svoboda vysokou hodnotou, o tom není pochyb, stejně jako o tom, že státní intervence může dosáhnout takového stupně, že ohrožuje svobodu. Ke korekci však plně postačuje demokracie, jak se ukázalo v minulosti, a ta je také spolehlivou zárukou proti snahám nadměrně akcentovat majetková práva na účet ostatních svobod, a tím způsobit nežádoucí přerozdělení svobody ve prospěch těch, kdo majetkem disponují a ke škodě těch, kdo ne.
Domnívám se, že diskusi o svobodě velmi prospěje, pokud odlišíme negativně pojatou svobodu od pozitivně pojaté svobody. Liberálové mají na mysli negativně pojatou svobodu, kterou lze definovat jako možnost používat své znalosti a zdroje ke svým vlastním účelům (tyto účely mohou být jak „sobecké“, tak altruistické). Tato svoboda spočívá v absenci vnějšího donucení (obdobně ji v této debatě definoval Luboš Zálom).
Pokud však přeji tento stav svobody všem lidem, potom nemůže jít o svobodu neomezenou. Sféra svobody jednotlivce je omezena, ale tím současně chráněna, prostřednictvím „pravidel správného chování“. Jde v podstatě o univerzálně aplikovatelné zákazy určitého jednání (vražda, krádež, nesplacení dluhu atd.).
Proti této svobodě lze však vznášet námitku, že „pokud žádnými zdroji nedisponuji, tak je mi taková svoboda na houby, protože stejně umřu hlady.“ To je pravda. Odtud pochází dle mého soudu celkem oprávněný požadavek zdanění úspěšnějších členů společnosti ve prospěch potřebných spoluobčanů. Tento požadavek byl však postupem času neuvěřitelně rozšířen a zneužit. Výsledkem tohoto zneužití byly v minulosti totalitární komunistické režimy (Pardon, opomněl jsem dva současné skanzeny – Kubu a Severní Koreu). O něco méně drastické zneužití tohoto požadavku představuje pečovatelský socialistický „stát blahobytu“.
Tím se dostáváme k pojmu pozitivní svobody, která je definována jako „právo na…“ (zdravotní péči, vzdělání, „slušný“ příjem, jistotu zaměstnání atd.). Tyto požadavky lze uspokojit dvěma cestami: 1) přerozdělením důchodů, 2) zvýhodněním jedné smluvní strany resp. omezením druhé smluvní strany (např. ztížením až znemožněním propuštění zaměstnance příslušnou legislativou, regulací nájemného nebo tzv. afirmativní akcí, která požaduje po zaměstnavatelích naplnění „kvót rovného postavení“).
Pokud se rozhodnu dobrovolně poskytnout část svého majetku někomu jinému, rozšiřuji tím jeho pozitivní svobodu, aniž by utrpěla moje negativní svoboda. V okamžiku, kdy však vstoupí do hry stát a pomocí daní a příslušných zákonů začne pozitivní svobodu určitých skupin obyvatelstva aktivně realizovat, dochází zcela automaticky k omezování negativně chápané svobody všech občanů. Spolu s omezováním negativní svobody (možnosti disponovat se svými zdroji) je obětována značná část dosažitelné prosperity.
S tím bychom se možná smířili, kdyby tato opatření skutečně sloužila ke zlepšení situace lidí, kteří se o sebe v danou chvíli nemohou postarat sami, nemohou si dovolit poslat děti do školy nebo jsou nelítostně diskriminování. Já bych rozhodně neprotestoval proti jisté minimální sociální síti nebo proti stipendiím pro nadané studenty z chudých rodin.
Jsem však přesvědčen (a lze to přesvědčivě doložit na příkladu České republiky), že pouze malá část těchto státních zásahů do negativní svobody slouží skutečně potřebným. Ve většině případů slouží tyto státní zásahy nejlépe etablovaným zájmům a nejhlasitějším voličským skupinám. Strany, které tyto přístupy uplatňují, si také z „klientů státu“ vytváří voličskou základnu.
Kolik je skutečně potřebných mezi nájemníky v bytech s regulovaným nájemným? Kolik lidí zneužívá podpory v nezaměstnanosti a sociální dávky? Jsou snad v tíživé sociální situaci akcionáři firem, které byly z našich daní podpořeny desítkami miliard v podobě investičních pobídek? Je zřejmé, že omezováním negativní svobody zpravidla nezískáváme více pozitivní svobody pro potřebné spoluobčany.
Stát, který je ochoten kdykoliv omezit negativní svobodu svých občanů ve prospěch vybraných podnikatelských subjektů a vybraných zájmových skupin, degeneruje na nástroj dobývání renty. Důsledkem je omezení negativní svobody, pokles skutečného pocitu solidarity mezi lidmi, zneužívání státu (resp. svých spoluobčanů) jako dojné krávy a obětování značné části potenciálně dostupné prosperity. Příslušní politici žijí v naivní představě, že usměrňováním hospodářství a přerozdělováním napomáhají prosperitě a „spravedlnosti“. Tato naivita či domýšlivost zneužívání státu velmi usnadňuje. Opravdu potřební ve skutečnosti zpravidla ostrouhají (kolik ubytoven a stravoven pro bezdomovce postavila naše úžasná socialistická vláda, která jinak rozdává plnými hrstmi a na dluh?).
Na této „cestě do otroctví“ je užitečným pomocníkem zneužívání a zmatení jazyka. Proto věnoval F. A. Hayek ve svém díle tolik prostoru analýze pojmu tzv. „sociální spravedlnosti“. Pod touto vlajkou bylo spácháno mimořádné množství zla a škod. Stejně škodlivé je míchání pojmů negativní a pozitivní svobody dohromady. Proto jsem se pokusil o jejich odlišení.
Svoboda je nedělitelná, a nelze ji nijak omezit. Je dokonce nezničitelná, jen z ní lze vypadnout, v případě, že se ji člověk nerespektuje u ostatních, tím, že se ocitne “mimo svobodu”, nemůže se jí dovolat.
Pak ukazuje, že je tedy uvězněný člověk nadále svobodný, jen se nemůže své svobody dovolat. To však znamená rovněž, že i unesený člověk je svobodný, jen se nemůže své svobody dovolat. Oběti diktatury jsou rovněž svobodné, jen se nemohou své svobody dovolat. Pak si ovšem nemusíme, ba ani nemůžeme, činit o obecnou svobodu žádné obavy, bude s námi vždycky., zcela bez ohledu na okolnosti, jen se sem tam stane, že se nedovoláme.
ale já neřekl, že jsou nesvobodní stejnou měrou. ano, je to jiná míra nesvobody. ale oba svobodní prostě v tu chvíli nejsou.
zločinec: ano, já bych řekl, že na zločince se pojem svobody nevztahuje. nemůže se vztahovat, protože pak by jeho uvěznění bylo porušením jeho svobody – což není. pokud někoho připravil o svobodu, jak ji může žádat pro sebe? práva (na život, majetek, svobodu) totiž platí jako princip.
kde jsem napsal, že svoboda se může stát terčem společenského omezení a je možné ji omezit? nepřekrucujte mě. ano, je to možné – ale to pak už nežijeme ve svobodné zemi.
o jakých subjektivně diktovaných podmínkách je tady řeč?
Když uznám, že není svobodný někdo, kdo je unesen, a to ani sebeméně, neznamená to, že je stejně nesvobodný někdo, komu kdosi vešel na pozemek.
Z vašich “smyslupných” výkladů plyne dokonce, že zločinec není svobodný, ať už je chycen nebo ne. Nebo že se jeho svoboda stane terčem společenského omezení a je tedy možné ji omezit? Nebo že lidé tedy, vzhledem k tomu, že vaše subjektivně diktované podmínky porušují neustále, vlastně existují trvale “mimo svobodu”.
“Opravdu máte pocit, že když se vám někdo projde po zahradě, přišel jste o svobodu v její úplnosti?”
Principiálně ano. Co když někoho unesete a zavřete do místnosti tři krát tři metry? Podle Vás je pořád svobodný – může si v té cele sednout, lehnout, postavit se na hlavu, může si třeba hvízdat nebo zpívat, nebo spát…. Je krásně svobodný, že? Problém je, že nejste schopný pochopit, že co se týče svobody platí úplná svoboda nebo nesvoboda. Nic mezi tím. Přinucení k vojenské službě například není poloviční svobodou, ten člověk není svobodný, protože nemůže dělat to, co by chtěl a na co by měl právo – tedy jednat libovolně tak, aby neporušoval práva někoho jiného. Místo toho musí pochodovat na cvičáku. Prostě není svobodný. Můžeme pak rozlišit různé míry nesvobody, ale pořád je to nesvoboda.
“Protože se běžně setkávám s naprostým nepochopením tohoto pojmu, jeho zaměňování s respektováním cizích práv, dokonce majetkových, je zřejmě nutné pro potřeby některých nekvalifikovaných osob tento pojem alespoň hrubě vymezit.”
Ne, Vaše vymezení je možná vyčteno z mnohokrát citovaných knih, napsaných velikány filozofie, uznávanými autoritami, které velebí i ti, kteří o nich vlastně nic neví, ale to nemění nic na tom, že je prostě mylné.
Ono je krásně vidět, jak představa, že svoboda je “omezena” společenskou nutností (třeba zákazem zabíjet a krást), vyvolává názor, že svobodu je možné omezit. Pak už jde jen o to, aby se společnost podle vás dohodla, čí svoboda se bude omezovat a v jaké míře. Z téhle myšlenky těží všichni diktátoři a tyrani, kteří se zaštiťují svobodou člověka. Jenomže je to prostě nesmysl. Svoboda je neomezitelná. Vymezuje ji jen přirozená hranice pojmu svoboda. Nic víc. Vše ostatní,jakékoliv hledání jiných hranic, jiných omezení, je násilným zásahem proti svobodě jednotlivce. Jak jsem několikrát marně zopakoval, skutečnost, že nesmíte nikoho okrást nebo zabít, není omezením Vaší svobody, protože svoboda, ten význam tohoto pojmu, prostě takovou činnost nezahrnuje. Jakmile se jí dopustíte, jste mimo svobodu, už se na Vás nevztahuje, porušil jste svobodu někoho jiného, nemůžete ji žádat pro sebe. (mimochodem proto uvěznění zločince není omezením jeho svobody).
Vaše konstrukce jsou nesmyslné.
Protože se běžně setkávám s naprostým nepochopením tohoto pojmu, jeho zaměňování s respektováním cizích práv, dokonce majetkových, je zřejmě nutné pro potřeby některých nekvalifikovaných osob tento pojem alespoň hrubě vymezit.
Svoboda se vztahuje k lidskému jednání, nikoli k celku člověka nebo něčemu podobnému.
Svobodné jednání je protikladem určeného jednání. Určenost může pocházet zevnitř – např. narkoman není sovobodný, když si bere dávku drogy, přestože je to v souladu s jeho přáním, protože jeho přání se v dané souvislosti vymyká jeho vůli – musí takto jednat, i proti své vůli.
Dále může určenost pocházet zvnějšku – pak je přírodní nebo, a tento případ je podstatný – ze společnosti – pokud je člověku stanoveno, že nastoupí do armády, není tento akt věcí jeho svobodného rozhodnutí, a jeho svobodné rozhodování se omezuje na výběr mezi armádou a vězením (není tedy však ani v tomto případě nesvobodný zcela). Naopak pokud musí jíst, a naskýtá se mu jen jediný způsob, jak získat prostředky, např. práce na plantáži (nebo v hypermarketu), jeho svoboda je stejně omezena, protože jeho jednání je determinováno nutností. Vidíme tedy také, že svobodu neomezuje jen povinnost, ale rovněž nutnost vyvolaná společensky.
Svoboda představuje možnost jednat ze své vůle a mít výběr mezi více možnostmi. V minimální možné míře je přítomna prakticky vždy – člověk může zahynout, v maximální mře je přítomna ve stavu plné volnosti spojené s maximálním naplněním všech potřeb, které člověka omezují jako zdroje nutnosti – potřeby jíst, pít atd. V moderní společnosti 19. století se liberálními záludnostmi přihodilo, že člověk byl považován za svobodného, i když je ve skutenčosti determinován ohrožováním možnosti naplnění svých základních potřeb – dělníci v Anglii byli typicky v této situaci. Takové definice nelze přijmout, toto je jen osobní svoboda, vymezená liberálním právem, která je protikladem povinné příslušnosti k nějaké organizaci, ale osobní svoboda v tomto právním smyslu se nekryje se svobodou jako hodnotou.
Opravdu máte pocit, že když se vám někdo projde po zahradě, přišel jste o svobodu v její úplnosti?
)).
1) násilím je jakýkoliv akt, který naruší svobodu druhého člověka. tedy i hrozba fyzického násilí. pokud vezmu pistoli a budu na Vás mířit a nutit předat mi svou peněženku, je to násilí, i když Vás nezastřelím.
2) svoboda v podstatě je omezená jen určitými přirozenými mantinely tohoto pojmu. pokud je někdo omezí uvnitř těchto mantinelů, je to pošlapání svobody v její úplnosti. dejme si příklad. když zavřeme člověka do nějaké ohrady, můžeme stokrát říkat, že uvnitř ní je svobodný – může se pohybovat, lehnout si, skákat po trávníku – ale v tu chvíli prostě svobodný není, protože mu někdo zabránil ohradu opustit.
A teď podobný příklad. člověk, který má svou zahradu, a někdo jiný, třeba Vy, mu tam vleze přes plot a začne mu dejme tomu sklízet jeho ovoce, šlapat po trávníku a koupat se v jeho bazéně. Ten vetřelec porušil svobodu majitele.
Dejte si vedle sebe majitele a vetřelce. Pokud vymezíme svobodu jako právo jednat na úkor majitele, kde je pak jeho svoboda? Je porušena, tedy jde o rozpor. Vetřelec podle Vás využil svou svobodu a vlezl na jeho pozemek. A kde je potom svoboda majitele? On na tu svobodu, podle Vás, nemá právo? Svoboda neobsahuje právo vyvíjet iniciované násilí proti někomu jinému. Vaše podivné myšlenkové konstrukce na významu tohoto pojmu nic nezmění.
Roční a pětiletá vojenská služba: povinná vojenská služba je v principu porušením práva na svobodu. Roční donucení k pochodování na cvičičti je tedy pouze menší nesvobodou, než pětileté. V obou případech ale nejste svobodným člověkem, vaše svoboda byla porušena.
Na Libanon můžu zareagovat někdy jindy. Nemá smysl tuhle diskuzi rozmělňovat do několika různých témat, když máte mezery už v pochopení primárních pojmů…