Plán Evropské komise pro dosažení rovného postavení žen o mužů patří k tomu nejhoršímu, co bruselská byrokracie dodnes vyprodukovala. Plán je cestou do pekel, protože zavádí pohlavní dirigismus a centrální plánování. Genderové zglajchšaltování otevírá stavidla zaostávání a průměrnosti. Rozumní lidé by proti němu měli důrazně protestovat a výbor pro evropské záležitosti Senátu by jej měl razantně odmítnout.
Děsivé rovnostářství
Sdělení Evropské komise Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a výboru regionů o plánu pro dosažení rovného postavení žen a mužů pro léta 2006-2010 by mohlo vyvolat úsměv na rtech, pokud by nebylo myšleno vážně. Plán však není nevinným slohovým cvičením v bruselském eurospeaku, nýbrž skutečný program nabitý konkrétními opatřeními, která nás budou všechny bolet.
Plán nastiňuje šest prioritních oblastí činnosti EU v oblasti rovného postavení žen a mužů na další čtyři roky: stejná ekonomická nezávislost pro ženy a muže, sladění soukromého a profesního života, stejné zastoupení v rozhodovacích procesech, odstraňování forem násilí založeného na pohlaví, odstraňování stereotypů v oblasti pohlaví, podpora rovného postavení žen a mužů v zahraniční a rozvojové politice.
Genderový plán EU je zavádějící především proto, že nezná klasickou liberální distinkci rovnost v právech versus rovnost ve výsledku. Fakt, že občané jsou si rovni v právech (stojí před závodem na stejné startovní čáře), neznamená, že v životě dosáhnou stejného výsledku (doběhnou závod ve stejnou chvíli). Představa, že lidé mají protrhnout cílovou pásku ve stejný okamžik, je perverzní, rovnostářská a nesmyslná.
Děsivá je věta z úvodu plánu: “Rovné postavení žen a mužů je základní právo, společná hodnota EU a nezbytná podmínka pro dosažení cílů EU, kterými jsou růst, zaměstnanost a sociální soudržnost.” Základním právem lidí určitě není rovné postavení, nýbrž rovné svobody. Ty jsou pro muže a ženy stejné, což ale přece neznamená, že muži a ženy (či jiné společenské skupiny) dosáhnou nakonec stejného postavení.
Představa, že muži a ženy mají apriorní právo dosáhnout stejného postavení, je stejně absurdní jako teze, že stejného postavení mají dosáhnout blondýnky a brunetky, katolíci a protestanti, vysokoškoláci a lidé se základním vzděláním, vegetariáni i lidé jedoucí maso, hubení i plnoštíhlí, Němci a Češi s rozdílnou ekonomickou úrovní, protože všichni žijí v jedné Evropské unii.
Kdyby chtěla Evropská komise dosáhnout stejného postavení všech lidí, musela by provádět absolutní přerozdělování podle všech myslitelných lidských vlastností. O to se “úspěšně” pokoušeli komunisté. Výsledky jsou známé. Jejich systém demotivoval od výkonů, podporoval průměrnost a nakonec vedl k zaostávání za společnostmi, které nesmyslné rovnostářské ambice neměly.
Nebojujme s přírodou
Záměr Komise dosáhnout 60 % zaměstnanosti žen do roku 2010 (když v současnosti je tato míra 55,7 %) připomíná socialistické plánování. Zpráva konstatuje, že ženy dostávají o 15 % nižší mzdy než muži. Automaticky předpokládá, že tento rozdíl vyplývá z přímé diskriminace žen a ze strukturálních nerovností, jako je “zařazování pohlaví do určitých odvětví, povolání a systémů práce”. Ignoruje fakt, že do odvětví a povolání vstupují svobodní lidé, nikdo je nikam násilím nevsazuje.
Půvabné je, že EU začne aktivně podporovat podnikání žen. Komise vyzývá k sestavení “akčního plánu pro oblast podnikání vyzývající ke zvýšení počtu nových podniků založených ženami pomocí lepšího přístupu k finančním prostředkům a rozvoje podnikatelských sítí”. Z tržního hlediska je podstatné, zda firmy nabízejí výrobky, které spotřebitelé poptávají, nikoli zda je řídí muži či ženy.
Genderový akční plán si stěžuje, že ženy a muži čelí zvláštním zdravotním rizikům, chorobám, které mají dopad na jejich zdraví. Představa, že odlišné náklonnosti k určitým nemocem, které zavinila genetika či životní styl, bude Evropská komise považovat za genderovou diskriminaci, je směšná. Zdraví je dar od Boha (nebo od přírody), snažit se zde vytvářet gendrovou rovnost je neudržitelné.
Sladění pracovního, soukromého a rodinného života je bohulibý cíl, probíhá však na individuální úrovni svobodnou dohodou mezi muži a ženami v rodině. Podporovat sladění jejích rolí z pozice Evropské komise je zbytečné. Zpružnění trhu práce a uvolnění prostoru pro zkrácené pracovní úvazky je správné, nikoli však kvůli genderové rovnosti, nýbrž kvůli větší svobodě a snížení nezaměstnanosti.
Rozšiřování pečovatelských služeb, po němž volá Evropská komise, je krátkozraké. Rodina s její přirozenou mezigenerační solidaritou je ideálním prostředím pro výchovu dětí. Předčasné zařazování dětí do kolektivních předškolních zařízení má svá úskalí. Mateřské školky nejsou součástí povinné školní docházky, proto by měly být provozovány nikoli státem, nýbrž na soukromé bázi s využitím školného.
Muži nepotřebují být podporováni v plnění rodičovských povinností. Pravidla pro rodičovskou dovolenou platí pro obě pohlaví stejně. Zda se o dítě v ranném věku bude starat muž nebo žena, záleží na dohodě obou partnerů. Ovlivňování těchto věcí z pozice Evropské komise je zbytečné. Celý genderový plán se bohužel snaží bojovat s přírodou a připomíná poroučení větru – dešti.
Smrtící kvóty
Nejstrašidelnější je genderový plán v oblasti podpory rovné účasti žen a mužů na rozhodovacím procesu. Komise si stěžuje na trvale nedostatečné zastoupení žen v politickém rozhodování, což označuje za demokratický deficit. Hodlá podporovat “aktivní občanství žen a jejich účast v politice a ve vedoucích funkcích veřejné správy na všech úrovních (místní, regionální, národní, evropské)”.
Zda lidé zvolí občanství “aktivní” či “pasivní”, záleží na jejich chuti a elánu. Pokud se v politice dobrovolně angažuje procentuálně méně žen než mužů, je třeba to vzít na vědomí jako výsledek svobodného tržního procesu. Snažit se zavádět “rovnou účast” žen a mužů v politických institucích např. pomocí kvót vede k nivelizaci, snižování kvality zastupitelských sborů a diskriminaci naruby.
Evropská komise bohužel tuto oblast bere nesmírně vážně, protože ji hodlá monitorovat a zohledňovat v návrzích nové legislativy. Výslovně chce provádět a naplňovat “akční plány pro rovné postavení mužů a žen”. V roce 2007 dokonce zřídí “síť žen” zaujímajících významná místa v hospodářské a politické oblasti v EU. O tom, že by vedle ženských organizací podporovala i sdružení mužská, se nic nepíše.
Zdánlivě bohulibé odstraňování násilí založeného na pohlaví vede k pochybným zákonům, které omezují soukromé vlastnictví, zbavují majitele vlastnických práv a narušují princip právního státu (když k omezení užívacího práva k bytu může dojít i bez rozhodnutí soudu). Obchodování s lidmi je zbytečně démonizováno, když o každé prostitutce se a priori předpokládá, že svou činnost provozuje nedobrovolně.
Genderový plán bohužel nezůstává u proklamací, nýbrž zakládá novou politiku a instituce. V roce 2007 založí Evropský institut pro rovné postavení žen a mužů, vznikne rovněž meziútvarová skupina Komise pro rovnost pohlaví. Komise hodlá přezkoumat stávající předpisy EU s cílem je aktualizovat, modernizovat a přepracovat s ohledem na rovnost mužů a žen.
Kulturní revoluce
Jakoby toho dirigismu nebylo málo, hodlá Evropská komise bojovat rovněž proti “stereotypům ve společnosti týkajících se pohlaví”. Ačkoli jde o citlivou záležitost tradic a způsobu života, které jsou v každé členské zemi EU odlišné, unie bude seshora sešněrovávat všechny obyvatele bez ohledu na národnost či víru svírací kazajkou jednotné genderové politiky.
Ženy a muži se podle zprávy často vzdělávají v tradičních systémech vzdělávání, které mnohdy přidělují ženám povolání, jež jsou méně ceněná a méně finančně ohodnocená. Politika by se prý měla zaměřit na boj se stereotypy týkající se pohlaví, a to už od raného věku; je třeba školit v této oblasti učitele a studenty a podporovat mladé ženy a muže, aby zkoušeli netradiční obory vzdělávání.
Opravdu chce Evropská komise nutit ženy, aby se stávaly zednicemi a hornicemi? Opravdu chce nutit muže, aby se stávaly zdravotními bratry? Nic proti podobným životním volbám. Volba povolání je však svobodným rozhodnutím každého člověka. Evropská komise nemá co bojovat se stereotypy, nýbrž pokorně přijmout výsledek tržního procesu, ať bude jakýkoli.
Komise hodlá rozvíjet dialog s médii na podporu netradičního zobrazování žen a mužů. Bude podporovat akce k odstraňování stereotypů týkajících se pohlaví ve vzdělání, kultuře a na pracovním trhu a bude systematicky přihlížet k rovnosti pohlaví v rámci Evropského sociálního fondu, vzdělávacích a kulturních programech EU. Cesta k vybudování socialistické společnosti je tak zcela otevřená.
Kdyby si EU vytvářela svou genderovou politiku vůči svým vlastním obyvatelům, šlo by sice o škodlivou věc, nicméně prováděnou na jejím vlastním území. Na pováženou však je, když EU vytváří novou strategii pro Afriku, která rovněž zahrnuje rovné postavení žen a mužů jako klíčový prvek ve všech národních rozvojových strategiích. Vnucovat cizím kontinentům podobné hodnoty je nebezpečné a zavání kulturním imperialismem.
Genderový plán EU je jeden z nejsmutnějších produktů bruselské byrokracie. Místo úcty ke svobodě, trhu a tradicím roztáčí Evropská komise kulturní revoluci, za kterou si nemusela stydět ani Čína za Mao-Ce-tunga. Nenechává sice za sebou miliony mrtvých, ale sešněrovává lidské životy způsobem ne nepodobným v komunistickém režimu. Takovým experimentům bychom se měli rázně postavit.
Vystoupení na semináři výboru pro evropské záležitosti “Legislativní úprava a praxe v oblasti rovného postavení žen a mužů v ČR a EU”, Senát, 21. července 2006.
Pokud postavíme věc takto a konstatujeme, že je legitimní realizovat své představy a potřeby za svoje stejně jako je legitimní realizovat je za cizí pak se ptám za čí peníze bude realizována svoboda lidí, pokud i ti zlí majetní lidé přjme tuto myšlenku za svou a zvolí jednu z “legitimních” variant tj.za cizí? Obecně pak degradujete člověka na bytost, která “osvobozena” ode všech principů dosahuje svých cílů výlučně shromážděním se s jinými podobnými bytostmi a po dosažení patřičné síly skupiny vyráží na lup. To není svoboda ani demokracie.
Dítě se narodí a hned plní požadavky paní Randové, aby bylo samostatné. Nemocný starý člověk má “racionálně” pojít, a společnost tomu má nečinně přihlížet. Nezaměstnaný má umřít hlady, aby se naplnily vaše formulky.
Ano, je zcela v pořádku, když stát bere majetek těm, kteří ho mají dostatek, dá ho těm, kteří mají majetku málo, a tak zvýší svobodu těch ostatních. Kdo z nich je líný nebo nečinný, jsou vaše spekulace. Svoboda není dána tím, že žiji za svoje, sovbodu může samozřejmě mít někdo i za cizí peníze. Minimálně byste si měl ujasnit, že tedy preferujete majetek před svobodou, jenže do toho se vám nechce, protože to nepůsobí tak půvabně a racionálně.
Svoboda není absence vlivu a požadavků ostatních, nýbrž STUPEŇ, v níž tyto požadavky mohu odmítnout. Požadavky ostatních ovšem mohou zvětšovat jejich svobodu, to vám uniká. Jinak řečeno, fanaticky se dožadujete svobody majetných na účet svobody ostatních.
Demokracie však – jak o tom rovněž diskutujeme – umožňuje naštěstí tyto fanatické a iracionální paralogismy korigovat díky zohlednění obecného stanoviska, co pro koho znamená svoboda, aby nakonec nebylo orwellovsky bláboleno o svobodě lidem pracujícím v ponižujících podmínkách. Tomu demokracie – v protikladu k oktrojovanému liberalismu – spolehlivě zabraňuje.
to je nááádherný příklad orwellovského doublethinku! regulace je svoboda, svoboda je regulace.
svoboda neznamená právo žít na úkor někoho jiného. tedy, pokud si chci otevřít dejme domu obchod s potravinami, nemůže tato moje svoboda být uplatňována tak, že požádám stát, aby ukradl peníze úspěšným, zavedeným obchodníkům, a věnoval je mě na rozjezd mého podniku v podobě dotací. to je popření svobody těch, které stát okrade, a tedy jde o logický rozpor.
co je to podle Vás svoboda? je to snad možnost chovat se libovolně podle svých momentálních vrtochů a choutek? pokud nejsem například dostatečně tělesně zdatný, ale přesto bych chtěl běžet maraton na olympiádě, je to podle Vás omezení mé svobody, když mi toto není umožněno? měl by zasáhnout stát, prohlásit za diskriminující neumožnit sportovním antitalentům účast na olympiádě a vydat zákon, který k tomu olympijský výbor donutí? absurdní, že? když si otevřu malý krámek a budu chtít okamžitě konkurovat velikánům trhu, je to omezení mé svobody, když konkurovat nedokážu? a měl by tedy zasáhnout stát? to už se tak absurdní nezdá – i když jde v principu o totéž.
Svoboda je absence iniciovaného násilí, je to možnost jednat tak, abych nebyl k ničemu nucen jinými lidmi, a zároveň abych já nenutil nikoho jiného. Pokud budu jednat tak, že budu porušovat svobodu někoho jiného, je to rozpor, a neguji tak i svou vlastní svobodu.
Povinností státu je chránit své občany před násilím. Ne násilí vytvářet.
Kroutíte to všelijak Viléme a společnost stavíte do pozice jakéhosi ke všemu legitimovaného božstva, přičemž konsekventní bohužel nejste především Vy, poněvadž tam kde jde o život byste své “principy” raději nezaváděl (viz.lékařské týmy). S Vaším přístupem se dá odůvodnit skutečně cokoliv.
Takže bez osobnosti, pane Jeene, a to jste se úcty k individualitě tak tklivě dovolával, jen abyste mohl napadnout moje stanovisko. Místo toho – “společnost nerozeznává”, “to je život”. Ale společnost může rozeznávat.
Pane Zálome, máte pravdu, jen byste měl být konsekventní. Svoboda zahrnuje reálné možnosti jednání, tzn. možnost jednat podle vlatních preferencí a sledovat své vlastní cíle. To je kromě státních zásahů omezováno také lidmi, a právě proti ekonomickým omezením daným trhem je třeba bojovat masivním přerozdělováním. Nechtě – z úmyslu vás nepodezírám – jste poukázal na to, co je povinností státu – přerozdělováním a regulací zvyšovat svobodu občanů.
Pan Luboš to napsal výstižně. A k Vám Viléme. Pokud Vím zákony jimiž se naše společnost řídí nestanoví žádná odlišná pravidla pro ženy a muže. Před zákonem jsme si prostě rovni. To není “ta pravá ořechová” rovnost? Je. Dokonce jediná možná rovnost na jejíž zaručení může stát respektující individuální svobody aspirovat. Za touto čarou nemá stát co dělat. Věci jako nejistota výsledku, případný neúspěch, nutnost většího úsilí pro dosažení téhož u jednoho jednotlivce oproti jednotlivci jinému, to je prostě život.
Co je individuum? A jak by měla společnost fungovat, aby mohla přistupovat k občanům jako k jednotlivcům? Na první otázku je možné odpovědět jedině tahle: jednotlivec je samostatná bytost, oddělená od ostatních. není s ostatními spojena žádným kolektivním vědomím nebo kolektivními cíli. člověk, aby žil v souladu se svou přirozeností, musí být individuum – jeho přirozenost je volní schopnost a rozum. Jak může individuum používat svobodnou vůli, když jeho činy mají být svázány požadavky společnosti (tedy nějakým společenským konsenzem)? jak může používat rozum, když se vždy bude muset ohlížet na mínění společnost (zase, na konsenzus). Společnost je pouze abstrakce, ne skutečná entita, která může nějak jednat, chovat se, hodnotit. To může jenom jednotlivec. Lidská civilizace je společností jednotlivců, svobodných bytostí, a ne mraveništěm plným zaměnitelných mravenců, kteří dělají všichni to samé, pro blaho mraveniště. Pokud budeme chtít, aby se lidská civilizace změnila v mraveniště, máme tady jeden příklad z nedávné historie, jak je to jedině možné provést: Pol Potova Kambodža.
Jak by měla v souladu s tímto fungovat společnost? Tak, že bude respektovat přirozená práva jednotlivce, a že instituce, které si vytvoří (stát), bude používat JEN na jejich ochranu. Vše ostatní musí vyplývat ze svobodné vůle jednotlivců, jedině takhle může společnost fungovat jako společnost lidských bytostí.
Mně se zdá, že ve vašich pojetích světa nemá člověk dokonce ani tuto odvozenou identitu, nýbrž je zcela odosobněn. Je pochopitelně diskutabilní, jak může být člověk ve společnosti o mnoho víc než právě soubor svých abstraktních znaků, od majetku přes osobní rysy po státní příslušnost. Jak by měla podle vás společnost fungovat, aby mohla přistupovat k občanům jako k jednotlivcům?
Pochopitelně tato dualita je klamná, protože čím víc má člověk práv, tím méně záleží na této schematizaci od druhých. Pan Joch se zde nedávno zastával právě takové paušální kolektivizace, když se stavěl za diskriminaci etnik na základě vkusu (libovůle) zaměstnavatelů. Naopak v tomto regulativně rovnostářském světě teprve bude i každý OSOBNOSTÍ, nikoli zástupcem kategorií tvořených zaměstnavateli.
Nicméně vám gratuluji k výstižné připomínce – samozřejmě zdraví je přednější než genderová rovnost, mohla by se vyčlenit skupina kritických oborů, kde by se rovnost zajišťovala pouze jako rovnost podmínek, kam by spadaly některé zdravotnické obory.
Má ve Vašem pojetí světa Viléme vůbec nějaký prostor jednotlivec? Člověk? Nebo každý je pouze zástupcem nějaké hromadné identity (pohlavní, etnické, sociální) a podle toho s ním bude vyvolenými sociálními inženýry manipulováno? Bude-li se jednotlivec (člověk) ucházet o jakoukoliv profesní pozici či veřejnou funkci nebude hodnocen dle svých předpokladů pro její zastávání, nýbrž především na základě své příslušnosti či nepříslušnosti k nějaké skupinové identitě? No Bůh s námi….. Ale třeba jste tak zásadový Viléme, že až budete kupř.potřebovat operaci nebudete se před ní pídit po kvalitě operačního týmu, ale po tom, zda je náležitě složen z genderového hlediska. P.S. Mám takový pocit, že se čím dál tím víc blížíme k něčemu jako “soudruh sice z odborného hlediska nic moc, ale politicky mu to myslí, což je z celospolečenského hlediska nejdůležitější”.
Bojujme s přírodou.
).
Lidská společnost není od toho, aby slepě akceptovala přírodně dané rozdíly mezi ženami a MUŽEMI
Autor článku mává děsivou vizí boje s přírodou, ale tím prokazuje svou ideovou nezralost a neschopnost pochopit skutečné fungování lidské společnosti. Lidé jsou přirozeně agresivní, ale to opravdu neznamená, že po skončení středověku směl někdo řešit své problémy souboji. Pokud některé rasy jsou přirozeně méně nadané, je to pouze důvodem, aby jim byly poskytnuty masivní kompenzace. Pokud ženy dosahují horších výsledků, je nezbytné vybudování masivních regulací, které tuto nevýhodu vykompenzují.
Lidská společnost není otrokem přírodních daností, civilizace naopak spočívá v boji proti přírodě, od potlačování přirozené vegetace přes boj s nemocemi po boj s vrozenou nerovností.