Především o roli Íránu na Blízkém východě přednášel a diskutoval v pondělí 23.2. v přeplněné čítárně OI Jan Fingerland, komentátor Českého rozhlasu 6, který v uplynulých letech pobýval napůl v Izraeli a napůl v Čechách.

Spor o Gazu, potažmo celou Palestinu vnímáme podle Fingerlanda trochu jednoduše jako spor mezi Židy a Araby. Ano, tak je to také. Hamas, většina Palestinců a Arabů vůbec, vnímají nejen Gazu a západní břeh Jordánu, ale i celou oblast dnešního Izraele za zem, danou Bohem muslimům. Desítky či stovky tisíc mrtvých muslimů, které v Súdánu zabijí jiní muslimové, nerozproudí arabskou krev ani zdaleka tak jako několik mrtvých Palestinců, zabitých Židy. Kompromis v takovém případě zjevně není možný. Izrael je v jejich očích jen jakýsi „křižácký stát, něco jako křesťanské státy ve 12.století, které v Palestině existovaly nějakých 150 let, ale pak byly stejně zničeny. Tak i Izrael…Je tu již 60 let. Může tu být ještě 50 let navíc. Ale nakonec bude stejně zničen. Jak říká Hamas, „my si počkáme…“
Kromě této roviny je tu ale ještě širší blízkovýchodní spor mezi arabskými státy, které se až na výjimky hlásí k sunnitské větvi islámu, a mezi Íránem – státem, který vyznává šíitskou verzi Mohamedova učení. Nejen šíitismem se Írán vymyká z řady ostatních blízkovýchodních států. Jeho obyvatelé nejsou Arabové, ale Peršané, kteří mluví jiným jazykem a historicky mají s Araby a sunnitskými muslimy spíše špatné vztahy. Dnešní irácko-íránská a íránsko-turecká hranice byla po staletí frontovou linií mezi perskými šáhy a osmanskými sunitskými sultány. Vztahy mezi Araby a Peršany dobře ilustruje i poslední věta, kterou na popravišti vykřikl irácký diktátor Saddám Husajn. Neproklel ani Američany, ani Židy, ale…“zrádné Peršany“.
Nyní je Írán na vzestupu. Má druhé největší zásoby ropy a zemního plynu na světě Díky příjmům z ropy modernizuje svou armádu a zvyšuje svůj vliv v regionu i ve světe. Má rozsáhlý jaderný program a pravděpodobně je již jen krůček od dokončení atomové bomby. Zároveň je Írán dědicem starověké perské civilizace, zemí velmi hrdou na svou minulost a starou kulturu, na to, že nebyla nikdy pokořena kolonizátory. Teď se hrdost a snaha po větším respektu a moci sešla s několika „dárečky od historie“ a Írán aspiruje na místo regionální mocnosti. Jaké „dárečky od historie“ to jsou? Nejprve odstranila americká invaze Iráku Saddáma Husajna, největšího konkurenta Teheránu a Írán nelenil a vyplnil náhlé mocenské vakuum. Vysoké ceny ropy umožnily financovat íránské geopolitické ambice. A konečně pokračuje úspěšná koalice se Sýrií a skrze Sýrii íránští ajatolláhové prakticky ovládají Libanon, čímž se jejich vliv ocitá až ve východním středomoří.

Tichá podpora pro Izrael

Írán má v Libanonu svého koně – místní šíitské hnutí Hizballáh. Stejně tak se Írán uchytil v Gaze, když začal podporovat palestinské hnutí Hamas. To je přitom sunnitské hnutí, vycházející z egyptského muslimského bratrstva (mimochodem, hlavního vyzyvatele současné moci v Egyptě). V poslední době navíc v Hamasu narůstá vliv al-Kajdy, ještě extrémističtějšího sunnitského hnutí, které je principielně protišíitské. Když jde o společného nepřítele (Židy), jdou ale spory stranou. Řada arabských států to ale vidí jinak. Írán je jejich hlavní hrozbou. Ne Izrael, který – pokud ho necháme na pokoji – nikdy nezaútočí na žádný arabský stát a už vůbec ho nebude chtít okupovat. Sílící Írán, největší a nejpočetnější země regionu, vedená agresivními ajatolláhy vyvolává v arabských vůdcích mnohem větší obavy.
Snahu Izraele zničit Hamas (stejně jako před třemi lety zničit Hizballáh), tak většina sunnitských arabských států sleduje se skrytými sympatiemi. Egypt je s Íránem natolik na kordy, že obě země ani nemají plné diplomatické styky. Hamas v Gaze, to znamená Írán na egyptských hranicích a navíc posílení opozičního muslimského bratrstva. Egypt sice toleroval tunely, kterým se z Egypta pašovalo zboží (a občas i zbraně) do Gazy, ale to nebylo ze sympatií k Hamasu. Důvodem byl strach z opakování dva roky staré situace, kdy desítky tisíc Palestinců prorazily hraniční zátarasy do Egypta, aby se dostaly k zásobám. Tunely tak trochu „odpouští páru“ z přeplněného humanitárního kotle, kterým přelidněná a izolovaná Gaza je (to je podobné dilema, jako dodávání humanitární pomoci do Gazy. Když ji EU nedodá, lidé budou umírat hlady. Když ji dodá, posílí tím Hamas, který jí zčásti ukradne a zčásti distribuuje). Dokonce i Saudská Arábie v tichosti podporovala válku proti Hamasu. Írán je jejím hlavním konkurentem v Perském zálivu. Na druhé straně pak za Íránem stojí Libanon, Sýrie a nyní i částečně Turecko, což je zcela nový prvek. A pak pátá velmoc – televize al-Jazeerou, která je také pro-íránská.
Válka o Gazu tedy měla mnohem větší záběr než jen zničení odpalovacích ramp, ze kterých Hamas bombarduje jižní Izrael. Kdyby Izrael (coby americký chráněnec) prohrál, prestiž Íránu by nesmírně vzrostla. Arabské státy by to pochopily tak, že je lepší se Íránu pokořit, protože USA (zvláště nyní, pod novým prezidentem Barackem Obamou) nejsou již tak silným a spolehlivým spojencem. A nebo dojdou k přesvědčení, že si svou nezávislost musí ochránit sami – vlastní jadernou zbraní. O „jaderném programu“ už nyní mluví Saudové, Turci a Lybie. Strach z Íránu je, jak vidno, nekonečně větší než strach z Izraele, který má atomovou bombu už od 60.let.
Izrael ale neprohrál. Ovšem ani nevyhrál. Vojensky sice zvítězil, ale Hamas nezničil.
Izraelci zastavili svou armádu včas. Buď kvůli dobrým vztahům s Obamou (den před jeho inaugurací) nebo proto, že nechtěli zničit Hamas (výsledkem by bylo bezvládí v Gaze, což je možná ještě horší). A nebo proto, že nechtěli riskovat boj v zastavěném prostoru s většími ztrátami vlastních vojáků a palestinských civilistů. Hamas sice ztratil značnou část svých sil, ale tyto ztráty rychle obnoví. Přišel o politické body mezi Palestinci díky tomu, že řada jeho předáků utekla. Ale to hlavní, čeho chtěl dosáhnout ostřelováním Izraele, se mu podařilo. Mezinárodní blokáda Gazy bude uvolněna. Prestiž Hamasu celkově spíše vzrostla.

Bombardovat?

Jaké budou geopolitické důsledky války v Gaze se ještě uvidí. Máme nového amerického prezidenta, jehož výroky k blízkému východu byly zatím protichůdné, a čekají nás prezidentské volby v Íránu. Ty ale mnoho nezmění, země bude pokračovat dál ve svém jaderném programu. Velkou neznámou zůstávají jen konečné cíle Íránu. Jsou Íránci jen paranoidní, bojí se útoku USA a chtějí si jadernou zbraní garantovat nezávislost? Chtějí se stát regionální velmocí? Nebo mají šílení ajatolláhové ve vedení země světové ambice? A co s tím má dělat Západ? Bombardovat íránská jaderná zařízení? Staré arabské přísloví říká: „netahej vlka za ocas, pokud ho nechceš zabít“. Západ by musel být připraven na rozsáhlou a náročnou válku. Írán by v odvetu zahájil teroristickou kampaň, uzavřel by Perský záliv pro tankery a napadl saudská ropná pole. Je Západ toto ochoten riskovat? Když se podíváme na to, jak zuřivě například Francie oponovala tomu, aby byl Hamas prohlášen za teroristickou organizaci, tak to na nějaké velké odhodlání nevypadá. A Američané se asi více zaměří na kdo ví kolikátý pokus o mír mezi Palestinci a Izraelci. Je to pokus marný, už jen proto, že Palestinci jsou rozdrobeni na vzájemně znesváření frakce. A Obamova představa, že míru se dosáhne dalšími ústupky Izraele, se ukázala být jako naivní. Izraelci se stáhli z jižního Libanonu, z Gazy, z většiny západního břehu Jordánu a mír je stejně daleko jako před dvaceti lety.