„Jednou ze zásadních známek slušnosti v dnešní době je stydět se za to, že jsme lidmi 20. století.“ – řekl americký konzervativní autor druhé poloviny dvacátého století Frederick Wilhelmsen.

Dvacáté století bylo stoletím nacismu a komunismu, koncentračních táborů a gulagů, genocid a masového vraždění. Existují studie, které ukazují, že ve 20. století bylo zavražděno více lidí, než ve všech předchozích stoletích dohromady.
Ano, byl a dodnes je důvod stydět se za dvacáté století. Zároveň je však ve 20. století možné nalézt i pár důvodů pro naději a optimismus. Například vedle proklamace II. vatikánského koncilu o náboženské svobodě Dignitatis Humanae či zvolení Ronalda Reagana presidentem USA a následného pádu komunismu bylo jedním z takovým důvodem pro naději a optimismus i zrození státu Izrael před šedesáti lety a jeho přežití do dnešních dnů. Fakt vzniku a existence Izraele ujišťuje člověka v tom, že s naší civilizací to stále ještě není naprosto marné, že stále ještě žijí lidí, kteří milují svobodu, jsou ochotni ji bránit a jsou při tom úspěšní.

Izrael je ostrovem svobody na Blízkém východě. Až do americké invaze do Iráku v roce 2003 byl Izrael – snad s poloviční výjimkou Libanonu – jedinou zemí na Blízkém východě, v jejímž parlamentu zasedali opoziční arabští poslanci. Považte, opoziční arabští poslanci! V ostatních arabských zemích nic takového jako opoziční poslanec neexistovalo. Pokud by se náhodou nějaký poslanec rozhodl být opozičním, jeho životnost by se měřila v hodinách a minutách. Stát Izrael svým občanům – židovským, arabským, drúzským a ostatním – garantuje více svobody než ostatní státy v regionu. Zároveň je to stát frontový, nenáviděný mnohými svými sousedy a neustále napadaný. Izrael chce mír, ale nemůže jej mít. Arabští Palestinci mohou mít mír, ale nechtějí jej. Toť ten rozdíl, který morální relativisté a rovnostáři nevidí.

Stát Izrael je jako Fénix, který povstal z popela. Z popela Osvětimi. Evropské země nebyly schopny uchránit své židovské občany před vzteklým a genocidním nacismem. (Mnohé evropské země nebyly schopny uchránit své občany, židovské i ostatní, ani před vzteklým a genocidním komunismem.) Jako reakce na toto selhání bylo všeobecně přijato právo židovského národa na svůj stát v prastaré domovině. Toto rozhodnutí OSN však v květnu 1948 nerespektovaly okolní arabské země a maličký stát Izrael napadly. Začala válka za nezávislost, v níž David porazil Goliáše.

Přitom se tu projevuje ironie dějin: stát Izrael vznikl jako útočiště Židů, jako prostředek jejich bezpečnosti a přežití. Ve skutečnosti by však v důsledku nepřátelství svého okolí stát Izrael ani jeho občané vlastními silami nepřežili. Aby Izrael žil v bezpečí, potřebuje pomoc mnohých svobodymilovných lidí na světě, v současné době především ze Spojených států.
To je ten paradox: evropští křesťané nebyli schopni ochránit své židovské spoluobčany, proto vznikl Izrael. Ale aby Izrael a jeho židovští občané přežili a žili ve svobodě, potřebují pomoc a ochranu amerických křesťanů. Bez podpory amerických křesťanů by Izrael zanikl.

Žijeme ve světě, který není fér. Izrael, tu nejsvobodnější společnost v regionu, mnozí v Evropě nenávidí – a přitom titíž lidé shlížejí na krvavé, tyranské a diktátorské nepřátele Izraele blahosklonně. Ano, život není fér, ale v některých případech se vyloženě chová jako osel.

Publikováno na www.tyden.cz dne 9.5.2008.