Lze svazky mužů a mužů nebo žen a žen prohlásit zákonem za manželství? A lze duben, listopad a únor prohlásit zákonem za léto? Jistě ano, i když je to popření reality. Není-li ale stát schopen rozpoznat manželství, odeberme mu pravomoc o něm rozhodovat.

Na diskusích o redefinici manželství lze vidět, jak ti, kdo se považují za tolerantní, dokážou nenávidět. Málokdo totiž umí nenávidět tak dokonale jako oni. Jen okázale proklamují, jak jsou tolerantní, a přitom jsou nezřídka mistry v nenávisti. Ti, kdo skutečně tolerantní jsou, o tom nemluví – nepotřebují to vytrubovat do světa, je to pro ně normální.

Pro stoupence rozšíření právní definice manželství i na svazky osob stejného pohlaví existuje jedna spolehlivá strategie, jak svůj názor prosadit: démonizace oponentů, kteří jsou přesvědčeni, že manželství má být svazkem osob opačného pohlaví.
A vyvolání hysterie, že kdo s jejich názorem nesouhlasí, je kreatura, a navození atmosféry, kdy se poslanci a senátoři budou bát hlasovat dle svého přesvědčení, že termín „manželství“ má být zachován pro svazky mužů a žen, nikoli rozšířen i na svazky mužů a mužů či žen a žen.

Už nejsme kreatury?

Bez takové démonizace a vyvolání hysterie vskutku neuspějí, neboť názor, že manželství je svazek osob opačného pohlaví, není nenávistný, nýbrž normální a přirozený.
Každá civilizace v lidských dějinách ho zastávala. Až kolem roku 2000 se na Západě vyskytl názor, že manželstvím může být i svazek osob stejného pohlaví. Do té doby si to nemyslel nikdo. Každý z vás starší třiceti let, ať už si nyní myslíte cokoliv, jste jistě část svého života zastávali názor, že manželství je jen svazek mezi mužem a ženou. A víte, že jste v té době nebyli kreatury – ten názor jste zastávali v dobré víře.
Možná jste ho změnili, možná ne. Ať tak, či onak, víte, že jste žádné svině nebyli.
Barack Obama, vnímaný progresivními levicovými liberály jako „Ten, Na Jehož Příchod Jsme Čekali“, v roce 2008 kandidoval na prezidenta USA s programem, že manželství je svazek mezi mužem a ženou. V roce 2011 změnil pozici, ale coby prezident v letech 2009–2011 zastával názor, který se nyní někteří snaží démonizovat.
Americký publicista Irving Kristol (1920–2009), „kmotr“ neokonzervatismu, definoval neokonzervativce jako liberála, kterého zaskočila realita (můj případ: původně liberál zaskočený realitou, jak se samozvaní pseudoliberálové zbláznili). A říkal, že úkolem neokonzervativců je vysvětlit elitám, proč se mýlí, a prostému lidu, proč má pravdu.

Celoroční léto všem

Takže se do toho pusťme. Manželství vždy bylo institutem s dvěma cíli: vzájemná pomoc a vznik i výchova příštích generací.
Stát manželství netvořil, jen uznával a pomáhal mu kvůli dětem. Děti však mohou vzniknout jen v párech opačného pohlaví, nikoli stejného pohlaví – tam, aby dítě přišlo na svět, je nutný někdo třetí, či dokonce čtvrtá mimo pár. Proto stejnopohlavní svazek, jenž ač schopen lásky a vzájemné pomoci, z principu není manželstvím. Je-li věrný, obdivuhodný být může, ale manželstvím není.
Je ironií a paradoxem, že když odpůrci redefinice manželství namítají, že odstranění podmínky opačného pohlaví je totéž, jako by bylo odstranění podmínky dvou osob, tak stoupenci redefinice odpovídají, že nikdo nechce legalizovat polygamii. Jenže polygamní manželství na rozdíl od svazku osob stejného pohlaví manželstvím je!
Není to můj ideál manželství, ale splňuje všechny jeho cíle – vzájemnou pomoc i vznik nových generací. Mnohé civilizace byly polygamní. Ať už formou polygynie (jeden muž a vícero žen), nebo v Tibetu formou polyandrie (dva chudí bratři, nemohou si dovolit každý vlastní manželku, proto mají jednu společnou).
Zdůrazňuji znovu: není to mnou preferovaná forma manželství, ale nemohu popřít, že to manželství je. Manželství je možné mezi muži a ženami; nikoli mezi muži a muži či ženami a ženami.
„Rozšířit manželství“ na svazky osob stejného pohlaví je jako „rozšířit léto“ na celý rok. Či definici trojúhelníku na všechny mnohoúhelníky. Proč by létem měla být jen třetina června, červenec, srpen a dvě třetiny září? Jak k tomu „chudáci“ duben, listopad a únor přijdou? „Jsme fér“, proto rozšiřme léto na všechny měsíce roku!

„Léto pro všechny!“ Proč by měl trojúhelník být definován úhly (vrcholy, stranami) jen třemi? Proč nemohou být čtyři, pět, šest, sedmnáct a půl?
Jak byste reagovali na to, kdyby parlament přijal zákon, že odteď je létem celý rok, všechny měsíce? Nebo že pod právní definici trojúhelníku jsou nyní zahrnuty všechny mnohoúhelníky? Bylo by to popření reality. Ať už by parlament odhlasoval cokoli, jaro, podzim a zima by se prostě létem nestaly. A ani čtyř- a víceúhelníky by trojúhelníkem nebyly.
Odhaduji, že Poslanecká sněmovna a Senát „manželství pro všechny“ neschválí. Většinu poslanců a senátorů totiž nevolí „pražská kavárna“ či progresivní lynčující lůza na internetu, nýbrž prostý lid této země, který intuitivně stále ví, co manželství je. Přijme se kompromis: navýšení práv osob ve svazcích stejného pohlaví, leč bez označení manželství.
Kdyby však přece jen k právní redefinici došlo, na místě by byly dvě věci: požadovat právo na výhradu svědomí pro ty, kdo s tím nesouhlasí. Smíme jíst maso (já to dělám), ale vegetariány jíst maso nenutíme. Smíme vlastnit zbraně pro účely ochrany života, zdraví či majetku i obrany našeho svobodného ústavního řádu (a já jsem hrdým držitelem několika legálně vlastněných zbraní), ale pacifistům zbraně nenutíme.

Takže i ti, kdo s konceptem „manželství“ osob stejného pohlaví nesouhlasí, nesmějí být nuceni mu přitakávat, vyznávat jej, velebit ho či se mu klanět – a to slovem ani skutkem.
A pak řešení principiální, radikálně (od slova radix, tedy kořen, jdoucí ke kořenům věcí) liberální, libertariánské: není-li stát schopen či ochoten rozpoznat manželství, odeberme mu pravomoc o něm rozhodovat.
Odluka manželství od státu. Stát žádné manželství „řešit“ nebude. Budou jen soukromé či církevní ceremonie a lidé svým svazkům mohou říkat jakkoli. Stát se však k ničemu z toho vyjadřovat nebude. Když český stát evidentně neví, co je to manželství, ať se do něj raději nemíchá a nemrzačí jej.

Na diskusích o redefinici manželství je vidět, jak ti, kdo se považují za tolerantní, umějí nenávidět.

Když český stát evidentně neví, co je to manželství, ať se do něj raději nemíchá a nemrzačí jej.

Zdroj: Mladá fronta DNES, 26.07.2023

Dějiny neberou ohledy a těžce a neomylně spějí ke svému cíli… Tak promlouvá jedna z postav knihy bývalého komunisty a pozdějšího antikomunisty Arthura Koestlera. Jeho Tma o polednách ve skutečnosti osvětluje chování starých bolševiků.

Měl pravdu. Ronald Reagan byl vůdcem antikomunistické strany, jež položila na lopatky sovětské impérium. Myšlení amerických poválečných antikomunistů formovali mnozí exkomunisté. Jejich seznam je příliš dlouhý na to, abych je všechny uváděl. Jedním z nich však byl Arthur Koestler (1905–1983). Narodil se v Budapešti maďarskému židovskému otci a pražské židovské matce. Postupně žil v Rakousku, Německu, Francii a ve Velké Británii, jíž se nakonec stal občanem. V letech 1931–1938 byl členem (německé) komunistické strany, s níž se v roce 1938 rozešel a stal se antikomunistou. Svůj román začal psát v roce 1939 ve Francii, jenže po vypuknutí války byl coby státní občan nepřátelské země internován. Po propuštění (prokázání, že není nacista, ale zapřísáhlý antinacista) knihu dokončil během tří měsíců únor–duben 1940. Psal ji v němčině, jeho tehdejší milenka, britská sochařka, ji překládala do angličtiny. Po vpádu Němců do Francie dramaticky prchal do Británie; v Lisabonu se dozvěděl (naštěstí nepravdivou) zprávu, že loď její milenky byla potopena. Pokusil se o sebevraždu, leč přežil; nakonec se do Británie dostal. Zjistil, že jeho přítelkyně žije a jeho dílo bude vydáno v angličtině. Stalo se, pod názvem Tma o polednách; a stalo se světovou senzací. Dodnes je to jeden z nejsilnějších antistalinistických románů.

Německý originál rukopisu poslal švýcarskému knihovníkovi a mělo se za to, že je ztracen. Ten překlad do angličtiny nebyl dobrý, překladatelka neměla k dispozici slovník a německy dobře neuměla. Do všech jiných jazyků světa byla pak kniha překládána z jejího anglického překladu (i do češtiny na počátku 90. let 20. století). Proto místy nedávala smysl a působila zmateně.
V roce 2015 byl v knihovně v Curychu objeven originál rukopisu a zjistilo se, že se výrazně liší od jeho překladu. Kniha začala být překládána opět, ale do přesnější podoby, odpovídající originálu, a dává taky mnohem větší smysl; proto nový český překlad má název Noc o polednách. Revoluční teror

Děj knihy se odehrává ve věznici v Moskvě, kde je během stalinských čistek uvězněn starý bolševik Nikolaj Salmanovič Rubašov, kdysi přítel Lenina a teoretik komunismu. Rubašov je kompozitní postavou vícero komunistických vůdců popravených Stalinem během velkého teroru let 1937–1939, ale jeho hlavní inspirací byl Nikolaj Bucharin.

Spočívá ze tří výslechů se dvěma vyšetřovateli (první Ivanov byl jeho starý přítel, v průběhu děje se dozvídáme, že se stal obětí čistek a nahradil ho vyšetřovatel druhý) a retrospektivních vzpomínek Rubašova na svůj život a službu straně. Jak byl v nacistickém Německu zatčen a ve vězení mučen, jak sám organizoval stranické čistky v zahraničí, jak obětoval svou sekretářku a milenku, když učinil pokání a byl přáteli přesvědčen, že jeho život je pro stranu a revoluci důležitější než její.

Sám Koestler měl osobní zkušenost s vězením a pobytem v cele smrti; ještě jako komunista působil během španělské občanské války (1936–1939) pod krytím novináře u frankistů, aby předával informace jejich levicovým protivníkům, ale byl odhalen a odsouzen k trestu smrti. Krátce před popravou byl vyměněn za prominentního vězně druhé strany, manželku Frankova stíhacího pilota, leteckého esa, již věznili republikáni.
Rubašov v románu také nebyl mučen; k doznání byl tlačen argumentací a marxistickou dialektikou. Téměř všechny oběti stalinismu během moskevských procesů ale ve vězení mučeny byly; avšak později stalinista Vjačeslav Molotov a chameleon Anastas Mikojan (působil ve vysokých pozicích od Lenina přes Stalina, Chruščova až po Brežněva) tvrdili, že Bucharin mučen nebyl.
Mučení ve vězení Koestler nezažil, tak ho ve svém románu nepopisoval; věrně však popisoval úvahy a pocity člověka, který ve vězení je a ví, že bude popraven. Proto je ten román tak unikátní, autentický a dobrý. Navíc Koestler jako exkomunista znal dobře marxistickou teorii dějin, dialektiku a apologetiku revolučního teroru coby „nutného“.

Pro ilustraci: Rubašov o tom, jak Kompartija pojímá samu sebe: „Strana se nemůže mýlit. Ty a já, my se můžeme mýlit – strana ne. Strana, soudruhu, je víc než ty a já a tisíc takových, jako jsme my dva. Strana je ztělesněním revoluční myšlenky v dějinách. Dějiny neznají váhání a neberou ohledy. Těžce a neomylně spějí k svému cíli… Znají svou cestu. Dějiny se nemýlí. Kdo tuhle bezpodmínečnou víru ve stranu nemá, nepatří do jejích řad.“

Vyšetřovatel Ivanov říká Rubašovovi: „Od vynálezu parního stroje žije svět v nepřetržitém výjimečném stavu; války a revoluce jsou toho viditelnými projevy. Raskolnikov (z Dostojevského románu Zločin a trest – pozn. red.) je blázen a zločinec; ale ne proto, že jedná logicky, když stařenu ubije, ale protože jedná z individuálních pohnutek. Věta, že účel světí prostředky, je a zůstane jedinou použitelnou normou politické morálky; všechno ostatní je jen tlachání… Ale podmínkou správnosti té věty je, že jde o užitečný kolektivní účel, a ne o pouhý individuální cíl. Kdyby Raskolnikov stařenu odpravil na příkaz strany, všechno by do sebe zapadalo.“

Ivanov pokračuje: „Existují jen dvě protichůdné koncepce lidské etiky. První je křesťansko-humanistická, která prohlašuje jedince za nedotknutelného a tvrdí, že krví nelze dělat žádnou aritmetiku. Druhá spočívá na základní poučce, že kolektivní cíl světí prostředek a nejenže dovoluje, nýbrž i vyžaduje, aby se jedinec, ať už jako pokusný králík, nebo jako obětní beránek, podřizoval celku.“
Rubašov: „Připouštím, že humanismus a politika, úcta k jednotlivci a sociální pokrok nejsou slučitelné. Historie revolucí není bezpochyby žádnou povznášející nedělní četbou, ale takovou spoušť, jakou jsme v ní napáchali my, lidstvo ještě nezažilo…“ Ivanov: „Možná. Všechny revoluce dělali dosud jen moralizující diletanti. My jsme poprvé důslední.“

Rubašov: „Tak důslední, že v zájmu spravedlivého rozdělení půdy jsme nechali v průběhu jednoho roku plánovitě i s rodinami vyhladovět kolem pěti milionů rolníků. Tak důslední, že jsme za účelem osvobození člověka z pout kapitalistické námezdní práce poslali na deset milionů lidí na nucené práce do arktických oblastí a pralesní tajgy za podmínek rovnajících se práci antických otroků na galejích. Tak důslední, že pro řešení názorových rozdílů známe jediný argument: smrt. Životní úroveň mas je nižší, než byla před revolucí; pracovní podmínky tvrdší, disciplína nelidštější, dřina práce horší než u domorodých kuliů v koloniálních zemích; věkovou hranici pro trest smrti jsme snížili na 12 let, naše zbožňování vůdce je grotesknější než adorování onoho poskakujícího panáka s knírkem. Náš tisk a naše školy pěstují šovinismus, militarismus, dogmatismus, konformismus a tupou nevědomost. Moc a svévole vlády jsou bezmezné a v historii bezpříkladné. Vybudovali jsme největší policejní stát v dějinách, nejgigantičtější aparát udavačů a špiclů, nejrafinovanější vědecký systém tělesného a psychického trýznění… To jsou důsledky naší důslednosti.“

Člověk je jen hmota bez vůle

Ivanov: „No a? Tobě se to nezdá velkolepé? Existovalo někdy v historii něco úžasnějšího? Stahujeme z lidstva starou kůži a opatřujeme mu novou. Na muže s tvou minulostí je tahle náhlá nechuť experimentovat opravdu poněkud naivní. Každý rok umírá zcela nesmyslně několik milionů lidí na epidemie a přírodní katastrofy. A my bychom se měli bát obětovat několik set tisíc pro nejsmysluplnější experiment dějin? Příroda je ve svých nesmyslných experimentech na lidech velkorysá; a člověk nemá mít právo provádět pokusy sám na sobě?“

Pod tlakem marxistické dialektiky nakonec Rubašov kapituluje a dozná se; jeho závěrečná řeč: „Občane soudce, mluvím tu naposledy ve svém životě. Ptám-li se dnes sám sebe: za co umíráš?, vyvstane náhle přede mnou absolutní, černá prázdnota. Neexistuje nic, pro co by musel člověk zemřít, umírá-li bez pokání a beze smíru se stranou a hnutím.“

Poslední úvaha Rubašova před popravou, jež vlastně vyjadřuje Koestlerovo exkomunistické prozření: „Strana popírala svobodnou vůli jednotlivce – a zároveň po něm žádala absolutní obětavost a vypětí vůle. Popírala jeho schopnost rozhodovat se mezi dvěma alternativami – a zároveň žádala, aby se stále rozhodoval pro tu správnou. Popírala jeho moc volit mezi dobrem a zlem – a zároveň pateticky promlouvala o vině a zradě. Stál ve znamení ekonomické fatality, byl kolečkem v hodinovém stroji, které se nezadržitelně otáčelo, předurčené navěky a neovlivnitelné – a strana žádala, aby se kolečko proti stroji vzepřelo a ovlivnilo jeho chod. Někde ve výpočtu byla chyba a rovnice nevycházela.“
Vskutku, marxistická koncepce reality je vnitřně rozporná a je s podivem, jak málo lidí si to uvědomovalo: je-li člověk jen kusem hmoty, pak nemá svobodnou vůli, je determinován, všechno, co si myslí či dělá, činí tak, protože musí. Nemá šanci poznat pravdu či změnit dějiny. Je-li historický proces nutný, je zbytečné dělat revoluci; je-li správné udělat revoluci, pak marxistická teorie dějin i člověka je mylná atd. I mnozí dnešní materialisté si to neuvědomují. Východiskem ze slepé uličky je uznání, že člověk není jen hmotou, ale i duchem, má svobodnou vůli, může se rozhodovat a poznávat pravdu a omyl, dobro a zlo; vybírat si mezi nimi na základě svědomí; či jeho umlčení a zardoušení.

Vyšetřovatel Ivanov měl pravdu; v posledku jsou jen dvě koncepce; křesťanskohumanistická, jejíž implikací je liberálněkonzervativní politika: člověk je nutně nedokonalý, nikdy ráj na zemi, utopie nebude, ale nedokonalý člověk je bytost nekonečné hodnoty, je nesprávné s ním nakládat svévolně. Správné je se snažit, aby na zemi nenastalo peklo a člověk měl zachovanou svobodu. A pak ta druhá, a je jedno, zda ji označíte za jakobínskou, revoluční, komunistickou či progresivní: ostentativně „miluje“ lidstvo; jen ti konkrétní lidé ji štvou. Nedokonalí lidé nemají žádnou hodnotu; nutná je revoluční transformace v zájmu sociální, třídní, rasové, feministické, environmentální či sexuální utopie. Stojí-li konkrétní lidé v cestě, nutné jest rozdrtit je napadrť.
Knihu Tma o polednách si rád přečte každý, kdo chce pochopit smýšlení starých bolševiků (a mladých dnešních fanatiků); ale i každý, kdo miluje vynikající prózu.

„Každý rok nesmyslně umírá několik milionů lidí na epidemie a přírodní katastrofy. A my bychom se měli bát obětovat několik set tisíc pro nejsmysluplnější experiment dějin?“

Zdroj: Lidové noviny, 22.07.2023.

Zveme Vás na 15. ročník Letní školy Občanského institutu!

Letos se na Erlebachově boudě v Krkonoších sejdeme v termínu 27. srpna – 1. září 2023, a to díky laskavé podpoře Pavla Tykače a Nadace PPF.

Na co všechno se můžete těšit?

Na zajímavé hosty, skvělé přednášky, filmové večery, pěší túry…

A jak se přihlásit? 

Pošlete nám vyplněnou přihlášku LŠ-OI-2023-přihláška a Váš životopis na emailovou adresu letniskola@obcinst.cz

Cena 3 200 Kč zahrnuje ubytování, stravu a program.

Fotky z posledních ročníků najdete na našem Instagramu, sledovat nás můžete i na Facebooku a Twitteru. Záznamy z minulých přednášek jsou ke zhlédnutí na YT kanálu Občanského institutu.

Volby, které se konaly do 12 ze 17 regionálních parlamentů v zemi a v obcích po celé zemi, jsou považovány za zvěstování jen několik měsíců před parlamentními volbami.

PP získala od PSOE kontrolu nad regiony Aragonie, Valencie a Baleárských ostrovů, i když k tomu, aby v nich mohla vládnout, bude potřebovat podporu další pravicové (ještě konzervativnější) strany Vox.

V Madridu konzervativní lidovci získali skoro polovinu hlasů. Populární prezidentka Madridského autonomního společenství (ekvivalent našeho kraje) Isabel Díaz Ayusová proslula mimo jiné výrokem že zákony prosazující LGBT ideologii jsou důsledkem „tyranského progresivismu“. Odmítla výzvu Mexika k omluvě za koloniální minulost a apokalyptické představy o tom, jak planeta shoří, odmítla coby „komunistické spiknutí“.

Značné ztráty utrpěla také krajně levicová strana Podemos, která mimo jiné přišla o všech 10 svých zástupců v madridském regionálním parlamentu.

Vzhledem k tomu, že PP získala o více než 750 000 hlasů více než PSOE, je celkový výsledek považován za obrovskou podporu šancí lídra konzervativců Alberta Núñeze Feijóa na vítězství v parlamentních volbách, které se uskuteční do konce roku.

Zároveň však podtrhuje závislost jeho strany na Voxu při sestavování vlády, neboť mezi hlavními španělskými stranami nemá k dispozici žádné jiné potenciální partnery. Strana VOX zdvojnásobila své hlasy oproti komunálním volbám v roce 2019 a nyní je přítomna ve všech regionálních parlamentech země.

Nyní bude přestupkem, pokud někdo použije určité toalety, které neodpovídají jeho pohlaví při narození. Úprava se omezuje na osoby používající toalety, sprchy a šatnyve budovách vlády a samosprávy, školách, vysokých školách a detenčních centrech. Oproti původnímu návrhu se nevztahuje na toalety v restauracích, na čerpacích stanicích a v dalších podnicích.

Podle navrhovaných aktualizovaných pokynů by se používání blokátorů puberty, hormonů pro různé pohlaví a chirurgických zákroků souvisejících s přechodem omezilo na výzkumné účely a již by se neposkytovalo v klinických zařízeních. Norsko se připojuje k Finsku, Švédsku a Spojenému království a zavádí větší ochranu dětí. Ve Spojených státech dosud osm států zakázalo změny pohlaví u osob mladší 18 let, přičemž jako poslední přijalo takovou legislativu Tennessee.

Je dobře, že stále více profesních organizací uznává experimentální povahu tohoto přístupu u dětí. Existující výzkumy ukazují, že většina dětí s genderovou dysforií po projití pubertou vyroste tak, aby se ve svém těle cítila dobře, a že u těch, které si přejí náhlou transformaci po pubertě, může jít o sociální nákazu. Jenže tyto studie byly odmítnuty, protože nezapadají do preferovaného aktivistického narativu.

Právě se vracím ze zbrojního veletrhu IDET v Brně. Všude samé zbraně, munice, drony, vozidla, balistika. Neuvěřitelný festival kreativity. Třeba dron, schopný nést protitankovou střelu z RPG-7 + dva další druhy munice a vyrobený tak, aby byl nezávislý na čínských součástkách. Jenže je tu problém – abyste vyráběli, potřebujete peníze. Obvykle úvěr od banky, že… Jenže banky nechtějí financovat zbrojní výrobu i rok a čtvrt po útoku na Ukrajinu, která ke své obraně potřebuje… světě div se… zbraně.

Všichni zbrojaři si stěžují nejen na nemožnost získat od bank úvěry na rozšíření výroby, ale i na problémy s platebním stykem. O některých bankách se dokonce vyjadřovali jako o ruských agentech, protože komplikují obzvláště platební styk s Ukrajinou.

Nestěžují si jen Češi, ale třeba i Francouzi. Chtějí rozšiřovat kapacity na výrobu munice nebo samohybných houfnic Caesar (aby vyrobili měsíčně ne max 4, ale dvojnásobek). Banky zlobí, ale je to Francie a Macron zavelel, že vojenský průmysl má přejít na válečnou výrobu.

Nemám o zbrojařích žádné iluze. Na této válce třeba ti naši nekřesťansky vydělávají díky tomu, že kdysi za cenu šrotu koupili vyřazovanou techniku ČSLA. Jenže kdyby to tehdy neudělali, nebylo by teď z čeho podporovat Ukrajinu. Kdyby neudrželi výrobní kapacity (i za cenu vývozu do kdejaké podivné země třetího světa), nebyly by tu teď haly, ve kterých repasujeme staré tanky a raketomety, na které se skládá celý národ. A nebylo by co rozšiřovat, aby se jich mohlo repasovat víc. A nebyli by tu zkušení zaměstnanci se zlatýma rukama, kteří umí ze starého (skoro)šrotu udělat něco jako tank Tomáš. Nebyla by tu dokonce ani celá řada už moderních systémů.

Agrese na Ukrajinu ukázala v celé nahotě vlastně banální pravdu: potřebujete zbraně a armádu. A to i když jste je poslední desítky let nepotřebovali a vypadalo to, že je to házení peněz do černé díry. Jenže armádu musíte budovat (materiálně i morálně) desítky let. Kdyby měla za rok za dva vypuknut válka a i kdybychom do toho teď dali všechno, nedoženeme to. Československo začalo masově zbrojit po roce 1935 a stejně to do roku 1938 nestihlo. Prostě musíte desítky let lít prachy do něčeho, co možná nebudete potřebovat.

Generál Řehka má zcela pravdu, když říká, že obrana není jen záležitostí armády. Profi armáda má cca 20 000 vojáků, zálohy asi 4 000. Představte si konflikt jako na Ukrajině. To je kapka v moři. Potřebujete víc lidí/víc materiálu/víc výrobních kapacit.

Všimli jste si, kolik tisíc neprůstřelných vest je najednou schopen vyrobit český průmysl a dodat na Ukrajinu? Kolik zbraní se posílá na Ukrajinu? V drtivé většině ne ze skladů armády, ale od soukromých firem? Takže si promluvme o „pošucích“.

Hodně lidí se někdy s pobavením, někdy s úšklebkem, kouká na různé „pošuky“, co mají doma zbraně, neprůstřelnou vestu, vojenské vybavení atd. Jenže teď, když jsou tyhle věci potřeba na Ukrajině (což uzná i ten největší „sluníčkář“) se ukazuje, jak jsou důležití.

Bez nich by tu nebyla dobrá polovina domácího průmyslu schopná ty věci vyrobit. Protože bez těch „pošuků“ by nebyla dobrá polovina poptávky…A bez poptávky by nebyla nabídka. Tohle není průmysl, který se vytvoří přes noc. Potřebujete know-how, zkušené odborníky, trvalou poptávkuVětší, než jen ze strany státních ozbrojených složek (třeba pušek je stejně mezi držiteli zbrojních průkazů, jako mezi vojáky). Stejně tak se díky „pošukům“ vyvarujete situace, kterou vidím zde na Ukrajině, kdy jsou na check pointech lidí, kteří drží zbraň poprvé v životě.

Jasně, deset, dvacet, třicet let vám můžou připadat jako magoři. Protože co by se přece mohlo stát, že… Obyčejným lidem zbraně přece do ruky nepatří. Ale pak přijde okamžik, kdy jste rádi, že tu jsou. Znám to z Bosny, potvrdila mi to Ukrajina.

Převzato z Konzervativních novin.

Jak vidí situaci Rusové  ve svých diskusních skupinách na nejoblíbenější sociální síti VKontakte VK.com)?

1) Z Prigožina se stal takový Ježíšek. Kdekoliv lidi něco trápí v souvislosti s válkou, dovolávají se Priga. Hlavně lidi z Bělgorodu, z Brjansku. Chtějí, aby je přišel zachránit Wagner. To Prigožin ani při nejlepší vůli nemůže všechno uspokojit, on těch chlapíků zas tolik nemá. Ale tak toužebně na něj čekají maminky s dětmi a bábušky a vůbec všichni… Protože s nimi normálně komunikuje.

2) Ve zbytku Ruska je zase Wagner cool brand, který má navíc punc něčeho zakázaného (úřady to nerady vidí), ale ne tak zakázaného, aby vás za to mohli potrestat, takže je to zvlášť populární u mládeže (horolezci na Elbrusu, gympláci při maturách, Rusové v Paříži). Podotýkám, že státní média o Wagnerech skoro nemluví a nikdy nemluvila, všechno, co lidi vědí, vědí z internetu. Vlajka Wagnera je často v doprovodu žlutočerné vlajky Ruského impéria.

3) Nadává se všem a na všechny (politiky), i dost hustě, nejvíc to schytává už tradičně Šojgu, Putin asi nejmíň. I lidé v Bělgorodu se ho hlavně dovolávají. Prostě kde Čech napíše „FYJALO CHCÍPNI“, tam Rus napíše „Vladimire Vladimiroviči, prosíme tě, pomoz nám…“ Lidé v Bělgorodu hlavně chtějí, aby jim tam poslal Wagnery, případně aby se všem obyvatelům rozdaly zbraně.

4) Útoky v Rusku utvrzují dosud váhající Rusy v přesvědčení, že Putin neměl na výběr a je potřeba vrhnout do války vše, protože v případě porážky nás Západ zničí, rozdělí na několik států, bude okupovat atd. Přijde bída a chaos jako v 90. letech. To nesmíme dopustit za žádnou cenu. Z konfliktu „kdesi v dáli“ se stává „existenciální válka“, byť se těm lidem v praxi nic neděje.

5) Časté odkazy na Stalina, spíš od lidí, co nemají moc rádi režim a Putina, dožadují se „stalinských metod“ proti zrádcům (agentům, korupčníkům), rovněž „stalinské spravedlnosti“ v tom smyslu, že tenkrát měli všichni představitelé politbyra – včetně Stalina – svoje syny na frontě.

6) Z „novějších“ tváří je velmi populární Vladimir Žirinovskij, odkazy na něj, citáty… Buď lidi píšou, že ho volili a jejich hloupé okolí se jim tehdy za to smálo, nebo říkají, že se mu sami smáli, ale dneska chápou, že měl pravdu. (Pro představu o co jde zkuste třeba toto video)

7) Občas frustrace z toho, že Putin je „nevelitel“, vůbec národ a vojáky nepodporuje, neburcuje, reaguje vlastně slabě… Ale pořád je tam velká úcta, takže na takový názor je pět dalších, kteří mu přijdou vynadat, že Putin určitě dělá, co může, a vůbec je v nelehké situaci, tak není pěkné mu ještě přidávat (ergo „vy jste tak strašně chytří, že byste si to měli zkusit“). Lidem se nic nevysvětluje, tudíž mají pocit, že někdo válku záměrně sabotuje. Naprostá alergie na slovní spojení „červené linie“. Lidé nechápou, proč už dávno nebyl vybombardován Kyjev, proč se nebombardují trasy, jimiž se transportují zbraně ze Západu apod. Proč vůbec nějaká obilná dohoda, proč Rusko stále dodává Ukrajině plyn a ropu. Tato neznalost samozřejmě frustruje pár vojenských expertů, kteří se občas pokusí něco vysvětlit, ale většinou jsou ukřičeni.

9) Nějaké slavné vítězství už nikdo neočekává, už je to taková opotřebovací válka, kdy se slaví každá vesnice. Racionální úvaha za tím je, že čím víc toho Rusko dobyje a uhájí, tím víc bude odumírat západní ochota valit tam zbraně, a tím pádem i ukrajinský bojový potenciál, takže ve finále to skončí nějakou dohodou, a cílem je, aby byla pro Rusko co nejpříznivější. Zkrátka si myslí, že čím víc toho Rusko urve a především uhájí, tím silnější bude jeho pozice u vyjednávacího stolu, což je nepochybně pravda. To už je teď jediný cíl.

10) Nejvíc zapálení jsou lidé, co mají na frontě nějaké blízké, hlavně ženy – nebude jich moc z celkového počtu diskutujících, dosud se mobilizace nedotkla 95 procent Rusů, ale oni se k tomu v diskusích hlásí a většina je zavalí blahopřáními a poděkováními, takže jsou vidět. Nejhorší, co jsem viděla, byla matka dvojčat, která tam obě padla (šlo však o profesionální vojáky, ne o mobiky). Celkově bych řekla, že současní padlí budou plynule zahrnuti do kultu padlých z druhé světové války (jeho součástí jsou koneckonců i padlí z Afghánistánu, Čečenska apod).

11) Melancholie. Rusové jsou velmi melancholický národ a dokážou se nad sebou úžasně dojímat. Nejsou jediní a je spousta takových národů, i Američani to v sobě mají. To Češi jsou cynické bestie, které si o sobě rozhodně nemyslí, že jsou nejlepší na světě (spíš naopak) a jakémukoliv náznaku kýče se vysmějí. Rus se podívá na oblohu a řekne, jak je to naše Rusko nádherné.

Takže všelijak vzpomínají na padlé z válek, sdílí písničky, filmy, básničky, obrázky, dojímají se nad dětmi Donbasu, nad tím, jak je Západ nenávidí… Na VK jsou tisíce neválečných skupin s tématikou „Rusko je nejlepší“, „Naše milované Rusko“, „Jsem Rus, všem na zlost“ atd. Tam jsou miliony lidí.

12) Populární jsou veškeré nezápadní národy, pochopitelně hlavně Číňani, ale i Indové, Brazilci, Indonésani, Arabové, Íránci, veškeří černoši tohoto světa (Západ jim stovky let dělal to, co nám), ambivalentní je vztah k Turkům – mají je rádi, rádi tam jezdí na dovolené, ale zdá se jim, že Turecko je takové nějaké vypočítavé (to je ale překvapení…) a nedostatečně podporuje Rusko. Ale celkově je akceptují. Z evropských národů zvlášť nenávidí Poláky a pak už jen Američany.

Ostatní národy slouží buď Polákům či Američanům, případně oběma dohromady. Jsou velice zklamáni tím, kdo všechno se nechal Američany koupit, zvlášť jejich oblíbené národy (Italové, Francouzi), ale není to zášť vůči běžným lidem, jen vůči elitám, lidé jsou pořád dobří. Rusové žijící v západní Evropě často v těchto diskusích sdělují své smutky z toho, jaká je tu propaganda.

Převzato z Konzervativních novin.

V Německu žije přibližně 1,5 milionu Turků, kteří jsou oprávněni volit v tureckých volbách. Úspěch u nich měl jednoznačně současný prezident Erdogan. V prvním kole pro něj hlasovalo 65,5 % německých Turků, opoziční kandidát Kilicdaroglu získal 32,5 %. Vyšší podporu měl Erdogan už jen v Belgii (72,3 %), Rakousku (72 %) a Nizozemsku (68,4 %). Naproti tomu ve Velké Británii (79 %), Kanadě (79,7 %) a USA (80,4 %) zvítězil Kilicdaroglu. Důvodem může být sociální struktura Turků žijících v zahraničí – AKP má vysokou podporu v zemích, kde žijí tzv. gastarbeiteři z Anatolie. Naopak akademici a vzdělanější vrstvy se častěji stěhují do anglosaských zemí.

Turků žijících v Německu se bezprostředně nedotýkají vnitropolitické problémy jejich vlasti, jako je inflace nebo politické represe. Turkům v zahraničí nabízí Erdogan velkou myšlenku –  ideu, že jsou součástí velkého národa. Ale i v rámci Německa existují regionální rozdíly ve volebním chování Turků. V Essenu získala AKP 77 %, v Berlíně pouze 49 %. Essen je město v Porúří, generální konzulát ve městě je spádovou oblastí pro města jako Duisburg, Bochum, Gelsenkirchen. Jedná se o typická města s dělnickou sociální strukturou. Například v Duisburgu po Erdoganově vítězství vypukly v ulicích spontánní oslavy, silnice byly zablokovány auty a podle policie panovala „radostná atmosféra“. Naproti tomu turecká komunita v Berlíně je heterogennější a zahrnuje různé sociální vrstvy.

Německo-turečtí poslanci

Němečtí Turci se však voleb neúčastní jen jako voliči, ale také jako kandidáti. V uplynulých volbách bylo za poslance zvoleno 5 kandidátů, kteří se v Německu narodili nebo zde desítky let žili. Čtyři muži a jedna žena, všichni jsou „konzervativní“ a čtyři patří do vládnoucího tábora prezidenta Erdogana.

Meryem Göka dosud vedla pobočku Erdoganovy strany AKP v Německu. Její otec patřil k první generaci gastarbeiterů a v 60. letech minulého století přišel do Německa z Konye ve střední Anatolii. Göka se narodila v roce 1963 v bádenském městě Ettlingen, strávila zde dětství a němčina je jejím mateřským jazykem s mírným švábským přízvukem. Koncem 70. let se s rodinou přestěhovala do Turecka, kde vystudovala biologii. Angažovala se v AKP a před čtyřmi lety ji Erdogan vyslal do Berlína jako „velvyslankyni“ AKP. Hlavu má zahalenou šátkem a na jejím twitterovém účtu najdeme třeb oslavnou připomínku výročí dobytí Konstantinopole Osmany.

Oguz Ücüncü je rovněž nováčkem v tureckém parlamentu. Narodil se v roce 1969 ve vestfálském Hammu, kde také vyrůstal. Stal se inženýrem a již od útlého mládí se angažoval v islamistickém sdružení Milli Görüs, v letech 2002-2014 byl jeho generálním tajemníkem. Ücüncü byl v minulosti spolu s dalšími funkcionáři MG vyšetřován kvůli podezření z padělání a praní špinavých peněz. Trestní stíhání však bylo zastaveno. V rozhovoru pro jednu z německých televizí Ücüncücü prohlásil, že jeho politickým programem je boj proti islamofobii a rasismu.

Zafer Sirakaya je poslancem za AKP od roku 2018. Má 49 let, narodil se v Porúří a je politologem. Spoluzaložil a několik let vedl Unii evropsko-tureckých demokratů (UETD), která je lobbistickým sdružením AKP v Evropě. Po svém zvolení v roce 2018 převzal Sirakaya vedení nově zřízeného výboru pro záležitosti zahraničních Turků. V novém funkčním období chce s vládními politiky a poslanci spolkových zemí s tureckou menšinou diskutovat o „diskriminaci, znevýhodnění, vyloučení, islamofobii a xenofobii a hledat řešení,“ řekl Sirakaya listu Tagesspiegel.

Alimu Yükselovi je 74 let a do Německa přišel až v dospělosti koncem 70. let. Téměř 30 let působil jako imám v mešitách v Severním Porýní-Vestfálsku. Stal se vedoucím Milli Görüs v Německu a tím i jednou z nejvýznamnějších postav politického islámu. Naposledy byl zmocněncem pro zahraniční Turky v islamistické straně YRP, která patří do koaličního tábora.

Mustafa Yeneroglu je jediným německo-tureckým poslancem z opozice. Do Kolína nad Rýnem přišel z Turecka s rodiči jako nemluvně, vyrůstal zde a vystudoval práva. Svou politickou kariéru zahájil na islamistické scéně, když byl stejně jako Ücüncü a Yüksel tajemníkem Milli Görüs. Ještě v roce 2015 byl zvolen do tureckého parlamentu za AKP. Byl členem předsednictva strany a v německých talk show a debatách obhajoval prezidenta Erdogana. Po svém znovuzvolení v roce 2018 začal Erdoğana kritizovat a v roce 2019 z AKP vystoupil. O rok později založil s několika bývalými ministry a poslanci AKP stranu Deva a za tuto stranu získal znovu mandát.

Milli Görüs, kam se podíváš…

V životopisech poslanců je obzvláště nápadná vazba na Milli Görüs. Milli Görüs je pod dohledem německé rozvědky a je prodlouženou rukou tureckého státu. Sdružení má ve své správě více než 300 mešit na území Německa. MG je úzce propojeno s dalším sdružením, Ditib, které je největší turecko-islámskou organizací v Německu. Ditib a Milli Görus tvoří mimořádně rozsáhlou organizační a mobilizační síť. Organizovaly autobusovou dopravu ke konzulátům, kde se volby konaly. Spolu s pracovníky konzulátů tvoří Ditib a MG stínový stát na území „západního“ Turecka.

Autorka je politoložka, s rodinou žije v Berlíně.

Převzato z Konzervativních novin.

Ve Spojených státech oficiálně začala kampaň pro prezidentské primárky Republikánské strany. Guvernér Floridy Ron DeSantis svou kandidaturu veřejně oznámil během živé debaty s Elonem Muskem na sociální síti Twitter. „Myslím, že tím každého překvapil. Místo oznámení kandidatury sálu svých stoupenců, obklopen manželkou a dětmi, si zvolil něco, co je zatím unikátní,“ komentuje odborník na USA a ředitel Občanského institutu Roman Joch.

Twitter ve Spojených státech nejvíce využívají lidé ve věku 25 až 39 let. „To je přesně ta kategorie, kterou DeSantis potřebuje získat na svoji stranu, aby uspěl,“ vysvětluje Joch. Podle něj je Musk kandidátovi přátelsky nakloněn, síť však v minulosti sloužila téměř jako deník jeho největšího rivala, exprezidenta Donalda Trumpa.

Pro Trumpa i současného prezidenta Joa Bidena je volba zahájení kampaně tímto způsobem dobrou zprávou. „Bylo to docela fiasko. Jak Trump, tak Biden reagovali posměšně,“ navazuje Matěj Schneider, spolupracovník Českého rozhlasu Plus. „Minimálně po včerejšku to vypadá, že se ani jeden DeSantise až tak nebojí,“ říká.

Podpora Trumpa mezi republikány navíc v posledních měsících stoupá na úkor jeho vyzyvatele DeSantise. „Mnozí republikáni ho vnímají jako mučedníka, jako oběť, které zlý, globalistický a elitářsky svět ve Washingtonu ubližuje,“ vysvětluje Joch, proč se kolem Trumpa jeho příznivci semkli. „Trump je showman, DeSantis má za sebou výsledky, není ale příliš charismatický,“ popisuje.

Republikáni potřebují boxera

„Je to tím, že Trump byl obžalován za to, že dal peníze své bývalé milence a neuvedl to jako výdaje na kampaň, což je velice pofidérní žaloba,“ doplňuje Joch. „Trumpa lze obžalovat za mnohem závažnější věci, například za snahu zmanipulovat prezidentské volby 2020,“ zdůrazňuje.

DeSantis se oproti Trumpovi prezentuje jako ideální rodinný typ, což mnohem více odpovídá republikánským hodnotám. „DeSantis je ideální kandidát, hlavně konzervativního křídla. Trump ale změnil názor, že charakter člověka je důležitý,“ tvrdí.

Mnozí pravicově orientovaní lidé ve Spojených státech si podle Jocha myslí, že současná situace vyžaduje silnou osobnost. „Je jedno, jaký má charakter, jestli je to nevěrník, nebo dokonce vulgární člověk,“ uvažuje Joch. „Potřebují nějakého boxera. Podstatné je, aby rozdával rány,“ míní.

Křesťanská politika, nebo politické křesťanství?

Proč není křesťanství kompatibilní s totalitarismem, nýbrž představuje zdroj lidské svobody

Zatímco křesťanská politika striktně vzato neexistuje, politické křesťanství ano, ale je to hereze. Tvrzením, že křesťanská politika neexistuje, míním, že na konkrétní praktické politické otázky typu „Jak mají být vysoké daně a jaká má být jejich struktura?“, anebo „Jak výrazné mohou být zásahy státu do života společnosti?“ zkrátka není žádná explicitně a specificky křesťanská odpověď.

Křesťanství je kompatibilní s mnoha režimy i s vladaři, kteří křesťané nejsou. Je však nekompatibilní s režimy, které si činí totální nárok na člověka, tedy s komunismem a nacismem (ne však s fašismem), a s islamismem (tzv. politickým islámem; ne však s islámskou vládou samotnou). Křesťanství odmítá ty ideologie a režimy, které si činí totální nárok na člověka, protože člověk nebyl stvořen státem a ani nepatří plně státu (má však být loajální vůči státu a jeho legitimnímu režimu); nýbrž byl stvořen Bohem, k obrazu Božímu a jeho osud spočívá v Bohu. Jinými slovy, člověk patří Bohu plně, leč státu jen omezeně, ve striktně vymezené sféře politické loajality.

Obec Boží i pozemská

Zdrojem tohoto náhledu jsou samotná Ježíšova slova: „Dejte císaři, co jest císařovo, a Bohu, co jest Boží.“ Jejich implikací je oddělení moci světské a moci duchovní, jak tomu nebylo ani u starých Židů, Řeků, či Římanů.
Řecká polis byla těsnou jednotou státu, společnosti a náboženského kultu; římský Pantheon bohů sloužil Římu; staří Židé měli problém rozlišit mezi Hospodinem na jedné straně a Lidem vyvoleným s jeho politickým vedením, ať už soudci, nebo později králi, na straně druhé.

Anglický (a vlastně evropský) klasicky liberální a katolický historik lord Acton označil křesťanskou církev za jedinou instituci v dějinách, která se střetla a čelně srazila se státní institucí (Římskou říší), a v tomto střetu nebyla rozdrcena, nýbrž v něm naopak zvítězila (a obrátila jej na svou víru). Jako první významný křesťanský politický filosof se projevil Augustinus Aurelius, tedy sv. Augustin, ve svém díle De Civitate Dei (O obci Boží). V něm rozlišil mezi Civitas Terrena, obcí pozemskou čili světskou se státy a jejich dějinami, a mezi Civitas Dei, obcí Boží. Ta první je profánní, nikoli posvátná; v ní dochází k vzestupům a pádům států a říší, jejichž hlavním úkolem je zajistit Pax, mír, a aproximovat spravedlnost, Iustitia. Jinak by stát byl jen bandou zločinců.

Tato pozemská obec však není naším domovem, je jen přechodným a dočasným bydlištěm. Tím skutečným domovem je obec Boží, tedy život věčný v přítomnosti Boží (Ráj neboli Nebe). Tam nás však žádný stát nedostane; stát je v otázce spásy nekompetentní; „transportérem“ do obce Boží je církev Kristova. Ta sice není přímo obcí Boží, ale předznamenává ji; je společenstvím světců i hříšníků. Tato dichotomie mezi institucí státu a institucí církve předznamenává středověkou teorii dvou mečů: moci světské a moci duchovní.

Moc světská a duchovní

Nejdůležitějším papežem, o kterém snad nikdo (až na historiky papežství) nikdy neslyšel, respektive nejdůležitější z papežů, o kterých nevíte, byl papež Gelasius na konci 5. století, krátce po pádu Západořímské říše. V roce 494 poslal východořímskému (byzantskému) císaři Anastasiovi dopis, který podle formulace v něm obsažené má název Duo sunt („Jsou dvě“), v němž mu psal o tom, že jsou dvě moci/ autority, světská a duchovní (Potestas je světská, Auctoritas je duchovní) a která je které nadřazená a v čem.

Stručně řečeno, členové církve žijí pod mocí států a musejí respektovat jejich světské zákony. Ale i státy a jejich vladaři žijí pod zákonem Božím, který interpretuje církev, takže musejí respektovat její interpretaci Božích zákonů a ty nepřekračovat. Je jasné, že tento model neumožňuje státní absolutismus, nýbrž nutně implikuje omezení státní moci, především ve sféře duchovní a ve sféře svědomí. Když si toto uvědomíme, překvapí nás už jen málo, že inspirátorem základního a původního dokumentu celého západního konstitucionalismu, anglické Magny charty libertatum čili Velké listiny svobod, pramatky to všech moderních ústav z roku 1215, byl kardinál Stephen Langton, arcibiskup z Canterbury.
Ano, byl to kardinál svaté církve římské, kdo nejspíše i sepsal Magnu chartu, a je tak jedním z praotců všech našich dnešních ústavních svobod.

Zákon věčný a přirozený

Jako byl sv. Augustin největším filosofem křesťanského starověku, tak největším filosofem křesťanského středověku byl sv. Tomáš Akvinský. Jeho dílo je komplexní, ale zmiňme jen dvě jeho politicky relevantní myšlenky.
První se týká zákona. Bůh, který stvořil svět, ho stvořil inteligentně, a vložil do něj inteligibilní (tj. srozumitelné, poznatelné) zákony, které my, lidé, inteligentní bytosti, jsme schopni rozumem poznat a pochopit. Poznání je tedy naše nahlédnutí Boží myšlenky ve stvořeném světě realizované. Ve stvořeném světě je zákon Boží (Lex Divina) zákonem věčným (Lex Aeterna), který lze poznávat buď cestou přirozenou, rozumem, to je pak zákon přirozený (Lex Naturalis; přirozené právo, Ius Naturale), anebo cestou nadpřirozenou, vírou, a to je zákon nadpřirozený (supranaturalis). Nepotřebujeme náboženskou víru, abychom věděli, že vraždit, krást a podvádět se nemá a dobrovolně uzavřené smlouvy jsou závazné pro obě strany. To víme na základě rozumu. Proto se (pozitivní) právo státu má opírat o přirozené právo a aproximovat je. Příkaz státu, který jde proti přirozenému právu, je neplatný. Víme-li, že nevinní mají právo na život, pak rozkaz vyvraždit vesnici je protiprávní a neplatný od samého počátku; kdo jej vydá, ale i vykoná, je zločinec.

Přirozený zákon je závazný pro všechny, ale nadpřirozený jen pro ty, kdo mají dar víry. Bůh požádal Židy, aby nejedli vepřové (či králičí), proto ten zákon je závazný pro věřící Židy, ale ne pro ostatní. Křesťané, minimálně ti katoličtí, by na Velký pátek měli držet přísný půst; tento zákon je závazný pro věřící, ale nikoli pro ty, kdo víru nemají, proto stát by jej neměl vynucovat vůči všem.
Sv. Tomáš Akvinský rozděloval hříchy podle jejich závažnosti do tří kategorií: nejméně závažné jsou hříchy těla (obžerství a sexuální hříchy), závažnější jsou hříchy intelektuální (z konjunkturálních důvodů popírat pravdu, vědomě obhajovat nepravdu), a nejzávažnější jsou hříchy proti víře, tedy zpochybňování učení církve (heretik veřejně zpochybňuje něco, co pouhým rozumem nelze zjistit, dokázat či vyvrátit). Proto sv. Tomáš v principu obhajoval právo na perzekuci heretiků.
Pro jinověrce (židy, muslimy) žádal toleranci, ale považoval za správné perzekvovat křesťanské heretiky.

Jak vidno, i tak velký člověk jako sv. Tomáš Akvinský se v něčem mýlil; neuvědomoval si, že z hlediska ortodoxního judaismu je křesťanství vlastně židovskou herezí (špatně identifikuje osobu Mesiáše), a tudíž podle jeho vlastních, Tomášových principů, by židovské náboženské autority měly mít právo na perzekuci křesťanů coby heretiků.

Povzbuzováním ke ctnostem

Pozoruhodným křesťanským myslitelem byl na konci 17. století například Angličan John Locke. Z hlediska politického myšlení jeho nejdůležitějšími díly byly „Druhé pojednání o vládě“ a „Listy o toleranci“. Dříve, než se k němu dostaneme, připomeňme si, že v antické polis moc státu nad člověkem byla komplexní. Aristoteles učil, že cílem života člověka je štěstí, eudaimonia, a podmínkou štěstí je ctnost. Jsou čtyři kardinální ctnosti: umírněnost (uměřenost; v požitcích), statečnost (v překonávání strachu), prozíravost (rozvážnost; usilovat o správné cíle tak, aby to nezpůsobilo více zla než užitku) a spravedlnost (ke každému se chovat tak a každému dávat to, jak si zaslouží). Je-li cílem života člověka štěstí, a je-li podmínkou štěstí ctnost, pak úkolem polis, státu, je vést člověka ke štěstí formou příkazů a zákazů, povzbuzováním ke ctnostem a odrazováním od neřestí.

Křesťanství (například sv. Pavel) později ke zmíněným čtyřem kardinálním ctnostem přidalo i ctnosti teologické, potřebné pro štěstí nadpozemské, tedy pro spásu: víru, naději a lásku („a z nich největší je láska“).
Křesťanství tak ve středověku vlastně převzalo antickou koncepci státu jako toho, kdo má člověka vychovávat, formovat a vést ke ctnostem.

John Locke však přišel s revoluční myšlenkou: Všichni jsme křesťané, všichni víme, co máme dělat pro svou spásu; o tom, co je ctnostné, nás učí církve. Tedy to už není úkolem polis! Role státu má být omezena na ochranu individuálních přirozených práv, jimiž jsou právo na život, svobodu, majetek; stát má být omezený, jeho moc rozdělena mezi tři složky. Rolí státu je zajistit obranu, ochranu a spravedlnost; nic víc. Pro učení se ctnostem a ke spáse nepotřebujeme stát; k tomu máme církve.

Postmoderní neomorálka

Lockova koncepce minimálního státu je nejradikálnější verzí křesťanského oddělení moci světské od moci duchovní. Takto to ovšem mohlo fungovat jen v rámci společnosti hlásící se ke křesťanství. Taková společnost, v níž byl silný zdroj morálky, který se nacházel mimo stát, umožňovala ten nejomezenější stát.
Co ale v případě, kdy společnost takový svůj silný zdroj morálky nemá? Nastává návrat k antickému, předkřesťanskému pojetí státu.
Dnešní dechristianizace společnosti a sekularismus vedou k tomu, že stát nás opět začíná vychovávat a tím přijímá nové funkce a moci. Začíná nás ale „vychovávat“ i proti židovskokřesťanské morálce a řecko-římským ctnostem.
Například nesouhlasit s homosexuálním chováním je těžkým „hříchem“ homofobie, který má státní moc vymýtit. Nesouhlasit s přílišnou imigrací z islámských společností je hříchem xenofobie a islamofobie; stát nás má převychovat. Patriotismus, heroismus, stoické snášení bolesti a utrpení bez naříkání a stěžování už nejsou ctnosti, nýbrž „toxická maskulinita“.

Naopak, „ctností“ je být obětí; a čím víckrát je člověk obětí – čím se víckrát za oběť vydává (intersekcionalita čili mnohonásobná diskriminace: být zároveň obětí rasismu, sexismu, homofobie, transfobie atd.), tím je člověkem lepším a ctnostnějším. Jinými slovy, je to návrat k polis; ale polis, která vynucuje nikoli židovskokřesťanskou či antickou řecko-římskou morálku, nýbrž v dějinách naprosto novou, unikátní postmoderní „neo-morálku“.

Křesťanství proti totalitarismu

Jak už bylo uvedeno na začátku, křesťanství odmítá totální nárok státu na člověka. Proto křesťanství nutně bylo a je proti totalitarismu; komunismu i nacismu. Papež Pius XI.
vydal v březnu 1937 záměrně v rozpětí pouhých pěti dnů dvě encykliky odsuzující soudobé totalitarismy: Mit brennender Sorge (odsouzení rasistického nacismu) a Divini Redemptoris (odsouzení bezbožného komunismu). Proto jako symbol toho, že stát nemá celý nárok na člověka, ve školních třídách v katolickém Bavorsku nejsou na zdích fotografie státních vůdců, nýbrž křesťanské kříže. Proto protestantští evangelikálové v USA mají jako své motto I Have No King But Jesus. A když (deista) Thomas Jefferson formuloval své přesvědčení, že „vzpoura proti tyranům je poslušností vůči Bohu“, mluvil nejen za liberální deisty, ale i za křesťany a židy, neboť ta zásada vyjadřuje přesně to, co udělal Mojžíš vůči egyptskému faraonovi.
Křesťanství coby náboženství tudíž zdůrazňuje limity státní moci; avšak politické křesťanství, například hnutí „Social Gospel“ u protestantů či tzv. „teologie osvobození“ u katolíků, mají snahu vytvořit politickými prostředky, skrze státní moc, jakýsi ráj na zemi.

Striktně vzato jsou to křesťanské hereze. Papežové sv. Jan Pavel II. a Benedikt XVI. to viděli přesně, proto byli proti „teologii osvobození“. Věděli, o čem křesťanství je, a naopak, o čem není. Jde přece o spásu nesmrtelných duší, nikoli o vnitrosvětský komunismus.

Vyšlo v Týdeníku Forum