Rok 2020 byl pro USA „z ďábla rok“. Pandemie, pád ekonomiky, nezaměstnanost, rabování, žhářství, vandalismus v ulicích, vraždy. A to ještě nebyly volby. A do toho všeho bitva o horlivou katoličku v Nejvyšším soudu.

Úmrtí soudkyně Nejvyššího soudu, sedmaosmdesátileté Ruth Bader Ginsburgové, a nominace i schvalování její nástupkyně emoce, vášně i nenávist ještě vyhrotí. Proč je odchod soudkyně a její nahrazení jinou v USA doprovázen takovým šílenstvím? Protože Nejvyšší soud v americké politice řeší politické otázky, které nikdy řešit neměl.

Kolik soudců…?

Kontroverze kolem Nejvyššího soudu začaly v roce 1937. Tehdy byl prezidentem demokrat Franklin D. Roosevelt (od roku 1933) a mnohé jeho programy tzv. Nového údělu zvětšily pravomoci federální vlády nad tehdejší chápání ústavy.

Nejvyšší soud mu proto mnohé zrušil coby protiústavní. Frustrovaný Roosevelt po znovuzvolení v roce 1936 navrhl soud „napakovat“ svými lidmi, rozšířit počet jeho členů z devíti na patnáct, aby jeho soudci přehlasovali ty, kteří byli proti němu. Tehdy se proti Rooseveltovi postavili i senátoři jeho vlastní strany a nápad se nerealizoval, leč v průběhu let 1937–39 mnozí starší soudci zemřeli nebo rezignovali, Roosevelt je nahradil svými, a tak nová většina na Nejvyšším soudu prohlásila za ústavní to, co před pár lety bylo protiústavní.

Počet soudců Nejvyššího soudu není dán v ústavě, je určen prostým zákonem. Ale posledních 150 let je fixován na devět. Hypoteticky však jedna strana, která má většinu v obou komorách Kongresu a svého prezidenta, může počet soudců rozšířit jakkoli, a tak na Nejvyšším soudu vytvořit sobě nakloněnou většinu. Všichni se to však zdráhali udělat, protože to zavání nerespektováním nezávislosti soudnictví a ústavním převratem.

Žonglování s ústavou

A všichni zároveň vědí, že když se změní názorová většina na Nejvyšším soudu, může za ústavní prohlásit to, co bylo doposud neústavní; nebo za neústavní něco, co bylo doposud ústavní.

To se stávalo především od druhé poloviny 20. století: aktivistické soudní většiny už nehleděly ani tak na text ústavy, ale na to, co si subjektivně myslely, že by text ústavy říkat měl – a to nazvaly ústavou. Je to v podstatě útok na smysl psané ústavy.
Vytvořily se dvě školy: jedna je označována za konzervativní, snaží se ústavu interpretovat striktně podle jejího textu; říká si originalistická (podle původního, originálního smyslu či záměru ústavy).

Druhá je označována za liberální, interpretuje ústavu velice volně, podle svých preferencí, a je vlastně aktivistická a mocenská – maximalizuje moc soudu rozhodovat o politických otázkách na úkor moci zákonodárné a výkonné. Demokraté a levice přitom tíhnou k volnému výkladu ústavy, republikáni a pravice ke striktnímu.

Donald Trump už měl možnost nominovat dva soudce Nejvyššího soudu, které mu republikánský Senát schválil. Většina konzervativců nad liberály tak byla 5:4, byť předseda Nejvyššího soudu, nominální konzervativec John Roberts, se posunul do středu. Nyní zemřela velice levicově liberální soudkyně Ginsburgová. Kdyby Trump nominoval a republikánský Senát schválil konzervativní soudkyni, poměr konzervativců a liberálů by byl 6:3 (či minimálně 5:3 a předseda centrista). Na desetiletí by konzervativci měli pohodlnou většinu. Trump a republikáni to mohou udělat, ústava jim to umožňuje. A nikdo nepochybuje o tom, že kdyby demokraté byli ve stejné situaci, bez váhání to udělají. Ale…

Nebezpečná ruleta

Demokraté vyhrožují, že když takto krátce před listopadovými volbami Trump nominuje a Senát s republikánskou většinou schválí soudkyni Nejvyššího soudu, bude to nelegitimní, protože Trump může prohrát a republikáni většinu v Senátu ztratit. Mělo by se prý počkat na nového prezidenta a novou většinu v Senátu, kteří novou soudkyni Nejvyššího soudu vyberou.
A pokud ne, pokud toto teď republikáni a Trump udělají, pak demokraté, až získají svého prezidenta a většiny v obou komorách Kongresu, Nejvyšší soud „napakují“ svými lidmi: rozšíří ho zákonem o šest svých členů a získají tak v soudu většinu.
Republikáni jim říkají: „Neblbněte, když to uděláte, my časem taky budeme mít svého prezidenta a většinu v obou komorách Kongresu a pak počet soudců navýšíme a doplníme o ty naše, abychom vás na soudu přehlasovali – a tak to může jít do nekonečna. To chcete?“

Uvidíme, kdo prezidentské volby vyhraje a která strana získá většinu v Senátu (demokratická většina ve Sněmovně reprezentantů je jistá). Mezitím se už ale republikáni rozhodli: Trump si vybral osmačtyřicetiletou soudkyni Amy Coney Barrettovou jako svou nominaci do Nejvyššího soudu a republikánská většina v Senátu ji chce schválit ještě do voleb. Ona je principiální originalistka, a co hůř – katolička. A všichni víme, že „antikatolicismus je antisemitismem (levicových) liberálů“, kteří by takové předsudky, jaké mají vůči katolíkům, netrpěli vůči žádné jiné etnické, rasové či náboženské skupině (kromě chudých bělochů ovšem, kterými pohrdají a nenávidí je).

Co udělala  Barrettová

Barrettová je matkou sedmi dětí, pěti vlastních (dvě časté námitky vůči katolíkům: jste proti sexu a zároveň máte, ehm, příliš mnoho dětí…) a dvou adoptovaných; černošských z Haiti. Evidentně strašná to žena! Jen se dívejte, jak štvavá kampaň se proti ní spustí. Přitom pro dvě konkrétní černošské děti udělala víc, než celé (ne)slavné hnutí „Na černošských životech záleží“ udělalo pro kohokoli.

Vyšlo v MF Dnes 29. 9. 2020