Jestli něco dokumentuje postupné prosakování levicově-liberální ideologie do západní, přesněji české společnosti, pak je to spor o facky, prosazovaný v posledních týdnech ministryní bez portfeje Džamilou Stehlíkovou. Ta ostatně v uplynulém období vytrvale, spolu se suitou svých levicových souvěrců, vytrvale navrhuje předlohy, které rozbourávají tradiční řád budovaný po staletí v západoevropských zemích. Právě na fackách pro děti se však ukazuje, na čem tato ideologie stojí. První vadnou premisou je tvrzení o přirozeném respektu a důstojnosti dětí. V základu tvrzení stojí postulát o rovnosti všech lidí. Rovnost však vzniká v každé konkrétní společnosti a v rámci vztahů. Dítě vždycky bylo a bude v podřadném postavení k rodičům, protože ti mu dali život a do doby jeho svéprávnosti mu dávají domov a všechny životní potřeby. Hlásat rovnoprávnost dítěte a rodiče je proto absurdní. Výchovná facka pro dítě je v období nezralosti účinným motivem a zároveň prostředkem ukázat dítěti autoritu. Absence přirozené rodičovské autority ostatně stojí za řadou nešvarů dnešní společnosti mezi mládeží.

Druhým faktorem sporu je chorobná touha po rovnoprávnosti. Ačkoliv je dítě ve zřejmém podřadném postavení ke svému rodiči, prosazují levicoví liberálové zrovnoprávnění. Absurdnost tohoto návrhu je zřejmá, uvědomíme-li si, jaké povinnosti za takovými právy mohou stát. Mělo by být dítě v sedmi letech posíláno do práce? Platit za sebe pojistné? Být trestně odpovědné? Nikoliv, hlasatelé levicových myšlenek však prosazováním práv zapomínají na povinnosti s nimi spjaté a to opět vede k mravnímu nihilismu a korozi zodpovědnosti.

Ač to bude znít nabubřele, třetí rys spočívá v neustálém prosazování práv menšin na úkor zájmů většiny. Registrované partnerství, práva zvířat či feminismus jsou výrazem úsilí vnutit společnosti normy malé skupiny a jsou tak jistým způsobem paralelou k vládě vyvolených elit ve společnosti (nacismus, komunismus). Stejně dítě je ve vztahu k rodiči ve slabším postavení a prosazování jeho práv na úkor vychovatele je popřením přirozeného řádu věcí.

Zákon na zákaz facek jako týrání dětí je absurdní snahou ministryně Stehlíkové změnit něco, co tu po staletí fungovalo. Plácnutí dítěte vařečkou nebo občasná facka za prohřešek vedou ke stabilitě společnosti, a nikoliv k jejímu rozbourání. Dáme-li práva nezletilému dítěti rozhodovat o správnosti věcí, jsme na nejlepší cestě zaniknout jako infantilní a nezodpovědná společnost.

autor je místopředsedou Mladých konzervativců a redaktorem CEVRO Revue