Uvedene dva ciele su v protiklade. Maximalizacia sanci znamena AKTIVNU pomoc , ktora vsak moze byt realizovana na ukor ostatnych.
Napriklad – Stat plati polovicu mzdy za invalida, aby zvysil invalidom sancu zamestnat sa. Zaplatia to ostatni.
Klasicky liberalizmus NEZNIZUJE sance. Nema ich ZVYSOVAT.

Široká svoboda jednotlivce je cílem liberalismu. Buď pro svou vlastní morální hodnotu (zdůvodnění z pozice náboženské či filosofické víry) nebo pro svou užitečnost vzhledem k jiným cílům (Hayekovo východisko maximalizace šancí na uspokojení individuálních potřeb resp. všeobecné prosperity a míru). Tato svoboda je však chráněna a zároveň omezena pomocí „pravidel správného chování“. Jde o normy trestního a občanského práva, které poskytují ochranu před zmíněnou krádeží, obtěžováním nejrůznějšího druhu a před nedodržováním smluv. Tímto způsobem je tedy minimalizováno riziko zasahování do osobní chráněné oblasti každého jednotlivce. Liberálové proto vždy zdůrazňovali úlohu státu, která spočívá ve vymáhání dodržování pravidel spravedlivého chování (samozřejmě, že lepší a levnější cestou je dobrovolná akceptace těchto pravidel. Je lepší, když lidé nekradou z přesvědčení).

Do chráněné oblasti jednotlivce však může vpadnout také stát, který se snaží o omezení druhého typu rizik – tržních rizik. Takový stát garantuje vybraným skupinám či jednotlivcům jejich určité postavení nebo úroveň důchodu. Je to nespravedlivé, protože se tak děje na úkor svobody všech ostatních. Příkladů existuje dlouhá řada: regulace nájemného (ochrana proti riziku růstu nájemného), bariéry vstupu do určitých odvětví (ochrana proti riziku růstu konkurence), sanace podniků a bank (ochrana proti riziku bankrotu), kartelové požadavky odborů na plošný růst mezd (není možné garantovat úplně všem zaměstnancům a podnikatelům v ekonomice plošný růst mezd a zisků. To si umí vynutit jen určité skupiny).

Jde o omezení svobody a poskytování privilegií určitým skupinám na úkor všech ostatních. O privilegia je zájem, takže v takové společnosti bují lobbing a korupce. To však není všechno. Díky pokřivení motivace a narušení cenových signálů platíme za omezení tržních rizik ve prospěch jistých skupin také obětováním značné části blahobytu. Vlády, které věří plánování a nevěří trhu (svobodě občanů) však tyto náklady, jejichž závažnost se podařilo prokázat nejen Hayekovi, s bohorovnou arogancí opomíjejí a zdůvodňují své aktivity pomocí zaklínadel typu „sociální spravedlnost“, „se zdravím se nekupčí“ apod.

Omezení tržních rizik dovedl k „dokonalosti“ totalitární komunistický režim. V centrálně plánovaném hospodářství je riziko pohybu cen, riziko konkurence, riziko bankrotu a riziko ztráty zaměstnání zcela zrušeno. Ovšemže to vyžaduje podřízení všech občanů centrálnímu plánu, kdy skupinka jednotlivců rozhoduje o podobě produkce a rozdělení důchodů. Zničení svobody je v tomto „bezrizikovém“ systému podmínkou jeho fungování. Dalším důsledkem „eliminace rizik“ je plýtvání, chaos a zaostávání.

Minimalizace rizika je strategie, která je matematicky a věcně neodvoditelná z maximalizace šancí a nelze ji na takovou strategii redukovat. Pokud Hayek dogmaticky stanovuje, že šance jsou nejzákladnější hodnotou, opomíjí celou polovinu reality, což má u něj zřejmé osobní (rizika chudoby se ho nedotýkala) i politické (propaganda pro pravici) důvody. Faktickou volbu mezi riziky a šancemi však nelze provést dogamticky, nýbrž vyplývá z toho, co si lidé přejí.

Proto je Hayekův model neakceptovatelný, taková společnost by byla “dobrá” pouze pro malou část lidí, rizika všech ostatních by byla politicky neviditelná, a tím by byly také podryty jejich svobody. V demokratické společnosti však lidé díky zohlednění svých stanovisek takové politiky nepřijmou, proto je také Hayek nepřítelem demokracie a svobod velké části lidí, ideologický diktátor.

Příspěvek pana Tyleho si raději přečtu, i když mne jeho znění upomíná na podobný příspěvek starý několik měsíců a jsem v pokušení zareagovat rovněž kopírováním své tehdejší reakce.

Požadavek svobody (ve smyslu negativně vymezené svobody – tj. svobody od donucení) vlastně NENÍ hodnotovým východiskem Hayekovy analýzy společenské kooperace. Důvod je zřejmý: Hayek se chtěl vyhnout námitce typu “vy tady vzýváte jakousi formální svobodu, na kterou se vám ale můžou lidi vykašlat, když nemají peníze na jídlo a bydlení. Ta vaše svoboda je dobrá leda tak pro miliardáře.”.

Hayek se proto spokojil s cílem co nejlepšího uspokojování lidských potřeb v podmínkách míru a při absenci násilí. Tento cíl všeobecné prosperity a sociálního míru tedy Hayek sdílí se “socialisty všech stran”.

Ve své následné analýze potom ukazuje, že aplikace prostředků, které navrhují socialisté, k naplnění tohoto cíle nevede (a ještě jaksi mimochodem je ničena svoboda). Dospívá k závěru, že cíl všeobecné prosperity a sociálního míru může být naplněn pouze ve společnosti, která ochraňuje širokou svobodu jednotlivce a spoléhá se na trh jako na nejdokonalejší nástroj společenské kooperace, jejímž výsledkem má být co nejlepší uspokojování lidských potřeb. Hayek tedy prokázal UŽITEČNOST svobody, přičemž „hodnotu svobody jako takové“ z důvodů ideologické neutrality své analýzy ze svých východisek vynechal. To mu umožnilo usvědčit socialismus z „osudné domýšlivosti“ a vědeckého omylu.

Je zřejmé, že maximalizace šancí na co nejlepší uspokojení našich potřeb a naplnění našich přání stojí a padá s naší svobodou. Svoboda, prosperita a sociální mír jsou spojené nádoby. Když omezíme svobodu (a nástrojů je mnoho – např. regulace nájemného, cla, státem řízené a vlastněné „bezplatné“ školství a zdravotnictví, vysoké daně a z nich financované investiční pobídky, sanace krachujících podniků, dotace exportérům, sanace bank atd.), ztrácíme zároveň část prosperity a polarizujeme společnost (viz. boje mezi majiteli domů a nájemníky. Viděl někdo demonstrovat před úřadem vlády pekaře a proti nim jejich zákazníky? Neviděl, tam totiž funguje trh – tj. dobrovolná směna mezi lidmi na základě jejich preferencí). Proto je doktrína neomezené demokratické vlády nebezpečná nejen pro svobodu jako zvláštní hodnotu, ale je také bytostně antisociální.