bulletin č.185Téma evropských hodnot je, po pravdě řečeno, pro mne zajímavé, neboť já je popírám. Čas od času se v politice objevují hesla, slogany, výrazy, které jistou dobu ovládají politickou diskusi, a když se takový fenomén objeví, je dobré se zamyslet, co vlastně znamená.

Tvrdím, že výraz „evropské hodnoty“, který se objevil poměrně pozdě (až v posledních dvaceti letech), je náhražkou. Je to takové kompromisní řešení, něco, s čím by mohl každý souhlasit, nikdo by proti tomu nemohl nic říci, právě proto, že je to termín poněkud bezobsažný.

Evropa na čtyřech kopcích

Chceme-li se podívat na hodnoty, na kterých byla Evropa budována a z nichž z valné části dosud žije, musíme se vrátit daleko do minulosti.

Použiji-li slavnou formuli, označil bych kořeny Evropy za tzv. „čtyři kopečky“, „kopce“, na kterých je Evropa duchovně vystavena.

Je to zaprvé hora Sinaj (která samozřejmě ani není v Evropě – je součástí Egypta), kde, jak je známo, bylo Mojžíšovi předáno Desatero. Od toho se odvíjí celá židovská tradice.

Pak je to kopec Golgota v Jeruzalémě, kde obětí Ježíše Krista začíná křesťanství, které ovšem do jisté míry vyplývá právě z židovského náboženství, z židovského pojetí jednoho Boha. Nicméně Nový zákon je v několika věcech zlomový.

A pak jsou tu další dva – spíše „světské“ – kopce.

Jsou to jednak Athény, kde se vyvinula základní myšlenka demokracie. Když přijedete do Athén a vidíte trosky krásného chrámu na Akropoli, uvědomíte si, že bez Athén, bez myšlení jónských filosofů, bez toho, co se v dialektickém vztahu mezi Athénami a Spartou vyvinulo v politické myšlení v Řecku, bychom celou politickou filosofii neměli.

Čtvrtý „kopeček“ pak je Kapitol v Římě, neboť římská říše vlastně již za doby republiky vyvinula myšlenku práva jakožto základu státu, což před tím nebylo tak úplně jasně a přesně formulované. Za evropskou právní soustavu tedy vděčíme římským filosofům a státníkům a pozdně římským právníkům.

Toto jsou tedy ony čtyři „kopce“, na kterých je celé naše myšlení postaveno.

Pak nastala hluboká krize v době stěhování národů a později, ve středověku, se hlavním základem evropského myšlení stalo křesťanství. Nicméně poměrně brzy, už v renesanci, ale i před ní, začíná objevování celé myšlenkové soustavy antiky, a to je klíčový zlom v evropském vývoji. Nesmíme také zapomenout, že mnohé z antické filosofie se v našem myšlení udrželo díky arabské kultuře – k prvnímu přenosu řecké filosofie po zániku římské říše v raném středověku došlo prostřednictvím arabských filosofů, arabských spisovatelů ve Španělsku i jinde, kteří nám toto dědictví uchovali a předali.

Reformace a osvícenství

Poměrně brzy, přibližně dvě století od začátku renesance v Itálii, přišel další zlomový bod – reformace. Církev ve středověku podlehla hluboce světským vlivům, touze po moci a penězích, její dekadence byla opravdu pozoruhodná. Začíná tedy reformace, jejíž předzvěstí bylo i naše husitství, na které se odvolává i Martin Luther. A díky Lutherovi v Německu a Kalvínovi ve Švýcarsku nabírá křesťanství nový dech. V reakci na to je tridentským koncilem ustanoven jezuitský řád a nastupuje jakási katolická renesance, která se někdy trochu nesprávně nazývá protireformací. Bylo to nové probuzení ducha v katolické církvi, a právě ono soupeření těchto dvou myšlenek (reformace a katolické reakce na ni) určovalo život v Evropě po dalších zhruba tři sta let.

A konečně, dalším významným bodem v evropském vývoji je osvícenská doba ve druhé polovině 18. století, kde se – hlavně ve Francii – začíná objevovat kritický postoj ke všemu, co zde existovalo, především ke křesťanské víře. Objevují se částečně antické myšlenky, mluví se o lidských právech a vše vyústí ve Francouzskou revoluci, kterou pak následují mnohé další revoluce po celé Evropě, v Rusku apod.

Musíme si tedy uvědomit, že jak renesance, tak reformace nejsou představitelné samy o sobě; musíme je vidět v kontextu dialogu, v kontextu střetnutí s křesťansko-židovským dědictvím, které zde bylo zakořeněno. Po pravdě řečeno, i ony revoluční myšlenky vycházejí hluboce z křesťanství. Myšlenky Karla Marxe a ostatních myslitelů francouzských a anglických nemůžeme pochopit, pokud nevíme, že tito lidé patřili ke generaci, která chodila každou neděli do kostela (ať už to byl kostel luterský, reformovaný nebo jiný). V takovém prostředí tito lidé žili, takovéto prostředí ony střety a reformní hnutí vyvolalo, takovéto prostředí dalo vzniknout tomu, co dnes představuje západní a střední Evropa.

Východ a Rusko

Nesmíme však zapomenout na další důležitý jev: od 12. století existuje rozdělení církve mezi Cařihradem a Římem, což původně nebylo a dodnes není věcí věrouky (víme, že pravoslavná a katolická věrouka jsou z 95 % totožné); byl to spor o to, kde má být centrum církve – zda to bude starý Řím, kde sídlil papež, nebo „Řím“ nový, kde sídlil patriarcha cařihradský. Skutečnost, že v jeho důsledku došlo k rozdělení církve, určovala osud celé východní Evropy a všech jejích zemí – dnešního Ruska, Ukrajiny, kavkazských zemí, Bulharska, Rumunska, Řecka a dalších, v nichž působila pravoslavná církev.

Navíc došlo k další události. Rusko bylo podrobeno mongolskými vojsky a Čingischán a jeho synové a vnuci, kteří měli neobyčejné vojenské nadání a výbornou organizaci, ovládli svět od Pekingu až po polské hranice. Tím začíná oddělený vývoj. Zatímco ruská knížectví byla před vpádem Tatarů naprosto srovnatelná s ostatními evropskými státními útvary (ať to byl přemyslovský stát u nás, piastovský v Polsku, uherský nebo skotský) a zatímco kyjevská knížata si běžně brala za ženy dcery vládců ze západní Evropy a dcery kyjevských knížat se naopak provdávaly třeba až do vzdáleného Skotska, najednou je toto vše přerušeno a v ruském prostoru nastává na dlouhou dobu zcela jiný vývoj.

Pod tatarským vlivem se také vyvinul specificky ruský způsob vládnutí, který byl převzat z Asie. Na rozdíl od západní Evropy končí tatarským vpádem v ruských zemích feudální zřízení – tedy stav, kdy moc a majetek jsou propůjčeny jako léno (feudum), což je jakýsi vzájemný závazek mezi pánem a vyšší mocí (ať to byl král, císař nebo papež, či dokonce Pán Bůh). Po konci tatarské nadvlády je vše majetkem vladaře. Pod tatarskou nadvládou se velkokníže moskevský zmocnil teritorií všech ostatních ruských knížat a od té chvíle je neomezeným pánem v míře, která neměla v tehdejší Evropě obdoby.

Rusko se poprvé na evropském jevišti objevilo v 16. století a první vyslanci, kteří přicházejí do Moskvy, o něm s úžasem referují. Zachoval se slavný dopis Ivana Hrozného královně Alžbětě, první anglické královně, která byla silnou vládkyní – porazila Španěly a vládla velice úspěšně. Úspěšné byly i vztahy mezi ní a carem, ale v jednu chvíli jí car píše: až doposud jsem se s tebou stýkal jak rovný s rovným, ale nyní jsem zjistil, že mi nejsi rovná, protože se musíš před každým svým politickým rozhodnutím poradit se svými sedláky (tak označoval anglický parlament), kdežto já jsem samoděržavný, jsem samovládce a ve své zemi vládnu neomezeně.

A zde začíná onen veliký rozdíl v myšlení mezi Západem a Východem – i když na Západě v 17. století má panovník velmi silnou moc, stále ještě je vázán přísahou a zákony. Jak známo, velký Ludvík XIV. byl téměř absolutním monarchou, nicméně práv provincií, representovaných burgundským či provensálským sněmem a stavy, se dotknout nemohl; v Rusku byl však opačný přístup samozřejmostí. Nastává tedy jistý rozpor, umocněný navíc ještě tím, že ani reformace, ani renesance, ani osvícenství do východní Evropy nedorazily – osvícenství pouze v jisté míře až na přelomu 18. a 19. století díky tomu, že někteří Rusové přišli studovat do západní Evropy, a protože se na Balkáně a v Rusku objevili francouzští emigranti. Reformace pak neměla vliv vůbec žádný, ta se zastavila na polské hranici.

Jistý rozdíl pak existuje mezi Chorvatskem a Srbskem – přestože tyto národy měli společný jazyk, jedni se dostali pod tureckou nadvládu (Srbové), druzí (Chorvati) zůstali pod ochranou Rakouska. Tím se v těchto zemích zachoval naprosto odlišný právní systém a vyvinul se i zcela jiný styl myšlení.

Nový svět

V Evropě se mezitím, hlavně v Anglii a v Nizozemí, reformace rozdělila na dva velké směry, což už bylo naznačeno i v reformaci naší, a sice v rozdílu mezi husitským způsobem myšlení a mezi myšlením českých bratří (kteří pak také měli velký vliv přes Ochranov a německé misionáře až daleko na západ Evropy). To se projevilo v rozdílu mezi tzv. „high church“ (oficiální státní anglikánská církev) a „low church“ (což bylo v Anglii spíše pejorativní označení pro další reformované církve existující mimo státní anglikánskou církev).

Do Ameriky, která byla původně jen anglickou kolonií, se v 17. a 18. století uchylovali především tzv. „pilgrims“, tedy ani ne tak zástupci veliké oficiální anglikánské církve, velkých a mocných rodů, jako spíše chudí lidé, kteří se právě onou oficiální anglikánskou církví cítili utlačováni a kteří byli pod vlivem reformátorských myšlenek – oněch „low church“, tedy různých hnutí, jež měly nejblíže naši českým bratřím.

Z tohoto prostředí zase vyrůstá základní myšlení anglické společnosti, tedy myšlenky, které stály u zrodu Spojených států, povstání proti anglickému králi, odmítnutí anglické nadvlády bez zastoupení lidu a mnohé další. Právě myšlenky anglických puritánů, kteří hlavně do Ameriky proudili, jejich kritický postoj vůči státu, králi a královské administrativě daly základ pro vznik Spojených států. Vidíme to dobře, čteme-li si myšlenky otců zakladatelů.

Na tomto základu jsou tedy Spojené státy americké zbudovány a jistý omezený rozdíl mezi USA a jejich základním myšlením a myšlením evropským spočívá právě v tom, že americké myšlení bylo v mnohem větší míře ovlivněno myšlením evropských církevních disidentů (disidentů vůči oficiální anglické církvi), myšlením lidí, kteří přišli i z Nizozemí a z velké části i z Německa. Nesmíme totiž zapomenout, že velký počet imigrantů do USA pocházel z Německa – je známo, že když byly USA založeny, probíhala velká diskuse, zda bude úředním jazykem angličtina nebo němčina. Vliv této německé imigrace byl tedy mnohem větší, než si později USA, které mezitím jako oficiální jazyk přijaly angličtinu, byly ochotny připustit. To vše ovlivnilo americké myšlení s dopadem do dnešních dnů.

Když se zamyslíme nad tím, jaký vliv má na dnešní americkou administrativu právě myšlení na jihu Spojených států žijících potomků všech oněch disidentských církví z Evropy, zjistíme, že toto dědictví ovlivňuje dodnes například politiku USA vůči Izraeli: je to třeba představa, že Izrael je zaslíbenou zemí Židů a že je úkolem USA převést ji ve skutečnost. Výrazem tohoto způsobu myšlení je i stav, kdy demokratické zřízení do jisté míry přejímá úkol téměř náboženský: podobně jako si v 19. století misionáři mysleli, že musí domorodce na celém světě přesvědčit o výhodách křesťanství, je nyní třeba přesvědčit i ostatní země o výhodách demokratického zřízení. Odtud pochází ono vidění spravedlivého světa a všechny tyto myšlenky tedy mají svůj původ v Evropě.

Evropské hodnoty? Nesmysl

Hovořit tudíž o evropských hodnotách, je hluboký omyl. Měli bychom si otevřeně přiznat, že to, co je pro nás základní, pochází z křesťansko-židovské a antické tradice a že tyto hodnoty, byť různě formulované, jsou společné jak Evropě, tak Spojeným státům. Nemůžeme tedy dnes hovořit o „evropských“ či „amerických“ hodnotách, protože to jsou hodnoty společné oběma kontinentům.

Tento mylný pojem (evropské hodnoty) totiž pak vede k základnímu politickému omylu – že naše hodnoty dáváme do velkého protikladu vůči hodnotám Spojených států (a proto je také onen výraz „evropské hodnoty“ ražen). Do konce 80. let by nikoho v Evropě nenapadlo, že Spojené státy a Evropa mají různé hodnoty. Až poté, co společné nebezpečí komunismu pominulo, se najednou jako kontrapunkt vůči americké hegemonii objevil pojem „evropské hodnoty“.

Levice ovšem namítá, že evropské státy vyvinuly od 2. světové války sociálnější systémy, než jaký existuje ve Spojených státech. Avšak to je otázka jen a pouze systému – nejprve neexistoval žádný evropský sociální systém, ale systém švédský, anglický (prvních labouristických vlád), německý (počínající sociálními zákony, které prosadil Bismarck). Zkrátka v každém evropském státě se o vyřešení sociální otázky uvažovalo, lišily se ovšem metody, jejichž pomocí to provést.

Naproti tomu Američané s jejich zkušenostmi při budování Spojených států (které vybudovali – řekněme – z divočiny) vždy podporovali spíše individuální postoj, tedy že se člověk o sebe musí postarat sám. Sociální systém v Evropě je pak do jisté míry nešťastným dědictvím silných monarchických evropských států. Typickým příkladem je Švédsko, které má perfektní a dnes bohudíky velice reformovaný sociální systém. Švédové se poučili z hospodářské krize 80. a 90. let a svůj sociální systém zreformovali. Nicméně, když sledujeme tento pro celou evropskou levici zářný příklad, zjistíme, že až do počátku 20. století bylo Švédsko formováno velmi silným postavením panovníka, švédského krále a jeho byrokracie, a ta byla silně propojena s luterskou švédskou státní církví. Až díky sekularizaci, která prošla celou Evropou, se toto změnilo. Samozřejmě byrokracie je ve Švédsku i nadále tím nejsilnějším elementem, ale už není závislá na králi, ale na obyčejné sociálně demokratické vládě. Můžeme tedy říci, že myšlenka státní církve byla nahrazena ideologií sociální demokracie, a to vše velmi plynule, skoro nenápadně. Ne nepodobný vývoj pak nastal i po 2. světové válce v Anglii a jinde.

Naopak tam, kde centrální moc tradičně nebyla silná, jako je například Švýcarsko, sociální systém nikdy nebyl ústředně řízený, nikdy nebyl vnímán jako základní hodnota státu.

To vše jsou tedy jen systémové otázky, ne otázky hodnotové. Ani v Americe, alespoň od konce občanské války v 60. letech 19. století, kdy byl zrušen systém otrokářství, nikdo již neprosazuje myšlenku, že právo bohatých je potlačovat slabé a chudé. Američané vycházejí z toho, že jsou zabezpečeni lépe, když se včas naučí postarat se sami o sebe, zatímco evropské státy vycházejí z myšlenky, že je lépe, když se o lidi stará všemocný stát.

Avšak od San Francisca až po polskou hranici máme společné hodnoty. O tom není pochyb. A všichni dobře víme, z jakých kořenů tyto hodnoty vycházejí (to jsme si řekli výše). A možná právě jedním z důvodů zavedení pojmu „evropské hodnoty“ s jeho údajným protikladem vůči Americe (která jde dodnes mnoha lidem, obzvláště evropským intelektuálům, na nervy) je neochota přiznat si, že 80 % z hodnot, které uznáváme, pochází z židovství a křesťanství, alespoň co se těch morálních týká.

V tom je tedy onen problém. Proto pojem „evropské hodnoty“ nemám rád, protože zamlžuje to, co je pravda. Nejsou to totiž jen naše evropské hodnoty, ale hodnoty, které máme s Amerikou společné.

Autor je ministrem zahraničních věcí České republiky a senátorem Parlamentu České republiky.

Publikovaný text je záznamem přednášky, s níž autor vystoupil na konferenci „Budoucnost Evropské unie po pádu ústavní smlouvy“, kterou ve dnech 20.-23. dubna 2006 uspořádal Občanský institut na zámku Neuwaldegg ve Vídni.