(Komentář přednesený pro Radio Proglas 22. 6. 2006)

Rodinná politika se stává trhákem předvolebních kampaní i předmětem vášnivých politických sporů. Není divu. Vždyť právě na budoucnosti rodin záleží přežití sociálního systému i celé naší společnosti. Rodinnou politikou se v posledních letech zabývá také Evropská unie. Je to k užitku nebo ke škodě věci?Snaha přikládat rodině a rodinné politice větší význam než doposud, je určitě správná. Pomůže tomu ale přenesení určité politické oblasti do kompetencí Evropské unie? Jen sotva. Sjednocením odlišných systémů rodinné politiky přicházejí jednotlivé státy o možnost samy určovat, které formy rodiny a jak podporovat. Něco takového jednoznačně odporuje principu subsidiarity. Podle tohoto jakéhosi „základního zákona“ Unie má docházet ke sjednocování zákonů na evropské urovni jen tehdy, pokud je to efektivnější než ponechat pravomoc jednotlivým státům. V oblastech, kde se projevuje výrazná rozdílnost právních norem, způsobená odlišnými historickými, kulturními a náboženskými tradicemi, je snaha vytvářet jednotnou úpravu považována naopak za nevhodnou. A právě rodinná politika do takových kulturně podmíněných oblastí nepochybně patří.

Evropská unie se samozřejmě nemůže zcela rodině vyhnout. Důvodem je i základní právo rodiny na sociální, právní a hospodářskou ochranu, které garantují mezinárodní úmluvy. Proto například ve volném pohybu osob či v azylové politice musí být brán ohled na soudržnost rodin. Proti tomu nelze nic namítnout: žádné platné normy se nesmí rodin negativně dotknout.

Je ovšem zajímavé, jak se v Unii za posledních několik let změnila právní definice rodiny. Jestliže ještě před několika lety bylo podmínkou rodiny manželství, dnes jsou v Evropě za rodinu oficiálně považovány i nesezdané páry a registrovaní partneři.

Mnohá opatření se rodin dotýkají jaksi nepřímo, v rámci jiných politických oblastí. Příkladem je politika rovnosti žen a mužů. Její ideologie je dnes soustředěna především na odstranění tradičního modelu rodiny s vydělávajícím otcem a matkou pečující o děti. Evropská unie proto tlačí na povinné zvyšování zaměstnanosti žen s malými dětmi v členských státech. Cestou k tomu mají být jesle. Podle lisabonské strategie má být do roku 2010 umísťěno nejméně 33 procent dětí do 3 let v právě jeslích. Jak toho dosáhnout není jasné. Doufejme jen, že se nedočkáme toho, že státní orgány budou rodiče nutit děti do jeslí posílat. Asi jen stěží lze takové kroky odůvodňovat ochranou rodiny. Cíl je jinde: poslat oba rodiče do práce a údajně tak zvýšit jejich rovnost.

Znovu se vracím k původní otázce: má se podporou rodiny zabývat Evropská unie? Jsem přesvědčen, že ne. Odlišné tradice v jednotlivých zemích znemožnují nalézt jednotný pojem rodiny a uniformní model její ochrany. Ve Švédsku je možná obvyklé posílat děti do jeslí pár měsíců po jejich narození. Proč to ale vnucovat ostatním? Stejně tak bychom se asi divili, kdyby chtěla Malta po svém vzoru prosadit v Evropě zákaz rozvodů. Podobně se ale dnes podivují Maltané, proč Evropská unie diskutuje o harmonizaci rozvodového práva a zjednodušení rozvodů.

Jen důsledné dodržování rozdělení kompetencí mezi Evropskou unií a členskými státy podle principu subsidiarity je předpokladem fungující a silné Evropy. K harmonizaci nemá docházet tam, kde nějakou oblast považujeme za důležitou, ale pouze sa jedině tam, kde je společný postup prospěšnější. A nebo tam kde lze najít shodu. Ať chceme či nechceme, v případě rodinné politiky tato shoda neexistuje. O formě podpory rodiny musí rozhodovat členské státy. Pokud ovšem nechceme mít namísto rodinné politiky centrálně řízený systém sociálního inženýrství.