Polovina července přinesla dvě dramatické události: masakr v Nice a neúspěšný pokus o převrat v Turecku.
V roce 2010 teroristé Ahmed al-Awlaki a Samir Chán vydali v časopisu al-Káidy Inspiruj sérii článků pod názvem „Džihád z otevřených zdrojů“. Jeden z nich napsal Jahjá Ibrahim a měl název „Definitivní sekačka“.
Psal v něm: „Jde o to, použít náklaďák jako sekačku, ne na sekání trávy, nýbrž nepřátel Alláha… Jděte do nejpřeplněnějších lokalit. Užší místa jsou lepší, protože skýtají lidem méně možností utéct… Abyste dosáhli maximálního masakru, musíte jet nejrychleji, abyste zasáhli co nejvíc lidí… Ideálním místem je to, kde je maximum chodců a minimum vozidel. Pokud se vám povede dostat do zón pouze pro pěší, jež jsou v centrech některých měst, bude to nádherné. Jsou tam místa pro vozidla uzavřena v důsledku návalů lidí…“
Ať už byla motivace pachatele masakru z Nice jakákoli, masakr samotný je jako vystřižen z manuálu al-Káidy.
Lze po něm zopakovat to samé, co už bylo řečeno po všech džihádistických masakrech předchozích. Sice malá, leč virulentní část islámské populace se radikalizuje džihádistickým směrem a předem nelze vědět, kdo zůstane muslimem nenásilným a kdo se stane džihádistou. Proto uměle zvyšovat počet islámských imigrantů k nám je vrcholně neprozíravé. Navíc často k radikalizaci dochází až v druhé a třetí generaci. Islámská imigrace by tudíž měla zůstat nízká, jak je to jen možné.
Existence tzv. Islámského státu (Daiš) je symbolem a povzbuzením islamistického odporu proti nám. Jeho definitivní zničení je nutnou (nikoli však postačující) podmínkou potlačení tohoto odporu. Nebude-li Islámský stát zničen, útoky jako ty z Nice, Bruselu, Paříže atd. se budou opakovat a my budeme stále psát to samé.
Co pomohlo v Nice? Zbraně
Přesto masakr v Nice jedno nové poučení přinesl, resp. ještě více posílil to z koncertní haly Bataclan v Paříži loni v listopadu: žádoucnost střelných zbraní u bezúhonných občanů. Co nakonec zastavilo řidiče v Nice? Střelné zbraně policistů, po dvou kilometrech jízdy – a téměř stovce zavražděných a stejném počtu těžce zraněných a navždy zmrzačených. Co jediné je s to zastavit řidiče rozjetého náklaďáku? Střelné zbraně. Tady jde o rychlost reakce: čím pomalejší, tím větší počet obětí. Policisté nemohou být na každém kroku; představme si však, že by tam v Nice byli bezúhonní občané se zbraněmi a řidič by byl zastaven ne po dvou kilometrech, nýbrž už po pěti stech metrech. Nebo po dvou stech metrech. Nebo po sto metrech. Co nejrychleji poté, co už bylo zřejmé, o co mu jde. Počet obětí mohl být výrazně nižší.
Nyní je nejvyšší čas revokovat usnesení Evropské rady (tj. většiny vlád členských zemí EU) omezit právo bezúhonných občanů držet a nosit zbraně. Pokud tento návrh rada nerevokuje a Evropský parlament jej schválí, pak už nelze říci, že pro bezpečnost evropských občanů nedělají dost; bude nutno říci, že jí aktivně škodí.
Kolikrát po strašných událostech si lidé říkali: „Nikdy více! Nikdy více jako ovce na porážku.“ Bezúhonní občané, kteří se po případném schválení této ideologicky šílené a nezodpovědné navrhované úpravy svých zbraní dobrovolně vzdají, budou jako ty ovce.
Policista je bezúhonný občan se zbraní coby svou pracovní náplní. Je-li správné, aby měl zbraň on – a to správné je –, pak je taky správné, aby je měli i jiní bezúhonní občané, kteří prodělali netriviální kurz, aby zbrojní průkaz získali. O to více, že policajt nemůže stát na každém kroku; to bychom měli policejní stát.
Což nás přivádí k Turecku. Neúspěšný pokus o převrat bude mít veskrze negativní následky. Prezident Erdogan provede čistky, ještě více upevní svou moc a zemi politicky islamizuje. Pokud se na pokus o převrat díval egyptský generál Sísí, musel si říkat: „Amatéři… kdybych to takto býval dělal já, nebyl bych dnes prezidentem.“
Převratů bude přibývat
Demokracie je naprosto přirozenou formou vlády v anglosaských zemních; jakákoli jiná je v nich nepřirozená. Pak je v mnoha zemích už dost dlouho etablovaná, což snad znamená, že se v nich udrží nejen v dobách pohody, ale i nepohody. Doufejme, že je to případ i země naší. A pak jsou země, v nichž je demokracie formou vlády jen do pohody, nikoli však do nepohody. Těch je většina. A nastávají doby nepohody.
Pro nás důležitější, než zda v dané zemi demokracie je či není, je fakt, zda její vláda je k nám přátelská, nebo ne. Zda v nějaké zemi proběhne převrat či pokus o něj by nás mělo trápit méně, než zda její režim je a bude vůči nám přátelský.
Převratů a pokusů o ně bude totiž přibývat.
LN, 18.6.2016
polyb si prdel s tvými názory,mám kulomet a střílím v každé pozici hlavně proti tomu komu nevěřím….john klei v prd.
Odkaz na ten článek z časopisu al-Káidy by nebyl? U seriózních textů by snad mělo být samozřejmostí uvádět zdroje. Zvlášť jde-li o tak závažnou informaci (stopu).
https://www.washingtonpost.com/opinions/the-attack-in-nice-shouldnt-have-been-a-surprise/2016/07/15/1c599b14-4a94-11e6-acbc-4d4870a079da_story.html?wpisrc=nl_opinions&wpmm=1
S těmi zbraněmi je to sprorné. Hlavně teda argumentovat Bataclanem. Představa, že na rockovém koncertě budou tisíce ozbrojených fanoušků (byť teda držících zbraň legálně, takže to budou zatím bezúhonní občané), a tím pádem tam bude bezpečněji. No, nevím. Zkuste si to jen prakticky představit. Předně, odolají všichni ti ozbrojenci pokušení dát si trochu nebo třeba hodně alkoholu (předpokládám, že rockové kluby nejspíš nebudou mít mléčný bar). Víme, že občas i mezi myslivci, kteří vědí, že je dost pravděpodobné, že na hon přijede policie na namátkovou kontrolu, se najdou opilí jedinci, co teprve v anonymní tlačenici rockového koncertu. Opilí ozbrojení mladíci, to mi nepřipadá jako moc bezpečné. Ale budiž, dejme tomu, že jsou všichni zodpovědní a nepijí. Takže přijdu tam se zbraní. Najednou zaslechnu střelbu. V tu chvíli vedle mě někdo začne vytahovat zbraň, jak poznám, že je to obránce, nebo další útočník? Spousta lidí raději preventivně vystřelí, než by se zdržovala čekáním na odpověď. Jaká je pravděpodobnost, že na koncert přijdou teroristé, oproti pravděpodobnosti, že by tam ozbrojení lidé stříleli z jiného důvodu (třeba k vůli dívce, nebo proto, že si mylně vyloží nějaký zvuk jako střelbu)? Z mých policejních zkušeností jsou už i tak podobné akce těmi nejpravděpodobnějšími místy, kde se stát obětí trestného činu proti zdraví (hned po silničním provozu).
Zvolil bych analogii z jiné oblasti. Zajímalo mě, proč obchodní lodě nemají obvykle na svých palubách zbraně, aby se posádka mohla bránit případným pirátům. Kromě toho, že by takové lodě mohly mít problém v přijetí do některých přístavů nebo by mohlo vzniknout podezření z pašování zbraní, je hlavním důvodem mnohem vyšší pojistné. Pojišťovny si totiž vyhodnotily, že je mnohem pravděpodobnější, že zbraně budou použity ke zločinu proti lidem na palubě, než že se loď setká s piráty. Stejně tak snad s výjimkou Izraele, kde je terorizmus téměř na denním pořádku, je možná mnohem pravděpodobnější, že střelná zbraň, byť legálně držená, bude ke zločinu použita, než že zločinu zabrání. Vím, že třeba u nás je zločinnost spácháná legálně drženými zbraněmi minimální, ale i tak, byly tyto zbraně použity častěji v nutné obraně či krajní nouzi, než ke spáchání zločinu? Statistiku neznám. Ale pokud jde o nějaké ty případy, kdy došlo k různým těm hromadným vraždám v Americe, tak to bylo převážně legálně drženými zbraněmi. A jen tak mimochodem by mě taky zajímalo, jestli v tom Izraeli mají stejný přístup ke zbraním i izraelští občané arabského původu? To je totiž další věc, kterou je potřeba si uvědomit, pokud voláme po zmírnění podmínek pro držení zbraní v Evropě – v zemích, kde mají velké muslimské komunity, by museli mít k takovým zbraním stejný přístup i příslušníci těchto komunit, pokud mají státní občanství. Těžko lze diskriminovat podle víry. A byť by i šlo o (dosud) bezúhonné příslušníky takových komunit, nejsem si jist, zda by se nebezpečí islamistických útoků snížilo. Spousta těch lidí se může nepředvídatelně radikalizovat nebo třeba už radikálních být, jen do svých dejme tomu 21 let nestačila dostat do hledáčku policie.
Nejsem apriori proti držení zbraní bezúhonnými občany, ale má to spousty otazníků. Je též třeba přihlížet k tradicím a zkušenostem jednotlivých států. Třeba v národnostně, nábožensky či rasově rozdělených státech to může být problém.