Poslanec ODS Boris Šťastný rozvířil v uplynulých dnech diskusi o jedné z dalších mravních otázek soudobé evropské politiky a chystá se debatovat o euthanasii. Je jistě dobře o předčasném ukončení života hovořit, legitimním argumentem je proto také upozornit na rizika návrhu a pozastavit se nad možnými motivy poslancovy iniciativy
Tak jako v případě dovozu aut z ciziny, zvyšování daně z tabáku či udělování licencí na televizní vysílání, ani v případě návrhu Borise Šťastného nejde o nezištné motivy konkrétního zákonodárce. Euthanasie je jednou z možností, jak může člověk zasahovat do přirozeného běhu života, a lékař v ní hraje nezastupitelnou roli. Shodou okolností rovněž Boris Šťastný bojuje ve sněmovně za zákaz kouření (tedy zlepšení zdravotního stavu obyvatelstva a pověsti českého zdravotnictví) či se v diskusi týdeníku Respekt staví, byť z jiných důvodů než konzervativci (a to pro zachování lékařského monopolu na poznání lidského těla), proti výstavě Bodies. Avšak zatímco u posledních dvou případů není zájmový tlak až tak nebezpečný, v případě prvém je hrozba o několik řádů vyšší.
Euthanasie vyžaduje objektivní rozhodnutí
A právě v partikulárnosti poslancova rozhodování vězí největší problém – každý z legislativců je vlečen nejrůznějšími zájmy a z definice politiky jako souboje stran nemůže rozhodovat objektivně. Život druhého člověka však takové rozhodnutí vyžaduje. Paradoxně tak odpor k možnosti euthanasie (která s její aplikací implicitně počítá) může vyplývat z respektu k Hayekovu „přirozenému řádu“, který odmítá každý akt učiněný byrokratickou autoritou nad soukromými životy. Jakékoliv podobné rozhodnutí dovedené do důsledků vede jen ke dvěma režimům, které jsme již zažili a z nichž jeden byl na zneužití euthanasie postaven.
Z etického hlediska je euthanasie výrazem touhy člověka rozhodovat o věcech, o kterých není kvalifikován takto soudit. Stejně jako stát nemá co dělat v ekonomice, které nerozumí, tak ani člověk nemá co svévolně ze dne na den měnit normy etiky, přirozeně vytvořené mnohasetletým myšlenkovým dědictvím. V otázce dobrovolného usmrcení nikdy nelze z pozice smrtelníka říci ano, či ne, a proto bychom měli problém euthanasie nechat přirozenému běhu bez vědomého lidského zásahu.
autor je výkonným redaktorem CEVRO Revue
Tak jak se pozastavujete nad možnými motivy poslancovy iniciativy , tak se pozastavuji nad možnými motivy, proč jste se věnoval problematice uzákonění euthanasie.
Za sebe mohu říci následující. Vy principu euthanasie vůbec nerozumíte ani nechcete rozumět . Pokládáte ji za něco špatného , jako všichni křesťané považují za špatné to , co neodpovídá jejich víře.
A protože euthanasie samozřejmě vyžaduje objektivní rozhodnutí , nemáte do toho co hovořit , dokud se nestanete tím, kdo je pokládán v tomto oboru za objektivního. Neschovávejte se za Hayeka , to je více než mělké ) a o etice hovořte konkrétněji , pokud ovšem cítíme oba pod tímto pojem totéž .
Váš článek je neadresný (diskutujete o všem možném ,jen o návrhu Borise Šťastného ne ) .Jestli chcete rozjímat o tom, proč Šťastný tento konkrétní návrh podal, zeptejte se nejdříve jeho a uveďte i jeho názory . To by přineslo Vašemu článku aspoň náznak objektivity.
S pozdravem Kocman .
umělá smrt by tu mohla být náhražkou, dopřát pocit převahy člověka nad druhými, nad sebou samým. Vždyť je to moc bezmoci najednou, živit odsouzené a ještě být nemocen proti své vůli.
Ovšemže život může ukončit skoro kdokoliv, stačí slánka soli a cokoliv. Ale zapletení lékařů, snad namísto pohřební služby, je specifickým nárokem. Někdo jiný má nést spoluzodpovědnost, doporučovat, vykonat. Vytoužené popravy se také nebudou dělat nějak osobně zodpovědným kamenujícím davem, ale profíkem.Kdo vyzýval písemně k smrti Dr.Milady Horákové, je přece z obliga, on nesoudil nepopravoval. Jen věci nachystal a myslel to dobře.
hlubších podkladů. Ideální potrava pro media, všechno je možné, zábava až do rána. Konečně u piva to funguje podobně. Z hospod občas volají autoritám, když se nemohou shodnout popř. se vsadí na výsledek odbornějšího řešení problému.
Tak netřeba vyloučit tzv. “domácí péči”, která je nakonec stejně maximem péče pro většinu lidstva, která rozumně aplikována ušetří člověka patovým situacím mediciny. Lékařství jako umění v patu nekončí, zná dovršení lidského života, životu rozumí a tak i jeho konci ve smrti. Jinak medicina jako politická hra, hra podnikavců a sudičů. Tam je zablokováno skoro všechno.
Možná letní únava politiků a jen komerčních publicistů dá prostor pro zásadnější veřejnou rozpravu.Např. nakolik je umělá smrt pro druhé jen přiznáním vlastních nevědomých sebevražedných sklonů? Jak se změní rodinné vazby, když se někde objeví jen stín pohodlnějšího řešení? Změna v mentalitě dospívajících může být zásadní, zejména pokud jiné stabilizující faktory sociálního života po komunistické revoluci jsou bídné. Jak životní pojistky? Jak svědectví o hodnotě života právě podstoupením i náročné jeho části? Zdá se, že nejhorší potíže jsou duševní, ty budou vyloučeny?
Klasické třeba primitivní odmítání sebevraždy pomáhalo pozůstalým, bylo pokusem o přetržení hrozící rodinné sukcese, krokem proti dědičnosti, touhou po svobodě. Aplikací snadné smrti se změní celé nastavení mnoha kvalit v rodině. Jinak ovšem v civilizaci, kde třesou starcem na palmě, aby zjistili, zda už je možné jej požít-využít. Pokud se v koruně udrží, opakuje se za rok znova. Necivilizovaný kmen bojuje sám o přežití, každé sousto dobré.
Civilizovanější pochopili přínos nejen stáří, ale i nemoci včetně její finální části. Prohloubení zralosti a hloubky vztahů, upevnění zodpovědnosti.
Nebylo by lépe říci: “Euthanasie je pomsta generace, která potraty přežila, vůči generaci, která potraty zavedla.” ?