Ovšemže život může ukončit skoro kdokoliv, stačí slánka soli a cokoliv. Ale zapletení lékařů, snad namísto pohřební služby, je specifickým nárokem. Někdo jiný má nést spoluzodpovědnost, doporučovat, vykonat. Vytoužené popravy se také nebudou dělat nějak osobně zodpovědným kamenujícím davem, ale profíkem.Kdo vyzýval písemně k smrti Dr.Milady Horákové, je přece z obliga, on nesoudil nepopravoval. Jen věci nachystal a myslel to dobře.

Tak netřeba vyloučit tzv. “domácí péči”, která je nakonec stejně maximem péče pro většinu lidstva, která rozumně aplikována ušetří člověka patovým situacím mediciny. Lékařství jako umění v patu nekončí, zná dovršení lidského života, životu rozumí a tak i jeho konci ve smrti. Jinak medicina jako politická hra, hra podnikavců a sudičů. Tam je zablokováno skoro všechno.

Možná letní únava politiků a jen komerčních publicistů dá prostor pro zásadnější veřejnou rozpravu.Např. nakolik je umělá smrt pro druhé jen přiznáním vlastních nevědomých sebevražedných sklonů? Jak se změní rodinné vazby, když se někde objeví jen stín pohodlnějšího řešení? Změna v mentalitě dospívajících může být zásadní, zejména pokud jiné stabilizující faktory sociálního života po komunistické revoluci jsou bídné. Jak životní pojistky? Jak svědectví o hodnotě života právě podstoupením i náročné jeho části? Zdá se, že nejhorší potíže jsou duševní, ty budou vyloučeny?

Klasické třeba primitivní odmítání sebevraždy pomáhalo pozůstalým, bylo pokusem o přetržení hrozící rodinné sukcese, krokem proti dědičnosti, touhou po svobodě. Aplikací snadné smrti se změní celé nastavení mnoha kvalit v rodině. Jinak ovšem v civilizaci, kde třesou starcem na palmě, aby zjistili, zda už je možné jej požít-využít. Pokud se v koruně udrží, opakuje se za rok znova. Necivilizovaný kmen bojuje sám o přežití, každé sousto dobré.

Civilizovanější pochopili přínos nejen stáří, ale i nemoci včetně její finální části. Prohloubení zralosti a hloubky vztahů, upevnění zodpovědnosti.