Integrující se Evropu nezasáhla válka, tudíž právě integrace jí zabránila. Odsud je už pouhý krok ke konstatování, že každý, kdo zpochybňuje integraci či její současnou podobu, ten je, vědomě či nevědomky, válečným štváčem.

Europeismus se stal osobitou ideologií Evropské unie. Není doktrínou dle marxistického, nacistického či třeba anarchistického vzoru, která by měla svého proroka či proroky a svaté knihy. Ačkoliv i marxismus, modelové ztělesnění doktríny, modifikoval dogmata svých zakladatelů a během svého vývoje rodil nové interpretace, reinterpretace, vzájemně soupeřící školy a schizmata. Specifičnost ideologie europeismu ovšem spočívá v tom, že celá vyrůstá z praxe.

Evropská integrace získala na dynamice a vysvlékla se z původních cílů a předpokladů. Ideologie europeismu slouží coby odůvodnění a teoretická nadstavba onoho procesu.

Lze ji interpretovat jako typický projev alienace byrokratických formací. Původně byly ustanoveny za nějakým účelem, načež se pod záminkou zdokonalování vlastní činnosti začínají rozrůstat, přizpůsobují si právní normy, jež určují rámec jejich působnosti, přivlastňují si další kompetence a mění tak vlastní status.

Tento jev se do značné míry rozvíjí mimo vůli a vědomí svých aktérů. Je docela přirozené, že lidé chtějí mít více moci, podléhat menší kontrole a že sobě i ostatním dokážou zdůvodnit vlastní zájmy. V byrokratických strukturách se jejich příslušníci v takovém jednání umocňují a navzájem k němu podněcují, což instituci staví před nové problémy, k jejichž vyřešení se pracovníci dožadují dalších prostředků a pravomocí. Prosazování těchto procesů se ideologizuje, zvlášť pokud mají politický rozměr. V případě Evropské unie byla touto cestou stvořena ideologie europeismu.

Europeismus se vynořil ve chvíli, kdy padly klasické levicové ideologie, a zaplnil jimi uvolněné místo. Dalo by se říci, že tak došlo k socialistickému vyvlastnění evropské integrace, která od konce 80. let, především pak od Maastrichtské smlouvy, získala charakter shora prosazovaného projektu sociálního inženýrství. Je lhostejné, zda se v jeho konstruování angažují nominální křesťanští demokraté anebo liberálové. Tyto nálepky mají v současné Evropě stále menší význam. V případě europeismu má menší význam i skutečnost, že dnes funguje coby odůvodnění francouzské a (především) německé dominance. Ideologie mívají utopický ráz, jenže pro svou odtrženost od reality se dříve či později stávají nástrojem prosazování reálných zájmů. Internacionalistický komunismus se stal variací ruského či čínského imperialismu.

Europeismus musí, jako každá ideologie, neustále omlouvat svůj očividný rozpor s realitou. Musí tedy tvořit jednak komplikované interpretace pro elity, jednak prostou verzi k obecnému použití. Bez této propagandistické omáčky by nedokázal přežít.

Unie aneb pax et bonum

Principem politické propagandy je ztotožnění pozitivních stránek vezdejší reality s jednáním moci, jíž propaganda slouží. Typickým propagandistickým manévrem v dobách Polské lidové republiky bylo připisování všech výdobytků technického rozvoje k dobru komunistické vlády. Sloužilo tomu mimo jiné srovnávání úrovně výroby, a také některých ohledů životních podmínek, s předválečnými ukazateli. Nepříznivé statistiky, které by režimní pokrok porovnávaly s vývojem v západních zemích, nikdo nepublikoval.

Mluvčí europeismu se uchylují ke stejné metodě, a navyšují sázku. Tvrdí, že evropská integrace zajistila kontinentu mír, takže mu zachránila život.

K doložení této teze má postačit paralogizmus: integrující se Evropu nezasáhla válka, tudíž právě integrace jí zabránila. Odsud je už pouhý krok ke konstatování, že každý, kdo zpochybňuje integraci či její současnou podobu, ten je, vědomě či nevědomky, válečným štváčem.

Každý projekt současných evropských představitelů je prezentován coby posílení Unie, musí tedy nutně upevňovat mír. A každý, kdo je proti němu… závěr je jasný. Nedávno jsme slyšeli polského ministra financí Rostowského, který strašil propuknutím války v případě nepřijetí dalšího balíčku opatření. Nebýt eura, nebýt další unijní smlouvy, nebýt dalšího spásného a definitivního stabilizačního balíčku, přijatého na dějinném summitu poslední záchrany, Evropa by tonula v moři krve. Nevíme, kdo koho a proč by měl napadnout, neuvažujeme o tom, uchváceni hrůzností této vize.

Tato metoda, kdy systému a moci jsou připisovány pozitivní jevy, přičemž jeho podíl na všech záporných skutečnostech je zamlčován, byla klasickou kličkou komunistické propagandy a má, jak vidno, dlouhý život. Dodnes slyšíme, že i v komunistickém Polsku se lidé milovali, byli šťastní, plodili a vychovávali děti a také mohli něco dokázat. Všechno to má přispět k pozitivnímu hodnocení režimu.

Europropaganda nabývá zvlášť groteskní podoby v Polsku. Také ve výše popsaném ohledu. Uvádím její vzorek, dokládající mimo jiné, jak funguje hlavní proud polských sdělovacích prostředků; rozhovor, který u příležitosti polského předsednictví v Radě EU vedla v nejsilnější komerční televizní stanici TVN její moderátorka Beata Tadla s populární europublicistkou Monikou Richardson a mladým konzervativním publicistou Krzysztofem Bosakem. Cituji zpaměti v syntetické zkratce:

Monika Richardson: Vy, pane Bosaku, nepamatujete Polskou lidovou republiku, ten beznadějný, uzavřený svět. Teď vidím na ulicích rozesmáté lidi. Můžou díky Unii cestovat, kam chtějí, realizovat své ambice. Chtěl byste jim to snad všechno vzít?

Krzysztof Bosak: Rád bych se vrátil k politice a k problémům, které generuje současný model Unie…

Beata Tadla: Dostal jste konkrétní otázku. Odpovězte prosím!

Monika Richardson: Proč nezdůrazňujeme to, co nás spojuje, proč nemůžeme společně řešit své problémy? Vždyť Unie je tu právě proto! Vždyť lepší je spojovat se než rozdělovat, lepší je milovat než nenávidět.

Krzysztof Bosak: Já bych přece jenom rád…

Beata Tadla: Nijak neodpovídáte na otázku!

Příkladů by byla celá řada.

Unie coby vlak dějin

Pokud Unie zachraňuje Evropu před sebevraždou, nese s sebou pokrok a dobro, znamená to, že se rozvíjí nejlepším možným způsobem. Neznamená to snad, že naplňuje historické poslání? Vždyť pokud uznáme – a tvůrci veřejného mínění v EU to předpokládají -, že přinejmenším od dob osvícenství (a de facto už od renesance) zaznamenáváme v Evropě pokrok, sice občas přerušovaný konvulzemi, jež však dialekticky působí pouze ve prospěch jeho urychlení, pak Unie, která v sobě spojuje nejlepší evropské tradice, znamená jeho naplnění. Je tedy také završením dějin.

Vlivné kruhy unijních projektantů jsou ovlivněni touto hegelovskou vizí rozumnosti dějin, v nichž se projevuje pokrok sebepoznávajícího se ducha. Ačkoliv v době, kdy Unie vznikala, ještě neměli převahu, myšlenka jednotného evropského politického organismu byla v unijních vizích od počátku přítomna, byť v integračním projektu převážila až o třicet let později.

Pokud se tedy rozum vtělil do eurokratů z Bruselu a Berlína, je přinejmenším nerozumné protivit se všem jejich nápadům, činit je předmětem analýzy vedené prostřednictvím vlastních omezených poznávacích schopností. Vždyť právě oni jsou strojvůdci vlaku dějin.

V unijních orgánech je velmi živé vědomí, že mají podíl na utváření historie, že v ní zaujímají mimořádné místo. Není tu prostor pro rozbor tohoto uvažování, což je škoda, protože, pokud vím, nikdo takovýto sociologický průzkum neprovedl.

Mentalitu eurokratů podmiňuje relativní uzavřenost jejich prostředí, které se vznáší nejen nad problémy obyčejných smrtelníků, ale také vnitrostátních politiků, mnohem závislejších na vůli občanů. Ovlivňuje ji také nesmírně široký rozsah problematiky, jíž se zabývají, a možnost podstatně zasahovat do života obyvatel našeho kontinentu. Známá a zajímavá kniha Luuka van Middelaara Přechod k Evropě (De passage naar Europa), vlastně monografie integračního procesu, tento stav ducha do jisté míry odráží. Autor mnoho let zblízka pozoroval evropské mechanismy a snaží se popisovat je seriózně, v bohatém historicko-filozofickém kontextu. Nedokáže se však oprostit od fascinace procesem jejich tvorby, který vnímá jako přistižení dějin in statu nascendi.

Vlak nebo kolo

Současně si však tvůrci Unie nemohou nevšimnout, že jejich jednání nepřináší žádané efekty. Vyvolává to jistou nervozitu, kvůli níž se po každé nové historické smlouvě musí hned dávat dohromady smlouva další, a po summitu poslední šance se okamžitě svolává další, ještě přelomovější.

Vlak dějin, tedy Unie, zrychluje, není čas diskutovat ani se piplat v detailech, nutný je úprk na nejbližší nádraží, aby se ani náhodou nezmeškal.

Propaganda dělá, co může, aby myšlení nahradila mobilizací. Spěch má zabránit přemýšlení nad tím, proč jsme do EU vstupovali dle principů Nicejské smlouvy, pro začátek jsme byli obdarováni evropskou ústavou, která zásadně měnila pravidla a byla maskována názvem ústavní smlouva. Po odmítnutí ve francouzském a holandském referendu byla přijata coby Lisabonská smlouva a měla konečně na delší dobu uspořádat evropské záležitosti. Sotva vstoupila v platnost, bylo už jasné, že ji bude potřeba korigovat, protože nesplňuje nic z toho, co slibovala. Zase musíme spěchat, jediné, co se změnilo, je skutečnost, že mezi jednotlivými summity (vždy jsou operací poslední naděje, přijímají fundamentální, ovšemže dějinná rozhodnutí) nemáme čas se zamyslet.

Vtírá se tedy otázka, zda vlakem, který musí pořád zrychlovat a měnit jízdní řád, skutečně cestuje duch dějin.

Ovšemže. Kdyby něco, předloží se nám jiná vize integrující se Evropy, připodobňující ji… ke kolu. Kolo, jak víme, musí jet, aby se nezvrhlo. Jinak řečeno, musíme se neustále integrovat, jinak spadneme. Každý, kdo se třeba jenom otřel o unijní záležitosti, musel na tuto metaforu narazit. Je přijímána zcela vážně a používána coby argument (!) v diskusích o integračním procesu. Fakt, že něco tak idiotského vyvolává místo salvy smíchu jen přikyvování, svědčí o síle unijní propagandy.

Unie tedy směřuje, jednou jako vlak, jindy coby kolo, k blíže neurčenému cíli, podle stále upravovaného jízdního řádu, poháněná dějinným posláním a ohrožená převržením, kdyby se pokoušela zpomalit.

Ano, a musíme sedět ve vlaku, ne mimo něj, a taky na kole, a ne vedle kola. Příklad propagandistických klišé.

Uvnitř čeho?

Pokud se zpozdíme, pokud nenasedneme do vlaku (případně na kolo), zůstaneme venku a nebudeme u stolu. Pokud nepřijmeme euro, pokud nepodepíšeme další stabilizační pakt, pokud nepřistoupíme na další balíček v jakékoliv oblasti, vymyšlené osvícenými Evropany, a nepřijmeme jej okamžitě, protože jinak nám vlak (kolo) dějin ujede, ocitneme se mezi zeměmi druhé rychlosti. Země mimo eurozónu se sice rozvíjejí mnohem rychleji, stabilizační pakt nám dává pouze možnost platit a podíl na fiskálním paktu znamená, že se podřídíme rozhodnutím, na nichž se nepodílíme – pro propagandu je to ovšem bezvýznamné. Tak jako je bezvýznamné, jaká role u evropského stolu nám byla nabídnuta, a také to, že v žádné oblasti neexistuje jediná evropská rychlost.

Evropský projekt coby završení dějin má být také vrcholem evropské civilizace. To, čeho dosáhla, je právně-byrokratická utopie. Čím více se zpochybňuje idea spravedlnosti, bez níž si lze sotva představit úctu k právu proměněnému v arbitrální zápisy, tím větší kult tzv. evropské právo obklopuje. Ve skutečnosti netušíme, na jakém principu a především proč ony regulace přijímáme a vnímáme jako právo, musíme ale vědět, že jsou nevývratným dogmatem.

Podle převažujících trendů je desatero souborem starosvětských předsudků, přirozené právo neexistuje, ovšem úpravy vybojované v bruselských kuloárech obratnými lobbisty s patřičnými prostředky v rukou, přijaté kdovíjakou cestou, se stávají právem, jemuž se můžeme pouze podřídit. Diskuse o něm je atentátem na samotnou ideu práva.

To je pak v souladu s duchem doby pojímáno v konzumních kategoriích, což celkem nedávno vyjádřil šéfredaktor jistého polského týdeníku, když během debaty o Chartě základních práv položil jednoduchou otázku: Chceme těch práv mít víc, anebo méně? Kdo by chtěl mít méně, kdy může mít více?

Radostně a poslepu

Evropská propaganda působí na území celé Unie. Je to obrovská mašinérie, která by hned zkraje měla budit výhrady. Vždyť instituce financované z unijních fondů (tedy dotované všemi, také námi) se nevěnují výzkumné práci, ale nijak nezastírané podpoře aktuálních návrhů evropských lídrů.

V Polsku je ovšem kondenzace této propagandy mimořádná. Situace, kdy jakékoli vědomosti o reálném stavu EU a snaha o diskusi nad ním jsou považovány za trestuhodný postoj, by stála za rozbor. Publicista Sławomir Sierakowski, guru polské nové levice, inicioval dopis na podporu evropské ústavy (nelze vyloučit, že ji skutečně přečetl), pod nějž se podepsala celá řada hvězd polské vědy a kultury. Osobně jsem telefonoval asi dvaceti z nich. Podporovaný dokument nikdo neznal. Tento příklad dokládá zásadní převahu propagátorů unijních řešení, bez ohledu na to, která osobnost je reprezentuje. Nebudou se nořit do zmatečných a nekonečných znění unijních návrhů. Stačí, že se zeptají – je lepší být spolu, anebo zvlášť, společně, anebo proti sobě, budovat, anebo ničit?

A věc je vyřízená.

Text vychází souběžně v Revue Politika a polském pravicovém týdeníku UważamRze, nejčtenějším politickém týdeníku v Polsku.

Připravil Ondřej Krutílek.

Vyšlo v Revue Politika