11. března 2004 v ranní špičce vybuchlo na čtyřech madridských vlakových nádražích a v jejich blízkosti deset bomb. Bylo zabito téměř 200 Španělů, zraněno asi 2000. Den nato se zdálo, že Španělsko bude pevně stát proti teroru: po celé zemi třímali demonstranti transparenty obviňující „vrahy“ a „zločince“. Ale nevydrželo to dlouho. Dvaasedmdesát hodin poté, co bomby rozhazovaly ruce, nohy, hlavy a další části těl po nástupištích a seřaďovacích nádražích, byla španělská vláda José Maríi Aznara, rozhodný spojenec Spojených států a Velké Británie v Iráku, na hlavu poražena ve volbách, jež se socialistická opozice od začátku snažila změnit v referendum o roli Španělska ve válce proti teroru.O totéž se zcela zjevně snažili i operativci al-Kajdy , kteří rozmístili bomby. Tři měsíce po útocích se objevil čtyřiapadesátistránkový dokument al-Kajdy: ten tvrdil, že Aznarova vláda nedokáže „ustát více než dva nebo tři útoky a pod tlakem vlastního lidu se z Iráku stáhne“. Ve skutečnosti stačil jeden útok a španělské oddíly byly staženy, což nový premiér José Luis Rodriguez Zapatero slíbil hned den poté, co si španělští voliči vybrali appeasement.

Počátkem tohoto roku, pět dní před druhým výročím madridského bombardování, oznámila Zapaterova vláda, jež už předtím legalizovala manželství homosexuálů i adopci dětí homosexuálními páry a pokusila se omezit náboženskou výchovu ve španělských školách, že v rodných listech se už nebudou používat slova „otec“ a „matka“. Podle příslušné vládní vyhlášky bude „otec“ nahrazen výrazem „předek A“ a „matka“ výrazem „předek B“. Šéf Národního registračního úřadu vysvětlil madridskému deníku ABC, že změna prostě slaďuje rodné listy se španělskou legislativou o manželství a adopci. Přesněji to označil irský komentátor David Quinn, který napsal, že „stát přestává uznávat úlohu matek a otců a popírá biologii i přirozenost“.

Na první pohled by se zdálo, že madridské bombardování a ptydepe s „předkem A“ a „předkem B“ spojují jen vrtochy volební politiky: bombardování obrátilo veřejné mínění proti konzervativní vládě, vedlo k nástupu levicového premiéra, který se od té doby pokouší prosadit řadu věcí, jež se agresivně sekulární španělské vlády snažily prosadit už dříve. Ve skutečnosti je ale spojitost komplexnější. Události posledních dvou let ve Španělsku představují mikrokosmos dvou kulturních válek, jimiž je dnešní Evropa sužována.

První z těchto válek – nazvěme ji v duchu španělských rodných listů „kulturní válka A“ – je jakousi vyostřenou podobou rozdělení Ameriky na červené a modré státy: je to válka mezi postmoderními silami morálního relativismu a obhájci tradičních morálních představ. Druhá – „kulturní válka B“ – je bojem o definici občanské společnosti, o význam tolerance a pluralismu, o meze multikulturalismu ve stárnoucí Evropě, jejíž plodnost, nedosahující úrovně prosté reprodukce, otevírá dveře rychle rostoucí a asertivní muslimské populaci.

Agresory v kulturní válce A jsou radikální sekularisté, motivovaní tím, co právní teoretik Joseph Weiler nazval „christianofobií“.1) Snaží se vyhladit stopy evropské židovsko-křesťanské kultury z postkřesťanské Evropské unie tím, že se ve jménu rovnosti dožadují stejnopohlavních sňatků, ve jménu civilizovaných mravů omezují svobodu slova a ve jménu tolerance odstraňují základní aspekty náboženské svobody. Agresory v kulturní válce B jsou radikální muslimští džihádisté, kteří opovrhují Západem, jsou rozhodnuti vnutit islámská tabu západní společnosti násilnými protesty a jinými formami donucování, bude-li třeba, a považují to za první krok k islamizaci Evropy – nebo, ve vztahu k území, jež stále nazývají el-Andalus, k obnově správného řádu věcí, dočasně v roce 1492 zvráceného Ferdinandem a Isabelou.

Otázkou, jíž Evropa musí čelit – jíž se ale většina Evropy, zdá se, čelit zdráhá – je to, zda agresoři v kulturní válce A neoslabili pozici sil skutečné tolerance a autentické občanské společnosti natolik, že nejsou schopni nabýt vrchu v kulturní válce B.

Když západní Evropa upadla do ochablosti „depolitizace“, jak to nazývají někteří analytikové; považovalo se to za důsledek politiky sociálního státu, socialistické ekonomiky a protekcionářské obchodní politiky, k čemuž přispěly regulace EU na všechno možné, obvodem rajčat počínaje a výživou sardinských kanců konče. A skutečně nezbylo nic, co by nepodlehlo rozhodnutí Evropy spoutat se co nejtěsnější byrokratickou regulací. A tak si návštěvníci Polska po jeho přistoupení v roce 2004 museli všimnout, že každé vejce v polských tržnicích nese úřední, multidigitální numerický kód EU, a každá polská ovce má do ucha zapíchnutý oficiální štítek EU. A pak tu jsou regulace Velkého bratra na pracovišti. Loni se stalo, že díky evropskému „Pravidlu č. 6 o práci ve výškách“ nesměli elektrikáři v britské vesničce Eccles v hrabství Suffolk pro výměnu pěti žárovek na stropě kostela svatého Benedikta použít žebřík. Muselo se vztyčit obrovské lešení, akce trvala dva dny a výměna jedné žárovky stála 500 USD.

Jak tohle všechno souvisí s „kulturní válkou A“? Je prostou skutečností, že tak, jak evropská regulační vášeň přináší ničivé ekonomické důsledky, vyostřuje i ideologickou oblast, což se v neposlední řadě týká náboženství. Loni v říjnu úřední strážci holandského pravopisu nadekretovali, že od srpna 2006 se slovo „křesťan“ musí psát s malým k, zatímco „Židé“ jako národnost se píší s velkým J (Joden) a s malým j, jde-li o náboženství. Počátkem tohoto roku vyhrál skotský učitel matematiky, ateista, soudní spor o diskriminaci, protože si podal žádost na místo „pastoračního pracovníka“ na katolické škole a ta byla odmítnuta s tím, že místo je vyhrazeno pro katolíky.

A tak „kulturní válka A“ znamená, mimo jiné, cílenou snahu sekularistů – za využití národních i evropských regulací – marginalizovat veřejnou přítomnost a vliv praktikujících křesťanů, jejichž počet klesá. Zahrnuje také kruciální otázky počátku a konce lidského života, nejostřeji vyhrocené právě v Nizozemí, jež už není vázáno tradicí. Holandsko už se dlouho těší jisté pověsti pro svůj právní libertinismus, týkající se drog a prostituce, a tak také vede Evropu po cestě k eutanazii a stejnopohlavnímu manželství. Teď už se i flegmatičtí Belgičané rozhodli je dohonit. Soutěží s holandskými sousedy ve stejnopohlavních manželstvích a eutanazii (polovina novorozeneckých úmrtí ve Flandrech v letech 1999 – 2000 byla způsobena eutanazií) a socialisticko-liberální koalice, jež je zde u moci, nedávno přijala normu umožňující pronájem dělohy.2) Jak to řekl italský filosof a ministr Rocco Buttiglione: „Kdysi jsme byli zvyklí citovat Karla Marxe, když jsme protestovali proti odcizení, materializaci a komercializaci lidského života. Jak je možné, že dnes si levice píše na transparenty přesně toto právo – komercializovat lidské bytosti – a to ve jménu tolerance a rovnosti?“

„Kulturní válka A“ se odráží také ve snaze vnutit, uložit jisté chování pomocí pokrokového, soucitného, nehodnotícího neboli politicky správného feministického nebo multikulturalistického jazyka. V posledních letech je obvyklé, že členské státy EU právně regulují a tak omezují veřejný projev. Například morálně kritické poznámky o homosexuálním chování jsou považovány za „nenávistnou řeč“ a francouzský poslanec dostal pokutu za to, že řekl, že heterosexualita stojí morálně výše než homosexualita.
Na mezinárodní úrovni tento tlak z EU nedávno povalil vládní koalici v jednom z členských států – na Slovensku. Šlo o smlouvu s Vatikánem, vyžadující, aby Slovensko respektovalo rozhodnutí lékařů, kteří z morálních důvodů nechtějí provádět potraty. Toto ustanovení bylo tvrdě napadeno nezávislými experty EU pro základní lidská práva, kteří tvrdí, že potratit dítě je mezinárodně uznané lidské právo, a proto nesmí být lékařské profesi dovoleno, aby se této procedury nezúčastnila. V Bratislavě pak proběhla debata o tom, jak dalece riskantní je urazit lidsko-právní mandaríny v Bruselu a Štrasburku; tato debata destabilizovala vládu do té míry, že premiér musel rozpustit parlament a vyhlásit nové volby.

Toto vtíravé autoritářství se jasně projevilo také v lednu 2006 v podobě rezoluce Evropského parlamentu, jež zatracuje ty státy, jež neuznávají stejnopohlavní manželství, jako „homofobní“ a o náboženské svobodě mluví jako o „zdroji diskriminace“. Během debaty o této rezoluci jeden z britských europoslanců prohlásil tradiční zákony o manželství za „porušení lidských práv gayů a lesbiček“ a začal strašit zrušením členství v Unii pro nesouhlasící státy, jako jsou Polsko nebo Litva [ve skutečnosti jde o Lotyšsko – pozn. překl.]. Polsku bylo také vyhrožováno zrušením hlasovacího práva na ministerských schůzích EU, pokud by znovu zavedlo trest smrti.

Ať už by se o současném evropském vývoji v dané chvíli řeklo cokoli jiného, i nejpřátelštějšího pozorovatele musí udeřit do očí, že Evropa tímto zaplétáním se do ostrého konfliktu kolem právního vynucování politické korektnosti odvádí bizarním způsobem pozornost od nejdramatičtější skutečnosti, které tento kontinent počátku 21. století čelí: od skutečnosti, že Evropa páchá demografickou sebevraždu, a že tak činí už delší dobu.

Ve druhé polovině 20. století někteří environmentální extremisté spolehlivě předpovídali, že s tím, jak světu bude docházet řada věcí – zlato, zinek, cín, rtuť, nafta, měď, olovo, zemní plyn a tak dále – bude lidstvo drceno kontrole se vymykajícím přelidněním. Na počátku 21. století svět dosud překypuje přírodními zdroji, ale Evropě dochází ten nejdůležitější zdroj – lidé.

Celkový obraz je dosti pochmurný. Ani jeden členský stát EU nemá plodnost na úrovni prosté reprodukce, tj. 2,1 dítěte na ženu, což je potřeba k udržení stabilní populace. Kromě toho jedenáct států – včetně Německa, Rakouska, Itálie, Maďarska a všech tří pobaltských zemí – vykazuje „negativní přírůstek“, tj. mají ročně více úmrtí než narození, což je jasný krok do demografické spirály smrti.

Tato čísla jsou dosti jednoznačná i ve svém celku. Ale ďábel je v detailech, jež názorně ilustrují, co se stane, když kontinent, který je zdravější, bohatší a bezpečnější než kdykoli dříve, odmítne vytvářet lidskou budoucnost v tom nejelementárnějším smyslu slova. Tak – pokud nedojde k zásadnímu zvratu – titíž Belgičané, kteří přijímají stále pokročilejší formy politické korektnosti, přivedou svou populaci k poklesu z 8 milionů v roce 2001 na 7 milionů v roce 2020 (tedy o 12,5 %). V polovině století bude v Belgii žít jen 4,5 milionu Belgičanů. Populace Španělů, jejichž vláda horlivě bourá tradiční společenský a kulturní život, poklesne do roku 2050 o 25 % dnešního počtu.

V Německu se ani loňská volební kampaň, ani nedávno ustavená křesťansko-demokratická vláda Angely Merkelové nedotkly narůstající krize státního zdravotnického a penzijního systému, v němž klesající počet daňových poplatníků bude muset podporovat stoupající počet důchodců. Díky týmž demografickým trendům ztratí Německo do poloviny století tolik lidí, kolik jich žilo v bývalém NDR. I když německý president veřejně propagoval zvýšení plodnosti země, jež je dnes na úrovni 1,39, ukázaly poslední průzkumy, že 25 % německých mužů a 20 % německých žen ve věku dvaceti let si přeje nemít děti – a nemají s tím žádný problém.

Pak je tu Itálie, jejíž velké rodiny bývaly dlouho v centru světové pozornosti. Pravda je dnes ale jiná: do roku 2050 více než 60 % Italů nebude z vlastní zkušenosti znát, co je to bratr, sestra, teta, strýc nebo bratranec. To sotva překvapí v zemi, kde průměrný věk muže při narození jeho prvního dítěte je 33 let a počet lidí nad 65 let je vyšší než počet lidí do 15 let. (Také Německo, Španělsko, Portugalsko a Řecko mají více obyvatel starších 65 let než mladších 15 let.) Přitom tento trend není omezen na „starou Evropu“: do roku 2050 poklesne bulharská populace o 36 % a estonská o 52 %.

V příštím čtvrtstoletí poklesne počet pracovníků v Evropě o 7 %, zatímco počet lidí nad 65 let vzroste o 50 %; tyto trendy vytvoří neřešitelné fiskální problémy pro sociální státy na celém kontinentu. Výsledné mezigenerační napětí vytvoří obrovské tlaky na národní politiky, což se mnoha způsoby odrazí na projektu „Evropy“, tak jak byl plánován od počátku Evropského společenství uhlí a oceli, institucionálního předchůdce dnešní EU, založeného v roce 1952. Demografie je osud a evropský demografický pokles – který nemá v lidských dějinách obdobu, protože není způsoben ani válkami, ani morem, ani přírodními katastrofami – vytváří obrovské a nevyhnutelné problémy.

Ještě hrozivější je, že evropský demografický pád vytváří vazbu mezi kulturní válkou A a kulturní válkou B.
Dějiny se děsí vakua, a demografické vakuum vytvořené sebedestruktivní (ne)plodností Evropy se už po několik generací vyplňuje rozsáhlým přistěhovalectvím z celého islámského světa. Každý, kdo se obtěžuje podívat, vidí, že se imigrace projevuje v kontinentální Evropě stále segregovanější městskou krajinou, kde bohaté evropské centrum obklopují chudé muslimské periferie.

Změnilo se ale daleko více než jen fyzická podoba evropských metropolitních oblastí. Ve Francii je řada „nezvládnutelných“ oblastí, hlavně muslimských předměstí, kam ruka francouzského zákona nedosáhne a kam francouzská policie nechodí. Podobné extrateritoriální enklávy, kde místní muslimští klerikové prosazují právo šaría, se najdou ve všech dalších evropských zemích. Navíc, jak podrobně líčí Bruce Bawer ve své nové knize Zatímco Evropa spala3), evropské úřady nevěnovaly žádnou nebo jen malou pozornost praktikám muslimské populace – od těch fyzicky krutých (ženská obřízka) přes morálně kruté (aranžovaná a nucená manželství) až ke společensky rozkladným (posílání muslimských dětí zpátky do radikálních madrás na Středním východě, v severní Africe a v Pákistánu, kde získají základní a střední vzdělání) a nezákonným (vraždy „pro čest“ v případě cizoložství a znásilnění, kdy je přitom zabita oběť znásilnění).

A nejde jen o to, že evropské vlády od takových věcí odvracejí pohled. Evropský sociální systém přímo podporuje přistěhovalce, kteří pohrdají hostitelskými zeměmi nebo se proti nim násilně obracejí – což významně ukázaly bombové útoky na londýnskou podzemní dráhu a autobusy 7. června 2005. Jak píše Melanie Phillipsová ve svém Londonistánu4), londýnští bomboví útočníci byli

britští chlapci, vychovaní britskými školami i universitami a britským sociálním státem, jejichž chování odmítá nejen britské hodnoty, ale i elementární pravidla lidskosti. Nebyli to osamělí podivíni: to, co je přimělo nastoupit do metra s batohy a vyhodit se do povětří i s jejich britskými spoluobčany, byla ideologie, jež je zachvátila jako rakovina, a to nejen v pakistánských madrásách, ale i v ulicích Leedsu a Bradfordu, Oldhamu a Leicesteru, Glasgow a Lutonu.

Navíc, díky liberálnosti evropského trestního práva se s muslimskými kriminálníky často zachází způsobem, který připomíná svět Červené královny, jež stačí před snídaní „uvěřit až šesti nemožným věcem“. Tak Muhammad Bouyeri, holandský Indonésan, který v roce 2004 zavraždil filmaře Theo van Gogha uprostřed amsterdamské ulice a pak připíchl kuchyňským nožem svou osobní fatvu na hruď své oběti, má stále právo volit – a kdyby chtěl, může kandidovat do holandského parlamentu. A současně dva holandští poslanci, kritičtí k islámskému extremismu, jsou hrozbami islamistů nuceni žít jako ve vězení pod policejním nebo vojenským dohledem.

Šedesát let od konce 2. světové války je evropský smysl pro appeasement stále živ a zdráv. Francouzské veřejné plovárny byly po muslimských protestech rozděleny podle pohlaví. Figurky Prasátka z některých britských obchodů zmizely poté, co si muslimové stěžovali, že tato postavička z knihy A. A. Milnea uráží islámskou senzibilitu. Zmizely také čokoládové kudrlinky na zmrzlině Burger King, protože některým muslimům připomínaly arabské písmo v koránu. Bawer uvádí, že britský Červený kříž zakázal ve svých charitních obchodech vánoční stromečky a betlémy, aby se muslimové neurazili. Z podobných důvodů holandská policie po van Goghově vraždě zničila artefakt amsterodamského pouličního umění, který hlásal: „Nezabiješ!“ Školní děti nesmějí mít na batozích nizozemské vlajky, protože by je přistěhovalci mohli považovat za provokativní.

Evropská média se ve věcech domácího islámského radikalismu a muslimských zločinů často sama cenzurují, a – až na řídké výjimky – referují o válce proti terorismu způsobem, vedle něhož působí americká mainstreamová média ještě poměrně „vyváženě“. Když vyjdou problémy s muslimskými přistěhovalci najevo, je podle Bawera typickou evropskou reakcí sebekritika. Ve švédském Malmö, třetím největším městě země, se znásilnění, loupeže, vypalování škol, vraždy „kvůli cti“ a antisemitská agitace natolik vymkly z kontroly, že se údajně velmi mnoho rodilých Švédů stěhuje pryč; vláda naproti tomu vidí problém Malmö ve švédském rasismu a v tom, že občané špatně chápou integraci jako „dvě hierarchicky uspořádané kategorie – ´my, kteří integrujeme, a ´oni, kteří se musí integrovat“.

Belgie ustavila vládní „Centrum pro rovné příležitosti a potírání rasismu“ (CEEOR); to nedávno žalovalo výrobce bezpečnostních vrat ke garážím, jehož maročtí zaměstnanci pracují pouze v továrně a nejsou posíláni instalovat vrata u zákazníků doma. Naproti tomu – podle belgického novináře Paula Beliena, jehož „Bruselský deník“ (www.brusselsjournal.com) je důležitým zdrojem informací o evropských kulturních válkách – CEEOR odmítl stíhat muslima, který vytvořil sérii antisemitských kreslených vtipů, protože by to „rozvířilo situaci“.

Jak se asi dalo očekávat, evropští Židé hrají často úlohu kanárka v důlní šachtě pokusů o islámskou integraci. Přede dvěma lety byl brutálně zavražděn pařížský diskžokej; jeho vrah křičel: „Zabil jsem svého Žida. Půjdu do nebe.“ Téhož večera další muslim zabil židovskou ženu před vyděšenýma očima její dcery. Přesto, jak píše komentátor Mark Steyn, „žádné větší francouzské noviny nepřinesly zprávu“ o těchto vraždách. Letos v únoru francouzská média referovala o úděsné vraždě třiadvacetiletého židovského mladíka, Ilana Halimi, který byl tři týdny mučen islamistickým gangem; rodina slyšela jeho bolestný křik během telefonátů požadujících výkupné, zatímco, jak píše Steyn, „mučitelé četli verše z koránu“. Steyn cituje policejního vyšetřovatele, který nad džihádistickým aspektem tohoto hororu pokrčil rameny s tím, že věc je jasná: „Židé rovná se peníze.“

Tento vztah vzpoury a appeasementu si získal globální pozornost na začátku tohoto roku, když vypukl džihád kvůli dánským kresleným vtipům, jež zobrazovaly Mohameda. Vtipy samy, když byly publikovány v Jyllands Posten, vzbudily v Dánsku i jinde jen málo pozornosti. Ale sotva začali dánští imámové agitovat na Středním východě (přičemž ke skutečně otištěným vtipům přidali tři další, mnohem urážlivější), vypukl ziuřivý mezinárodní poprask, při němž vzbouření muslimové zabili tucty lidí v Evropě, Africe i Asii. Jak napsal Henrik Bering ve Weekly Standard, „stali se Dánové znenadání těmi nejvíce nenáviděnými lidmi na zemi, na jejich vyslanectví se útočilo, jejich vlajka se pálila a jejich svědomí bylo vychováváno přednáškami o náboženské toleranci z Íránu, Saúdské Arábie a dalších majáků osvícenství“.
Reakcí Evropy byl především mohutný appeasement. Tak italský „reformní ministr“ Robert Calderoli musel rezignovat, protože nosil tričko s jedním z urážlivých vtipů; tento „bezmyšlenkovitý čin“, jak ho nazval premiér Silvio Berlusconi, způsobil pozdvižení před italským konzulátem v Benghází, při němž bylo zabito jedenáct lidí. Noviny, které vtipy otiskly, se dostaly pod intenzivní politický tlak; někteří novináři byli obviněni, některé webové stránky se musely zavřít. Celoevropský řetězec supermarketů Carrefour se sklonil před islámským požadavkem bojkotu dánského zboží a umístil ve svých obchodech arabské a anglické nápisy vyjadřující „solidaritu s islámskou komunitou“: „Carrefour neprodává dánské výrobky“. Norská vláda přiměla redaktora jedné křesťanské publikace, aby se veřejně omluvil za otištění dánských vtipů; nešťastný redaktor uspořádal tiskovou konferenci, na níž byl obklopen ministry norské vlády a imámy. Ministr zahraničí EU Javier Solana se plazil z jedné arabské země do druhé s ujištěním, že Evropané sdílejí „hněv“ muslimů „uražených“ dánskými vtipy. Aby toho nebylo málo, ministr spravedlnosti EU Franco Frattini oznámil, že EU vytvoří „pravidla chování pro média“, aby podpořila „opatrnost“ – přičemž „opatrnost“ je synonymem „kapitulace“, ať už si o umělecké hodnotě nebo kulturní citlivosti nejznámějších světových karikatur myslíme cokoli.
Ať už byli politici třicátých let jakkoli slepí, když se pokusili smířit s totalitní agresí, alespoň si mysleli, že si tak zachovají svůj způsob života. Bruce Bawer (inspirován historičkou Bat Je´or) tvrdí, že ve 21. století vede appeasement před islamisty k „dhimmizaci“*), kterou si Evropa sama přivodila. Ve snaze zpomalit stoupající příliv islamistů se mnozí národní i nadnárodní evropští politikové vzdávají základních aspektů suverenity a původní obyvatelstvo Evropy se kvůli nim ve svých vlastních zemích stává občany druhé a třetí třídy.

–––––––––––-
*) dhimmi – člověk žijící v oblasti obklopené muslimskými dobyvateli, jemuž byl propůjčen ochranný status a bylo mu povoleno podržet si jeho původní víru (pozn. red.).
–––––––––––-

Bawer obviňuje Evropu, že její appeasementová mentalita i se svými důsledky v podobě politické korektnosti upadla do amoku, a nepochybně na tom něco je. Je totiž intelektuální ironií, že evropský multikulturalismus, založený na postmoderních teoriích o údajné nesoudržnosti poznání (a tedy relativnosti všech nároků na pravdu), se sám stal naprosto nekoherentním, ne-li rozporným.

Vezměme si například kauzu Iqbala Sacranie, generálního tajemníka Muslimské rady Británie, jehož premiér tony Blair jmenoval poradcem pro muslimské záležitosti a zařídil, že byl jmenován rytířem. Důsledkem byla řada epizod připomínajících Carrollovu říši za zrcadlem: sir Iqbal napochodoval do BBC, aby vyhlásil, že „homosexualita poškozuje samotný základ společnosti“. Britská homosexuální lobby protestovala, načež byl sir Iqbal vyšetřován „jednotkou pro místní bezpečnost“ Scotland Yardu, jejíž mandát zahrnuje „zločinnou nenávist a homofobii“. Pak zase muslimská lobby požadovala, aby Blair zrušil „Památný den holokaustu“, ustavený o několik let dříve: sir Iqbal se za tento požadavek postavil a informoval Daily Telegraph, že se „muslimové cítí uraženi a vyloučeni ze společnosti, protože jejich životy nejsou považovány za stejně cenné, jako životy těch, kdo zažili holokaust“.

Ale obviňovat z evropské paralýzy jen „multikulturní politickou korektnost“ by znamenalo zůstat na povrchu věcí. Kulturní válka A – tedy pokus vnutit Evropě multikulturalismus a libertinismus životního stylu omezením svobody slova, označením náboženského a morálního přesvědčení za bigotnost a využitím státní moci pro vynucení „inkluzivity“ a „sensitivity“ – je totiž válkou o samotný význam pojmu tolerance. To, co Bruce Bawer právem charakterizuje jako politickou korektnost, jež se vymkla z kontroly, má své kořeny hlouběji: tam, kde se popře, že lidé, jakkoli neadekvátně a neúplně, mohou pochopit pravdu věcí – což je víra, která vyrostla z propojení Atén, Jeruzaléma a Říma a téměř dvě tisíciletí nesla evropskou civilizaci.

Postmoderní evropská elitní kultura tuto víru odmítá. A protože si dovede představit jen „tvoji pravdu“ a „moji pravdu“ a odmítá jakoukoli představu pravdy objektivní, dokáže chápat toleranci jen jako lhostejnost k rozdílům – lhostejnost, kterou v případě nezbytí může vynutit stát. Představa tolerance jako čehosi, co propojí rozdíly poutem civilizovanosti, tak jak to kdysi formuloval Richard John Neuhaus, je sama považována za netolerantní. Ti, kdo obhajují pravou toleranci kultivované veřejné debaty o soupeřících nárocích na pravdu (včetně náboženských a mravních přesvědčení), riskují, že budou (a leckde už jsou) evropským veřejném fórem označeni za „bigoty“.

Ale problém jde ještě hlouběji. Jakkoli hlučně totiž evropští postmodernisté hlásají své přesvědčení o relativnosti každé pravdy, v praxi se toto přesvědčení obrací v něco zcela jiného – totiž v zavržení tradičních pravd Západu a v úsilí o jejich podřízení pravdám nezápadním nebo antizápadním. V relativistickém pojetí to nakonec dopadne tak, že ne všechna náboženská a mravní přesvědčení jsou bigotní a musejí být potlačena: jenom ta židovsko-křesťanská. Krátce řečeno je evropský morální relativismus jen zástěrkou, maskou západní sebe-nenávisti.

Navíc jde evropská, duši ochromující skepse ruku v ruce s tím, co Allan Bloom kdysi nazval „šaramantním nihilismem“ – nihilismem, který ve své lhostejnosti ke všemu, co přesahuje vlastní panovačné já, přispívá k neochotě evropského kontinentu vytvářet budoucnost vytvářením příštích generací. Bruce Bawer opustil Ameriku a odjel do Evropy kvůli tomu, co pokládal za zhoubný vliv náboženské pravice na americkou politiku, a kvůli větší „otevřenosti“ Evropy vůči stejnopohlavním manželstvím. Nechápe, jak se zdá, že právě to, co činí Evropu atraktivní pro lidi jako on, její domnělá mravní otevřenost, ji činí tak zranitelnou pro radikální islám.5)

Bawer by si přál, aby si Evropa udržela svou sílu a hájila své svobodné společnosti tak, že odmítne multikulturní politickou korektnost a přitom si zachová právě ono politické vyjádření skepticismu a relativismu: svobodu konkretizovanou v zákoně jako radikální osobní autonomii. Jenže právě tato radikální osobní autonomie dovedla Evropu k prudkému demografickému poklesu: právě pro tuto radikální osobní autonomii začala Evropa podceňovat své vlastní civilizační výdobytky, začala vidět ve své historii jen represi a netoleranci; a právě tato radikální osobní autonomie podporuje politickou korektnost a její zničující dopady na evropskou schopnost hájit se proti vnitřní islámské agresi.

Poněkud jiná a pronikavější analýza evropských kulturních válek vznikla z pozoruhodného dialogu, který se odehrál v roce 2004. Partnery v tomto rozhovoru byla dost nepravděpodobná dvojice: Marcello Pera, agnostický italský akademik, který se stal politikem (předsedou italského senátu), a kardinál Josef Ratzinger, tehdejší prefekt kongregace pro nauku víry, nejdůležitější teologické instituce katolické církve.

Pera měl na Papežské lateránské universitě v Římě přednášku s názvem „Relativismus, křesťanství a Západ“; Ratzinger měl, na Perovo pozvání, v italském senátu přednášku s názvem „Duchovní kořeny Evropy“. Oba muži se dohodli na následné korespondenci, která bude rozebírat nápadnou konvergenci analýzy jejich dvou přednášek. Jak přednášky, tak korespondence vyšly počátkem roku 2005 jako malá knížka a vzbudily značný rozruch, který zintenzivněl v dubnu, kdy se Josef Ratzinger stal papežem Benediktem XVI. Knížka nyní vyšla ve Spojených státech s názvem Without roots: The West, relativism, Christianity, Islam.6)

Dlouho předtím, než se stal papežem, Josef Ratzinger, široce respektovaný intelektuál, který nastoupil po zesnulém Andreji Sacharovovi do křesla v prestižní francouzské Académie des Sciences Morales et Politiques, varoval spoluevropany, že jejich koketování na postmodernistickém písečku způsobí vážné problémy jejich společnostem i politickým režimům. Jak zde zdůrazňuje, jde o problémy intelektuální, duchovní i morální. Původní jistoty evropského člověka o Bohu, o sobě a o vesmíru se rozpadají, a to vede „k úpadku mravního vědomí zakotveného v absolutních hodnotách“ a ke „skutečnému nebezpečí sebe-destrukce evropského vědomí“. Proč vlastně, ptá se Ratzinger, „ztratila Evropa schopnost sebelásky“? Proč dokáže vidět ve svých vlastních dějinách jen „to, co je opovrženíhodné a destruktivní, a nevidí to, co je velké a čisté“?

Evropští sekularisté slyšeli takovéto kritiky už dříve a odmítali je jako řeči věřících křesťanů. O to vítanějším překvapením je v knize Without Roots odpověď Marcella Pery: Je to vlastně paralelní kritika z pera nevěrce, za něhož se prohlašuje, a filosofa přírodních věd. „Evropané jsou infikováni epidemií relativismu,“ píše Pera, a domnívají se, že „přijmout a bránit svou kulturu by bylo aktem hegemonie a netolerance, [prozrazující] protidemokratické, antiliberální, neuctivé přístupy“. Jenže právě tento jed je dovedl do „vězení“ politické korektnosti, do „klece“, v níž „se Evropa sama zamkla… ze strachu, že řekne věci, které sice nejsou vůbec nekorektní, ale jsou to obyčejné pravdy, a aby se vyhnula vlastní odpovědnosti“.

Pera je také zcela jednoznačný, pokud jde o neochotu Evropy hájit se proti radikálnímu islámu. Cožpak Evropané nechápou, táže se,

že je v sázce samotná jejich existence, že se útočí na jejich civilizaci, že je napadena jejich kultura? Cožpak nechápou, že to, co mají bránit, je jejich vlastní identita? Že to mají bránit prostřednictvím kultury, vzdělání, diplomatických jednání, politických vztahů, hospodářské výměny, dialogu, kázání, ale také – je-li nutno – silou?

Ratzinger ve svém eseji v knížce Without roots přijímá myšlenku Toynbeeho a tvrdí, že obnovit evropskou civilizační morálku dokážou jen „tvořivé menšiny“, které se postaví sekularismu ideologie EU prostřednictvím nové vazby na evropské židovsko-křesťanské a morální dědictví. Pera tvrdí, že „toto dílo obnovy… musejí uskutečnit křesťané a sekularisté společně“. V rámci tohoto díla je třeba rozvinout „občanské náboženství, jež vlije své hodnoty do dlouhého řetězce, jdoucího od jednotlivce k rodině, ke skupinám, sdružením, obcím a občanské společnosti, aniž by procházelo politickými stranami, vládními programy a silou států, a aniž by tedy ovlivnilo rozdělení časné sféry na církev a stát“ (kurziva původní).

Perův návrh „občanského náboženství“ je poměrně vágní, ale v únoru nabyl poněkud zřetelnějších kontur, když autor založil hnutí nazvané „Za Západ, nositele civilizace“. Manifest hnutí začíná jasným popisem dvou evropských kulturních válek a pokračuje potvrzením západní civilizace jako „zdroje universálních a nezcizitelných principů“; své signatáře (k nimž patří postavy italského intelektuálního a politického pravého středu) zavazuje k naplňování širokého programu obnovy: „zbavit terorismus veškerého omlouvání a podpory“, integrovat přistěhovalce „ve jménu společných hodnot“, podporovat „právo na život od početí do přirozené smrti“, odstranit zbytečnou byrokracii, „potvrdit hodnotu rodiny jako přirozeného partnerství založeného na manželství“, šířit „svobodu a demokracii jako universální hodnoty“, udržet instituční oddělení církve a státu, „aniž bychom podlehli sekulárnímu pokušení přesunout náboženskou dimenzi pouze do individuální sféry“, a prosazovat zdravý pluralismus ve vzdělávání. Manifest uzavírá volání k obraně a varování: „Lidé, kteří zapomínají na své kořeny, nemohou být ani svobodni, ani respektováni“.

Patrně se teprve ukáže, zda iniciativy podobné Perovým nebo analýzy podobné té, jež se podařila intelektuálnímu tandemu Pera – Ratzinger, budou mít vliv na kulturní atmosféru v Evropě. Někteří patrně budou tvrdit, že už je příliš pozdě, že demografický bod obratu už jsme dosáhli a že, jak to říká Mark Steyn, „následnická populace (tj. islámská) už tu je a jedinou otázkou je, jak krvavé bude předání území“. Ale nemají-li tyto dvě evropské kulturní války vyústit do vytvoření „Eurábie“ (jak ji nazývá historička Bat Je´or), pak se do čela změn dostane něco podobného Perově iniciativě.

Alternativní postoj k budoucnosti Evropy se zřetelně projevil loni v srpnu po smrti Robina Cooka, bývalého britského ministra zahraničí (a kritika irácké války). Pohřební obřady se konaly v historické „High Kirk“ v Edinburgu u svatého Jiljí; vedl je biskup Richard Holloway, někdejší anglikánský primas Skotska, který před několika lety napsal knihu, jež se pokoušela smířit čtenáře s tím, co nazval „masivní lhostejnost vesmíru“. Holloway později popsal pohřeb těmito slovy: „A tak jsem já, agnostický anglikán, sloužil bohoslužbu v presbyteriánském kostele za mrtvého ateistického politika. A myslím, že to bylo prostě nádherné“.

Nihilismus zakořeněný ve skepticismu, ústící do špatné víry morálního relativismu a západního sebepohrdání, se utěšuje prázdným humanitářstvím: nejenže to není vůbec nádherné, ale přispívá to k demografické vraždě Evropy, k paralýze Evropy tváří v tvář agresivní ideologii, jež chce vykořenit západní humanismus ve jménu vražedně zpotvořeného chápání Boží vůle. Ti, kdo milují Evropu i to, co znamenala a stále ještě může pro svět znamenat, mohou doufat, že to bude Marcello Pera a jeho spojenci mezi věřícími a ne biskup Holloway a jeho žoviální spolunihilisté, kdo v obou evropských kulturních válkách zvítězí.

George Weigel je pracovníkem Centra pro etiku a veřejnou politiku ve Washingtonu, D.C., a autorem řady knih, naposledy: God´s Choice: Pope Benedict XVI and the Future of the Catholic Church (Harper Collins). Občanský institut vydává jako svůj bulletin č. 184 jeho článek „Europe’s Two Culture Wars“ publikovaný v časopisu Commentary, Vol. 121, No. 5, May 2006, s. 29-36, v překladu Michaely Freiové.

Poznámky:

1) Viz můj článek „The Cathedral and the Cube: Reflections on European Morale“, Commentary, June 2004 (česky: „Katedrála a krychle“, Bulletin OI č. 161, leden 2005), a má pozdější kniha „The Cube and the Cathedral“, jež nedávno vyšla v revidovaném vydání v edici Basic Books.

2) Právní spor, který vznikl, když náhradní matka, oplodněná semenem partnera z homosexuálního páru, našla ještě v době těhotenství lepšího kupce, tradiční pár, a dítě jim prodala.

3) Doubleday, 248 stran.

4) Encounter, 214 stran.

5) V jiné nové knize, „Menace in Europe“ (Crown Forum, 261 stran), Claire Berlinski cituje francouzskou myslitelku Chantal Delsol hovořící o filosofickém původu dnešní evropské mentality appeasementu: „Náš současník si nedovede představit, pro jakou věc by měl obětovat svůj život, protože neví, co jeho život znamená“.

6) Basic Books, 159 stran. K této knize jsem napsal předmluvu.