Dva tisíce let křesťané věří, že člověk má nehmotnou duši a mezi pozemskými tvory je tudíž jedinečný – že mezi lidskými bytostmi a ostatními tvory, slovy papeže Jana Pavla II., existuje „ontologická diskontinuita“. Tato víra se dnes ocitla pod palbou, a to nejen ze strany ateistů. Někteří teologové odmítají představu „nesmrtelné duše“ jako nebiblický kousek řecké metafyziky, naroubovaný do evangelia prvními církevními otci. A někteří jdou dokonce tak daleko, že si říkají „křesťanští materialisté“.
Spolu s touto materialistickou kritikou, jíž mnozí považují za nevyvratitelnou, se objevují jisté symptomy ztráty víry. Celou řadu kroků vpřed v lidském poznání mnoho lidí vidí jako potvrzení fyzikalistického redukcionismu, jenž by mohl vysvětlit člověka výhradně z hlediska hmoty a smazat tak dělící čáru mezi člověkem a zvířetem, dokonce i mezi člověkem a strojem. Již před dlouhou dobou se ukázalo, že „živé“ i „neživé“ věci se skládají z týchž chemických prvků, které na sebe vzájemně působí podle týchž základních zákonů. Cesta po stopách evoluce člověka, sledování genových posloupností a studium inteligence zvířat vypovídají stále silněji ve prospěch spojitosti mezi člověkem a nižšími tvory. Neurologie a studium mozku objevily fyziologické základy mnoha duševních schopností a pocitů, dokonce i těch, jež jsou spojeny s naším morálním životem. Stále vyšší pozornost věnovaná začátku a konci lidského života spolu s nejednoznačností, jež komplikuje definici smrti, vede mnoho lidí k úvahám o tom, kdy přesně duše přichází a kdy odchází – a zda vůbec. Počítačové technologie ukázaly, že ryze fyzický, skutečně neživý systém dokáže provádět mnoho „mentálních“ úkolů jako přijímání a zpracovávání informací, ukládání těchto informací v paměti, jejich opětné vyvolání a použití pro rozhodování. Počítačové programy se vyrovnaly člověku dokonce v té intelektuálně nejnáročnější hře – v šachách.

Část problému spočívá v tom, že mnoho lidí ztratilo představu o tradičním významu slova „duch“. Ducha si dokáží představit jen jako nějakou další formu hmoty a duši jako jakési paralelní tělo, jako něco strašidelného, spiritistického, co jako aura obklopuje fyzické tělo nebo se v okamžicích mezi životem a smrtí vznáší ke stropu nemocničního pokoje a odtud sítnicí přízraku sleduje hemžení zdravotního personálu. Dokonce ani někteří filosofové si duši nedovedou představit jinak než jako jakéhosi človíčka či „homunkula“ v naší hlavě. („Ale nemusel by potom mít takový homunkulus ještě menšího homunkula ve své hlavě?“, ptají se výsměšně.)

Co z nás dělá člověka?

Před pár lety jsem se ptal posluchačstva složeného ze studentů a profesorů katolické koleje, které duševní schopnosti jsou tradičně považovány za specificky lidské. Správná odpověď zní logické myšlení a svobodná vůle; s takovou odpovědí však nikdo nepřišel. Když si správnou odpověď nepamatují už ani křesťané, sotva lze něco vyčítat ateistům. Znal ji Eirénaios z Lyonu, největší teolog druhého století n. l.: „Člověk je rozumný a tudíž podobný Bohu; je obdařen svobodnou vůlí a je pánem svých skutků.“

Mnozí lidé si tohoto již nejsou vědomi a odlišnost člověka hledají v rovině fyzického chování (jako je používání nástrojů) nebo v rovině pocitů. Podle tvůrců filmu Star Trek: Poslední generace odlišovalo ontologicky androida „Data“ od lidských bytostí to, že mu chyběly emoce. Jeden z universitních studentů, k nimž jsem promlouval, si stěžoval, že odpověď „racionální myšlení a svobodná vůle“ opomíjí lásku. „Láskou“ měl na mysli pocit. Nikdo mu nikdy neřekl, že láska, na rozdíl od citového rozpoložení, je aktem vůle, kdy člověk upřímně přeje někomu jinému jen to dobré.

Emoce a počitky, které máme společné s nižšími tvory, se netýkají duchovní roviny. Přesto už sama existence těchto pouhých pocitů poskytuje silný argument proti fyzikalistickému redukcionismu. To, o co jde, dokonale formuloval Erwin Schrödinger: „Veškeré vědecké poznání se zakládá na smyslovém vnímání a [přesto] vědecký pohled na přírodní pochody formovaný touto cestou postrádá veškeré smyslové schopnosti, tudíž tyto schopnosti nemůže vysvětlovat.“ Zdá se, že neexistuje způsob, jak pouze na základě fyzikálních zákonů vysvětlit subjektivní zkušenost počitků (na rozdíl od „snímání“ okolního prostředí, které může provádět mechanické zařízení bez vlastního vědomí). Fyzika je konec konců vědou čísel: hodnot vypočtených na základě matematických teorií a čísel naměřených během pokusů. Člověk by mohl znát vlnovou délku zeleného světla, pohyb atomů, který ji produkuje, měřitelné elektrochemické reakce, jež tato vlnová délka vyvolává v sítnici oka, v optickém nervu i zrakové části mozkové kůry – a přesto nemít nejmenší představu, jaké to je vidět zelenou. Podobně může člověk znát termodynamiku, aniž by věděl, jaké to je cítit teplo. Současní filosofové to nazývají problémem „qualia“. Při počitcích a emocích určitě sehrávají kauzální úlohu chemické reakce v mozku. Pocit však nelze rozložit na pohyb částic v prostoru tak, jak to lze udělat u takových vlastností hmoty, jako jsou tlak plynu či elektrická vodivost.

Mnozí filosofové se tomuto problému raději vyhýbají a zabývají se pouze „behaviorálním myšlením“ – vnějšími projevy toho, co mozek může dělat. Někteří lidé zřejmě věří, že když někdo dokáže vysvětlit, jak něco chodí jako člověk, mluví jako člověk a provádí úkoly jako člověk, vysvětlil lidské myšlení. Ale i k tomu mají teoretici ještě daleko, alespoň podle Jerryho Forota, vysoce respektovaného kognitivního vědce a filosofa myšlení, který v knize The Mind Doesn’t Work That Way [Tak mysl nepracuje, 2000] napsal: „Já osobně nemám žádné sklony oslavovat, kolik už jsme toho zjistili o fungování naší mysli… Současný stav kognitivní vědy není ani zdaleka uspokojivý. Někdo snad nakonec problém rozřeší, nebude to však v dohledné budoucnosti a s [teoretickými] nástroji, jež máme v současné době po ruce.“ Forot sarkasticky konstatuje: „Ten bájný stroj, který by uvařil snídani, aniž by podpálil celý dům, zatím nemáme.“

Opakuji však, že otázka lidské duše není prostě otázkou vnitřních pocitů či chování navenek; je to otázka rozumu a svobodné vůle. Svobodná vůle je pro materialisty kamenem úrazu, protože je celkem zřejmé, že ji nelze vysvětlit pomocí fyziky. Fyzika provádí analýzy matematicky a taková analýza může odhalit jen dvě věci. V míře, v jaké je chování systému matematicky předpověditelné, spadá pod některý deterministický „zákon“; v míře, v jaké je matematicky nepředpověditelné, se jeví jako „náhodné“. Svobodná vůle však není ani náhodná, ani svázaná zákonem: je to tertium quid. Svoboda je moc jednat racionálně a tudíž zodpovědně. Člověk, jehož jednání by ovládal buď pevný mechanický zákon, nebo náhodné události v jeho mozku, by neměl vůbec žádnou svobodu. O takovém člověku bychom řekli, že je kompulsivní, nebo bychom ho označili za blázna.

Někteří materialisté lidskou svobodu odmítají jako iluzi. Pokud to však myslí doslova, nedává to smysl. Učitel fyziky mé starší dcery vyzývavě sdělil třídě, že „ve skutečnosti se nikdy ničeho nedotýkáme, máme pouze pocit, jako bychom se dotýkali“. (Šlo mu o to, že částice v našem těle ve skutečnosti nikdy nezaujímají tytéž body v prostoru jako částice ve věci, jíž se dotýkáme.) „Pokud se ale ve skutečnosti nikdy ničeho nedotýkáme,“ zeptala se moje dcera, „jak můžeme vědět, co to je ‚cítit, jako bychom‘ se něčeho dotýkali?“ Stejný problém nastává samozřejmě také se svobodnou vůlí jako iluzí. Pokud svobodná vůle neexistuje ani jako smysluplná kategorie, jak může člověk vědět, jaké to je mít pocit svobodné vůle a vytvářet si tak o ní klamnou představu?

Dnešní běžná odpověď zní, že jelikož je nám naše vlastní chování nejasné a neuvědomujeme si jeho skutečné příčiny v podvědomé ani molekulární rovině, předpokládáme jakousi tajemnou entitu, které říkáme „vůle“. Francis Crick řekl: „Uvědomujete si rozhodnutí, ne však to, co vás nutí rozhodnutí dělat. Vypadá to, jakoby rozhodování bylo na vás, jde však o výsledek pochodů, které si neuvědomujete.“ Zřetelněji to formuloval E. O. Wilson: „Skryté přípravy mentální činnosti nám poskytují iluzi svobodné vůle.“ Pokud by toto vysvětlení bylo správné, pak každý náš tik, záškub, prchavý impuls, náhlé nutkání či náhodnou myšlenku bychom zakoušeli jako uplatnění svobodné vůle, což zcela zjevně není pravda. Svobodnou vůli zakoušíme jako schopnost volit ten či onen způsob. Víme, že tuto schopnost máme; víme to však ne na základě teoretického důkazu, ale proto, že ji zakoušíme, stejně jako na základě používání zraku víme, že máme zrakovou schopnost. Ostrá odpověď dr. Johnsona na Boswellovy argumenty proti svobodné vůli neztrácí na síle: „I kdyby mi někdo mohl předložit argumenty, že nevidím, a já mu je nedokázal vyvrátit, měl bych věřit, že opravdu nevidím?“

Základ vědění

Kdyby materialisté měli pravdu a svoboda neexistovala, morální vztahy by ztratily veškerý smysl. Člověk by mohl i nadále trestat a odměňovat, aby ovlivnil chování, ne však proto, že někdo si něco zaslouží. Stroje, zvířata a duševně nemocné nechválíme nebo neodsuzujeme z hlediska morálky právě proto, že nejednají svobodně. Nejde však jen o morální svobodu. Důsledný materialista musí popírat také intelektuální svobodu a podkopávat tudíž samotný rozum. Velký matematik a fyzik dvacátého století Hermann Weyl řekl: „V teoretických aktech potvrzování a vyvracení musí existovat svoboda. Když usuzuji, že dvě a dvě jsou čtyři, není mi tento úsudek vnucován prostřednictvím nějaké slepé přírodní kauzality (takový pohled by vylučoval uvažování jako činnost, díky níž může být člověk považován za zodpovědného), ale do hry vstupuje cosi ryze duchovního.“ Weyl zaznamenal, že pokud není mysl svobodná, nemůže být „otevřená“ pravdě: otevřenost pravdě považoval za inherentně duševní schopnost.

Ke stejné věci obracelo pozornost mnoho myslitelů. Proslulý biolog J. B. S. Haldane napsal v roce 1932: „Zdá se mi, že pokud má materialismus pravdu, nemůžeme vědět, že to je pravda. Pokud jsou mé názory výsledkem chemických procesů probíhajících v mozku, rozhoduje o nich chemie, nikoli zákony logiky.“ V pozdější době obracel Stephen Hawking ze všech stran problém, že pokud fyzika vyvinula „teorii všeho“, pak by tato teorie musela vysvětlit, proč jí někteří lidé věří a jiní nikoli; a přesvědčení lidí na obou stranách by pak bylo nevyhnutelně důsledkem chemických procesů probíhajících v jejich mozcích, ne přesvědčivosti či nepřesvědčivosti jejich uvažování.

V roce 1954 Haldane svůj názor změnil: vynález počítače považoval za důkaz, že něco ryze fyzického se může držet „zákonů logiky“. Rozum nicméně znamená víc než pouhé držení se pravidel; vyžaduje pochopení. Kůň se řídí zákony fyziky, ale nerozumí jim. Počítač může dodržovat zákony logiky, ale protože ničemu nerozumí, drží se i nelogičnosti, pokud je k tomu naprogramován. Pokud při výpočtu provádí matematicky správné kroky, je to jen proto, že předtím nějaká lidská bytost pochopila, co matematická správnost požaduje, a sestavila podle toho počítačový program. Jinými slovy, počítače nejsou důkazem, že stroje mohou dát vzniknout inteligenci, ale jen toho, že inteligence může dát vzniknout strojům.

Není to jen pravda, ale také význam, co leží mimo schopnosti stroje. Stroj reaguje na fyzické impulsy, ale intelekt se chápe idejí. Intelekt dokáže pochopit abstraktní pojmy jako spravedlnost a krása, svoboda a nutnost, které nelze jednoduše zredukovat na prostorové uspořádání hmoty. Zamysleme se kupříkladu nad tím, co je zahrnuto v pochopení abstraktních pojmů matematiky (což je jeden z nejvhodnějších příkladů, protože pro materialisty jsou těmi nejzákladnějšími pravdami pravdy matematické fyziky.) Co je číslo? Je to něco, s čím se můžeme setkat v materiálním světě? Možná to platí pro „zjišťování počtu“ jako je čtyři: můžeme ukázat na čtyři nohy krávy nebo čtyři strany stolu. Ale co ve fyzickém světě odpovídá číslu π? (Člověk by mohl být v pokušení říci „poměr obvodu dokonale kruhového předmětu k jeho průměru“; v reálném světě však dokonale kruhový předmět neexistuje). Nebo co třeba se sedmnáctou odmocninou z 53? Či s transcendentním iracionálním číslem, jehož decimální rozvinutí je 0,01001100011100001111…? Většina „matematických objektů“ v reálném světě neexistuje ani jako věc, ani jako aspekt věci.

Většina myšlenkových škol matematické filosofie by souhlasila s tím, že čísla a další matematické pojmy jsou tím či oním způsobem mentální reality: existují v mysli. To však staví materialistu před problém, protože mysl pro něj není nic jiného než pochod, probíhající v nervovém systému zvířat. Čísla a jejich pozoruhodné vlastnosti, teorémy euklidovské geometrie a vlastně vše v matematice by v podstatě nebylo nic jiného než nervové podněty. Totéž by platilo pro teoretickou fyziku: Maxwellovy rovnice elektromagnetismu, obecná teorie relativity, Schrödingerova rovnice, Feynmanův „path-integrál“ – co by to bylo jiného než palba neuronů? Někdo by mohl říci, že význam nemá palba jako taková, ale způsob, jakým probíhá – stejně jako důležitá není tiskařská barva na stránce učebnice nebo křídový prášek na tabuli, ale vzorce, které vytvářejí; teprve ty „znamenají“ něco matematického. Takové odvolávce od hmotného vzorce k významu však důsledný materialista není otevřený. Co se ostatně děje, když „mysl pochopí význam“ vzorce? Podle materialisty prostě to, že v něčím mozku dochází k palbě neuronů podle určitého vzorce. Podle něj pak, když je vše řečeno a uděláno, z myšlení zbývá jen chemická reakce. To je důvod, proč jeden kognitivní badatel řekl, že čísla jsou „neurologické výtvory“, a časopis Newsweek v jistém článku oznámil, že „myšlenky jsou … elektrické signály“. No dobrá, bolest zubů jsou také elektrické signály v mozku a neurologické výtvory. Čím se potom teorie relativity liší od bolesti zubů?

Věda směřuje mimo své meze

Moderní člověk se naučil věřit více matematice a fyzice než filosofickým argumentům. Ponechme tedy filosofii stranou a položme si otázku, jestli matematika a fyzika samy o sobě nějakým způsobem podporují představu duše. Nemohou to samozřejmě udělat přímo, protože „duchem“ se míní něco, co není fyzické a co nepodléhá matematickým zákonům. Mohou to však dělat nepřímou nebo negativní cestou, a to tím, že narážejí na vlastní meze. Ve dvacátém století došlo ke dvěma velkým objevům, jež podle několika málo předních fyziků a matematiků naznačují, že lidskou mysl nelze vysvětlit pouze v pojmech mechaniky.

První z těchto objevů je epochální teorém rakouského logika Kurta Gödela z roku 1931. Jednou z implikací Gödelova teorému je, že matematiku nelze zredukovat na mechanickou aplikaci pravidel, tedy na pouhé rutinní manipulace takového typu, jaké může provádět počítač. A protože matematika je něco, co provozují lidé, zřejmě z toho vyplývá, že tu máme přinejmenším jednu lidskou činnost, která není strojová. Gödel byl přesvědčen, že lidská mysl je víc než stroj – o materialismu se vyjádřil jako o „předsudku naší doby“; zdá se však, že se nepokusil prokázat to na základě vlastního teorému, alespoň ne na papíře.

Oxfordský filosof John R. Lucas v roce 1961 napsal: „Podle mne Gödelův teorém prokázal, že mechanistická filosofie nemá pravdu, totiž že mysl nelze vysvětlovat jako stroj. Jeví se to tak mnoha dalším lidem: téměř všichni logikové-matematici, jimž jsem tento problém předložil, přiznávají podobné myšlenky, zdráhají se však definitivně vyjádřit, dokud jim nebude předložen celý argument se všemi námitkami patřičným způsobem vyvrácenými. A o to se pokouším.“

Gödelův teorém i Lucasova argumentace jsou sice dosti subtilní, jejich podstatu lze však vyjádřit snadno. Gödelův teorém chce říci, že počítačový program, o němž víme, že důsledně provádí výpočty, může přelstít (přesný způsob nebudu popisovat) někdo, kdo ví, jak byl sestaven. Takže kdyby člověk sám byl důsledným počítačovým programem, mohl by přelstít sám sebe, což by byl protimluv. Lucasův argument lze vyložit také jiným způsobem. Gödelův teorém ukázal, že žádný počítačový program, který pracuje důsledně podle pravidel, nemůže říci, že to opravdu dělá. Lidské bytosti však často svou důslednost rozpoznat dokáží, a proto musejí být něco víc než jen pouhé počítače.

Gödelovský argument v Lucasově podání byl napadán ze všech stran, znovu se ho však chopil a hlouběji propracoval význačný matematik Roger Penrose v knihách The Emperor’s New Mind [Nové myšlení císaře, 1989] a Shadows of the Mind [Stíny mysli, 1994]. Smýšlení mnoha skeptiků Penrose nezměnil, ale ani jim se nepodařilo prokázat, že se mýlí. Celá věc zůstává mimořádně problematická. Ale ať už lze nekompromisní gödelovský argument proti „mechanismu“ sestavit či nikoli, Gödelův teorém upozorňuje na velký rozdíl mezi tím, jak „myslí“ stroje, a jak myslí matematici. Počítače se opírají výhradně o matematická pravidla a manipulace se symboly, zatímco lidské bytosti chápou význam symbolů a přicházejí s novými pohledy. Působivou ilustrací tohoto kontrastu jsou šachové zápasy mezi člověkem a strojem. Šachové programy jako ten, který málem porazil Kasparova, zvažují před tahem mnoho bilionů pozic, zatímco i ten nejlepší hráč jich zvažuje nanejvýš pár tisíc a obvykle daleko méně. A přesto tuto výhodu miliarda ku jedné ve schopnosti kalkulovat zbavuje účinnosti velmistrova schopnost logicky uvažovat.

Druhý důležitý objev dvacátého století, jenž nám může něco povědět o lidské mysli, je kvantová mechanika. Nad dosahem kvantové mechaniky se hluboce zamýšleli dva velcí fyzikové, sir Rudolf Peierls a laureát Nobelovy ceny Eugene Wigner. Ve svém proslulém eseji Wigner napsal, že materialismus se „logicky neshoduje se současnou kvantovou mechanikou“. A podle Peierlse „premisa, že pomocí fyzikálních pojmů lze popsat veškeré fungování lidské bytosti … včetně jejích vědomostí a jejího vědomí, je neobhájitelná. Stále něco chybí.“

Podrobné úvahy, jež vedly Wagnera, Peierlse a další k tomuto závěru, jsou mimořádně složité a nelze jim porozumět bez důkladného pochopení kvantové mechaniky. Zhruba řečeno, jde tu o úlohu pravděpodobnosti v kvantové fyzice. Výpočty v kvantové teorii přinášejí obecně pouze pravděpodobnost, zatímco lidské bytosti mohou vzájemně reagovat s okolním světem a činit definitivní závěry. Pokud si tedy člověk představuje, že všechno na světě včetně lidského myšlení je ryze fyzikální záležitost a lze to postačujícím způsobem popsat rovnicemi kvantové teorie, dochází k rozporu. Tyto rovnice totiž vše ponechávají v pustině pravděpodobnosti, nikdy by nedokázaly říci, že lidský mozek nebo mysl dospěly k určitému rozhodnutí – k čemuž ovšem zcela zjevně často dochází. Jak vyřešit tento očividný rozpor? V tradiční interpretaci kvantové mechaniky předložené Johnem von Neumannem, jež platila po čtyři desetiletí, byl člověk prakticky nucen říci, že fyzika nepodává postačující popis lidského myšlení.

Tento názor hájili Wigner a Peierls. Mnohé fyziky však znepokojoval důraz, který tradičně chápaná kvantová mechanika připisovala lidskému „pozorovateli“ a jeho myšlení. Fyzik Euan Squires řekl: „Je asi poctivé říci, že většina příslušníků společenství fyziků [tyto] myšlenky odmítne… [Ale] jejich pohnutky se budou zakládat spíše na předsudcích než na solidních argumentech a počet odmítačů by byl mnohem menší, kdybychom brali v úvahu jen ty, kdo se skutečně důkladně zamýšleli nad problémy kvantové teorie.“ Z nespokojenosti se staršími názory se zrodily alternativy jako „interpretace kvantové mechaniky s mnoha světy“ a bohmovská kvantová mechanika. Ty však nejsou o nic méně sporné, věc zůstává spíše nevyřešená a s velkou pravděpodobností ještě dlouho zůstane. Ale i kdyby se řešení našlo, faktem zůstane, že – podle několika předních fyziků – kvantová mechanika si s materialistickým vysvětlením lidského myšlení vzájemně odporují.

Kvantová mechanika vzala materialismu půdu pod nohama ještě v jednom ohledu. Od dob Newtonových mnozí fyzici a filosofové tvrdili, že fyzikální svět je „kauzálně uzavřený“ systém, čímž měli na mysli systém, jehož zákony neponechávají žádný prostor pro jeho ovlivňování čímkoli nehmotným, například duší. Příchod kvantové mechaniky s jejími pouze pravděpodobnými předpověďmi naštěstí „fyzikálnímu determinismu“ uštědřil ránu, z níž se stále ještě vzpamatovává. V téže přednášce, z níž jsem citoval již dříve, Hermann Weyl řekl: „Možná bychom mohli říci, že existuje svět kauzálně uzavřený a určený přesnými zákony, ale … nové pohledy, jež umožňuje dnešní [kvantová] fyzika … otevírají několik cest, jak uvést v soulad osobní svobodu s … [fyzikálními zákony]. Bylo by nicméně předčasné nabízet definitivní a úplné řešení problému… Než dokážeme nakreslit pravdivý a detailní obraz vzájemně propleteného tkaniva Hmoty, Života a Duše, musíme si počkat na další vývoj vědy – možná několik set, možná několik tisíc let. Ale starým klasickým determinismem Hobbese a Laplace už se trápit nemusíme.“

Vidíme tedy, že ti, kdo sebejistě prohlašují, že vědecké objevy odkázaly duši do říše mýtů, nabízejí pouze omezené chápání důkazů. Ve skutečnosti už sama možnost vědeckých objevů ukazuje na otevřenost člověka pravdě a na jeho schopnost pochopit význam. Člověk nicméně opravdu nepotřebuje nějakého vědce, aby mu potvrdil, že má nehmotnou duši. Projevy jejích schopností vidíme denně v našich životech rozumných a svobodných bytostí. Jsou samozřejmě tací, kdo s tím nesouhlasí. A mají dostatek svobody nesouhlasit. Sama jejich svoboda nesouhlasit je ovšem důkazem, že nemají pravdu.

Stephen M. Barr je profesorem teoretické fyziky částic na University of Delaware a autorem knihy „Dnešní fyzika a starověká víra“.

Z anglického originálu „The Souls and Its Enemies. Countering the materialists, Christian and not“ publikovaného v časopisu National Review, Vol. LIX, No. 22, December 3, 2007, s. 40-43,
přeložil Eduard Geissler.