Letos se poněkud namnožila výročí – sto let od začátku první světové války, 75 od rozbití Česko-Slovenska a vzniku protektorátu i od vypuknutí druhé světové války v Evropě, 70 od vylodění v Normandii, Varšavského povstání nebo Slovenského národního povstání, 40 od vyvrcholení aféry Watergate a rezignace tehdejšího amerického prezidenta Richarda Nixona (jediného v dějinách USA) a 25 let od listopadu 1989 a pádu komunismu ve střední a východní Evropě.

Aktuálně je to výročí začátku druhé světové války v Evropě 1. září 1939. V tomto případě je třeba si neustále připomínat, že ji rozpoutali tehdejší spojenci – nacistické Německo a komunistický Sovětský svaz. Hitler a Stalin paktem Molotov-Ribbentrop z 23. srpna 1939 uzavřeli nejen spojenectví, ale i si rozdělili Evropu a rozpoutali válku. Vše na západ od linie Molotov-Ribbentrop mělo připadnout Hitlerovi, na východ od ní Stalinovi.

Západní levici tento pakt šokoval nejen tehdy, ale i dnes, byl však racionální a z hlediska komunismu logický. Kdo jej nechápal, nebyl dobrým komunistou, kdo chápal, jím byl. V čem spočívalo spojenectví zdánlivých ideologických protivníků – nacistů a komunistů?

Tři možné aliance

V letech 1938 až 1939 existovaly v Evropě tři politické bloky – západní buržoazní demokracie, jako byla Francie či Velká Británie, nacistické Německo a komunistický Sovětský svaz. Dvě armády pod rudými vlajkami – na jedné svastika, na druhé srp a kladivo – se 1. září 1939 potkaly v katolickém Polsku

Buržoazní demokracie byly z hlediska mezinárodního řádu konzervativní, chtěly zachovat status quo a válku si nepřály, což ukázaly v Mnichově v září 1938 – kvůli Československu do ní nevstoupily. Nacismus i komunismus byly z tohoto hlediska revoluční, revizionistické – chtěly, i za cenu války, změnit status quo ve svůj prospěch.

Existovaly tři možné aliance:

buržoazní demokracie a nacistické Německo proti Sovětskému svazu;
buržoazní demokracie a Sovětský svaz proti třetí říši;
třetí říše a sovětský tábor míru a socialismu proti zkostnatělému, zahnívajícímu buržoaznímu Západu.

První dvě možnosti nebyly uskutečnitelné, protože buržoazní demokracie bojovat nechtěly a status quo jim vyhovoval. Pouze třetí dávala smysl. Ti, kdo chtěli měnit status quo, se dohodli a začali jej měnit. A dvě armády pod rudými vlajkami – na jedné svastika, na druhé srp a kladivo – se 1. září 1939 potkaly v katolickém Polsku.

Úsilí o světovládu

Nacisté i komunisté usilovali o světovládu, a proto byly jejich konečné cíle neslučitelné. Bylo tedy zřejmé, že časem spolu začnou válčit – ale ani v roce 1938, ani o rok později. Hitler nechtěl bojovat na dvou frontách, západní a východní, a proto pro něho bylo spojenectví se Stalinem v roce 1939 výhodné. Stalin si zase myslel, že druhá světová válka v Evropě bude opakováním té první – buržoazní, západní demokracie a třetí říše se vzájemně oslabí a vyčerpají, a až poté nastane příhodná chvíle, aby Rudá armáda celou Evropu až po kanál La Manche „osvobodila“.Dle dobového slovníku se německá a sovětská „dělnická třída“ spojily proti imperialismu a „válečnému štvaní“ buržoazních demokracií a rozporcovaly si Evropu. Kdo chtěl vědět, věděl a chápal. Walter Krivickij, šéf Stalinovy tajné služby pro západní Evropu, po zběhnutí v roce 1937 potvrdil, že Stalin opakovaně usiloval o dohodu a pakt s Hitlerem několik let před srpnem 1939 – jeho kniha In Stalin’s Secret Service: Memoirs of the First Soviet Master Spy to Defect (Ve Stalinově tajné službě. Paměti prvního sovětského špionážního šéfa, který zběhl).

Dle dobového slovníku se německá a sovětská „dělnická třída“ spojily proti imperialismu a „válečnému štvaní“ buržoazních demokracií a rozporcovaly si Evropu. Kdo chtěl vědět, věděl a chápal. Walter Krivickij, šéf Stalinovy tajné služby pro západní Evropu, po zběhnutí v roce 1937 potvrdil, že Stalin opakovaně usiloval o dohodu a pakt s Hitlerem několik let před srpnem 1939 – jeho kniha In Stalin’s Secret Service: Memoirs of the First Soviet Master Spy to Defect (Ve Stalinově tajné službě. Paměti prvního sovětského špionážního šéfa, který zběhl).

V únoru 1941 Krivickij v hotelovém pokoji ve Washingtonu spáchal „sebevraždu“. Dle rčení oddělení „mokrých opatření“ sovětských tajných služeb GPU, následně NKVD pak KGB, „vraždu umí zařídit každý břídil, sebevražda však potřebuje opravdového mistra…“

Stalinův spojenec Hitler

Když byl v Evropském parlamentu promítán dokumentární film lotyšského režiséra a scénáristy Edvinse Šnoreho z roku 2008 The Soviet Story (Sovětský příběh) a všichni europoslanci byli na projekci pozvaní, většina těch ze západní Evropy se okázale nedostavila. Tehdejší lucemburský premiér a současný předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker prohlásil, že nemůže natolik protisovětský film svou účastí podpořit, neboť bez sovětské armády by nacistické Německo nebylo poraženo a jeho vlast osvobozena.

Nejspíše však nevěděl, že když se v květnu 1940 jeho vlastí valily tanky wehrmachtu a obrněné divize Waffen SS, jely na naftu z Baku, kterou svému spojenci Hitlerovi dodával Stalin. Proto Britové a Francouzi na přelomu let 1939 a 1940 zvažovali nálety na ropná zařízení v Baku ze svých základen na Blízkém východě – správně považovali sovětsko-německé spojenectví za společný blok.

Civilizované veřejné mínění pak šokovalo bombardování nebráněných měst a civilních čtvrtí bez vojenského významu letectvem obou spojenců – bombardéry nad Varšavou v září 1939 měly na trupu a křídlech svastiku, bombardéry nad Helsinkami v listopadu a prosinci 1939 rudou hvězdu.

Proměna aliancí

Během druhé světové války se aliance změnily. Francie, která byla v roce 1939 v protiněmeckém spolku, se v roce 1940 vnitřně rozštěpila – vichistický režim přešel na stranu Německa, takzvaná svobodná Francie zůstala na straně Britů. Itálie, která byla na začátku války ve spolku s Německem, přestoupila v roce 1943 k západním Spojencům.

Stalin nevěřil ve svém životě nikomu kromě toho, kdo ho podrazil a téměř zničil jeho režim – Adolfu Hitlerovi

Sovětský svaz, který do války vstoupil jako spojenec Hitlera, byl v roce 1941 přinucen stát se jeho protivníkem. Nikoli proto, že by chtěl, ale proto, že Stalin nevěřil ve svém životě nikomu kromě toho, kdo ho podrazil a téměř zničil jeho režim – Adolfu Hitlerovi. A v prosinci 1941 byly do původně evropské války vtaženy i USA.

Británie a Francie v září 1938 nebojovaly proti Německu kvůli Československu, ale až v září 1939 kvůli Polsku. Cílem západních demokracií v září 1939 byla tedy nezávislost polského státu, které však nebylo dosaženo v květnu 1945. V letech 1944 až 1945 totiž jen jednu okupaci Polska – a celé střední Evropy, jíž je Polsko nejdůležitější a nejvýznamnější zemí – nahradila jiná, Hitlerova spojence z roku 1939, který společně s ním tuto válku v Evropě rozpoutal, Stalinova Sovětského svazu.

Odlišné cíle

Stalinovi a Sovětskému svazu nešlo o osvobození Evropy od nacismu, nýbrž o její dobytí a okupaci ve prospěch komunismu. Stalin nechtěl svobodu, ale vše obsadit. Proto nepomohl Varšavskému povstání v létě 1944 a nechal ho Němci utopit v krvi. Proto Slovenskému národnímu povstání za dva měsíce na podzim 1944 poskytl jen takovou materiální a vojenskou pomoc, kterou Britové a Američané v té době posílali Titovým partyzánům v Jugoslávii každý den.

Stalinovi o osvobození Evropy od nacismu, ale o její dobytí a okupaci ve prospěch komunismu

Skutečné svobody a samostatnosti Polsko – a celá střední Evropa – nabylo až v roce 1989. Cílů západních demokracií ve válce, jež v Evropě začala 1. září 1939, tedy nebylo dosaženo v roce 1945, ale až v roce 1989. Proto lze tento rok považovat za (zatím?) definitivní konec konfliktu, který vypukl před 75 lety.

LN, 31.8.2014