ČT 2 včera uveřejnila pozoruhodný film „Dobrou noc a hodně štěstí“, který stojí za to vidět. Ale rovněž stojí za to říci si pravdu o tom, jak to bylo a je s McCarthym a mccarthismem.

Postavy ve filmu kouří. Tabák. Nezcenzurovali jej. Nechali jim, lidem 50. let 20. století, jejich cigarety. Nechali jim jich hodně. Jak je skutečně kouřili. Ubohý Franklin Delano Roosevelt! Když mu ve Washingtonu před časem postavili pomník, musel o svoji špičku s cigaretou – bez níž se za svého života nikam nepohnul – přijít. Ed Murrow a spol. měli větší štěstí. Politická korektnost jim jejich cigarety nevzala. To bylo v tom filmu dobré. Dokonce výborné.

Pak již nic jiného.

Hrdinný televizní komentátor Ed Murrow kritizuje zlotřilého senátora Josepha McCarthyho, jenž pořádá hony na čarodějnice. Pak je za to všemi lidmi z médií obdivován. A režisér George Clooney si blahopřeje – sám sobě – k odvaze o tom všem natočit film. Padesát let po událostech – to je odvaha! Odvážné (byť mírně) by bylo, kdyby natočil film, jenž by chtěl dokazovat, že McCarthy měl pravdu a jeho kritici byli padouši. Minimálně by to bylo zajímavé. Překvapivé. Kdyby chtěl natočit film ale vskutku odvážný, natočil by něco o událostech nikoli z před půlstoletí, nýbrž o těch dnešních. Např. o postavení žen v islámu. Že ten film už někdo natočil? Nějaký Theo van Gogh? Aha. Ale odvážné by to přece jen bylo, no ne? Theo van Gogh by nám to zajisté potvrdil, kdyby to byl, pravda, přežil. V čem tedy byla Clooneyho odvaha; co mu po natáčení hrozilo? Že by Oscar?

Přiznám se bez mučení, že jsem kdysi napsal tento profil senátora McCarthyho:

„Nemáte v sobě ani špetku slušnosti, pane?“ – s rozechvěným hlasem a zdrceným výrazem v obličeji zvolal advokát Joseph Welch poté, co senátor McCarthy sdělil, že jeden z Welchových koncipientů byl kdysi členem Svazu mladých komunistů. Welch zastupoval armádu Spojených států ve veřejném, televizí přenášeném slyšení před McCarthyho podvýborem Senátu, v němž McCarthy vyšetřoval velení armády kvůli ochraně komunistů ve jejích řadách. Bylo to v dubnu 1954; Welch své zdrcení hrál s profesionalitou právníka – a povedlo se: reputace McCarthyho byla definitivně zničena a Senát v prosinci 1954 schválil rezoluci odsuzujícího senátora za chování neslučitelné s tradicí Senátu USA. „Vláda teroru“ skončila.

Zřejmě to musel být teror hrozný. Tak hrozný, že britský filosof Bertrand Russell řekl: „každý, kdo byl v tu dobu chycen, jak čte Thomase Jeffersona, šel do vězení.“ Americký publicista Robert Hutchins napsal: „pro Američany bylo rizikem dávat peníze Harvardské univerzitě.“ Deník britské Labour Party „Daily Herold“ uvedl, že „McCarthy pronásledoval lidi, jejichž jediným zločinem byla láska ke svobodě myšlení.“ A když v květnu 1957 McCarthy zemřel, noviny britské Liberální strany „News Chronicle“ napsaly: „Amerika se stala čistší jeho pádem, a čistší jeho smrtí.“

Jednu věc lze o McCarthym říci: vzbuzoval strašnou nenávist. Tak strašnou, že dodnes je slovo „mccarthismus“ synonymem honů na čarodějnice a pálení knih. Je ekvivalentem slova „fašismus“. Přitom výraz „leninismus“ tak negativní konotace ani zdaleka nevzbuzuje – přesto, že kvůli aktivitám senátora McCarthyho nejenže jediný člověk nebyl popraven, nýbrž ani jeden nebyl zavřen do vězení; zatímco Lenin a jeho režim desetitisíce lidí popravili, statisíce uvěznili a miliony nechali umřít bídnou smrtí zimou a hladem! Ano, v důsledku mccarthismu několik lidí přišlo kvůli svým názorům o zaměstnání – ale včetně stoupenců McCarthyho po jeho pádu v roku 1954!

Kdo tedy byl Joseph R. McCarthy (14.11.1908 – 2.5.1957)? Démon, anebo oběť hysterické pomlouvační kampaně? V roce 1946 byl zvolen republikánským senátorem Spojených státu za stát Wisconsin. V únoru 1950 na mítinku ve městě Wheeling, stát Západní Virgínie, oznámil, že má v ruce seznam komunistů, jež pracují na Ministerstvu zahraničí, přičemž Trumanova vláda je tam trpí a ignoruje bezpečnostní riziko, jež představují. Vzápětí se McCarthy stal předsedou senátního podvýboru, jenž měl komunisty ve státní zprávě vyšetřovat. A zde došlo ke sporu mezi levicí a pravicí, kolem něhož dodnes panuje zmatek. Abychom ho vyjasnili, musíme si uvědomit, že spor o mccarthismus se nejednal otázky jedné, nýbrž otázek dvou.

Tou první byla otázka, zda měl senátor McCarthy dostatečné důkazy pro svá obvinění mnohých lidí, že jsou komunisty a přímo agenty Sovětů. Odpovědí je, že tyto důkazy neměl. Tedy ti, kdo pod kritikou mccarthismu rozuměli kritiku obviňování bez důkazů, měli pravdu. Je však nutno podotknout, že nyní, po otevření sovětských archivů, se potvrdilo, že naprostá většina lidí, které McCarthy obvinil z komunismu a špionáže pro SSSR, skutečně komunisty a sovětskými agenty byla.

Tou druhou byla otázka, zda ve 40. a 50. letech v Americe opravdu docházelo ke komunistické konspiraci, infiltraci státní správy a subverzi – jak tvrdil McCarthy –, anebo nikoli. A zda má svobodná země právo vyhledávat ve svém státním aparátu a propouštět stoupence totalitních názorů, jejichž cílem je zničení všech svobod všech občanů a nastolení krutovlády Lavrentije Beriji, jejich pána, a Josifa Stalina, jejich boha, nad světem. V tom měl senátor McCarthy pravdu a jeho kritici se mýlili.

McCarthy byl člověkem, který nezodpovědně zastával kauzu, jež byla ve své podstatě spravedlivá a správná. Levice neměla nic proti tomu, když byli ze státní správy vyhazováni nacisté a jejich sympatizanti; řvala však o porušování občanských práv, když byl tentýž princip vztažen i na komunisty. Jinými slovy, poskoky Beriji a Stalina považovala za legitimní proud v názorovém spektru svobodné země. McCarthy se tedy nemýlil, že stalinisté jsou víceméně totéž jako nacisté, a tedy levice, která tuto pravdu nevidí, není způsobilá vládnout svobodným občanům ve svobodné republice, neboť není schopna ochránit jejich svobodu před totalitáři. Na  druhé straně vady jeho osobního charakteru – obviňování bez důkazů, alkoholismus, nekritické podlehnutí vlivu jeho hlavního poradce, Roye Cohna, jenž ho nakonec přivedl k sebevražednému konfliktu s armádou – dodávaly legitimitu jeho pomýleným odpůrcům, a na dlouhou dobu tak zdiskreditovaly ušlechtilou věc antikomunismu. Přitom antikomunismus jakožto antitotalitarismus byl zápasem za lidskou svobodu proti rudé tyranii, jež držela v okovech miliardy obyvatel této planety.

Mimochodem, o funkci hlavního McCarthyho poradce hodně stál Robert Kennedy, později ministr spravedlnosti ve vládě svého bratra, prezidenta Johna F. Kennedyho (1961-63), a demokratický senátor za stát New York (1964-68); v 50. letech všichni Kennedyové podporovali McCarthyho. Kdyby to místo dostal Bobby Kennedy a nikoli Roy Cohn, McCarthy a jeho reputace by asi dopadli mnohem lépe.

McCarthy trval na tom, že lidé, kteří v 30. letech byli komunisty a v 50. letech pracovali v západních vládách, představovali bezpečnostní riziko. To levice popírala, a v tomto měl McCarthy pravdu – jak se nakonec definitivně prokázalo v Británii v 60. letech, kdy Kim Philby a jeho další kolegové v britské Secret Intelligence Service – všichni synkové z dobrých aristokratických a buržoazních rodin, všichni absolventi Cambridge University, a všichni komunisté z 30. let – byli odhaleni jako sovětští špioni, odpovědní za vydání stovek bojovníků za svobodu katanům z Lubjanky. McCarthy byl tak ve svých záměrech – i když ne nutně prostředcích – posmrtně rehabilitován pro každého, kdo není intelektuálně hluchý a morálně slepý.

Na závěr dva komentáře k této snad nejkontroverznější postavě 20. století – Ivan Mašek, před listopadem 1989 antikomunistický disident a vězeň svědomí, v letech 1994-97 předseda poslaneckého klubu ODA: „Kdyby McCarthy nežil, my bychom dnes nebyli svobodní.“ Richard Nixon, viceprezident USA v letech 1953-61 a prezident USA v letech 1969-74, řekl poté, co McCarthy napadl armádu USA: „Když jde někdo střílet krysy, měl by střílet přesně, neboť v opačném případě může trefit do nohy někoho, kdo rovněž hodlá střílet krysy.“ To byla největší chyba McCarthyho: nestačil na odpovědnou práci, kterou správně – na rozdíl od svých neodpovědných a hysterických kritiků – identifikoval jakožto potřebnou, ušlechtilou a ctihodnou. 

Tolik můj profil. K němu nemám co dodat. Mám co dodat k filmu? Poznámky tři.

Za prvé, propagace filmu označuje jeho hlavního hrdinu, televizního komentátora Edwarda Murrowa, za člověka, který se postavil státu a jeho mašinérii. Tím státem a mašinérií zřejmě myslí senátora McCarthyho. Přitom ve skutečnosti to byl právě McCarthy, kdo se postavil státu a jeho mašinérii. McCarthy neměl na své straně ani policii, ani armádu, ani soudy, ani ministerstva, ani (úřad) presidenta USA. Všichni nakonec byli proti němu – i Kongres. To on vyšetřoval vládu, její státní úředníky. Pokud někoho otravoval, pak vládní moc, státní mašinérii.

Za druhé, ve filmu je scéna, jak senátor McCarthy vyšetřuje starší černošku, paní jménem Annie Lee Moss, která pracovala v šifrovacím oddělení Pentagonu. Byla vůči ní vznesena obvinění – od bývalých členů Komunistické strany a tajných agentů, kteří stranu infiltrovali – že je komunistkou. Annie Lee Moss to popírala a tvrdila, že možná nějaká jiná Annie Lee Moss byla komunistkou, že možná došlo k záměně různých osob stejných jmen, ale že ona žádnou komunistkou nikdy nebyla.

Hezké. Až na to – a to George Clooney ve svém filmu nezmínil, jako kdyby to ani nebyla pravda, jako kdyby se o tom obecně nevědělo – že po otevření sovětských archivů se potvrdilo, že právě tato paní Annie Lee Moss, pracující v šifrovacím oddělení Pentagonu, vyšetřovaná McCarthym, komunistkou byla. Že by přeci jen nějaké ty čarodějnice, jež honit mělo smysl, existovaly?

Za třetí, komunismus byl americkým politickým a společenským hodnotám cizí – a nepřátelský vůči nim -, asi jako je radikální islamismus cizí a nepřátelský vůči českým politickým a společenským hodnotám. Mezi otci-zakladateli USA žádní komunisté nebyli. Mezi muži 28. října 1918 taky žádní islamisté nebyli. Dokonce ani jen moslimové.

Představme si, že český občan, rozený Čech, konvertuje k islámu a stráví tři měsíce dovolené studiem na vahhabistické medrese v Pákistánu. A představme si, že pracuje v šifrovacím oddělení na ministerstvu zahraničí, nebo obrany, či jako – dispečer na letišti Ruzyně. Nebo taky pilot českých aerolinek.

A nyní otázka: poté, co se vrátil z tříměsíčních studií na medrese, o nichž nic nevíme, má, anebo nemá být pozván na slovíčko, aby pod přísahou vypovídal a odpovídal na otázky typu: „Jste teď, anebo jste byl někdy v minulosti islamistou? Znáte nějaké islamisty v zahraničí nebo v ČR? Co si myslíte o džihádu? Komu má patřit Španělsko (Al-Andalus)? Co je spravedlivý trest pro odpadlíka od islámu?“ Atd.

Pokud si myslíte, že pozvat ho takhle na slovíčko, aby o těchto a podobných otázkách vypovídal pod přísahou (přičemž žádný trest mu nehrozí, pokud vypovídá pravdu; trest mu hrozí jen tehdy, pokud odmítne vypovídat, anebo se mu prokáže křivá přísaha), je jednoznačně pošlapáním lidských práv a koncem občanských svobod nás všech, jste anti-mccarthistou a Ed Murrow a George Clooney jsou vašimi hrdiny.

Pokud si ale myslíte, že pozvat ho na slovíčko odpovídat na ty a podobné otázky je naopak prozíravé, neboť je to žádoucí ochranou svobody, lidských práv, ale i samotných životů všech našich nevinných občanů, pak jste patrně mccarthistou.

Vyberte si.

Hezký den a… hodně štěstí!