Socialistická dělnická strana (PSOE) premiéra Pedra Sáncheze utrpěla v komunálních a regionálních volbách ve Španělsku těžké ztráty a konzervativní Lidová strana (PP) ovládla řadu klíčových...
Záchody a sprchy budou i nadále rozděleny podle pohlaví, jak jsou lidé zvyklí… Nyní bude přestupkem, pokud někdo použije určité toalety, které neodpovídají jeho...
Minulý týden norská Rada pro vyšetřování ve zdravotnictví (nezávislá státní organizace, zabývající se problémy ve zdravotnictví a sociální péči) oznámila, že reviduje stávající pokyny...
Přes čtyřicet chicagských pomníků je v ohrožení. Chicagská městská komise po několikaměsíčním zkoumání vytvořila seznam 41 z celkem pěti set městských pomníků, o jejichž...
Pan Joch .
K vasemu prispevku v diskusii, konkretne k casti :
” Stát má své legitimní funkce……………….Z toho plyne, že pravomoc státu zdaňovat je legitimní, přirozená a nezbytná pro zajištění svobody a spravedlnosti. …………………….Je-li na hranici Hitler či Stalin se svými hordami, spravedlivá svobodná země musí zdaňovat fest, ……………………………”
- par pripomienok. Stat ako nezavisly subjekt neexistuje. Stat , to su politici povereni obcanmi k riadeniu statu. Z toho vypliva, ze STAT nemoze primarne mat akekolvek zaujmy, ciele. Teda nemoze mat ani nijake PRAVA. Nema ini nijake “funkce” . Ak obcania na spolocnom uzemi maju potrebu ochrany, maju DOBROVOLNE poverit skupinu inych obcanov – politikov, aby im to za dobrovolne vyzbierane peniaze zabezpecili. Objednavatelom maju byt obcania, nie ta skupina VYVOLENYCH. Stat ma zabezpecit objednane SLUZBY, nie vnucovat ich nasilim a nasilim brat peniaze.
Primarne dolezity a legitimny je obcan – stat je iba nim zalozeny subjekt. LEGITIMITU moze mat iba obcan, nie STAT.
Ak legitimitu STATU povysite nad legitimitu obcana, urobite zo statu tyransky spolok vladnuci nad castou obcanov. STAT povyseny NAD OBCANA uz potom moze konat lubovolne zlo, pretoze stat si ZLO legalizuje ZAKONMI.
A este otazka >
Ake brzdy, ochrany, vidite vy pre ochranu obcanov pred zlovolou STATU ? – ked ponechate STATU, aby urcoval pravidla, aby definoval, co kto moze .
Ake brzdy vidite pred tym, aby politici sami rozhodovali aj o mechanizme pre tvorbu pravidiel, aby politici odobrali obcanom štatut zakladatela, majitela statu , ale naopak- stat zacne “pridelovat” alebo uberat obcanom ich prava ?!?!?!?!?!?!
Komunisticky stat odobral obcanom VSETKY ich prava, Vami prezentovany stat ma tiez sancu to urobit, ak mu dostatocna skupina milovnikov statu da moznost to urobit. Nebojite sa toho ?
Vami prezentovana forma statu sa javi ako jednoduchsie a spolahlivejsie fungujuca. Iste ano. Ale tiez nebezpecna a nehumanna.
Po delší době mimo práci a mimo počítač s uspokojením vidím, jak bohatá diskuse se zde rozvinula. Hodně dobrých – i pár slabších – argumentů padlo na obou stranách. Téměř sentimentálně musím říct, že jsem celkem hrdý na diskutéry na našich stránkách.
Omezím se jen na poznámky tři.
1.) Pan Vilém v jednom příspěvku napsal: “Pokud postavíme na první místo majetek, je už úplně jedno, komu bereme a komu dáváme, NEMORÁLNÍ BUDEME VŽDY.” – Naprosto souhlasím. Jen podotýkám, že pro nás ne-socialisty, tj. konzervativce a klasické liberály, nikdy nebyla zásadní otázka materiální, kdo má mít kolik. To právě socialistické hnutí učinilo obsesi z této otázky a vždy se v první řadě dívalo na to, kdo má kolik a komu tedy vzít a komu tedy dát. Na první místo postavili otázku majetku – a jeho přerozdělování – socialisté! My, klasičtí liberálové a konzervativci jsme se vždy zabývali primárně velkými problémy morálními a problémy spravedlnosti. Otázkami typu: byla Francouzská revoluce dobrá? Je černoch plně člověkem a tedy otroctví nemá být? Je nenarozené dítě plně člověkem a tedy potraty nemají být? Má být stát spíše centralizovaný, anebo decentralizovaný? Má být spíše silný a rozsáhlý, aby konal mnoho dobra, anebo menší a omezený, aby nemohl konat mnoho zla? Mají vládnout spíše vzdělané menšiny, anebo všichni lidé, tedy většina, podle principu jeden člověk – jeden hlas?, Atd. Socialisté však mluví primárně o majetku. Má-li někdo někde více, je to pro ně nesnesitelné.
2.) Pan Petr (Jaroš) proti mě argumentuje biblickou, tj. židovsko-křesťanskou morálkou. Ale Hospodinův příkaz člověku je apelem na jeho individuální svědomí, nikoli politickým předpisem! Je příkazem, návodem, doporučením, jak se mám správně a morálně chovat já, co mám činit. Nemám lpět na majetku či ostatních pomíjivých věcech tohoto světa (tedy ani být závistivý!) a mám pomáhat svým bližním, tedy i (ale nejen) chudým. Já tak mám dělat. Já mám přímou osobní odpovědnost za své bližní. Jám mám dávat ze svého na charitu. Ale splněním mé mravní povinnosti není, když já, člověk A, požaduji, aby politici B zdanili člověka C ve prospěch člověka D! To není splnění mé povinnosti vůči člověku D! To je spíš alibismus. Chtěl bych zdrůraznit, že dobrovolnou charitu považuji za nejmorálnější a nejspravedlivější sociální pomoc, ale nikoli jedinou možnou. Jsem za státní pomoc – ale na té nejnižší, decentralizované a lokalizované úrovni. Nikoli proto, že by byla “solidaritou” či “sociální spravedlností”, ale proto, že je společenskou nezbytností pro udržení loajality lidí k jinak spravedlivému politickému řádu, tedy prostředkem k udržování vnitřní soudržnosti společnosti. Čistě praktickým úkonem, žádnou slávou hodnou velebení.
3.) LZ (pan Lubos Zalom) napsal: “Samozřejmě, že kdo prosazuje přerozdělování, ale i jakékoliv jiné danění, popírá právo na majetek. Tak to prostě je a nemá smysl před tím utíkat. Pokud někomu vezmu část jeho majetku, pak jsem prostě jeho právo pošlapal – bez ohledu na to, kolik procent jsem mu vzal. I kdyby šlo o jednu jedinou korunu. Individuální práva totiž platí jako princip, a jakékoliv kompromisy, mezi jejich respektování a jejich pošlapávání vedou jen a pouze k pošlapání. stejné je to u svobody – jakmili vezmu člověku jen malou část jeho svobody, pak to už prostě není svobodný člověk.” – To právě ne. Přirozená práva jednotlivce jsou realitou, ale nikoli realitou jedinou. Spravedlnost a ochranu svobody, jakož i individuálních přirozených práv, lze zajistit jedině v kontextu spravedlivé (tj. svobodné) politické společnosti. Proto – platí-li přirozená práva – existuje i právo politické společnosti (minimálního státu), jež tato práva zajišťuje, na existenci. Stát má své legitimní funkce (ochrana životů, svobody a vlastnictví občanů) a aby je mohl vykonávat, potřebuje prostředky. Z toho plyne, že pravomoc státu zdaňovat je legitimní, přirozená a nezbytná pro zajištění svobody a spravedlnosti. V jaké míře má stát zdaňovat, není fixně dáno, to závisí od hrozeb – vnitřních i vnějších – vůči svobodě a spravedlnosti. Vytrhnout z kontextu všech přirozených práv jen jedno právo – např. právo na svobodu slova, nebo vlastnění legitimně nabytého majetku – a nadřadit je všem právům ostatním (např. právu na život nevinných, či udržení řádu, jež práva zajišťuje) je kontradiktorní a kontraproduktivní: nakonec by vedlo k zániku všech práv a svobod všech lidí. Je-li na hranici Hitler či Stalin se svými hordami, spravedlivá svobodná země musí zdaňovat fest, aby měla hodně tanků, bombardérů a, ano, jaderných bomb. Jinak je konec všech svobod všech lidí. Podotýkám však, že cílem zdanění má být ochrana svobody a spravedlnosti (trestání zločinců), nikoli záměrné přerozdělování od jedněch k druhým.
Pane jochu výborné, bohužel se najdou lidi jenž to stále nechápou (nebo spíše chápat nechtějí), že je rozdíl mezi solidaritou a socialismem. Ano socialismus je nemorální protože morálku nepotřebuje. Nač morálka, když jakkoliv se rozhodnu, následky mého jednání ponese někdo jiný. Pseudomoralistické kecy pana Viléma jsou uplně mimo mísu. Zvláště s tím stokrát rozdávání z cizího!!! To nevím jestli se mám smát nebo brečet!!! Pane Viléme pošlete mi svoji adresu, přišel bych si pro Vaši televizi, nebo to už s tím rozdávaním neplatí? P.S. Doufám, že máte barevnou!!!
O sborniku jedname,a le je to jednak zalezitost financi a jednak toho, zda dokazeme z prednasejiich dostat jejich prispevky…to byva obcas dost problem.
Pan Joch to točí kolem dokola, používaje již dávno publikované stati takřka beze změny, arciť ve zredukované podobě – nevím sice, co to má za význam (já osobně bych přišel na jeho místě s něčím nověji promyšleným), ale dobrá, také to tedy otočím kolem dokola…
Principiální legitimnost čehokoliv
Nedávno publikovaná pojednání zastánců trestu smrti si stanovila ambice vskutku nemalé, ba dočista absolutní: prokázat principiální legitimnost trestu smrti nevyvratitelně, jednou provždy. Takto explicitně proklamovaný cíl nevyhnutelně vzbuzuje vzrušená očekávání – leč běda, nadšení čtenářovo opadne už po několika málo řádcích, a to je příliš brzy. Ano, jak jinak: máme tu opět co do činění s další variantou slaměného panáka, s nímž se bojuje mnohem lépe než se skutečným oponentem. Jde o dobře známý argumentační model: „Je-li vesmír z marcipánu, pak 2 + 2 = 7.” Formálně je vše v pořádku: toto tvrzení je podle výrokové logiky pravdivé. Má však jednu chybu: z hlediska poznání není zhola k ničemu.
Tak jako vesmír není z marcipánu, principiální argumentace proti trestu smrti není postavena „pouze na nezcizitelnosti práva na život“. Není pravda, že „toto je jediným zásadním argumentem proti trestu smrti“. Je-li pak veškerá palebná síla zacílena proti neplatné premise, lze jen litovat vyplýtvané munice.
Principiální námitka proti trestu smrti by se opravdu jen stěží mohla opírat o chabý argument, že právo na život je jedním z tzv. přirozených práv člověka. To by si odpůrci trestu smrti naběhli věru příliš lacino. Bylo by pak snadnou domácí úlohou pro středoškoláka dospět k zábavným vývodům, že „stát by nesměl ani zavírat pachatele do vězení či obstavit jim majetek“. Ano – to, že člověk má „nějaká“ přirozená práva, například právo na svobodu či právo na majetek, vskutku neznamená, že by stát nesměl tato práva zločincům omezit. S tím nelze než souhlasit.
Avšak tvrdí se dále: „Protože v rámci trestu stát smí omezit práva zločince, není a priori důvod, proč by nemohl sáhnout i na jeho právo na život. Právo na život je jedno z mnoha přirozených práv. Není jediným přirozeným právem.“ Tím se opomíjí a ignoruje ta nejpodstatnější vlastnost „práva na život“, jíž se zásadně, diametrálně, kvalitativně – ba přímo absolutně odlišuje ode všech přirozených práv ostatních. (V této chvíli je ovšem na místě zvážit, zda vůbec přistoupíme na nazírání života v pojmech „přirozeného práva“, které se zastáncům trestu smrti bagatelizuje mnohem snadněji než pojetí života jako Božího daru. V prvním případě se totiž nenápadně podsouvá nepohodlnému oponentovi jistá opovážlivost, vždy spojená s automatickým nárokováním jakéhokoli práva, kdežto druhé pojetí je prodchnuto tradiční křesťanskou pokorou, což je téma, jemuž se vykonavatelé trestu smrti musejí velikým obloukem vyhýbat. Ale budiž – závěry by měly být v zásadě tytéž.) Zmíněná odlišnost je nasnadě: spočívá v tom, že odepření či odejmutí práva na život je jediným případem, kdy nelze zvrátit, napravit ani kompenzovat možnost omylu. Jedině tím je toto právo výjimečné a ničím jiným.
Je mírně řečeno s podivem, že tuto námitku odsouvají zastánci trestu smrti do kategorie „utilitárních“ argumentů, nikoliv kategorických. To je nutno s největší rozhodností odmítnout. Než tak však učiníme, sledujme ještě chvíli původní argumentační linii zastánců trestu smrti, která se opírá o abstraktní vývody formální logiky. Teprve pak se pustíme do počtu pravděpodobnostního.
Prokazování „principiální legitimnosti trestu smrti“ pokračuje konstrukcí: „Kdyby záměrné odejmutí života člověku bylo vždy a všude kategoricky nepřijatelné, pak by nutně bylo nepřijatelné např. zabití v sebeobraně či spravedlivá válka.“ Problém tkví opět ve falešné premise. Odmítání trestu smrti neznamená, že záměrné odejmutí života je nepřijatelné „vždy a všude“. Kdo to kdy řekl? Pokusme se místo toho formulovat jiný a věrohodnější kategorický argument, na němž vynikne zásadní neporovnatelnost trestu smrti se dvěma uváděnými protipříklady. Všeobecně přijímaný princip je následující: volíme-li mezi dvěma zly a není-li třetí možnosti, máme právo dopustit se menšího zla, zabráníme-li horšímu.
Spravedlivá válka či zabití v sebeobraně je volba menšího zla proti horšímu. Ano, bohužel i ve spravedlivé válce padne mnoho obětí a jejím vedením stát vědomě akceptuje ztrátu životů a zničení majetku. Ale není nejmenších pochyb, že nevedení války proti Hitlerovi by způsobilo zlo nesouměřitelně horší. Též sebeobrana je podobným případem. Zabije-li nevinná oběť v sebeobraně útočníka, dochází sice ke ztrátě lidského života, to je však menším zlem, než kdyby byl zabit napadený a na živu by zůstal útočník.
Je takovou situací poprava odsouzeného? I kdybychom prozatím pominuli výše zmíněnou možnost omylu, i tak by byla odpověď přinejmenším sporná. Popravou odsouzeného vraha již nezabráníme vykonanému zlu, tj. nenavrátíme život zavražděné oběti. Jaká zla pak máme poměřovat? Zastánci trestu smrti argumentují právem pozůstalých na retribuci. Inu, záleží na volbě výrazů. Retribuci lze označit i jiným slovem. Dovolím si tvrdit, že podněcovat a ukájet pomstychtivost pozůstalých je zlem, kdežto kultivovat v nich cit pro odpuštění (jsou-li pochopitelně splněny nezbytné podmínky odpuštění – především lítost viníka) je dobrem.
V této chvíli již nelze pokročit dále, aniž bychom vzali v úvahu kardinální faktor potenciálního omylu. Chtěl bych však předchozí pasáž shrnout následovně. Vyvracení kategorického argumentu proti trestu smrti metodami formální logiky přináší jednu velikou ošidnost. Tímto způsobem lze totiž s trochou šikovnosti vyvrátit libovolný kategorický argument a dospět k neutěšenému závěru, že neexistuje žádný principiální argument týkající se čehokoliv. Tak pozor na to. Tím se totiž ocitáme rovnýma nohama na půdě právě onoho postmoderního relativismu, který… Ale ne, raději nechám nedopovězeno. Tím bych se dopustil stejného prohřešku, na nějž chci letmo poukázat až v závěru – účelového ztotožnění názorových skupin ve vztahu ke dvěma odlišným tématům, na základě nepodložené spekulace, že to obvykle bývají jedni a titíž.
Velká národní loterie
Nejpřekvapivějším zjištěním při čtení nedávno publikovaných pojednání je to, že zastánci trestu smrti výslovně akceptují možnost omylu jako přijatelné riziko. Popravy nevinných je nevyvádí z míry ani v nejmenším. V podstatě uvažují následovně: „Pro jistotu toho člověka usmrtíme, i když není tak docela jisté, že to udělal, ale to nevadí: pozůstalí čekají na odplatu a někoho popravit musíme. A že snad pak zbydou další pozůstalí po nevinné oběti justičního omylu? Eh, k čertu s nimi – to nejsou ti správní pozůstalí.“ (Tento aspekt si zaslouží malé odbočky. Do arsenálu americké krajní pravice při obhajobě trestu smrti totiž neomylně patří srdceryvná líčení žalu a utrpení pozůstalých. Zastánci nejvyššího trestu volají „Každý se zajímá o práva odsouzených, ale kdo se zajímá o práva pozůstalých?“ Jsem dalek toho, abych tento žal a utrpení zlehčoval, ale ani jedinkrát jsem se nesetkal s podobně srdcervoucí líčením žalu a utrpení těch, jimž nespravedlivě popravili člena rodiny.)
To, že odpůrci trestu smrti řadí možnost omylu mezi námitky kategorické, kdežto zastánci trestu smrti mezi námitky utilitární, je zarážející jen zdánlivě. Ve skutečnosti je to zákonité a příznačné. Odlišnost tkví v tom, jakou hodnotu přikládáme jednomu jedinému člověku.
Odpůrci nejvyššího trestu říkají: pokud existuje pravděpodobnost, že bude popraven nevinný, pak je trest smrti vskutku principiálně a kategoricky nepřijatelný, ať už by tato pravděpodobnost činila 0,01 nebo 0,0001, anebo třeba 0,0000001. V tomto smyslu je cena života byť třeba jediného nevinného člověka absolutní a nedotknutelná, ve smyslu Ježíšova výroku „Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Slovo „učinili“ je zcela na místě, neboť poprava je aktivním činem, který můžeme dle svého vědomého a svobodného rozhodnutí – se zvážením všech rizik – buďto vykonat, anebo nevykonat.) V každém případě je tato cena absolutnější než pomyslná hodnota odplaty či odstrašujícího účinku (jemuž zde nevěnuji prakticky žádnou pozornost, neboť je veskrze nedoložený, ba principiálně nedoložitelný – nejen ve smyslu známého výroku „Věřím jen té statistice, kterou jsem sám zfalšoval,“ ale především ve smyslu exaktní neměřitelnosti psychologických pohnutek). Pokud se pravděpodobnost omylu nerovná nule, nelze toto riziko podstoupit, neboť na druhou misku vah nelze položit nic, co by se vyrovnalo hodnotě jednoho nevinného lidského života.
Zastánci nejvyššího trestu říkají: možnost omylu není diskvalifikací. S lidskými životy lze zacházet jako se statistickou veličinou. Určité procento ztrát je povoleno. Určité procento ztrát je dokonce prospěšné, protože čím méně bychom popravili nevinných, úměrně tomu bychom popravili i menší procento vinných, což není žádoucí.
Ale proč se držet tak při zemi? Tuto argumentaci lze rozvinout mnohem dále. Zapomněli jsme totiž na vrahy, kteří běhají po svobodě. Stát by měl každý měsíc zastřelit jednoho náhodně vybraného občana. Existuje totiž naděje, že bude občas zastřelen skutečný vrah, který doposud unikal spravedlnosti. Nejspíš sice zastřelíme mnoho nevinných, ale možnost omylu tento postup nediskvalifikuje. Jde pouze o čísla. V principu je to legitimní postup, zbývá si jen dohodnout procentuální hodnotu povolených ztrát. Dobře, dobře, zastřelíme tedy jen jednoho za rok. Anebo víte co? Zastřelíme jich deset měsíčně! Tím se sice zvýší počet nevinně zastřelených, ale zároveň podstatně stoupne pravděpodobnost „trefy do černého“.
A nezapomeňme na odstrašující účinek. Mám nápad: počet lidí určených k zastřelení budeme odvozovat od výše celostátní kriminality. Bude-li se obyvatelstvo jako celek lépe chovat, zastřelíme jich méně. Výborně. Máme teď zabudován výchovný prvek přímo v srdci našeho sofistikovaného systému.
Retribuce se tím řeší ještě lépe. Doposud se totiž zdaleka nedostalo na všechny. Má-li však retribuce dostat přednost před životy nevinných, můžeme nyní každého zastřeleného přidělit jedné rodině pozůstalých, kteří marně čekali na dopadení „svého“ vraha. Teď se může na všechny rodiny dostat i vícekrát – nejlépe v pravidelných intervalech.
Principiální nelegitimnost užití párátek
Bylo by zajisté neseriózní neodcitovat argument zastánců trestu smrti v celé jeho úplnosti. Zní takto: Možnost omylu není diskvalifikací. Kdyby ano, museli bychom zakázat automobilovou dopravu. Pro případ, že byl myšlen vážně, si dovoluji upozornit na podstatnou odlišnost mezi popravou a dopravní nehodou. Vykonání trestu smrti je věcí rozhodnutí, nad nímž máme plnou kontrolu. Jak už jsem podotkl výše, můžeme se v zásadě svobodně rozhodnout, že popravu vykonáme, a můžeme se právě tak rozhodnout, že ji nevykonáme. Řidič sedající do auta se naproti tomu nemůže rozhodnout, že k dopravní nehodě nedojde (nedisponuje-li ovšem výjimečnými parapsychologickými schopnostmi). Nelze směšovat události, které máme plně pod kontrolou, s událostmi, které se naší kontrole z větší části či zcela vymykají; události, jež jsou výsledkem naší vědomé volby, s událostmi Vis Major, jež jsou v jistém smyslu neodvratné. Vždyť i obyčejná kupní smlouva podrobuje oba typy událostí odlišnému právnímu režimu.
A ještě jedna drobná odlišnost na okraj. Automobily – stejně jako nože, zápalky či jaderné reaktory – se vyrábějí a užívají primárně k pozitivnímu a prospěšnému účelu. Teprve v důsledku ojedinělých a nepředvídaných okolností může dojít k tomu, že způsobí nezamýšlený účinek neblahé a negativní povahy. Plynová komora či elektrické křeslo mají účel pohříchu singulární.
Pozor na Benthama
Změnil jsem svůj úmysl. Původně jsem chtěl brojit proti následujícímu postupu. Řekne-li se: „Odpůrci trestu smrti obvykle zároveň obhajují potraty“ a použije-li se tato spekulace jako základ další argumentace proti odpůrcům trestu smrti, vzdáleně mi to připomíná známou lidovou moudrost: „Znám jednoho faráře, který spí se svou hospodyní, a proto je katolicismus v zásadě nepřijatelný.“ Ale teď se mi to hodí – použiji totiž podobný postup. Chytré, že?
Zastánci trestu smrti se obvykle zároveň označují za konzervativce. Klasický konzervatismus už přes dvě stě let úporně oponuje „počtářům, sofistům a společenským plánovačům“, kteří konstruují modely společnosti podle abstraktních schémat odvozených z čistého rozumu. Zajímavé. Vtírá se totiž neodbytná myšlenka. Co se vám vybaví, slyšíte-li o užitečnosti jistého procenta nespravedlivě popravených? „Jde o nalezení rovnováhy, o určení míry… Systém, ve kterém by na 100 vražd připadlo 80 odsouzených vrahů, 19 vrahů neodsouzených a jeden nevinný mylně odsouzen, považuji za skvělý.“ Co se vám vybaví, plánuje-li se usmrcování lidí podle principů odvozených z pravidel silničního provozu? Co se vám vybaví, nasloucháte-li těm, kteří pohybují lidmi jako figurkami na šachovnici, zvažujíce se zpupnou bohorovností povolený počet nevinných obětí z hlediska praktické vhodnosti? V lepším případě: utilitarismus Jeremyho Benthama. S jeho myšlenkami se konzervativci sveřepě utkávali přinejmenším po jedno století a dodnes bědují, že ne všechny z jeho zásad se podařilo odstranit z evropských právních systémů.
Tak za prve, neporusujte druhe prikazani a nesakrujte. Delate-li to a vzapeti mluvite o vire a vycitate nekomu, ze neni krestan, je to smesne. Co se tyce vasi otazky, tak doporucuji si precist bibli jeste jednou, stejne jako cirkevni otce a dalsi teology. Leccos Vam bude jasnejsi….
Pan Joch .
K vasemu prispevku v diskusii, konkretne k casti :
” Stát má své legitimní funkce……………….Z toho plyne, že pravomoc státu zdaňovat je legitimní, přirozená a nezbytná pro zajištění svobody a spravedlnosti. …………………….Je-li na hranici Hitler či Stalin se svými hordami, spravedlivá svobodná země musí zdaňovat fest, ……………………………”
- par pripomienok. Stat ako nezavisly subjekt neexistuje. Stat , to su politici povereni obcanmi k riadeniu statu. Z toho vypliva, ze STAT nemoze primarne mat akekolvek zaujmy, ciele. Teda nemoze mat ani nijake PRAVA. Nema ini nijake “funkce” . Ak obcania na spolocnom uzemi maju potrebu ochrany, maju DOBROVOLNE poverit skupinu inych obcanov – politikov, aby im to za dobrovolne vyzbierane peniaze zabezpecili. Objednavatelom maju byt obcania, nie ta skupina VYVOLENYCH. Stat ma zabezpecit objednane SLUZBY, nie vnucovat ich nasilim a nasilim brat peniaze.
Primarne dolezity a legitimny je obcan – stat je iba nim zalozeny subjekt. LEGITIMITU moze mat iba obcan, nie STAT.
Ak legitimitu STATU povysite nad legitimitu obcana, urobite zo statu tyransky spolok vladnuci nad castou obcanov. STAT povyseny NAD OBCANA uz potom moze konat lubovolne zlo, pretoze stat si ZLO legalizuje ZAKONMI.
A este otazka >
Ake brzdy, ochrany, vidite vy pre ochranu obcanov pred zlovolou STATU ? – ked ponechate STATU, aby urcoval pravidla, aby definoval, co kto moze .
Ake brzdy vidite pred tym, aby politici sami rozhodovali aj o mechanizme pre tvorbu pravidiel, aby politici odobrali obcanom štatut zakladatela, majitela statu , ale naopak- stat zacne “pridelovat” alebo uberat obcanom ich prava ?!?!?!?!?!?!
Komunisticky stat odobral obcanom VSETKY ich prava, Vami prezentovany stat ma tiez sancu to urobit, ak mu dostatocna skupina milovnikov statu da moznost to urobit. Nebojite sa toho ?
Vami prezentovana forma statu sa javi ako jednoduchsie a spolahlivejsie fungujuca. Iste ano. Ale tiez nebezpecna a nehumanna.
Po delší době mimo práci a mimo počítač s uspokojením vidím, jak bohatá diskuse se zde rozvinula. Hodně dobrých – i pár slabších – argumentů padlo na obou stranách. Téměř sentimentálně musím říct, že jsem celkem hrdý na diskutéry na našich stránkách.
Omezím se jen na poznámky tři.
1.) Pan Vilém v jednom příspěvku napsal: “Pokud postavíme na první místo majetek, je už úplně jedno, komu bereme a komu dáváme, NEMORÁLNÍ BUDEME VŽDY.” – Naprosto souhlasím. Jen podotýkám, že pro nás ne-socialisty, tj. konzervativce a klasické liberály, nikdy nebyla zásadní otázka materiální, kdo má mít kolik. To právě socialistické hnutí učinilo obsesi z této otázky a vždy se v první řadě dívalo na to, kdo má kolik a komu tedy vzít a komu tedy dát. Na první místo postavili otázku majetku – a jeho přerozdělování – socialisté! My, klasičtí liberálové a konzervativci jsme se vždy zabývali primárně velkými problémy morálními a problémy spravedlnosti. Otázkami typu: byla Francouzská revoluce dobrá? Je černoch plně člověkem a tedy otroctví nemá být? Je nenarozené dítě plně člověkem a tedy potraty nemají být? Má být stát spíše centralizovaný, anebo decentralizovaný? Má být spíše silný a rozsáhlý, aby konal mnoho dobra, anebo menší a omezený, aby nemohl konat mnoho zla? Mají vládnout spíše vzdělané menšiny, anebo všichni lidé, tedy většina, podle principu jeden člověk – jeden hlas?, Atd. Socialisté však mluví primárně o majetku. Má-li někdo někde více, je to pro ně nesnesitelné.
2.) Pan Petr (Jaroš) proti mě argumentuje biblickou, tj. židovsko-křesťanskou morálkou. Ale Hospodinův příkaz člověku je apelem na jeho individuální svědomí, nikoli politickým předpisem! Je příkazem, návodem, doporučením, jak se mám správně a morálně chovat já, co mám činit. Nemám lpět na majetku či ostatních pomíjivých věcech tohoto světa (tedy ani být závistivý!) a mám pomáhat svým bližním, tedy i (ale nejen) chudým. Já tak mám dělat. Já mám přímou osobní odpovědnost za své bližní. Jám mám dávat ze svého na charitu. Ale splněním mé mravní povinnosti není, když já, člověk A, požaduji, aby politici B zdanili člověka C ve prospěch člověka D! To není splnění mé povinnosti vůči člověku D! To je spíš alibismus. Chtěl bych zdrůraznit, že dobrovolnou charitu považuji za nejmorálnější a nejspravedlivější sociální pomoc, ale nikoli jedinou možnou. Jsem za státní pomoc – ale na té nejnižší, decentralizované a lokalizované úrovni. Nikoli proto, že by byla “solidaritou” či “sociální spravedlností”, ale proto, že je společenskou nezbytností pro udržení loajality lidí k jinak spravedlivému politickému řádu, tedy prostředkem k udržování vnitřní soudržnosti společnosti. Čistě praktickým úkonem, žádnou slávou hodnou velebení.
3.) LZ (pan Lubos Zalom) napsal: “Samozřejmě, že kdo prosazuje přerozdělování, ale i jakékoliv jiné danění, popírá právo na majetek. Tak to prostě je a nemá smysl před tím utíkat. Pokud někomu vezmu část jeho majetku, pak jsem prostě jeho právo pošlapal – bez ohledu na to, kolik procent jsem mu vzal. I kdyby šlo o jednu jedinou korunu. Individuální práva totiž platí jako princip, a jakékoliv kompromisy, mezi jejich respektování a jejich pošlapávání vedou jen a pouze k pošlapání. stejné je to u svobody – jakmili vezmu člověku jen malou část jeho svobody, pak to už prostě není svobodný člověk.” – To právě ne. Přirozená práva jednotlivce jsou realitou, ale nikoli realitou jedinou. Spravedlnost a ochranu svobody, jakož i individuálních přirozených práv, lze zajistit jedině v kontextu spravedlivé (tj. svobodné) politické společnosti. Proto – platí-li přirozená práva – existuje i právo politické společnosti (minimálního státu), jež tato práva zajišťuje, na existenci. Stát má své legitimní funkce (ochrana životů, svobody a vlastnictví občanů) a aby je mohl vykonávat, potřebuje prostředky. Z toho plyne, že pravomoc státu zdaňovat je legitimní, přirozená a nezbytná pro zajištění svobody a spravedlnosti. V jaké míře má stát zdaňovat, není fixně dáno, to závisí od hrozeb – vnitřních i vnějších – vůči svobodě a spravedlnosti. Vytrhnout z kontextu všech přirozených práv jen jedno právo – např. právo na svobodu slova, nebo vlastnění legitimně nabytého majetku – a nadřadit je všem právům ostatním (např. právu na život nevinných, či udržení řádu, jež práva zajišťuje) je kontradiktorní a kontraproduktivní: nakonec by vedlo k zániku všech práv a svobod všech lidí. Je-li na hranici Hitler či Stalin se svými hordami, spravedlivá svobodná země musí zdaňovat fest, aby měla hodně tanků, bombardérů a, ano, jaderných bomb. Jinak je konec všech svobod všech lidí. Podotýkám však, že cílem zdanění má být ochrana svobody a spravedlnosti (trestání zločinců), nikoli záměrné přerozdělování od jedněch k druhým.
Zdraví,
Roman Joch
Pane jochu výborné, bohužel se najdou lidi jenž to stále nechápou (nebo spíše chápat nechtějí), že je rozdíl mezi solidaritou a socialismem. Ano socialismus je nemorální protože morálku nepotřebuje. Nač morálka, když jakkoliv se rozhodnu, následky mého jednání ponese někdo jiný. Pseudomoralistické kecy pana Viléma jsou uplně mimo mísu. Zvláště s tím stokrát rozdávání z cizího!!! To nevím jestli se mám smát nebo brečet!!! Pane Viléme pošlete mi svoji adresu, přišel bych si pro Vaši televizi, nebo to už s tím rozdávaním neplatí? P.S. Doufám, že máte barevnou!!!
O sborniku jedname,a le je to jednak zalezitost financi a jednak toho, zda dokazeme z prednasejiich dostat jejich prispevky…to byva obcas dost problem.
Výjimkou by mohla být diskuse o ptačí chřipce, tam bych nakaženého člověka radši nebral
já myslím, že to snad jo. nevidím v tom problém, pokud tam nebudou jen oni, samozřejmě. Moc se mi nelíbí systém “o nich bez nich”.
Ano, takže na diskusi o komunismu si máme pozvat komunisty a na diskusi o nacismu nejake holé lebky? To snad ne…
mozna, ze ma Roman Joch obcas i neco dulezitejsiho na praci nez diskutovat na webu…ale kdo si pocka, ten se nakonec odpovedi vzdy docka
Pan Joch to točí kolem dokola, používaje již dávno publikované stati takřka beze změny, arciť ve zredukované podobě – nevím sice, co to má za význam (já osobně bych přišel na jeho místě s něčím nověji promyšleným), ale dobrá, také to tedy otočím kolem dokola…
Principiální legitimnost čehokoliv
Nedávno publikovaná pojednání zastánců trestu smrti si stanovila ambice vskutku nemalé, ba dočista absolutní: prokázat principiální legitimnost trestu smrti nevyvratitelně, jednou provždy. Takto explicitně proklamovaný cíl nevyhnutelně vzbuzuje vzrušená očekávání – leč běda, nadšení čtenářovo opadne už po několika málo řádcích, a to je příliš brzy. Ano, jak jinak: máme tu opět co do činění s další variantou slaměného panáka, s nímž se bojuje mnohem lépe než se skutečným oponentem. Jde o dobře známý argumentační model: „Je-li vesmír z marcipánu, pak 2 + 2 = 7.” Formálně je vše v pořádku: toto tvrzení je podle výrokové logiky pravdivé. Má však jednu chybu: z hlediska poznání není zhola k ničemu.
Tak jako vesmír není z marcipánu, principiální argumentace proti trestu smrti není postavena „pouze na nezcizitelnosti práva na život“. Není pravda, že „toto je jediným zásadním argumentem proti trestu smrti“. Je-li pak veškerá palebná síla zacílena proti neplatné premise, lze jen litovat vyplýtvané munice.
Principiální námitka proti trestu smrti by se opravdu jen stěží mohla opírat o chabý argument, že právo na život je jedním z tzv. přirozených práv člověka. To by si odpůrci trestu smrti naběhli věru příliš lacino. Bylo by pak snadnou domácí úlohou pro středoškoláka dospět k zábavným vývodům, že „stát by nesměl ani zavírat pachatele do vězení či obstavit jim majetek“. Ano – to, že člověk má „nějaká“ přirozená práva, například právo na svobodu či právo na majetek, vskutku neznamená, že by stát nesměl tato práva zločincům omezit. S tím nelze než souhlasit.
Avšak tvrdí se dále: „Protože v rámci trestu stát smí omezit práva zločince, není a priori důvod, proč by nemohl sáhnout i na jeho právo na život. Právo na život je jedno z mnoha přirozených práv. Není jediným přirozeným právem.“ Tím se opomíjí a ignoruje ta nejpodstatnější vlastnost „práva na život“, jíž se zásadně, diametrálně, kvalitativně – ba přímo absolutně odlišuje ode všech přirozených práv ostatních. (V této chvíli je ovšem na místě zvážit, zda vůbec přistoupíme na nazírání života v pojmech „přirozeného práva“, které se zastáncům trestu smrti bagatelizuje mnohem snadněji než pojetí života jako Božího daru. V prvním případě se totiž nenápadně podsouvá nepohodlnému oponentovi jistá opovážlivost, vždy spojená s automatickým nárokováním jakéhokoli práva, kdežto druhé pojetí je prodchnuto tradiční křesťanskou pokorou, což je téma, jemuž se vykonavatelé trestu smrti musejí velikým obloukem vyhýbat. Ale budiž – závěry by měly být v zásadě tytéž.) Zmíněná odlišnost je nasnadě: spočívá v tom, že odepření či odejmutí práva na život je jediným případem, kdy nelze zvrátit, napravit ani kompenzovat možnost omylu. Jedině tím je toto právo výjimečné a ničím jiným.
Je mírně řečeno s podivem, že tuto námitku odsouvají zastánci trestu smrti do kategorie „utilitárních“ argumentů, nikoliv kategorických. To je nutno s největší rozhodností odmítnout. Než tak však učiníme, sledujme ještě chvíli původní argumentační linii zastánců trestu smrti, která se opírá o abstraktní vývody formální logiky. Teprve pak se pustíme do počtu pravděpodobnostního.
Prokazování „principiální legitimnosti trestu smrti“ pokračuje konstrukcí: „Kdyby záměrné odejmutí života člověku bylo vždy a všude kategoricky nepřijatelné, pak by nutně bylo nepřijatelné např. zabití v sebeobraně či spravedlivá válka.“ Problém tkví opět ve falešné premise. Odmítání trestu smrti neznamená, že záměrné odejmutí života je nepřijatelné „vždy a všude“. Kdo to kdy řekl? Pokusme se místo toho formulovat jiný a věrohodnější kategorický argument, na němž vynikne zásadní neporovnatelnost trestu smrti se dvěma uváděnými protipříklady. Všeobecně přijímaný princip je následující: volíme-li mezi dvěma zly a není-li třetí možnosti, máme právo dopustit se menšího zla, zabráníme-li horšímu.
Spravedlivá válka či zabití v sebeobraně je volba menšího zla proti horšímu. Ano, bohužel i ve spravedlivé válce padne mnoho obětí a jejím vedením stát vědomě akceptuje ztrátu životů a zničení majetku. Ale není nejmenších pochyb, že nevedení války proti Hitlerovi by způsobilo zlo nesouměřitelně horší. Též sebeobrana je podobným případem. Zabije-li nevinná oběť v sebeobraně útočníka, dochází sice ke ztrátě lidského života, to je však menším zlem, než kdyby byl zabit napadený a na živu by zůstal útočník.
Je takovou situací poprava odsouzeného? I kdybychom prozatím pominuli výše zmíněnou možnost omylu, i tak by byla odpověď přinejmenším sporná. Popravou odsouzeného vraha již nezabráníme vykonanému zlu, tj. nenavrátíme život zavražděné oběti. Jaká zla pak máme poměřovat? Zastánci trestu smrti argumentují právem pozůstalých na retribuci. Inu, záleží na volbě výrazů. Retribuci lze označit i jiným slovem. Dovolím si tvrdit, že podněcovat a ukájet pomstychtivost pozůstalých je zlem, kdežto kultivovat v nich cit pro odpuštění (jsou-li pochopitelně splněny nezbytné podmínky odpuštění – především lítost viníka) je dobrem.
V této chvíli již nelze pokročit dále, aniž bychom vzali v úvahu kardinální faktor potenciálního omylu. Chtěl bych však předchozí pasáž shrnout následovně. Vyvracení kategorického argumentu proti trestu smrti metodami formální logiky přináší jednu velikou ošidnost. Tímto způsobem lze totiž s trochou šikovnosti vyvrátit libovolný kategorický argument a dospět k neutěšenému závěru, že neexistuje žádný principiální argument týkající se čehokoliv. Tak pozor na to. Tím se totiž ocitáme rovnýma nohama na půdě právě onoho postmoderního relativismu, který… Ale ne, raději nechám nedopovězeno. Tím bych se dopustil stejného prohřešku, na nějž chci letmo poukázat až v závěru – účelového ztotožnění názorových skupin ve vztahu ke dvěma odlišným tématům, na základě nepodložené spekulace, že to obvykle bývají jedni a titíž.
Velká národní loterie
Nejpřekvapivějším zjištěním při čtení nedávno publikovaných pojednání je to, že zastánci trestu smrti výslovně akceptují možnost omylu jako přijatelné riziko. Popravy nevinných je nevyvádí z míry ani v nejmenším. V podstatě uvažují následovně: „Pro jistotu toho člověka usmrtíme, i když není tak docela jisté, že to udělal, ale to nevadí: pozůstalí čekají na odplatu a někoho popravit musíme. A že snad pak zbydou další pozůstalí po nevinné oběti justičního omylu? Eh, k čertu s nimi – to nejsou ti správní pozůstalí.“ (Tento aspekt si zaslouží malé odbočky. Do arsenálu americké krajní pravice při obhajobě trestu smrti totiž neomylně patří srdceryvná líčení žalu a utrpení pozůstalých. Zastánci nejvyššího trestu volají „Každý se zajímá o práva odsouzených, ale kdo se zajímá o práva pozůstalých?“ Jsem dalek toho, abych tento žal a utrpení zlehčoval, ale ani jedinkrát jsem se nesetkal s podobně srdcervoucí líčením žalu a utrpení těch, jimž nespravedlivě popravili člena rodiny.)
To, že odpůrci trestu smrti řadí možnost omylu mezi námitky kategorické, kdežto zastánci trestu smrti mezi námitky utilitární, je zarážející jen zdánlivě. Ve skutečnosti je to zákonité a příznačné. Odlišnost tkví v tom, jakou hodnotu přikládáme jednomu jedinému člověku.
Odpůrci nejvyššího trestu říkají: pokud existuje pravděpodobnost, že bude popraven nevinný, pak je trest smrti vskutku principiálně a kategoricky nepřijatelný, ať už by tato pravděpodobnost činila 0,01 nebo 0,0001, anebo třeba 0,0000001. V tomto smyslu je cena života byť třeba jediného nevinného člověka absolutní a nedotknutelná, ve smyslu Ježíšova výroku „Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Slovo „učinili“ je zcela na místě, neboť poprava je aktivním činem, který můžeme dle svého vědomého a svobodného rozhodnutí – se zvážením všech rizik – buďto vykonat, anebo nevykonat.) V každém případě je tato cena absolutnější než pomyslná hodnota odplaty či odstrašujícího účinku (jemuž zde nevěnuji prakticky žádnou pozornost, neboť je veskrze nedoložený, ba principiálně nedoložitelný – nejen ve smyslu známého výroku „Věřím jen té statistice, kterou jsem sám zfalšoval,“ ale především ve smyslu exaktní neměřitelnosti psychologických pohnutek). Pokud se pravděpodobnost omylu nerovná nule, nelze toto riziko podstoupit, neboť na druhou misku vah nelze položit nic, co by se vyrovnalo hodnotě jednoho nevinného lidského života.
Zastánci nejvyššího trestu říkají: možnost omylu není diskvalifikací. S lidskými životy lze zacházet jako se statistickou veličinou. Určité procento ztrát je povoleno. Určité procento ztrát je dokonce prospěšné, protože čím méně bychom popravili nevinných, úměrně tomu bychom popravili i menší procento vinných, což není žádoucí.
Ale proč se držet tak při zemi? Tuto argumentaci lze rozvinout mnohem dále. Zapomněli jsme totiž na vrahy, kteří běhají po svobodě. Stát by měl každý měsíc zastřelit jednoho náhodně vybraného občana. Existuje totiž naděje, že bude občas zastřelen skutečný vrah, který doposud unikal spravedlnosti. Nejspíš sice zastřelíme mnoho nevinných, ale možnost omylu tento postup nediskvalifikuje. Jde pouze o čísla. V principu je to legitimní postup, zbývá si jen dohodnout procentuální hodnotu povolených ztrát. Dobře, dobře, zastřelíme tedy jen jednoho za rok. Anebo víte co? Zastřelíme jich deset měsíčně! Tím se sice zvýší počet nevinně zastřelených, ale zároveň podstatně stoupne pravděpodobnost „trefy do černého“.
A nezapomeňme na odstrašující účinek. Mám nápad: počet lidí určených k zastřelení budeme odvozovat od výše celostátní kriminality. Bude-li se obyvatelstvo jako celek lépe chovat, zastřelíme jich méně. Výborně. Máme teď zabudován výchovný prvek přímo v srdci našeho sofistikovaného systému.
Retribuce se tím řeší ještě lépe. Doposud se totiž zdaleka nedostalo na všechny. Má-li však retribuce dostat přednost před životy nevinných, můžeme nyní každého zastřeleného přidělit jedné rodině pozůstalých, kteří marně čekali na dopadení „svého“ vraha. Teď se může na všechny rodiny dostat i vícekrát – nejlépe v pravidelných intervalech.
Principiální nelegitimnost užití párátek
Bylo by zajisté neseriózní neodcitovat argument zastánců trestu smrti v celé jeho úplnosti. Zní takto: Možnost omylu není diskvalifikací. Kdyby ano, museli bychom zakázat automobilovou dopravu. Pro případ, že byl myšlen vážně, si dovoluji upozornit na podstatnou odlišnost mezi popravou a dopravní nehodou. Vykonání trestu smrti je věcí rozhodnutí, nad nímž máme plnou kontrolu. Jak už jsem podotkl výše, můžeme se v zásadě svobodně rozhodnout, že popravu vykonáme, a můžeme se právě tak rozhodnout, že ji nevykonáme. Řidič sedající do auta se naproti tomu nemůže rozhodnout, že k dopravní nehodě nedojde (nedisponuje-li ovšem výjimečnými parapsychologickými schopnostmi). Nelze směšovat události, které máme plně pod kontrolou, s událostmi, které se naší kontrole z větší části či zcela vymykají; události, jež jsou výsledkem naší vědomé volby, s událostmi Vis Major, jež jsou v jistém smyslu neodvratné. Vždyť i obyčejná kupní smlouva podrobuje oba typy událostí odlišnému právnímu režimu.
A ještě jedna drobná odlišnost na okraj. Automobily – stejně jako nože, zápalky či jaderné reaktory – se vyrábějí a užívají primárně k pozitivnímu a prospěšnému účelu. Teprve v důsledku ojedinělých a nepředvídaných okolností může dojít k tomu, že způsobí nezamýšlený účinek neblahé a negativní povahy. Plynová komora či elektrické křeslo mají účel pohříchu singulární.
Pozor na Benthama
Změnil jsem svůj úmysl. Původně jsem chtěl brojit proti následujícímu postupu. Řekne-li se: „Odpůrci trestu smrti obvykle zároveň obhajují potraty“ a použije-li se tato spekulace jako základ další argumentace proti odpůrcům trestu smrti, vzdáleně mi to připomíná známou lidovou moudrost: „Znám jednoho faráře, který spí se svou hospodyní, a proto je katolicismus v zásadě nepřijatelný.“ Ale teď se mi to hodí – použiji totiž podobný postup. Chytré, že?
Zastánci trestu smrti se obvykle zároveň označují za konzervativce. Klasický konzervatismus už přes dvě stě let úporně oponuje „počtářům, sofistům a společenským plánovačům“, kteří konstruují modely společnosti podle abstraktních schémat odvozených z čistého rozumu. Zajímavé. Vtírá se totiž neodbytná myšlenka. Co se vám vybaví, slyšíte-li o užitečnosti jistého procenta nespravedlivě popravených? „Jde o nalezení rovnováhy, o určení míry… Systém, ve kterém by na 100 vražd připadlo 80 odsouzených vrahů, 19 vrahů neodsouzených a jeden nevinný mylně odsouzen, považuji za skvělý.“ Co se vám vybaví, plánuje-li se usmrcování lidí podle principů odvozených z pravidel silničního provozu? Co se vám vybaví, nasloucháte-li těm, kteří pohybují lidmi jako figurkami na šachovnici, zvažujíce se zpupnou bohorovností povolený počet nevinných obětí z hlediska praktické vhodnosti? V lepším případě: utilitarismus Jeremyho Benthama. S jeho myšlenkami se konzervativci sveřepě utkávali přinejmenším po jedno století a dodnes bědují, že ne všechny z jeho zásad se podařilo odstranit z evropských právních systémů.
Tak za prve, neporusujte druhe prikazani a nesakrujte. Delate-li to a vzapeti mluvite o vire a vycitate nekomu, ze neni krestan, je to smesne. Co se tyce vasi otazky, tak doporucuji si precist bibli jeste jednou, stejne jako cirkevni otce a dalsi teology. Leccos Vam bude jasnejsi….