Socialistická dělnická strana (PSOE) premiéra Pedra Sáncheze utrpěla v komunálních a regionálních volbách ve Španělsku těžké ztráty a konzervativní Lidová strana (PP) ovládla řadu klíčových...
Záchody a sprchy budou i nadále rozděleny podle pohlaví, jak jsou lidé zvyklí… Nyní bude přestupkem, pokud někdo použije určité toalety, které neodpovídají jeho...
Minulý týden norská Rada pro vyšetřování ve zdravotnictví (nezávislá státní organizace, zabývající se problémy ve zdravotnictví a sociální péči) oznámila, že reviduje stávající pokyny...
Přes čtyřicet chicagských pomníků je v ohrožení. Chicagská městská komise po několikaměsíčním zkoumání vytvořila seznam 41 z celkem pěti set městských pomníků, o jejichž...
No, já samozřejmě nevím absolutně jistě, že ta odpověď existuje – protože abych to věděl absolutně jistě, musel bych do toho zahrnout i možnost své chyby, což nemůžu. Ale mohu říci: z toho, co vím a jak jsem schopen přemýšlet, plyne, že odpověď existuje a její struktura (či hlavní vlastnost) je tato. ze všeho, co vím, plyne, že (definitivní) odpověd existuje a že má strukturu, kterou jsem popsal. A že nikdy nemohu tvrdit (tedy jako člověk na Zemi), že jsem jí definitivně dosáhl, plyne právě z té možnosti chyby.
Jak víte, že existuje definitivní odpověd? Odkud berete tu jistotu?
” jako člověk myslím nikdy nemůžete říci, že máte definitivní odpověď. ” Právě jste se ukázkově sebevyvrátil. Tvrdíte, že člověk nemůže mít definitivní odpověď a to tvrdíte definitivně.
jako člověk myslím nikdy nemůžete říci, že máte definitivní odpověď. ale ta samozřejmě existuje: je to prostě taková odpověď, která integruje všechny argumenty a překoná všechna omezení našeho chápání a vnímání pravdy – a přitom bude pořád vyjádřitelná jazykem (nad touto úrovní ale může existovat i odpově´d jazykem nevyjádřitelná). Pokud jde o rozhodování třetího člověka mezi dvěma dalšími: samozřejmě dá za pravdu tomu, kdo ho přesvědčuje, případně nikomu, případně váhá. Pokud je soudcem, pak je samozřejmě mnohem víc vázán literou zákona a nemůže dát tolik průchod své intuici či mimorozumovému tušení pravdy.
žádného rozhodčího přece nepotřebujete. A nepotřebujete vůbec tvrdit “mám pravdu”, stačí “podle všeho, co vím a co jsem v této chvíli schopen chápat, mám pravdu”. Důvodů, proč se s tím druhým vůbec bavit, je víc – ten hlavní je, že argument, který v diskusi použije, vás může přesvědčit (tj., jste determinován jeho argument přijmout – rozumově vám bude dávat smysl víc než to, co jste si do té chvíle myslel. samozřejmě ani pak nebudete mít žádnou záruku, že je to definitivní odpověď.
A pozor, netvrdil jsem, že člověk je určitě jen hmota. Determinismus se vztahuje i na hmotu i na ducha, prostě na cokoliv. “Kodaňskou” interpretaci kvantových jevů považuji za nesmysl, nejsou pro ni žádné důvody, které by pro ni svědčily a ona sama vlastně ani nic nevysvětluje.
No pokud si myslíte, že člověk je pouze hmota a nic víc, tak rozum musí být funkcí hmoty. A hmota, jak je známo se chová deterministicky nebo je ještě možnost kvantových jevů, takže se hmota chová chaoticky. Vaše odpověď byla determinována (chaotikována¨). No a váš oponent, ve světle vašich předpokladů je taky pouze hmota, řekne že není jenom hmota. Tak byl determinován (chaotikován) k tomu, aby řekl, že není jenom hmota. Jak můžete tvrdit, že máte pravdu (o tom, že každý člověk je jen hmota¨)? Kdo to rozhodne? Snad někdo třetí? A ten bude determinován k jaké odpovědi?
Protože se asi už nikomu nechce diskutovat k článku z konce srpna (“Bůh Existuje. To dá rozum”), kopíruju sem svůj příspěvek z diskuse k článku – dřív se myslím na webu OI nové příspěvky ke starým diskusím automaticky promítaly do všeobecné diskuse, ne?
Vzhledem k tomu, že z těch Souzových argumentů se dá vyvrátit prakticky všechno, chci se spolučtenářů zeptat: chce se vám o tom vést diskusi? Nemám na to moc času a většinu protiargumentů lze snadno nalézt na netu, ale aspoň bych se znovu vyjádřil k jedné věci, ke které jsem se už na tomto webu myslím vyjadřoval a kterou Roman přesto stále argumentuje (má to asi od Fuchse): je to vztah determinace a poznání a tvrzení, že determinovaný člověk nemůže poznat, zda jsou jeho názory pravdivé, a proto by jimi ani neměl v diskusi argumentovat. Myslím, že tento názor vychází z nepochopení, co to vlastně determinace je. Odpůrci determinismu si představují vždy pouze determinaci uzavřenou: tedy, že nějaké skutečnosti určí můj názor na nějakou věc a ten už nemůže být ovlivněn žádnými rozumovými argumenty. Což zároveň znamená, že mezi determinanty odmítají započítávat rozum. Deterministická představa vychází z empiricky ověřitelného i logicky (a metafyzicky) zdůvodněného faktu, že nemohu chtít, co nechci, a považovat za pravdivé něco, co za pravdivé nepovažuji. To ale neznamená, že mě nemůže názor oponenta přesvědčit, zapůsobí-li na můj rozum (který je u člověka velmi silným determinantem – pravda, tato síla se může u různých lidí lišit). Zda na můj rozum zapůsobí, zda pro mě bude přesvědčivý nebo ne, o tom ale nijak nerozhoduji – naopak, má další rozhodnutí vycházejí z toho, zda mě tento názor přesvědčil nebo ne. Používáme ovšem společný jazyk a obdobnou strukturu myšlení, takže spolu můžeme komunikovat a naše postoje se mohou během diskuse hodně sblížit či dokonce splynout – ale dobře víme, že se tak neděje zcela a že si lidé své názory uchovávají a považují je za zcela rozumné, přestože jiní lidé pokládají za zcela rozumné něco zcela jiného. Je to ostatně dobře viděti i v diskusním fóru na tomto webu. Samozřejmě, v diskusi mohu dospět k tomu, že oponent mě už žádnými dalšími rozumovými argumenty oslovit nemůže. Pak teprve mohu učinit diagnózu a říct, že jeho důvody neplynou z rozumu, ale z nějakých mimorozumových postojů a zkušeností. Ale mohu se plést – mohu to být naopak já, jemuž jeho mimorozumové postoje a zkušenosti znemožnily pochopit a přijmout rozumové názory oponenta. Křesťanští diskutéři k této možnosti bohužel přidávají ještě další, kterou přitom aplikují mnohem více na své názorové oponenty než na sebe: že totiž zastávání nějakých názorů není chybou intelektuální či psychologickou, ale morální. Že jejich oponent v hloubi duše dobře ví, jak věci jsou (tak, jak si myslí oni sami křesťanští diskutéři), ale z morálně zavrženíhodných důvodů to odmítá. O tom, zda mé názory jsou či nejsou ovlivněny mimorozumově, prostě nemohu s absolutní jistotou rozhodnout ani já – ve chvíli, kdy tyto názory zastávám – ani mí názoroví oponenti: ale svůj nárok na pravdivost mých názorů o žádné mimorozumové vlivy neopírám. Prostě uvádím rozumové argumenty, které k zastávání nějaké pozice mám, a oponenti se snaží najít protiargumenty, které mě buď přesvědčují nebo ne. Nebezpečí psychologizace nebo moralizace diskuse je obrovské a kterýkoliv z těchto postupů ji jakožto oboustrannou diskusi zablokuje (může být ovšem stále užitečná pro toho, komu jeho oponent psychologické či morální nedostatky připisuje). Fakt, že své názory mohu měnit a měním na základě rozumových argumentů, které mě napadají nebo které mi říkají jiní lidé, prostě nijak neprotiřečí faktu, že moje reakce na tyto argumenty je determinována. Když o něčem říkám: “To je jistě pravda”, tak prostě říkám “Ze všeho, co jsem tom schopen zjistit a myslet, pro mě plyne, je to jistě pravda” (tj., podle mého chápání je vyloučeno – nejlépe rovnou principem sporu – že to pravda není). Důležité také je, že pravdivost či nepravdivost nějakého názoru není závislá na motivaci, s jakou jej nějaký člověk zastává: i když motivace může být zcela mimorozumová, sám zastávaný názor (a jeho rozumové vyargumentování, které zmíněná motivace potencovala) může být rozumově zcela OK.
Okamžitý úder na výrobu atomových zařízení v Iránu. Nediskutovat! Muslimové jsou agresivní nepřátelé evro-americké civilizace. Ve jménu džijádu mohou se dopusti jakékoliv nečestnosti proti “nevěřícím”.
lide maji strach o střechu nad hlavou,vše rozkradeno ,vytunelovano,ovladnuto cizaky z ITALIE či RUSKA,fasady sice natřene, ale u každeho druheho domu HERNA,kapitalismus se vratil na uroven 19st.-tisice otroku z UKRAJINY jako dobytek navaženo rezatymi autobusy,mnohde ODBORY přisně zakazany-a mudrci z občanskeho intitu nas přesvědčuji,že to je ta slast -za kterou davy cinkaly kličema
No, já samozřejmě nevím absolutně jistě, že ta odpověď existuje – protože abych to věděl absolutně jistě, musel bych do toho zahrnout i možnost své chyby, což nemůžu. Ale mohu říci: z toho, co vím a jak jsem schopen přemýšlet, plyne, že odpověď existuje a její struktura (či hlavní vlastnost) je tato. ze všeho, co vím, plyne, že (definitivní) odpověd existuje a že má strukturu, kterou jsem popsal. A že nikdy nemohu tvrdit (tedy jako člověk na Zemi), že jsem jí definitivně dosáhl, plyne právě z té možnosti chyby.
Jak víte, že existuje definitivní odpověd? Odkud berete tu jistotu?
” jako člověk myslím nikdy nemůžete říci, že máte definitivní odpověď. ” Právě jste se ukázkově sebevyvrátil. Tvrdíte, že člověk nemůže mít definitivní odpověď a to tvrdíte definitivně.
Zdravím,
můžete mi říci, proč se OI nevěnuje problematice Lisanské smlouvy? Abych pravdu řekl, velmi mě to překvapuje.
jako člověk myslím nikdy nemůžete říci, že máte definitivní odpověď. ale ta samozřejmě existuje: je to prostě taková odpověď, která integruje všechny argumenty a překoná všechna omezení našeho chápání a vnímání pravdy – a přitom bude pořád vyjádřitelná jazykem (nad touto úrovní ale může existovat i odpově´d jazykem nevyjádřitelná). Pokud jde o rozhodování třetího člověka mezi dvěma dalšími: samozřejmě dá za pravdu tomu, kdo ho přesvědčuje, případně nikomu, případně váhá. Pokud je soudcem, pak je samozřejmě mnohem víc vázán literou zákona a nemůže dát tolik průchod své intuici či mimorozumovému tušení pravdy.
Je možná nějaká definitivní odpověď?
žádného rozhodčího přece nepotřebujete. A nepotřebujete vůbec tvrdit “mám pravdu”, stačí “podle všeho, co vím a co jsem v této chvíli schopen chápat, mám pravdu”. Důvodů, proč se s tím druhým vůbec bavit, je víc – ten hlavní je, že argument, který v diskusi použije, vás může přesvědčit (tj., jste determinován jeho argument přijmout – rozumově vám bude dávat smysl víc než to, co jste si do té chvíle myslel. samozřejmě ani pak nebudete mít žádnou záruku, že je to definitivní odpověď.
A pozor, netvrdil jsem, že člověk je určitě jen hmota. Determinismus se vztahuje i na hmotu i na ducha, prostě na cokoliv. “Kodaňskou” interpretaci kvantových jevů považuji za nesmysl, nejsou pro ni žádné důvody, které by pro ni svědčily a ona sama vlastně ani nic nevysvětluje.
No pokud si myslíte, že člověk je pouze hmota a nic víc, tak rozum musí být funkcí hmoty. A hmota, jak je známo se chová deterministicky nebo je ještě možnost kvantových jevů, takže se hmota chová chaoticky. Vaše odpověď byla determinována (chaotikována¨). No a váš oponent, ve světle vašich předpokladů je taky pouze hmota, řekne že není jenom hmota. Tak byl determinován (chaotikován) k tomu, aby řekl, že není jenom hmota. Jak můžete tvrdit, že máte pravdu (o tom, že každý člověk je jen hmota¨)? Kdo to rozhodne? Snad někdo třetí? A ten bude determinován k jaké odpovědi?
Protože se asi už nikomu nechce diskutovat k článku z konce srpna (“Bůh Existuje. To dá rozum”), kopíruju sem svůj příspěvek z diskuse k článku – dřív se myslím na webu OI nové příspěvky ke starým diskusím automaticky promítaly do všeobecné diskuse, ne?
Vzhledem k tomu, že z těch Souzových argumentů se dá vyvrátit prakticky všechno, chci se spolučtenářů zeptat: chce se vám o tom vést diskusi? Nemám na to moc času a většinu protiargumentů lze snadno nalézt na netu, ale aspoň bych se znovu vyjádřil k jedné věci, ke které jsem se už na tomto webu myslím vyjadřoval a kterou Roman přesto stále argumentuje (má to asi od Fuchse): je to vztah determinace a poznání a tvrzení, že determinovaný člověk nemůže poznat, zda jsou jeho názory pravdivé, a proto by jimi ani neměl v diskusi argumentovat. Myslím, že tento názor vychází z nepochopení, co to vlastně determinace je. Odpůrci determinismu si představují vždy pouze determinaci uzavřenou: tedy, že nějaké skutečnosti určí můj názor na nějakou věc a ten už nemůže být ovlivněn žádnými rozumovými argumenty. Což zároveň znamená, že mezi determinanty odmítají započítávat rozum. Deterministická představa vychází z empiricky ověřitelného i logicky (a metafyzicky) zdůvodněného faktu, že nemohu chtít, co nechci, a považovat za pravdivé něco, co za pravdivé nepovažuji. To ale neznamená, že mě nemůže názor oponenta přesvědčit, zapůsobí-li na můj rozum (který je u člověka velmi silným determinantem – pravda, tato síla se může u různých lidí lišit). Zda na můj rozum zapůsobí, zda pro mě bude přesvědčivý nebo ne, o tom ale nijak nerozhoduji – naopak, má další rozhodnutí vycházejí z toho, zda mě tento názor přesvědčil nebo ne. Používáme ovšem společný jazyk a obdobnou strukturu myšlení, takže spolu můžeme komunikovat a naše postoje se mohou během diskuse hodně sblížit či dokonce splynout – ale dobře víme, že se tak neděje zcela a že si lidé své názory uchovávají a považují je za zcela rozumné, přestože jiní lidé pokládají za zcela rozumné něco zcela jiného. Je to ostatně dobře viděti i v diskusním fóru na tomto webu. Samozřejmě, v diskusi mohu dospět k tomu, že oponent mě už žádnými dalšími rozumovými argumenty oslovit nemůže. Pak teprve mohu učinit diagnózu a říct, že jeho důvody neplynou z rozumu, ale z nějakých mimorozumových postojů a zkušeností. Ale mohu se plést – mohu to být naopak já, jemuž jeho mimorozumové postoje a zkušenosti znemožnily pochopit a přijmout rozumové názory oponenta. Křesťanští diskutéři k této možnosti bohužel přidávají ještě další, kterou přitom aplikují mnohem více na své názorové oponenty než na sebe: že totiž zastávání nějakých názorů není chybou intelektuální či psychologickou, ale morální. Že jejich oponent v hloubi duše dobře ví, jak věci jsou (tak, jak si myslí oni sami křesťanští diskutéři), ale z morálně zavrženíhodných důvodů to odmítá. O tom, zda mé názory jsou či nejsou ovlivněny mimorozumově, prostě nemohu s absolutní jistotou rozhodnout ani já – ve chvíli, kdy tyto názory zastávám – ani mí názoroví oponenti: ale svůj nárok na pravdivost mých názorů o žádné mimorozumové vlivy neopírám. Prostě uvádím rozumové argumenty, které k zastávání nějaké pozice mám, a oponenti se snaží najít protiargumenty, které mě buď přesvědčují nebo ne. Nebezpečí psychologizace nebo moralizace diskuse je obrovské a kterýkoliv z těchto postupů ji jakožto oboustrannou diskusi zablokuje (může být ovšem stále užitečná pro toho, komu jeho oponent psychologické či morální nedostatky připisuje). Fakt, že své názory mohu měnit a měním na základě rozumových argumentů, které mě napadají nebo které mi říkají jiní lidé, prostě nijak neprotiřečí faktu, že moje reakce na tyto argumenty je determinována. Když o něčem říkám: “To je jistě pravda”, tak prostě říkám “Ze všeho, co jsem tom schopen zjistit a myslet, pro mě plyne, je to jistě pravda” (tj., podle mého chápání je vyloučeno – nejlépe rovnou principem sporu – že to pravda není). Důležité také je, že pravdivost či nepravdivost nějakého názoru není závislá na motivaci, s jakou jej nějaký člověk zastává: i když motivace může být zcela mimorozumová, sám zastávaný názor (a jeho rozumové vyargumentování, které zmíněná motivace potencovala) může být rozumově zcela OK.
Okamžitý úder na výrobu atomových zařízení v Iránu. Nediskutovat! Muslimové jsou agresivní nepřátelé evro-americké civilizace. Ve jménu džijádu mohou se dopusti jakékoliv nečestnosti proti “nevěřícím”.
lide maji strach o střechu nad hlavou,vše rozkradeno ,vytunelovano,ovladnuto cizaky z ITALIE či RUSKA,fasady sice natřene, ale u každeho druheho domu HERNA,kapitalismus se vratil na uroven 19st.-tisice otroku z UKRAJINY jako dobytek navaženo rezatymi autobusy,mnohde ODBORY přisně zakazany-a mudrci z občanskeho intitu nas přesvědčuji,že to je ta slast -za kterou davy cinkaly kličema