Chcete-li si připomenout, co nejdůležitějšího se odehrálo v Evropě za posledních pět deset let, máte to hezky s fakty, čísly a odkazy shrnuto v knize Konec Evropy, s podtitulem Diktátoři, demagogové a doba temna před námi. Není to hezké čtení, protože za uplynulých deset let došlo k nepěkným věcem.

Vlastně rokem 2008 začíná úpadek Západu, včetně Evropy. Proč osobnosti jako Václav Havel a Margaret Thatcherová vystřídali politici typu Miloše Zemana či Marine Le Penové? Nejsou slova o úpadku příliš silná? A jaké jsou příznaky tohoto pádu?

Nejdřív se v srpnu 2008 Rusko poprvé v novodobé historii dopustilo otevřené agrese vůči sousední zemi – Gruzii – a reakce Západu a Evropy byla jen vlažná. Pak přišla na podzim 2008 velká finanční recese, která trvala několik let a otřásla nejen hospodářstvím celého Západu, ale i politickou soudržností starého kontinentu. Následně byl v listopadu prezidentem jediné světové supervelmoci zvolen mladý, idealistický, ale zcela nezkušený Barack Obama. A to mluvíme jen o jediném roce: 2008.

Poté přišla ruská agrese vůči Ukrajině a v roce 2014 okupace jejího území. Pak v roce 2015 velká migrační krize, jež rozhodila politická spektra evropských zemí a její nezvládnutí západními státníky. Následně vlna teroristických islamistických útoků od Charlie Hebdo v lednu 2015 do dneška, pak červen 2016 a překvapivé hlasování Britů v referendu pro brexit, tedy vystoupení z Evropské unie. Pro mnohé bylo projevem krize Západu i zvolení prezidenta Donalda Trumpa v listopadu 2016.

Hlas Svobody

Autor knihy James („Jamie“) Kirchick je mladý americký novinář, publicista a reportér (* 1983), který žil v letech 2010–2016 v Evropě, z toho první dva roky v Praze, kde pracoval pro Radio Free Europe / Radio Liberty; následně v Berlíně. Evropu tedy zná dobře. Kirchick je politicky napravo od středu a v USA je umírněným republikánem, který v roce 2016 patřil k hnutí „Never Trump“. Volil tedy Hillary Clintonovou, protože nesouhlasil se zahraničněpolitickými názory Donalda Trumpa, především na Rusko. Od té doby zastává názor, že politika vlády Donalda Trumpa je lepší, než čekal, a v podstatě dobrá, zatímco psychologická způsobilost prezidenta zastávat úřad je ubohá (což je názor poměrně rozšířený i mezi americkou pravicí). Zároveň Kirchick kritizoval například hysterickou reakci Evropanů na odstoupení Trumpovy vlády od jaderné dohody s Íránem.

Knížka má velice široké téma a podrobně pojednává o několika zemích. Její obsah nelze vcelku reprodukovat, protože je doslova nabita fakty; pouze přičiním pár poznámek ke každé její kapitole.

Kirchick je ostrým kritikem Putinova režimu. Podle něj však nelze čekat, že po Putinovi přijde někdo lepší. Problém Ruska je ten, že si nechce připustit zločiny své historie. Současné Německo se za pakt Molotov–Ribbentrop stydí, Rusko si nepřipouští, že udělalo cokoli špatného. Nevnímá, že Sovětský svaz se stal obětí Německa až dva roky po rozpoutání války, ale u toho rozpoutání sám coby agresor stál. Agresoři byli na počátku dva, Hitler a Stalin, ale to je v Rusku zcela tabuizovaný fakt.

Stejně tak je těžké Rusku vysvětlit kontext rozšíření NATO. Nebylo to přece tak, že by zlá Amerika či Západ to rozšíření vnutily ostatním. Skutečnost byla mnohem prostší, všichni si ji pamatujeme: země ve střední a východní Evropě o přijetí do Aliance úpěnlivě žádaly. Žádaly z dobrých důvodů a během deseti let zpočátku neochotnou Ameriku nakonec přesvědčily. Kirchickova kniha je kritikou spíše levé poloviny evropského politického spektra než té pravé, ale v kapitole o Maďarsku si to kompenzovala. Podle mého názoru je toto nejslabší kapitola celé knihy a má sloužit jako alibi proti obvinění, že kniha je pravičáckým traktátem. Myslím si, že k maďarské vládě je nejen kritický, což by bylo v pořádku, ale i nefér. Kritizuje maďarský nacionalismus i mučednický komplex, ale všímá si také toho, že maďarská levice (socialisté a liberálové) je více kritická ke konzervativcům než ke komunistům. Je zajímavé, že autor nepíše o Orbánově imigrační politice, se kterou, jak se později v knize dočteme, vlastně sympatizuje, ani o tom, že Maďarsko má vynikající vztahy s Izraelem.

Německý zajatec Ruska

Po kapitole nejslabší následuje naopak ta nejlepší, o Německu, které autor velmi dobře zná. A rozebírá jak latentní amerikanofobii, tak i zakořeněný pacifismus, který právě Rusko využívá. Německý pacifismus způsobuje, že Německo je jakýmsi kolektivním psychologickým, ale i faktickým zajatcem Ruska.

Kapitola věnovaná Evropské unii pojednává o její imigrační politice, tj. krizi. Autor Angelu Merkelovou nešetří. Říká, že politika kombinující sociální stát s imigrací lidí netolerantních a neliberálních je cestou ke katastrofě. A bohužel situace v některých zemích je taková, že i věcná, racionální kritika současné masové imigrace, jejího rozměru či některých pravidel je označovaná za nacismus. Kapitola o Francii pojednává především o exodu francouzských Židů do Izraele, protože doma se už necítí bezpečně. Ve Francii žije sto tisíc Židů a deset milionů muslimů, z nichž se rekrutují pachatelé násilných antisemitských útoků.

Britská kapitola se věnuje brexitu, jehož Kirchick lituje. Poukazuje na to, že bývalý šéf UKIP Nigel Farage je showman, sice vtipný, ale pouze showman. Stejně tak Boris Johnson, bývalý konzervativní ministr a taky „brexitář“, autorovi vychází jako nepoctivá osoba. A současný vůdce labouristů Jeremy Corbyn? „Trockista, zastánce Putina, protizápadní štváč.“ Jeho stínový ministr financí McDonnell žertem(?) litoval toho, že se nemůže vrátit v dějinách, aby zavraždil Margaret Thatcherovou… Labouristické strany se zmocnila radikálně levičácká a antisemitská sekta.

Nelze psát o potížích současné Evropy a pominout Řecko… Bývalý socialistický premiér Andreas Papandreu, který vládl v 80. a 90. letech 20. století, vychází jako padouch, který stál o kořenů řecké finanční krize a rozhazovačnosti státu. Ne že by pravicová Nová demokracie byla rozhazovačná méně, ale Papandreu započal kurz rozhazovačnosti. Čísla, která by měla být mementem i pro naše socialisty: za deset let, co byl Papandreu u moci, HDP rostl o méně než 2 procenta, zatímco veřejné výdaje se ročně zvyšovaly o 40 procent. Schodek rozpočtu stoupl na čtyřnásobek, z 3,6 procenta HDP na 11 procent HDP. A státní dluh coby procento HDP vystřelil z 39 procent na 109 procent.

Dědicem tohoto typu politiky se stala Syriza, která řeckou krizi ještě prodloužila. Kirchick naopak v protikladu k Řecku kladně prezentuje Lotyšsko, které ve stejné krizi, ale horší situaci provádělo bolestnou, leč racionální politiku a z krize se dostalo mnohem dřív než Řecko.

Ukrajina jako Západní Berlín

Poslední kapitola je věnovaná Ukrajině, kterou autor označuje za nový Západní Berlín – místo čelní konfrontace s ruskou agresivitou. Připomíná okolnosti Ruskem v roce 2010 zorganizovaného převratu v Kyrgyzstánu proti prezidentovi, který nebyl vůči Moskvě dostatečně povolný – a následnou genezi ruské snahy vymanit Ukrajinu z partnerství s EU.

Když na to prezident Janukovyč kývl, vyvolal odpor svobodymilovných Ukrajinců; a když jej nezlomil ani hrubou silou, dezertoval a zemi opustil. Putin snahu z Ukrajiny udělat druhý Kyrgyzstán prohrál; tak se alespoň „zahojil“ okupací Krymu a otevřenou agresí vůči východní Ukrajině. Kirchick podrobně popisuje chronologii událostí, čímž účinně vyvrací putinovskou propagandu, které i u nás věří mnoho hloupých, navedených či koupených.

Závěr knihy má název Evropský sen a začíná jímavou scénou pohřbu Václava Havla, k němuž má autor velikou úctu. Lituje, že „tam, kde Evropa kdysi mívala muže a ženy jako Havel, Kohl, Thatcherová, Mitterrand a Wałęsa, dnes nastupují lidé jako Zeman, Corbyn, Orbán, Kaczyński a Le Penová“. S jeho kladným hodnocením těch prvních souhlasím, to byli evropští patrioti, kteří milovali svobodu. Ten výčet osob druhý mi přijde jako nesourodý; jsou mezi nimi rozdíly větší, než je vzdálenost některých z nich od těch prvních: od Corbyna ke Kaczyńskému je větší vzdálenost, než od Kaczyńského k Thatcherové.

Kirchick má jistě pravdu, že „mnohostranná krize Evropy zároveň představuje krizi liberalismu“. Ale z ohledů vůči levicovým liberálům nepíše, v čem ta krize spočívá. Jeho přáním je, aby „Evropa obnovila své mocné liberální centrum“, jinými slovy, volá po sebevědomí a dominanci zodpovědných prozápadních a proevropských sil nalevo i napravo od středu. Ale je otázkou, zda je to dnes možné.

Ti, kdo se za liberály dnes označují – tzv. levicoví liberálové neboli progresivisté – opustili skutečně liberální postoje omezeného státu a svobody jednotlivce ve prospěch dogmatické ideologie hodlající zvětšenou mocí státu převychovávat populaci, zasahovat do rodinného života, preferovat kolektivní privilegia oblíbených menšin (pod právy nerozumí individuální svobody člověka, nýbrž kolektivní práva skupin) a opouštět evropské hodnoty a tradice, jakými jsou i monogamní manželství muže a ženy ve prospěch „manželství“ nekonečně rozvolněného. Problém je ten, že skuteční klasičtí liberálové jako Kirchick dopustili, aby se tohoto označení zmocnili netolerantní neopuritáni, kteří politickou korektností chtějí udusit každé svobodné kritické myšlení a názorový disent, například v otázkách imigrace, jak to Kirchick vynikajícím způsobem popisuje.

A proto Kirchickova touha, aby Evropa byla hrdá „právě tak na zarostlou divu Conchitu Wurst, jako ochotná k sebeobraně nasadit sílu, právě tak otevřená muslimským uprchlíkům jako neústupná při obraně hodnot, jejichž přijetí po nich bude vyžadovat, a právě tak věrná sociálnímu státu jako oddaná soukromému podnikání“ je nerealistická a v dnešní Evropě až utopická. A to proto, že ti, kdo jsou hrdí na Conchitu Wurst, nejsou k sebeobraně Evropy a Západu ochotni nasadit sílu, neboť dosavadní západní civilizaci považují za zlou, vykořisťující, rasistickou, homofobní a machistickou. Ti, kdo jsou otevřeni muslimským uprchlíkům, rozhodně nejsou ochotni požadovat od nich přijetí evropských a západních hodnot, protože vyznávají multikulturalismus. A ti, kdo chtějí sociální a ještě sociálnější stát, rozhodně nefandí soukromému podnikání.

Proto smutně míním, že liberální centrum se bude i nadále rozpadat na čím dál radikálnější „corbynovštější“ levici a na konzervativce, kteří chtějí zachovat (konzervovat) původní klasicky liberální hodnoty. A je velkou otázkou, zda tito tváří v tvář extremističtější levici nebudou nahrazeni etnicko-nacionalistickými rasovými demagogy. To by bylo skutečně „koncem Evropy, jak ji známe“. Poslední věta knihy je velmi patetická: „takový kolaps by nevedl k ničemu menšímu než k nové době temna“ – a je ke zvážení, zda ve svém přehánění není už úplně bulvární.

To nic nemění na faktu, že Jamie Kirchick je Neevropan, který Evropu miluje, přeje jí vše dobré a těžce nese sebevraždu, kterou Evropa v různých podobách a stejně jako již mnohokrát v minulosti právě teď páchá.

Konec Evropy: Diktátoři, demagogové a doba temna před námi James Kirchick V překladu Jana Kalandry vydala nakladatelství Argo a Dokořán, Praha 2018, 256 stran.

Vyšlo v LN 20.10.2018