Kdyby Spojené království z Evropské unie vystoupilo, ten největší problém by nebyl ekonomický, nýbrž politický a psychologický.

S Velkou Británií chce obchodovat každý a ona chce obchodovat se všemi. Evropský kontinent je pro ni zajímavým trhem a ona je zajímavým trhem pro kontinent. Takže ekonomicky by dohoda byla nasnadě, Británie by vzhledem k EU na tom nebyla hůře než Norsko či Švýcarsko. Inu, jsou i horší osudy… 

Politicky však Británie není monolit, nýbrž různorodá země. Dle průzkumů za setrvání v EU jsou Keltové (tj. Skoti, Severní Irové, Velšané) a bohatší část Anglie. Proti – tj. za vystoupení – je většina Anglosasů, tj. Anglie, především její chudší (severnější) část. Tato diskrepance vyvolává otázku: když UK vystoupí z EU, bude ještě UK? Tj. nevystoupí v příštím referendu Skotsko z unie britské, aby následně vstoupilo do té Evropské?

Ne, ekonomická otázka není problém. Problémem může být otázka existenciální, týkající se (britské?, anglické?, skotské?,…) identity.

Řekněme otevřeně, že v našem českém a středoevropském zájmu je, aby Británie v EU zůstala. Ona je anticentralizačním, antibyrokratickým a liberalizačním prvkem uvnitř. Bez ní by EU byla více etatistická, dirigistická, byrokratická.  No jo, řeknou si někteří, možná by pak ale bez Británie nebyla EU žádná; rozpadla by se. A to by bylo dobře, ne?

Dávejte si velký pozor na to, co si přejete; může se vám to splnit. Rozpad EU by znamenal novou asertivitu národních států, především těch velkých. Naše a další země mezi velkým Německem a velkým Ruskem by ztratily možnost „triangulovat“, navazovat ad hoc koalice tu s Brity, tu s Francouzi, tu s Němci, tu se Skandinávci…, a upadly by pod hegemonii té nejvýraznější velké země sousední. Německa nebo Ruska. Sice lepší demokratické Německo než autokratické Rusko; ale ještě lepší je stav současný, tj. (alespoň nějaká) svoboda volby. Rozpad EU by opět povolal k životu existenciální otázku tohoto geografického prostoru za posledních dvě stě let: Německo, nebo Rusko? Já za sebe říkám, že nejméně špatným ze všech špatných řešení je…, ehm, …status quo.

A pak psychologie. Když britská unie vystoupí z té Evropské – a nerozpadne se – obě unie budou příští minimálně dva roky řešit svůj vzájemný vztah. A málo času i prostoru zbude na řešení otázek zahraničních, jakou je například obrana Pobaltí před nejmenovanou východní mocností. Pokud vystoupení UK z EU by následně znamenalo i zánik UK (rozpad na Anglii, Skotsko), pak naléhavou otázkou dne bude přemístění čtyř ponorek třídy Vanguard s jaderným odstrašujícím arzenálem z námořní základny Faslane ve Skotsku do nějakého náhradního přístavu v Anglii. A pak teprve už vůbec nezbude pomyšlení na obranu Pobaltí.

Věc poslední: „brexit“, či „no brexit“, všichni nějak přežijeme. Někdo to dokonce může považovat za „svátek demokracie“. Ale: jak ti lidé budou schopni spolu mluvit „den poté“, ať už rozhodnutí bude jakékoli? Jak dlouho bude schnout „zlá krev“? Jak to zamává se společností?

Jedno poučení by bylo užitečné: už nikdy, o ničem, žádné referendum. Ano, občané mají mít svobodu a právo projevit svou vůli: volbami do parlamentu. Ten ať pak rozhodne. Demokracie nepřímá (reprezentativní) je ušlechtilejší formou vlády než demokracie přímá (referenda) nikoli proto, že by lid byl hloupější než poslanci, nýbrž proto, že poslanci, jichž je maximálně pár stovek, mají vzhledem ke svému malému množství možnost podrobnější diskuse o otázce, než je tomu možné v rámci společnosti celé, jež čítá miliony lidí, či jejich desítky. V takovémto rámci podrobná diskuse možná není. Referenda – toť vláda emocí a vášní; parlament – toť vláda emocí a vášní; a někdy i uvážlivého rozhodnutí. Proto v dlouhodobé perspektivě je vláda parlamentu méně špatná než vláda „všeho lidu“.

Britské referendum by mohlo přinést žádoucí změnu, kterou bohužel nejspíš nepřinese: problémem EU je fakt, že už téměř čtyřicet let jí vládne kartel těch samých politiků s tím samým názorem. A žádná relevantní opozice mimo extremistů a bláznů v ní neexistuje. Euroskeptici si z toho berou poučení: pryč s EU. Tím patřičným poučením by přitom mělo být: pryč s těmi, kdo nyní v institucích EU dominují – a jejich nahrazení demokratickou alternativou. Takto však v EU přemýšlí jen málokdo.

Takže po britském referendu, ať dopadne jakkoli, se v EU budeme trápit i nadále. Ale lepší se trápit společně, než se netrápit vůbec; z toho prostého důvodu, že jediný, kdo se už netrápí, je nebožtík. Samostatný, suverénní, ve své vlastní rakvi.

Vyšlo v LN 23.6.2016