Anne-Marie LIBERT
DEMOGRAFICKÁ IMPLOZE

Publikovaný text byl autorkou přednesen na přednášce OI 11. března 2004.
Z francouzštiny přeložil Václav Frei.

Chtěla bych vás seznámit s výzkumy, které už přes 30 let provádí prof. Michel Schooyans, nyní emeritní profesor university v Lovani a konzultor Papežské rady pro rodinu. Mám tu čest, že s ním víc než 20 let spolupracuji, a mohu vás ujistit, že jeho studie o populační politice mají trvale značný vliv v Evropě i jinde ve světě.

Trochu historie

Máme-li porozumět určitým aspektům nynější situace, musíme se v dějinách západního myšlení vrátit nazpátek až k počátkům myšlenek rozšířených v naší době.
Vydejme se do Anglie konce 18. století. Anglikánský pastor Thomas Robert Malthus (1766-1834) tam r. 1798 uveřejnil Essay on the Principle of Population. Toto malé dílo o rozsahu kolem 150 stran bude mít významný ohlas:

Říkám, že rozmnožovací schopnost populace je nekonečně větší než schopnost půdy produkovat obživu pro člověka.
Není-li populace omezována, zvětšuje se geometrickou řadou. Prostředky k obživě rostou jen řadou aritmetickou. Elementární poznatky o číslech nám ukážou nesmírnost první schopnosti vzrůstu ve srovnání s druhou.

Malthus dospěl – pouze na základě růstu obyvatelstva v jistých oblastech Severní Ameriky kolonizovaných Angličany – k myšlence geometrického růstu populace (1-2-4-8-16-32-64…) a horlivě ji obhajoval. Podle něj se obyvatelstvo každých 25 let zdvojnásobí, zatímco zdroje obživy rostou pouze aritmetickou řadou (1-2-3-4-5-6-7…). Aritmetický růst je maximum, jež zemědělství nikdy nedokáže překročit. Vzhledem k divergenci mezi geometrickým vzrůstem populace a jen aritmetickým vzrůstem prostředků k obživě zůstává populační růst omezený, musí se přizpůsobovat množství potravy. Část populace je odsouzena k životu v bídě a k předčasné smrti.
Tento princip zalidnění je podle Malthuse zákonem přírody, a je tedy Bohem zamýšlen. Bída, jíž trpí nižší společenské třídy, je důsledkem přírodního zákona. Bojovat proti chudobě znamená jednat proti Boží vůli. Člověk nemůže nebýt egoistický, on má být egoistický; myslet na druhé, dělit se s nimi znamená pomáhat jim, aby přežili, aby se neprozíravě ženili a vdávaly a rozmnožovali se.
Malthusův pesimismus sdíleli někteří jeho současníci. Jelikož je chronicky příliš mnoho lidských bytostí v poměru k množství potravin, je třeba rozmnožování lidí omezovat; sám Malthus proto doporučoval oddalování sňatků chudých lidí.
Proč by si však měli muži a ženy odříkat sexuální potěšení, existují-li prostředky, jak zabránit jeho následkům? To povede ke zrodu novomalthusiánského hnutí, jež bojuje za antikoncepci a potraty.
Četba Malthusova Eseje vnukne Charlesi Darwinovi (1809-1882) myšlenku přirozeného výběru druhů. Francis Galton (1822-1911), Darwinův bratranec, uplatní jeho teorii na lidi. Je třeba činit opatření na podporu rozmnožování nadanějších, tj. těch, kteří jsou úspěšní – a souběžně omezovat rozmnožování chudých, tj. těch, kteří neuspěli, kteří by neměli přežívat dál.
Od konce 19. století se v Anglii ozývají hlasy žádající sterilizaci nositelů dědičných vad. Začátkem 20. století přijímají některé státy USA zákony ve prospěch sterilizace choromyslných a zločinců; skupina anglosaských učenců se schází v Londýně, aby určila prostředky boje proti rozmnožování jiných ras, jež by mohlo ohrozit bílou rasu. Na eugenismus navazují rasové teorie založené na výzkumech 19. století o nerovnosti ras.
Tyto myšlenky se budou šířit po celém světě. Jako příklad citujme Američanku Margaret Sanger (1879-1966). Sama sebe označuje jako osvícenou osobu, která chce pomáhat chudým; ve svých spisech mísí feminismus, novomalthusiánství a eugenismus a své argumenty rozvíjí různě podle toho, jaké publikum oslovuje. Pokud jde o ženy, vyslovuje se pro jejich přístup k antikoncepci, aby svou sexualitu mohly žít svobodně a mít ze sexuální rozkoše potěšení jako muži. V projevech k chudým společenským vrstvám popisuje s působivými detaily jejich ubohé životní podmínky a prohlašuje, že zbavit se bídy jim umožní pouze kontrola porodnosti. Na adresu “elit” prohlašuje, že cestou k zlepšování rasy je přístup méně zdravých jedinců k antikoncepci.
Vzdělané vrstvy mají méně dětí než nižší třídy, než chudí, než duševně méněcenní. Je naléhavě třeba všechny tyto bytosti odrazovat od toho, aby přiváděly na svět děti. K tomu ještě Margaret Sanger ve své knize Le pivot de la civilisation [Pilíř civilizace] výslovně říká, že dobročinnost je krutá, protože umožňuje chudým a nevzdělaným dětem přežít a pak plodit další potomky. Třebaže je totiž dětská úmrtnost mezi chudými značně vysoká, mnoho jejich dětí může žít díky dobročinným aktivitám. Pravou dobročinností je naučit chudé antikoncepci.
Podle Margaret Sanger je nutno jednat, nemají-li zítra všichni tito chudí a degenerovaní tvořit většinu americké populace. Na mezinárodní úrovni hrozí nebezpečí, že svět zaplaví jiné rasy než rasa bílá, západní, anglosaská. V jednom projevu z r. 1920 Margaret Sanger jasně říká, že není možné požadovat od jiných ras, aby snížily svou míru porodnosti, je-li míra porodnosti v anglosaských zemích vysoká. Je třeba dát příklad, a přitom ve všech těchto zemích propagovat kontrolu porodnosti, aby se jejich natalita snižovala až na úroveň civilizovaných zemí.
Margaret Sanger rozvine mezinárodní kampaň. Myšlenka, že svět hrozí zaplavit jiné rasy než rasa bílá, západní, anglosaská, se šíří. V průběhu 20. století postupně sílí hlasy o novém nebezpečí: o demografickém růstu rozvojových zemí. Bílým hrozí, že se stanou menšinou. Zdá se, že je nezbytná kontrola porodnosti chudých jak v západních zemích, tak ve Třetím světě, má-li se zabránit hladu a podvýživě. Tomu byly věnovány mezinárodní konference od doby před druhou světovou válkou.
Je absolutně nutné najít účinnou antikoncepci. R. 1950 se Margaret Sanger setkává s doktorem Pincusem a žádá ho, aby vytvořil nový antikoncepční prostředek. Bude to antikoncepční pilulka.
V roce 1945 byla založena Organizace spojených národů. Tento mladý útvar byl ihned vnímán jako orgán, který může v kontrole porodnosti hrát ústřední roli.
Jedna rodina z USA sehraje při tomto zapojení OSN do kontroly porodnosti významnou úlohu: rodina Rockefellerů. Již od r. 1913 financovala Rockefellerova nadace výzkum zaměřený na kontrolu porodnosti. Tato nadace bude investovat obrovské sumy, aby omezovala vzrůst chudé populace. Jelikož bohaté země mají ukazovat příklad zemím chudým, rozvíjí se boj proti zvětšování populace ve světovém měřítku.

Znepokojivý výhled

Čísla z rozmezí několika posledních let nám dovolují říci, že hlavní starostí, která nás čeká v blízké budoucnosti, už nebude demografická exploze, nýbrž demografická imploze. Musíme si nejdřív připomenout, že demografický růst v posledních dvou stoletích byl důsledkem pozoruhodného pokroku lidstva.
Díky objevům v lékařství klesala úmrtnost v míře historicky bezprecedentní. V četných zemích se kojenecká a mateřská úmrtnost i úmrtnost mládeže (tj. dětí a adolescentů) snížila o 95%. Míra kojenecké úmrtnosti je poměr mezi počtem dětí zemřelých do věku jednoho roku k počtu novorozenců žijících na daném území během určitého roku. Je to jeden z nejlepších ukazatelů úrovně rozvoje. Pokles počtu úmrtí malých dětí je v některých zemích spektakulární. V České republice poklesl z 6,9 na 3,8 z 1000 narozených dětí. V důsledku toho se naděje dožití při narození zvýšila v některých zemích víc než dvojnásobně a někdy i trojnásobně. V západní Evropě je nyní tato naděje dožití 79 let; v České republice je to 75 let (u mužů 72 let a u žen 78 let). V r. 2050 dosáhne více než 81 let. Je zřejmé, že obyvatelstva ve 20. století silně přibývalo proto, že se více lidských bytostí dožívalo delšího věku. Nyní se počet obyvatel rozvinutých zemí zvětšuje jen pomalu nebo i začíná klesat, zatímco v chudých zemích stále ještě mírně vzrůstá.
Nedávná zpráva OSN jasně říká, že v nejbližších 50 letech se populace nejrozvinutějších zemí nezvětší, protože plodnost je tam pod záchovnou hranicí. Plodností rozumíme střední počet dětí připadajících na jednu ženu ve fertilním neboli reprodukčním věku (15 až 49 let). Má-li se populace udržovat, je nutné, aby úhrnná plodnost v zemích s lepšími zdravotními podmínkami činila 2,1 dítěte na ženu. V r. 2050 bude populace 30 rozvinutých zemí nižší než nyní. Podle některých prognóz ztratí země jako Estonsko, Litva, Ukrajina, Bulharsko, Rusko do té doby mezi 30% a 50% nynějšího počtu obyvatel. Podle téže předpovědi ztratí Česká republika skoro 17% nynějšího počtu svých obyvatel.
Situace v Evropě je tedy zvlášť znepokojivá.
Některá čísla podle oficiálního amerického Bureau du Recensement: plodnost v r. 2000 v Německu činila 1,4; ve Španělsku 1,2; ve Francii 1,9; v Itálii 1,2; v České republice 1,1; v Rusku 1,2. Dodejme, že nízká plodnost je jev celosvětový. Za posledních 50 let se plodnost v méně rozvinutých zemích snížila ze 6 na 3 a pokles pokračuje.

Pokles úhrnné plodnosti v Evropě
Srovnání postkomunistických a některých západních zemí
(první údaj odpovídá roku 1970, druhý roku 2001)
––––––––––––––––––––––––––
Bělorusko 2,3/1,3 Slovensko 2,4/1,2
Bulharsko 2,2/1,2 Anglie 2,3/1,3
Česká republika 1,9/1,1 Belgie 2,3/1,5
Maďarsko 2,0/1,3 Francie 2,5/1,8
Polsko 2,1/1,3 Německo 2,0/1,4
Rusko 2,0/1,3 Nizozemí 2,6/1,7
––––––––––––––––––––––––––

Kombinace snižování plodnosti se zlepšováním lékařské péče na celém větě má nevyhnutelně za následek zvyšování podílu starých lidí v poměru k mladým.
Podívejme se na věkové složení obyvatelstva České republiky (příslušný graf vytváří typickou pyramidu, různě deformovanou):

Věkové složení obyvatelstva ČR podle rodinného stavu k 1.1. 1991

zde vložit graf 1.1a z publikace (str. 13)

Pramen: Populační vývoj České republiky 1990-2002, s. 13.

Věkové složení obyvatelstva ČR podle rodinného stavu k 31.12.2000

zde vložit graf 1.1b z publikace (str. 13)

Pramen: Populační vývoj České republiky 1990-2002, s. 13.

Každá úsečka nebo spíše každý obdélníček představuje populaci v rozmezí jednoho roku věku. Tak máme nalevo, směrem od základny vzhůru, postupně úsečku přestavující skupinu (demografové říkají kohortu) chlapců ve věku od 0 do 1 roku, nad ní podobně od 1 roku do 2 let, a tak dále až k mužům nejpokročilejšího věku. Napravo jsou odpovídající “kohorty” dívek a žen. Úhrn těchto úseček nebo celkový plošný obsah obdélníčků představuje 100% dotyčné populace. Na některých pyramidách věkového složení obyvatelstva se projeví válka tím, že mužská část populace v jistém věkovém rozmezí je znatelně nižší než odpovídající část ženská. Je také třeba zdůraznit, že úhrnný počet lidí v každé kohortě – odhlédneme-li od kompenzujícího vlivu přistěhovalců – se během času může pouze zmenšovat, neboť v populaci náležející každé kohortě se nutně projevuje jistá úmrtnost. Populace od 0 do 1 roku znázorněná na základně pyramidy přejde tedy do obdélníčku pro věk 1 až 2 roky nenahraditelně oslabená.
Věkové složení obyvatelstva nám poskytuje ještě jinou objektivní informaci. Ukazuje, jak významná je v dané zemi závislá populace. Zjednodušeně řečeno znamená tento výraz obvykle populaci pod 20 let a nad 64 let věku. Ta je závislá, má-li žít a přežít, na podpoře populace produktivní.
Analýza věkového složení obyvatelstva nám také umožňuje určit podíl mladých v porovnání se starými v dané zemi.
V České republice představoval v r. 2000 podíl osob pod 20 let 23% veškerého obyvatelstva (10 milionů) a podíl osob starších než 60 let 18%. Prognózy citovaného amerického úřadu vedou k výsledku, že v r. 2050 bude mladých pod 20 let 16%, starých nad 60 let 40%, z toho 10% nad 80 let. Celkový počet obyvatel ČR v r. 2050 se odhaduje na 8,5 milionu. Je to o 15% (ne-li o více) méně než v r. 2000.

Stárnutí obyvatelstva nebo odborněji demografické stárnutí je celosvětový jev, který se však bude v nejbližších letech týkat zejména vyspělých zemí.
Vezměme jako příklad věkové složení obyvatelstva Itálie. Tato země měla v r. 2000 19% obyvatel pod 20 let a 24% nad 60 let. V r. 2050 to bude 16% mladých a 40% starých, z toho 13% nad 80 let. Zároveň poklesne celkový počet obyvatel z 58 milionů na 50 milionů. Jiné prognózy mluví o 45 milionech Italů v r. 2050.
Podívejme se na situaci Japonska. Ze 126 milionů obyvatel v r. 2000 bylo 20% mladých pod 20 let, 23% starých nad 60 let. V r. 2050 to bude 100 milionů se 17% mladých a 40% starých, z toho 13% nad 80 let a mezi nimi téměř 1% stoletých.
Současné demografické stárnutí je jev dějinách lidstva nebývalý. Podíl starých osob v průběhu celého 20. století neustále vzrůstal a očekává se, že tato tendence bude pokračovat i ve 21. století. V celosvětovém měřítku vzrostl podíl starých lidí z 8% v r. 1950 na 10% v r. 2000 a podle údajů OSN dosáhne v r. 2050 21%. Počet osob nad 60 let byl v r. 2000 odhadován na 606 milionů. Do roku 2050 by měl dosáhnout 2 miliard. Vzrůst počtu starých lidí bude nejvýraznější v nejméně rozvinutých zemích.
Demografické stárnutí bude tedy všeobecné, takže se věkový medián bude zvyšovat v míře, která nemá v dějinách obdoby. Věkový medián je hodnota, která rozděluje celou populaci na dvě stejné části, z nichž první se skládá z osob, jež daného věku ještě nedosáhly, druhá z osob věku vyššího. V Evropě vroste věkový medián z 37,7 let v r. 2000 na 47,7 let v r. 2050. V té době přesáhne věkový medián v Arménii, České republice, Estonsku, Itálii, Řecku, Slovinsku a Španělsku hodnotu 51 let, to znamená, že lidé starší než 50 let budou tvořit celou polovinu obyvatelstva. V některých z těchto zemí bude připadat jedno dítě na 4 staré lidi.

Stárnutí obyvatelstva ve světě
Věkový medián (v letech)

1950 2000 2050
––––––––––––––––––––
Rozvinuté země 28,6 37,3 45,2
Méně rozvinuté země 21,3 24,1 35,7
Rozvojové země 19,5 18,1 27,1
––––––––––––––––––––
Afrika 19,0 18,3 27,5
Asie 22,0 26,1 38,7
L.A + Karibik 20,1 24,2 39,8
Evropa 29,2 37,7 47,7
Severní Amerika 29,8 35,4 40,2
Oceánie 27,8 30,7 39,9
––––––––––––––––––––
Svět celkem 23,6 26,4 36,8
––––––––––––––––––––
Děti pod 14 let 34% 30% 20%
Staří nad 60 let 8% 10 % 21%

Podle zprávy OSN z roku 2002.

Poznamenejme, že pokles plodnosti a demografické stárnutí jsou jevy, jež probíhají prakticky všude na světě. Ale postihují především Evropu, kde je situace nejvíce znepokojivá. Jejich závažnost se zřetelně odráží ve vývoji podílu obyvatel Evropy na celkové světové populaci: v r. 1950 činil tento podíl 22%, v r. 2000 už jen 12% a v r. 2050 se odhaduje asi na 7%.

Některé příčiny této situace

1. Manželství se uzavírají stále později. Tím se oddaluje i narození prvního dítěte.
2. Lidé volí manželství méně často než dříve, sňatečnost klesá.
3. Mnoho žen pracuje mimo domácnost.
4. Zaměstnanci velkých podniků jsou často vysíláni k úkolům daleko od domova a mnohdy se více zajímají o svou firmu než o svou rodinu (“profesionální nomádství”).
5. Změna životního stylu s přechodem od venkovského k městskému životu.
6. Politické a/nebo medicínské tlaky k užívání antikoncepce a k umělým potratům.
7. Absence nebo nedostatečnost prorodinné politiky.
8. Ničivé působení televize rozkládající obraz rodiny.
9. Úvěrový systém: novomanželé se zadlužují kvůli vyšší spotřebě a dítě pak vnímají jako překážku úrovně spotřeby, na kterou si díky úvěru zvykli.
10. Kritika rodiny podle Engelse: prototypem třídního boje je rodina, nikoli vykořisťování proletářů kapitalisty; je to vykořisťování ženy mužem v rámci rodiny založené na manželství a mateřství. Je proto třeba rodinu zrušit, ženu zbavit břemene mateřství. Žena takto “osvobozená” bude moci zaujmout své místo ve společenské výrobě.
11. Mediální bubnová palba šířící malthusiánskou ideologii a novomalthusiánství. V této souvislosti je třeba zdůraznit neblahou roli některých agentur OSN (UNFPA – United Nations Fund for Population Activities, Fond pro populační aktivity OSN; WHO – World Health Organization, Světová zdravotnická organizace) nebo nestátních organizací (IPPF – International Planned Parenthood Federation, Mezinárodní federace pro plánované rodičovství), které nepřestávají šermovat hrozbou demografické exploze ani v době, kdy Evropa již prodělává implozi. Od šedesátých let byly orgány veřejné moci stále více ovlivňovány malthusiánskou ideologií, šířenou především z anglosaských zemí. Státy proniknuté touto ideologií a disponující stále významnějšími prostředky prováděly stále otevřeněji přímé zásahy, pod silným vlivem veřejných mezinárodních organizací, ve smyslu autoritářského plánování rodičovství. Nejvyhlášenějšími případy jsou Indie a Čína, ale podobný intervencionismus lze sledovat v Latinské Americe, zejména v Mexiku, a v Africe. Malthusiánská ideologie je považována za “legitimizaci” kampaní zaměřených především – a “pro jejich dobro” – na bezbranné populace. Četná svědectví potvrzují, že tyto populace nejsou “plně informovány” a že nejsou s to dát svůj “svobodný a zralý” souhlas s protinatalitními opatřeními, jež jim “poskytuje” jejich “dobrodinec”. Malthusiánská ideologie je přitom ve službách lsti, donucování a násilí. Byla nejprve uplatněna v plně rozvinutých zemích, ale stala se nejvěrolomnější zbraní, jíž užívají bohaté země ve svém záludném postupu vůči Třetímu světu.
12. Šíření genderové ideologie, nejprve v rámci OSN; podle ní je rozdělení rolí ve společnosti mezi muže a ženu čistě kulturní, nikoli přirozené. Slova jako mateřství, rodina, manželství atd. nemají tedy smysl.
13. Za podpory agentur OSN, IPPF a mnoha dalších nestátních organizací se masivně rozšiřují protinatalitní techniky. Jsou buď dočasné (tj. žena může mít děti později) – antikoncepce a umělý potrat, nebo definitivní – sterilizace. Podle odhadu 75% vdaných žen v Evropě užívá některou metodu antikoncepce. V ČR je to 69%. Podle jistých statistik připadá u nás jeden umělý potrat na 3 porody, v Rusku téměř 2 potraty na 1 porod. Světová zdravotnická organizace financuje výzkum zaměřený na získání vakcíny proti otěhotnění. Příslušné texty jasně říkají, že se pomocí ní má dosáhnout snížení počtu porodů v rozvojových zemích.
14. Praktické odmítání nauky encykliky Humanae vitae (1968) v mnoha zemích s katolickou tradicí. Tento fakt je zřejmý z vysokého procenta uživatelek antikoncepčních metod v zemích, jako jsou Španělsko (72%), Francie (80%) a Itálie (91%).

Některé důsledky

Mezi poklesem plodnosti, demografickým stárnutím a depopulací neboli demografickým úbytkem existuje hrozivý řetěz souvislostí. Staří lidé představují stále větší břemeno. Nyní připadá v Evropě 3,7 pracovníka na jednoho penzistu; v r. 2050 už to bude jen 1,5 pracovníka, a očekává se, že na jedno dítě budou připadat – podle zemí – 2 penzisté nebo více.
V důsledku toho vzniká řada problémů. Jak bude obyvatelstvo stárnout, starostí politiků již nebude především stavba škol, nýbrž domů pro penzisty. Je nebezpečí, že budeme svědky zhroucení školství, protože děti nemají – na rozdíl od starých osob – žádnou voličskou váhu.
Někteří ekonomové si začínají klást otázku, jak financovat důchody. Pokles plodnosti povede za jistý čas k snižování počtu osob v produktivním věku, s jejichž prací se počítá pro financování penzí. Ale lidé se dožívají stále vyššího věku. Penzistů bude tedy stále více. Bude dostatečným řešením uzákonění vyššího věku pro odchod do důchodu? V Belgii je to již 65 let. Začíná se hovořit o prodlužování pracovní doby.
Následkem stárnutí své populace budou bohaté země vystaveny ještě dalším finančním problémům. Podíl produktivního obyvatelstva v poměru k závislému bude klesat, ale většinu závislých nebudou tvořit děti, nýbrž starci. A jelikož starý člověk stojí více než dítě, budou se zvyšovat daně ze mzdy, aby bylo možné pokrýt potřebné náklady. Zdražování pracovní síly povede podnikatele k tomu, aby přesouvali své aktivity (průmysl, služby) stále více do zemí s levnější a flexibilnější pracovní silou.
Hrozí tak nebezpečí růstu nezaměstnanosti. Hospodářství ve společnosti bez dětí se dostane do trvalé recese. Strojní vybavení průmyslu se ukáže jako předimenzované. Bude se “restrukturalizovat” – eufemismus pro zavírání podniků kvůli nedostatku poptávky. Míru tím rostoucí nezaměstnanosti bude přitom ještě prohlubovat růst produktivity práce. Demografická recese vyvolává nezaměstnanost nejen vlivem poklesu vnitřní poptávky, ale také snižováním konkurenceschopnosti pracovní síly v mezinárodním měřítku, takže se zmenšují možnosti vývozu. Skleslost lidí vyvolávaná hospodářskou recesí je zase bude odrazovat od plození potomků. Pokles plodnosti, demografické stárnutí a nezaměstnanost se takto mohou navzájem posilovat v ďábelské spirále.
Je-li míra nezaměstnanosti v zemi už značně vysoká, přestává být překážkou podpory přistěhovalectví: chybí totiž ochota vykonávat práce považované za ponižující. Avšak imigrace, především nelegální, bude živit atmosféru latentní xenofobie.
Je třeba očekávat silné imigrační tlaky a v jejich důsledku závažné problémy:
1. Politické napětí na úrovni jednotlivých zemí i v mezinárodním měřítku. Příklady: demografický tlak, jemuž je vystavena Evropa ze strany Turecka a Alžírska.
2. Střetání výrazně odlišných kultur.
3. Nové výzvy v oblasti náboženství. Někteří lidé s nepřátelským postojem k církvi půjdou tak daleko, že budou imigraci prohlašovat za vítanou, aby Evropa přestala být “křesťanským klubem”.
4. Konečně zároveň s prodlužováním života vyžadují staří lidé stále více péče, jež se navíc stává čím dál nákladnější. Tak se objevuje přízrak eutanazie. V Nizozemí je podle statistik přes 20% úmrtí vyvoláno eutanazií. Nizozemí a Belgie “daly příklad” zákonů dovolujících eutanazii. Logika smrti tak vedla od schválení likvidace nenarozených dětí k likvidaci starých lidí.

Od kultury smrti ke kultuře života

Evropa jako společenství i každý z jejích národů naléhavě potřebuje kulturu života. K tomu je nevyhnutelně třeba obnovit vědomí o hodnotě rodiny.
K novému ocenění hodnoty rodiny přispívají svými díly renomovaní ekonomové a demografové jako Gary Becker (Chicago, Nobelova cena 1992), Gérard-FranCois Dumont (Paříž, Sorbonna), Jean-Didier Lecaillon (Paříž – Dauphine) a jiní. Jejich výzkumy konvergují k závěru, který má základní význam: hodnotou, jejíž nedostatek představuje největší nebezpečí, je lidský kapitál, to znamená populace vzdělaná, kvalifikovaná, fyzicky zdravá, mravně vychovaná. Tento lidský kapitál znamená pro moderní národ 80% jeho bohatství; fyzický kapitál (přírodní zdroje, zařízení aj.) jen 20%. Není však možné mít lidský kapitál, jehož základem by nebyla rodina a který by nebyl utvářen nejprve v jejím středu. Navíc, růst různých nerovností pramení z krize rodiny.
Z toho vyplývá, že je třeba znovu vyzdvihovat blahodárnou úlohu různých činitelů v rodině:
1. Dítěte: je aktivním prvkem společnosti a podněcuje jeho život.
2. Činnosti rodičů, jejichž přínos je velmi významný sám o sobě.
3. Rozhodujícího přínosu matky k utváření lidského kapitálu. Důkladná ekonometrická měření přivedla G. Beckera ke zjištění, že činnost matek představuje přinejmenším 30% hrubého domácího produktu (HDP) země.
4. Dítě je tedy nepochybně velké dobro pro rodiče, ale také pro celou společnost.

Proto je nutná vhodná rodinná politika. Taková rodinná politika si musí vytknout několik cílů:
1. Umožnit přístup k vydatným rodinným příspěvkům. Povzbuzovat mladé dvojice, aby uzavíraly manželství a měly děti. Bojovat proti daňovým diskriminacím.
2. Přiznat společenský status matce v domácnosti. Práce matky v domácnosti má přinejmenším takovou hospodářskou hodnotu jako placená práce pečovatelek v jeslích.
3. Zrušit zákony proti životu a proti rodině.
4. Nezaměňovat rodinnou politiku s politikou sociální (např. péčí o nezaměstnané): každá z nich má jiný cíl.