1. „Panovník Černé Hory se po bezdětném srbském králi ujal vlády v Bělehradě.“ Kde jste na tohle přišel? Naprostý nesmysl… Víte co, zkuste onoho (fiktivního) panovníka jmenovat…
2. „Na jedné straně se tu tvrdí, že z Černé Hory se rekrutovali největší příznivci jihoslovanského sjednocení, na druhé, že sjednocení bylo násilné. Jedno odporuje druhému a autor své vývody nijak nedoložil.“ Ale to se samozřejmě nevylučuje.
3. Černá Hora a severní Albánie se samozřejmě dělila do kmenů, najděte si o tom jakoukoliv odbornou literaturu (pro upřesnění: kmen, v angličtině „tribe“, v srbochorvatštině „pleme“). Kmeny se samozřejmě dále dělily do rodů.
4. ..“historie ČH nezačíná 18 stoletím. Ve středověku zde bylo knížectví Zeta.“ Samozřejmě byly na zemí ČH království Duklja a poté Zeta, ale novodobá Černá Hora vznikla až od 18.století volným spojenectvím podlovčenských kmenů.
5. „…tvrzení o binárodnosti díky náboženským poměrům (pravoslavní, katolíci, muslimové) je značně nepravděpodobné. Nepotvrdilo se ani v Irsku, nebo Chorvatsku. I když je jazyk stejný, náboženství striktně národnost určuje.“ Může se Vám to zdát značně nepravděpodobné, ale to má asi takovou váhu jako kdyby se Vám zdála nepravděpodobná teorie relativity. Fakt, že pohraniční kmeny byly nejen bilinguální, ale že měnily (a to až třikrát) svou náboženskou příslušnost je prostě prokázaným faktem. O binárodnosti jsem nepsal, národnost totiž u horských kmenů v 18.století skutečně nehrála žádnou roli.
6. „Černá Hora udržela jako stát … právě díky ruské pomoci.“. Částečně, především ale díky pomoci blízkých Benátek. Peníze, zbraně a především západní know-how hrály klíčovou roli. Díky tomu se Černá Hora udržela ve fakticky samostatném postavení, na rozdíl od třeba albánskýchkatolických kmenů, ačkoliv ty žily v ještě nepřístupnějším terénu. Edice benátskch dokumentů o Černé Hoře, která vyšla ve vydání Národní knihovny Černé Hory, k tomu poskytuje obrovské množství informací. Zatímco Benátčané měli prakticky neustálý přehled o situaci a přímý vliv na černohorské poměry, ruský vliv byl po dlouhou dobu zanedbatelný.
7. Jstě, Djukanović je mafián, pašoval cigarety a kdo více ještě. Stejně jako Milošević, jako chorvatští generálové a jako Makedonci. Standardní balkánský politik.
8. Odtržení samozřejmě nebylo dirigováno zvenčí a jaképak hrozby bombardování. Kde jste na to přišel? EU byla proti odtržení a došlo k němu 7 let po válce.
9. Silná ČH vadila USA? To jsou věci…
10. Soužití s Albánci je skutečně na balkánské poměry bezproblémové a především nezatížené minulostí. Ostatně jeden z nejlepších opisů Albánců napsal jeden z největších černohorských národních hrdinů. Marko Miljanov („Život i običaji Arbanasa“)

Dále si autor plete kmenovou a rodovou příslušnost. Zde se samozřejmě jedná na tomto malém území o příslušnost rodovou. Samozřejmě historie ČH nezačíná 18 stoletím. Ve středověku zde bylo knížectví Zeta. Černá Hora získala patrně svůj název podle pohoří Lovčen, jehož skály mají po dešti černou barvu. První zmínky o tomto pojmenování byly nalezeny v panovnické listině ze 13. století. Jazyk a víra se vyvíjel souběžně se Srbskem, které bylo často rozdrobené, jeho panovníci vládli často na dnešním území Černé Hory a Zeta často ovládala dnes srbská území. Součástí Srbska byla Zeta do osmanského vpádu. Později obě země společně bojovaly proti turecké nadvládě v oblasti.
.
“neměly náboženské a národnostní rozdíly zásadní význam” samozřejmě, že měly. Albánci totiž přijali islám a s tureckými okupanty spolupracovali, podíleli se na výhodách muslimů a potlačování křesťanského obyvatelstva, danému právem šaríja. Odpor proti turecké nadvládě, několik set let po turecké okupaci a vyvraždění předislámských elit, se rodil výhradně z křesťanského prostředí. Z islámského, díky výhodám, pozbýval smysl.

Že jsou obyvatelé pohraničí bilingvinní, je normální. Ovšem, tvrzení o binárodnosti díky náboženským poměrům (pravoslavní, katolíci, muslimové) je značně nepravděpodobné. Nepotvrdilo se ani v Irsku, nebo Chorvatsku. I když je jazyk stejný, náboženství striktně národnost určuje.

Autor se zmiňuje o “tradičním” rusofilství. “Zapoměl” se zmínit, že se Černá Hora udržela jako stát (a nedošlo zde k vyvražďování křesťanů a etnické změně složení obyvatelstva jako po neúspěšném povstání v Kosovu, nebo částí Bulharska), právě díky ruské pomoci. Právě díky podpoře Ruska byla uznána jako nezávislý stát. V době, kdy západní velmoci s Tureckem spolupracovaly.

“se nevyhýbá jasnému pojmenování současné mafiokratické mocenské elity v čele s bývalým premiérem, prezidentem a poté opět premiérem Milem Djukanovičem. Uznává však, že jen díky jeho mocenským schopnostem se Černohorcům podařilo odpoutat od Miloševičova Srbska”. ––- Pod pohrůžkou bombardování země a zároveň korupce elit se není čemu divit. Ani autor nezastírá praktiky tamní mocenské elity. Djukanovič se např. podílel na “obchodu” s cigaretami. Takže toto “odpoutání” bylo dirigováno zvenčí. Mírové bylo proto, že nedošlo k pogromům na srbské civilní obyvatelstvo, jako v Bosně nebo Chorvatsku (zhruba polovina se ho považuje za Srby) a stalo se zákonnou cestou. Kosovo je provincie Srbska, je to jiná kategorie.

Nedověděli jsme se, že silná ČH vadila Rakousku, Itálii, Francii Anglii a USA, takže část území včetně Skadaru muselo být odevzdáno nově tvořícímu se státu Albánii kvůli naléhání „velkých mocností“ nehledě na ztráty Černohorců, kteří obětovali 10 000 životů pro dobytí města z rukou osmansko-albánských sil Esada Pashi.

O bezproblémovém soužití s tamními Albánci je to spíše zbožné přání, či spíše vědomé upravování skutečnosti. Dlouhodobý cíl UCK , kterýnm se nijak netají, podobně, jako v Kosovu, jižním Srbsku, západní polovině Makedonie, je připojit jižní část ČH k Albánii a vyhnat slovanské křesťanské obyvatelstvo.

Celkově se text zdá býti silně účelovým