Společná učebnice dějin, to zní skoro jako krádež. Národní dějiny jsou základním stavebním prvkem každého národa a každý národ si je také žárlivě střeží. První společná učebnice dějepisu v Evropě tak na svůj zrod musela čekat do loňského roku. Nyní už se studenti posledních ročníků středních škol někdejších dvou evropských rivalů – Francie a Německa – mohou učit poválečné dějiny Evropy a světa ze stejné učebnice. Mohou, ale nemusí. V obou zemích nejde o povinnou, nýbrž o doplňkovou učebnici.Euroskeptikům z podobných projektů vstávají vlasy hrůzou v obavě, že něco podobného je pouhý začátek – že jim jednou bude vnucen společný, uhlazený, politicky korektní pohled na evropské dějiny. Dějiny bez trochy těch národních mýtů, předsudků a stereotypů by samozřejmě byly ploché. Pokud bychom například v České republice chtěli provozovat nikoho neurážející výuku literatury, museli bychom z ní vyřadit hezkých pár jmen. A není to zdaleka jen Alois Jirásek, nýbrž třeba i K. V. Rais nebo J. Š. Baar, kdo se občas nepříliš lichotivě zmínil o Němcích. Takový Josef Holeček by dnes šel za podněcování národnostní nenávisti rovnou sedět. K. H. Borovský se zase strefoval do Židů a katolíků (to se však v českých zemích toleruje). Slezský bard Petr Bezruč nenechal nitku suchou ani na Němcích, ani na Židech, ani na Polácích. Snaha takto čistit kánon národní literatury by samozřejmě vyzněla stejně směšně jako retušování cigaret z rukou hollywoodských hvězd. K dějinám nějaké ty mýty a předsudky patří. Pokud se na ně díváme s nadhledem, dokážou být i docela zábavné, jak dokazuje třeba oblíbený večerníček o Krakonošovi a Trautenberkovi.

Kdo asi zapláče

Autoři učebnice Evropa a svět po roce 1945 se největším nástrahám společného pohledu na historii vyhnuli. Nečistili dějiny tak, aby vyhovovaly oběma stranám. Tam, kde se francouzský a německý pohled liší (role USA ve světě, rozpad Jugoslávie), jsou na konci kapitol uvedené hlavní rozdíly. Navíc fakt, že jde o učebnici německofrancouzskou, neznamená, že v ní jde výlučně o Německo a o Francii. Jde o učebnici dějin Evropy a světa. A vzhledem k množství aktuálních témat (globalizace, reforma OSN, demografický vývoj ve světě, islám a Evropa, rozpad tradičních forem rodiny a nové formy soužití, rozvoj informační společnosti…) supluje i občanskou výchovu. Pro české školy, jejichž výuka dějepisu končí zpravidla rokem 1945, je třísetstránková kniha komentující události až do roku 2006 velkou výzvou.

I přes značný rozsah textu však některé evropské národy nad učebnicí Evropa a svět po roce 1945 zapláčou – nenajdete tu zmínku o Španělsku, Portugalsku, Řecku, Itálii, Skandinávii. Nedozvíte se nic ani o kulturní revoluci v Číně. Nenarazíte zde na jména jako Franco či Salazar. Československo vděčí za zmínku odsunu Němců a pražskému jaru v roce 1968, Maďarsko povstání v roce 1956, Poláci odborovému hnutí Solidarita. Díky tomu a kapitolám o NDR, tedy komunistické Německé demokratické republice, si snad i dnešní západní student udělá alespoň rámcovou představu o životě za železnou oponou. Při zmínce o gulagu by však bylo vhodné uvést nejen to, že šlo o soustavu sovětských pracovních táborů, nýbrž i to, že v nich nalezlo smrt několik milionů nevinných lidí.

Korektnost i nevyváženost

Autoři se neubránili převažujícímu levicově-liberálnímu pohledu na dějiny. Zatímco kapitoly o studené válce jsou úzkostlivě korektní (vždy například jedna protiamerická a jedna protisovětská karikatura, projev Trumana a vedle projev Ždanova), v případě mírového hnutí osmdesátých let či kampaně za legalizaci potratů je tomu naopak. Karikatury a fotografie zobrazují pouze jednu stranu, byť text okolo nich je vyváženější. Každý ví, co čtenář vnímá nejdříve a nejvíce – právě fotografie. Diskutovat by se dalo o tvrzení, že při shození atomové bomby na Japonsko šlo Američanům o postrašení Sovětů, a nikoliv o donucení Japonska k co nejrychlejší kapitulaci. Také mccarthismus (přes pochopitelnou nechuť k věčně opilému senátorovi) se nedá jen tak označit za „hon na čarodějnice“, aniž zmíníme alarmující rozsah infiltrace amerického státního aparátu komunistickými agenty. V kapitole o imigraci v Evropě by snad stálo za to kromě obvyklých frází o nutnosti integrace a boje proti diskriminaci a rasismu uvést i objektivní problémy vyplývající z imigrace (některých) kulturně odlišných národů. Na faktu, že se muži v Evropě ještě dostatečně nepodílejí na domácích pracích, není nic, co by mělo být označováno za „problematické“. Naopak pěkně je ve francouzském i v německém případě zpracováno téma kolaborace a poválečné obnovy, v případě Německa pak denacifikace a vyrovnání se s nacistickou minulostí. Málokdo asi tuší, že ve Francii se film Utrpení a soucit (Le chagrin et la pitie) celých deset let (do roku 1981) směl promítat jen ve zcenzurované verzi. Důvod? Kronika každodenního života v okupované Francii ukazovala odboj jako záležitost pouze skupinky obyvatel. I kapitola o citlivém tématu německých obětí druhé světové války a o pocitu viny poválečných generací Němců by pro řadu českých čtenářů byla přínosnou četbou. Podobně jako je pro německé studenty přínosný popis dekolonializace coby jednoho z klíčových momentů francouzské poválečné historie.

Křeč europeismu

Václav Klaus by z téhle publikace asi radost neměl. Jak kapitoly o evropské integraci, tak i celkové vyznění pochopitelně jsou proevropské, přičemž slovem „evropský“ se zde myslí oddanost co nejhlubší formě evropské integrace. Stávající směr a podoba evropské integrace se chápou jako cosi automatického, jako přirozené vyústění dějin; jako něco, o čem se ve slušné společnosti nediskutuje.

Jenže myšlenka evropské integrace už do značné míry ztratila svůj silný emocionální náboj z poválečných let. Dnešní za vlasy přitažený europeismus, neustálé hledání a dohadování (a nenalézání) společných evropských hodnot, to vše působí jako trochu křečovité hledání „idey státu evropského“. To je možné v Německu, pro které je europeismus únikem z pasti vlastních dějin, avšak nikoli ve státech, kde je vlastní národní identita stále určující. A co se týče evropských hodnot, jak tvrdí Karel Schwarzenberg, ty žádné neexistují. Existují „jen“ hodnoty západní civilizace, společné pro Evropu i Ameriku. Snaha popsat evropské hodnoty citátem z tak suchého úředního dokumentu, jakým je Smlouva o ústavě pro Evropu, ostatně dokazuje, v jaké intelektuální nouzi se zastánci exkluzivních evropských hodnot nalézají. Ovšem učebnice Evropa a svět po roce 1945 je bez ohledu na míru souhlasu či nesouhlasu s jejím evropským záběrem zajímavou knihou. Vynikající grafická úprava, spousta fotografií, map a karikatur i velký záběr témat z ní dělá příručku, kterou by si mohl klidně přečíst i student nižšího ročníku vysoké školy. Pro Čecha je pouze trochu nezvyklé číst dějepis beze stopy národní hrdosti. Do jaké míry je to model hodný k následování, toť otázka. Většímu zohlednění celoevropských dějin bychom se určitě bránit neměli. Primátu vlastních dějin se však asi ještě dlouho nezbavíme. Ani by to nebylo šťastné.

HISTOIRE/GESCHICHTE Europa und die Welt seit 1945 Herausgegeben von Guillaume Le Quintrec und Peter Geis. Ernst Klett Schulbuchverlage, Stuttgart, Leipzig 2006, 336 stran.

Vyšlo v MF Dnes, v příloze Kavárna, v sobotu 10.3.2007