Jen málo oblastí politického dění se v posledních letech těší takové pozornosti veřejnosti, jakou má soukromý život politiků. Politici tak následují hvězdy filmového, hudebního a sportovního nebe, které se se zájmem o jejich rodinné problémy potýkají již delší dobu. Z psychologického hlediska není na tomto zájmu nic zvláštního, přirozený lidský sklon zabývat se soukromými problémy jiných lidí a hovořit o nich s ostatními se nejlépe realizuje u všeobecně známých osob.Herci ze Sněmovní
Sledování privátního života ústavních činitelů je bezprostředním důsledkem medializace politiky. Dobrý politik se dnes pozná spíše podle toho, zda dokáže dobře působit na televizní obrazovce, než podle toho, jaké podniká kroky v zákonodárné či exekutivní činnosti. Svět showbyznysu a politiky se zkrátka stále více propojuje a každý politik musí být také tak trochu hercem.
Ale pak se nesmí divit tomu, že má veřejnost o jeho osobní život stejný zájem jako o soukromí slavných zpěváků a herců. Na její poptávku přirozeně reagují média zvýšenou nabídkou pikantností z intimního života politiků. A tady se najednou setkáváme s daleko větším problémem.
Jaký je vlastně vztah mezi politikou a soukromou morálkou jejích protagonistů?
Je jasné, že politika a morálka jsou dvě zcela odlišné oblasti. V politice je základní hodnotou zájem státu a jeho národa. V oblasti morálních norem jde o hodnoty vztažené k chování jednotlivců ve společnosti, ať už vyvozované z Boha, lidské přirozenosti či společenského konsenzu. Obě oblasti nemají mnoho společného. Země, která by jednala vůči ostatním zájmům jen podle pravidel společenské morálky, by zřejmě rychle přestala existovat.
Otázka po vztahu mezi politikou a soukromou morálkou jejích představitelů však míří trochu jinam.
Zda politik jedná ve prospěch státu a jeho obyvatel, nijak bezprostředně nesouvisí s tím, jaký vede soukromý život. Valná část demokratických státníků i úspěšných monarchů měla milenky, někteří dokonce celé zástupy. Německý exkancléř Schröder by v počtu rozvodů mohl soutěžit o národní rekord. Naopak řada autokratů a diktátorů vedla příkladný život. Sledovat a rozebírat soukromý život politika je z tohoto hlediska zcela irelevantní, pokud neporušuje zákony.
Co řeší hospody
Problém nastává tehdy, když je tento soukromý život médii a veřejností přesto sledován. Což je právě dnes. Pak dochází k tomu, že se privátní záležitosti politiků dostávají na každodenní přetřes v hospodách i na stranických jednáních. Přestože motivy nejsou zprvu jiné než u šmírování celebrit, stává se nakonec z jejich rodinného života politické téma. Že by tomu tak být nemělo, je přitom věc jiná a vedlejší.
Na jedné straně si můžeme stokrát říkat, že je nevkusné se zaobírat soukromým životem politiků.
Když se dané informace dostávají denně na veřejnost, těžko se na druhé straně ubráníme jejich vlivu na naše podvědomí. Pro mnoho lidí bude nepřijatelné volit starostu podvádějícího manželku se sekretářkou.
Prostě mu nebudou věřit, že když podvádí rodinu, nebude podvádět je. Je v tom i trochu pokrytectví a očekávání, že politik bude jakousi ideální formou našeho já zbavenou všech špatných vlastností, které na sobě pozorujeme.
Co tedy dělat?
Zprávám o intimnostech z ložnic politiků se asi nevyhneme. Ale je dobré při jejich čtení alespoň mít na paměti, že politika má vlastní etický náboj odvozený z cíle zachování a rozkvětu státu. Tento etický rozměr je druhově odlišný od morálních norem mezilidských vztahů. V osobě politika se sice oba prvky stýkají, ale jen ten první má význam pro nás pro všechny. Ten druhý se týká pouze jeho samého a jeho okolí.
článek vyšel v MF Dnes 18.1.2007
Ad Roman Joch: Lze s tím ve většine souhlasit. Ale v konkrétní české situaci je na místě se ptát, zda-li je náš pan současný premiér bůh, nebo vůl. K první alternativě se příliš nepřikláním.
Není takový problém, že má Topolánek milenku, ale za 1) že se na to přišlo a 2) že opustil svou manželku a rodinu, ke kterým by měl cítit odpovědnost 3) když už všechno vyšlo najevo, neměl ani ty “gule”, aby se přihlásil ke svému budoucímu dítěti 4) pakliže dítě paní poslankyně není jeho, tak už by to nazančovalo, že ve výše zmíněném latinském citátu o Jovovi a volovi, přichází v úvahu pouze druhá možnost.
S tím co uvádí Roman J lze samozřejmě souhlasit, ale příklady, které prezentuje silně kulhají ve srovnání s “tím” o koho jde u nás.
Předně renesanční monarcha a rádoby konzervativní politik 21. století je přece rozdíl. Churchill pokud je známo svou ženu ani mimo funkci premiéra, ani ve funkci premiéra neopustil. Reagan sice byl rozvedený, ale podle dostupných životopisných údajů proto, že ho opustila první žena a z jejího podnětu, navíc mnoho let před svým vstupem do nejprve demokratické a pak republikánské politiky.
Smůla toho našeho “hlavního konzervativce” je, že žijeme ve věku televizních záznamů, které zaznamenají všechna “velká gesta” ještě před pár měsíci. I když, ono by to vyšlo na stejno i bez nich. Bohužel.
Souhlasim, ale Karel mi v tom vyctu moc nesedi. Spis nez on sam byly slabe karty, se kterymi musel hrat, aniz by je mohl predtim ovlivnit. Vaz mu urcite nezlomila jeho neschopnost, ale serie zrad (Masaříku a spol…), nestastnych nahod a kratkozrakost vitezu valky. Presto nechybelo az tak mnoho, aby monarchii zachranil. Toto vitezstvi bysme dnes pravdepodobne neumely ani dostatecne ocenit, protoze dejiny 20. stoleti by asi vypadali uplne jinak. Oznacovat ho za slabocha se vsak hodi temer vsem zucastnenim, takze nam to tu pekne zdomacnelo.
Článek neobhajuje nemravné počínání či nevěru; článek uvádí dva pravdivé postřehy: (1) člověk osobně příkladně mravný, žijící morálním rodinným životem, ještě stále nemusí být dobrým státníkem, politickým dobrodinním pro svou zemi. A (2) člověk s osobní morálkou pochybnou, dopouštějící se např. manželské nevěry, stále může být vynikajícím státníkem, jenž je pro svou zemi požehnáním (konstatování tohoto faktu však není obhajobou nevěry).
Příklady: anglický král George III. žil vzorným rodinným a manželským životem; každý příslušník americké křesťanské pravice by byl z jeho příkladu nadšen. Byl to však král neschopný; byl tím britským monarchou, proti kterému Američané v 70.-80. letech 18. století revoltovali a bojovali za nezávislost.
Náš poslední vládnoucí císař Karel (1916-22) byl blahořečený; a zřejmě to byl světec, jenž bude časem svatořečen; určitě žil příkladným osobním a rodinným životem. Jako státník však byl slabý a neúspěšný.
Na druhou stranu Winston Churchill byl jedním z největších státníků 20. století; nikdo na světě – a ani on sám – si však nemyslel, že by byl příkladně mravným člověkem.
Ronald Reagan byl prvním americkým presidentem v dějinách, který se rozvedl. Byl to první (a zatím jediný) rozvedený president USA. Byl to důvod hlasovat proti němu? Jimmy Carter byl pokrytecký svatoušek, zastávající však stranu a voliče vyznávající mravní libertinismus; rozvedený (a podruhé ženatý) Reagan zastával tradiční hodnoty. Navíc v té nejdůležitější otázce své doby – potřeby torpédovat mozkové centrum komunistické chobotnice, měl pravdu. Byl to velký státník.
A poslední příklad: habsburský císař Karel V. v první polovině 16. století: heroický byť tragický monarcha, představitel křesťanstva, zápasu za jeho jednotu a obranu proti islámu. Měl levobočka (vlastně několik, z nichž jedním byl) don Juan de Austria, vítěz od Lepanta. Historicky a politicky zvažováno, bylo dobře, že Karel V. měl nemanželského syna, dona Juana de Austria, vítěze od Lepanta? Já bych řekl, že ano. (Což není doporučením našim dnešním politikům a státníkům, aby měli levobočky; totiž na tak kvalitní levobočky, jako byl don Juan de Austria, by se stejně nezmohli. Jak by určitě řekl Karel V.: “Quod licet Jovi, non licet bovi!”)
sourozenectví pestré a rozmanité je v růstu člověka zdá se zásadní, rodič je moc velký a dost daleko…
Model rodiny založený na tradičních hodnotách pro lidi vybavené tradičními hodnotami i prakticky výchovou emotivity (jinak je to jen iluze), tedy židovské, křesťanské a poněkud i islámské, má k aktuálnímu pojetí dost daleko. Jde zejména o tu přípravu na rodinu hlubokým přetvořením člověka v civilizovanou bytost, jeho vybavením pro náročné životní postoje, které v džungli moc netřeba. Kdo nemá možnost vztahu k sourozencům obého pohlaví ve větší rodině, kdo nevidí vztah rodičů svých či jinak blízkých, plave bez kompasu.
Jinak současné manželství jen kontrakt o majetku, soud víc nezajímá a pro okolí jen zábava či projekční plocha pro vlastní nepřiznané kolapsy.
Tu je na místě hluboký soucit se snahami bytostí, které mají velký ideál, ale chybí jim poněkud předpoklady, prostředí prostě tenhle starobylý software nepodporuje, naopak. Proto česká obliba islámu u žen…(Kniha Karin Van Nieuwkerkové “Ženy, jež přijaly islám” přináší několik rozhovorů se ženami západního světa, které se staly muslimkami. Jejich hlavním motivem je zklamání z křesťanství: přitom ale ani o Kristu, ani o Mohamedovi nic nevědí. Spíše si vytvářejí vlastní verzi náboženství, kterou nazývají islámem.) Možná mnohoženství třeba jen sukcesivní je řešením.Zkoušet znovu, opravovat neopravitelné, nepokračovat do hloubky k větší zralosti obvyklým překonáním krizí, ale začínat pubertálně vždy znovu…
Z lejna bič neupleteš…
člověk je buď mravný, nebo nemravný. Člověk nemravný v soukromí, který neumí dodržet své závazky, které dal, pravděpodobně nebude příliš mravný ani ve veřejné sféře, ba skoro bych řekla TÍM SPÍŠ nebude mravný ve veřejné sféře, kde jsou svody k účelovému jednání a nevěrnosti danému slovu mnohem větší.
Článek je skutečně velmi účelový, ke škodě autora i OI – jak je vidět i z reakcí pod článkem.
Články autora čtu pravidelně, ale tento je výjimečný. Je totiž naprosto účelový. Nechápu co vidí autor pokryteckého na tom, když očekáváme od politika, že nebude podvádět a obelhávat.
Pokrytecké je naopak účelově zamlžovat naprosto základní principy, kterými se řídí konzervativci všude na světě (viz např. Jakub), když zrovna ten “náš konzervativec a výstavce rodinných hodnot” podvádí a lže vlastní manželce, za úsměvů (“hehe”) do kamer.
Myslím, že v politice jde o profesionalitu, podobně jako v jiných oborech – politika není snazší, než jiná zaměstnání. A nevyžaduje menší know-how. Politik, který to prostěneumí, může být čestný jak chce, a je mu to houby platné. Tedy spíš voličům.
Jenomže na jeho ctnostech záleží a myslím, že dost . To, že je své ženě věrný (nebo ne), na jeho práci vliv rozhodně má. Jen ten vliv možná není zas tak velký, jak se často soudí. Tedy si myslím, že V. Belling má pravdy jen část.
Nejsem si jistý, ale jak to, že u amrických konzervativních voličů je politik,který podvádí svojí manželku, politicky mrtvý muž? Nejspíše to bude tím, že tito lidé uvažují podobným způsobem: “Jestliže podvádí svojí ženu, osobu, které před svědky (event. i před Bohem) slíbil věrnost, tedy osobu, která je mu více než blízká, jakou jistotu mama já, volič, se kterým se ten politik nezná, že nepodvede mě? “
tomuto způsobu uvažování se nedivím, vy byste pane Bellingu věřil politikovi, který by vám řekl: “Ano, podvádím svojí manželku, která je mi bytostí velmi blízkou, ale tebe, voliči, i když jsi pro mě osobou vzdálenější, bych nepodvedl?” já osobně bych takovému člověku nevěřil.
co se nevěry týče, mám pro ní pochopení, sám jsem jí jednou podlehl,ale také jsem si byl schopný nasypat popel na hlavu a sdělit, že moje jednání nebylo košer!