Cíle vzdělání jsou v posledku dvojí: kultivace mysli za účelem lidské výtečnosti, konkrétně výtečnosti mravní a intelektuální; a osvobození člověka od vulgarity, tedy naplnění jeho možnosti těšit se z jevů a věcí nádherných. Jak se můžeme vzdělávat? Jedině jako žáci od učitelů, kteří už vzdělaní jsou. Jenomže učitelé jsou různí: dobří, špatní, průměrní i výteční. Abychom se vzdělali dobře, měli bychom se učit jen od učitelů nejlepších. Jenomže je tady problém, a to závažný: dobrých učitelů je málo. Můžeme se považovat za šťastné lidi, pokud za svůj život potkáme jednoho učitele dobrého. Ale pravděpodobnější je, že ho nepotkáme. Dobrý učitel se vyskytuje jednou za století; maximálně. Tedy naše šance vzdělávat se u učitele skutečně dobrého je nevelká. Navíc většina, ne-li všichni, skutečně dobří učitelé v dějinách jsou dnes už mrtvi. Naše vyhlídky se tedy jeví jako velice bledé; máme vůbec nějakou šanci na skutečně dobré vzdělání? A je tady i problém další, a to ještě závažnější: jak poznáme, kdybychom na ně náhodou narazili, kteří učitelé jsou ti nejlepší? Přece i ti největší ze vzdělanců v dějinách se mezi sebou často neshodli. Lišili se – a to častokrát radikálně – v názoru na to, co je pravda, co je správné, co je moudré. Když tedy mezi sebou nesouhlasili i ti nejmoudřejší a nejvzdělanější, jak máme poznat my, kteří nejmoudřejší a nejvzdělanější nejsme, kdo z nich měl pravdu? Jak máme poznat, co je pravda, co je správné, co je moudrost? Jak můžeme dosáhnout skutečného vzdělání? Aspirovat na to, že někdy budeme skutečně vzdělaní, nemůžeme. Můžeme se však o to alespoň snažit. A to tak, že budeme pozorně a trpělivě naslouchat vzájemné konverzaci těch největších vzdělanců v dějinách. Vzdělávání ve vlastním smyslu slova můžeme tedy definovat jako naslouchání konverzaci, diskusi mezi těmi největšími duchy a myslemi v dějinách. Toto je definice vzdělávání se: naslouchání konverzaci mezi těmi nejvzdělanějšími. Ale jak můžeme naslouchat konverzaci těch největších duchů v dějinách, když už jsou mrtvi? Tak, že budeme číst jejich knihy. Oni jsou mrtví, ale naštěstí nám zanechali své knihy. Jejich četba je jedinou prakticky dostupnou cestou ke vzdělání. Pozor, ale nikoli četba jakákoli, nýbrž četba jejich knih jakožto jejich vzájemné konverzace! Jejich knihy je nutno chápat jako jejich vzájemnou konverzaci; jako jejich vyříkávání si důvodů a argumentů o tom, kdo z nich se v čem a proč mýlí, a v čem je naopak na správné cestě. Jen tak, když jejich knihy považujeme za jejich velkou, monumentální konverzaci o tom, co je pravda, se můžeme vzdělat. Musíme ale pozorně sledovat jejich argumentaci, abychom se v jejich vzájemných sporech mohli přiklonit na tu stranu, která se v dané otázce sporu nemýlila, a tedy měla pravdu. A naše rozpoznání strany, která se v dané otázce sporu nemýlila, nám postupně umožní nahlížet pravdu další, tedy dosáhnout vzdělání. Proto tudíž nestačí, aby nám dnes žijící učitelé na školách říkali, co je obsahem knih dávno mrtvých autorů. Tito naši dnes žijící učitelé na školách totiž nemusí být těmi nejlepšími učiteli v dějinách – a ani jimi nejsou. Tudíž mohou desinterpretovat ty nejlepší autory, kteří už jsou mrtví a nemohou se bránit proti desinterpretaci. Proto je nutné, abychom knihy těch nejlepších učitelů v dějinách četli sami. Abychom je četly jakožto pokračující diskusi napříč staletími o tom, co je pravda. Tu nám neidentifikuje žádný z žijících učitelů na školách tím, že nám sdělí obsah těch knih. Maximálně nám může k identifikaci pravdy pomoct. Ale jestli je tomu skutečně tak, jestli interpretoval toho či onoho autora správně, a když už se přiklonil k určitému mínění jakožto k pravdivému, zda dostatečně zohlednil všechny námitky jeho oponentů, to si musíme pro sebe ověřit sami. Jen tak se můžeme skutečně vzdělat: sledovat konverzaci mezi největšími mysliteli v dějinách a hodnotit platnost jejich argumentů. To lze jedině prostřednictvím četby tzv. velkých knih. Jakékoli jiné úsilí o vzdělání – tj. zapisování si poznámek o tom, co nám říkají dnes žijící učitelé na školách o tom, co kdy v dějinách prý údajně psali a říkali učitelé jiní, je bezcenné; a jakožto cesta ke vzdělání marné. Nekultivuje naši mysl, nevede nás k lidské výtečnosti, neosvobodí nás od vulgarity a neposkytne nám možnost těšit se z účasti na věcech nádherných. Roman Joch Článek vyšel v druhém čísle studentských novin AGORA v listopadu 2003