1.) Co považujete za hlavní znaky současného konzervatismu?
RJ: Obhajobu svobodné západní společnosti, jak se historicky ustavila, proti totalitářům a utopistům. Obhajobu člověka coby svobodné a odpovědné bytosti, tedy nižší daně pro občany, vyšší tresty pro zločince, práva jednotlivců a nikoli skupin, odpor vůči rovnostářství a snaze státní mocí nivelizovat společnost (např. dekretovat mužům a ženám, jaké mají být jejich povinnosti v rodině). A samozřejmě obhajobu morálních a kulturních předpokladů svobodné společnosti, především instituce tradiční rodiny, elementární slušnosti, soukromí a dekora.
2.) Ve světě existují dvě hlavní tradice konzervatismu – americká a britská. Jaké jsou jejich hlavní přednosti?
RJ: Britský konzervatismus je empirický a skeptický; nedůvěřuje abstraktním idejím a universalismu. Je obhajobou toho, co bylo a je v Británii, tedy tradic a zvyklostí, protože jsou „naše“, tj. britské, a charakterizují společnost. Jeho cílem je kontinuita a zachování; shodou okolností kontinuita a zachování tradic a zvyklostí velice svobodné a umírněné společnosti se smyslem pro fair-play. Ale myslím, že britský konzervatismus jako modus – způsob přemýšlení – by obhajoval zachování jakýchkoli tradic a zvyklostí jakékoli společnosti.
Americký konzervatismus je více metafyzický; klade si otázku „Co je správné?“ A to, co je správné – nebo co se domnívá, že je správné -, hodlá v americké společnosti obhajovat a obnovovat (obnovovat a regenerovat možná i více než jen konzervovat; je tudíž více „akční“ než konzervativní). Odpovědi na otázku „Co je správné?“ dávají různé proudy v rámci amerického konzervatismu různé, americký konzervatismus jako celek je tak jejich jakousi „fúzí“; těmi odpověďmi, jejichž „fúzí“ je americký konzervbatismus, jsou: individuální svoboda, ústavně omezený stát, svobodný trh, židovsko-křesťanské hodnoty, biblická morálka, přirozené právo, silná obrana a silné ozbrojené síly. Cílem je tedy obnova principů otců zakladatelů USA v současných podmínkách; nejen proto, že ty principy byly „naše“, tj. americké, ale především proto, že ty principy byly a jsou objektivně správné.
3.) Britský konzervatismus, např. v podání Rogera Scrutona, se staví mj. za částečný intervencionismus do trhu. Je tento postoj v kontextu fúze liberalismu a konzervatismu obhajitelný?
RJ: Žádný jiný myšlenkový a politický proud není tak vnitřně svobodymilovný jako konzervatismus; nikde jinde nenajdete takovou různorodost a pestrost názorů, než uvnitř konzervatismu. Všechny ostatní proudy vypadají ve srovnání s ním jako velice konformní, až konformistické. Proto nás nepřekvapí, že v rámci konzervatismu nalezneme takové rozdíly v názorech na rozsah a funkce státu, jeho vztah k ekonomice a trhu, náboženství, tradici, filosofii, univerzalitu hodnot, moc a její použití, či modernitu.
Každý konzervativec ví, že v rámci konzervatismu (myšlenky i praxe) je nutné nějak skloubit svobodu člověka s řádem ve společnosti, nonkonformismus a originalitu jednotlivců s mravní autoritou, výsadu být excentrikem (jakým je Roger Scruton v tom nejlepším smyslu slova) se společenským konsensem. Pro Rogera Scrutona je takovým zdrojem řádu, autority a konsensu národní stát, proto mu v zájmu stability a soudržnosti komunity přiznává větší pravomoci, pokud jde o zásahy do ekonomiky a omezování svobody trhu a obchodu (protekcionismus). Já osobně preferuji svobodnější politiku, liberálnější ekonomiku, trh a obchod, omezenější a malý stát – s výjimkou bezpečnosti a obrany, kde jsem za stát velice silný -, a tudíž zdroj konsensu, řádu a autority ve společnosti vidím (a hledám) spíše ve sféře hodnot, náboženství a ctností, než ve státě. Ale jak říkám, konzervatismus je dům s mnoha pokoji a když myslitel tak vzdělaný, moudrý a úctyhodný jako Roger Scruton má v některých věcech více paternalistické názory než já, respektuji to, aniž bych si ho vážil o cokoli méně. Nejsme levice, abychom se všichni museli držet té samé politické linie, neboť jinak by následovaly čistky, vylučovaní, projevy sebekritiky, či maoisticko-trockistické sektářství. Levice je tak konformistická a nudná!
4.) Je náboženství nezbytnou složkou konzervatismu?
RJ: Náboženství samotné nikoli, ale úcta vůči tradičním západním náboženstvím – křesťanství a judaismu – ano. Konzervativec může být ateistou, deistou i věřícím, ale ať už je osobně tím či oním, je rád, že v západní společnosti ona náboženství existují, neboť generují řád a smysl pro povinnost v životech lidí a tím přispívají ke stabilitě mírné a velkorysé společnosti. Konzervativec je však krajně podezřívavý vůči kultům, sektám a těm nezápadním náboženstvím, jež se projevují nepřátelsky či násilnicky vůči západní společnosti a jejím tradicím.
5.) Jaké největší hrozby pro konzervatismus v současné době existují?
RJ: Dvě jsou stálé a „klasické“: etatismus, či lépe řečeno etatistická mentalita na straně většiny obyvatelstva i politiků; a mravní relativismus, tedy snaha intelektuálů – a čím dále tím více i mnohých prostých lidí -, myslet si, že mezi dobrem a zlem nejsou žádné objektivní rozdíly, nýbrž že „dobro“ a „zlo“ jsou jen naše subjektivní kategorie („dobro“ jednoho je „zlo“ druhého). Dvě jsou relativně nové: jsou to radikální feminismus v podání gender studies, jenž usiluje o radikální mocenskou rekonstrukci naší společnosti v duchu sociálního inženýrství; a postmoderní multikulturalismu, jenž záměrně dehonestuje a očerňuje západní civilizaci jakožto v dějinách unikátně zlou, i když právě ona byla naopak unikátně dobrou, neboť jako jediná dospěla k ideálům a praxi osobní svobody a práv jednotlivce. Obecně největším úkolem konzervativců je obhájit nároky a reputaci západní civilizace v očích jejích příslušníků.
6.) Jednou z tezí konzervatismu je, že není ideologií, ale praktickým postojem, závislým mj. na zemi působnosti. Jaký by měl být český konzervativec 21. století?
RJ: Především vtipný.
(Interview pro časopis Mladých konzervativců Pravý úhel. Otázky kladl Zbyněk Klíč, odpovídal Roman Joch.)
Už dlouho jsem se tak nenasmál. Můj jinak oblíbený doktor J. se pouští na pole fyziky, nevídané! V tom předstihl i Jakla a Hájka z Hradu! Inu, já vím, absolvovování více než jedné univesity možná svádí ke klausovksému syndromu, že se člověk ihned stane všeznalým expertem na všechny obory lidské činnosti. Nechť tedy je doktor poučen následovně. Klasická mechanika (ani klasický elektromagnetismus) nepozbývá platnosti, ba ani netrpí umenšením své platnosti v důsledku objevů kvantové mechaniky. Klasická mechanika cosi tvrdí za těch a těch okrajových podmínek (to je, doktore, ustálený pojem). Na tom nelze nikdy nic zpochybnit – což to je troufalé, ale pravdivé tvrzení, bez ohledu na jakékoliv budoucí objevy. Kvantová mechanika cosi jiného tvrdí za zcela jiných okrajových podmínek. Prvek hodnocení se vědecké metodologii vymyká. Každá disciplína si předem stanovuje, za jakých omezujících podmínek jsou její tvrzení pravdivá. Možná by se z tohoto principu měli poučit i (pseudo)filosofové.
RJ: Ani po Blochovej knihe si nemyslím, že kráľ liečiteľ je vo všeobecnosti pohanstvo, napokon ten kráľ je do svojej pozície uvedený cirkevnou mocou. A nie je pravda, že pomazanie kráľa je len sviatosť zmierenia, kráľ sa korunovačným obradom stáva tiež diakonom.
Hodnoty v striktním slova smyslu matematický postup neprodukuje a zkoumání faktů jako takových je ani vyprodukovat nemůže.
Jak ukázal MacIntyre v zanmenité, i když trochu emotivní knize ztráta ctnosti, hodnota musí splňovat minimálně jednu podmínku – směřovat k něčemu jako účelu. Tak máme kontrafaktuální základ, podle kterého můžeme hodnotit fakty. Bez tohoto základního účelu se ocitáme v mechanizovaném, zpustošeném světě. To samozřejmě neznamená, že bez explicitní reflexe hodnocení není možné jednání hodnotit – naopak, takové jednání, kterému chybí hodnotové zakotvení v účelu, se perverzně zvrátí v idolatrii výkonnosti jako jediného “očividného” kritéria – očividného ovšem až poté, co byla mysl primitiva zaslepena imanencí a neschopností transcendovat fakty.
Tak se odvartem od hodnot dostaneme k darwinismu, zbožňování daného jako jediného možného světa – a tím také k relativismu, protože na rozdíl od ideálních hodnot ve fyzické oblasti dominuje chvíli Hitler, pak zase Stalin, vždy v podobě přeživších nejzdatnějších. Stejně dětinské je současné zbožnění demokracie a trhu.
Drahy pane,
uznavam, ze i ja mam mezery v znalosti historie, ale predvadet to co Vy tak bych rozhodne necastoval sveho protivnika takovym vyrazivem. Kdyz uz se musite stale ohanet tak vagnimi pojmy jako “nosné principy západní křesťanské civilizace” tak alespon neargumentujte svymi poznatky z cetby dobrodruzne literatury. Je to asi jako mluvit o dobyvani Divokeho zapadu na zaklade cetby Karla Maye.
Rusky muzik nejsem (jako vzdy Vas vulgarni schematismus) a pokud jde o byzantinismus, nevim jestli byl Zapadu vzdy tak cizi. Proc potom Karel Veliky a ti vsichni po nem usilovali o to, aby se byzantskym cisarum tolik podobali a proc kopirovali byzantske ceremonie vcetne pomazani na panovnika, ktere tedy rozhodne SAKRALNI charakter melo. Rimsky cisar, dokonce i po prohranem boji o investituru (a pred tim zcela neodiskutovatelne) jmenoval biskupy, pomazaval na krale (jako treba ceskeho v neshode s papezem) atd). Nevim jak by toto bylo mozne, kdyby nepanovalo vseobecne predporozumeni, ze cisar ma sakralni funkci. To, ze casem toto chapani slablo ruku v ruce s oslabenim skutecne moci, je dano historickym vyvojem (napr. emancipace jednotlivych statu v ramci Rise, humanismus, osvicenstvi, revoluce 1848), nikoliv tradicnim chapanim podstaty funkce cisare.
Shrnuto, pochopte, ze az do pocatku novoveku nelze dost dobre oddelit sakralni a svetskou sferu. Nevim, jestli jste toho ovsem schopen, kdyz Vam zrejme unikla i takova malickost, ze ve stredoveku papez disponoval moci svetskou nikoliv shodou okolnosti, ale na zaklade uceni o dvou klicich od moci duchovni i svetske. Obe tyto moci jsou ospravedlneny nabozensky. Nehlede na to, ze duchovni prostredky slouzily vzdy dobre i jako prostredky svetske politiky (napr. interdikt).
Takze, ne ze ja smesuji, ale Vy zcela neorganicky a podle moderniho klice rozlisujete svetske a duchovni. Vysledkem je Vase schizofrenie. Rad byste stare jistoty, zboznost a mravni rad a pritom rezete vetev ze ktere tyto hodnoty vyrustaji.
Ne nehodnoti. Jedine co matematika v tomto pripade rika je, ze koreny jsou takova cisla p,q pro ktere neco plati. Hodnotit jak se resi koren kvadraticke rovnice muze tak maximalne ucitel, nad pisemnymi pracemi svych zaku.
Podobne fyzika taky nic nehodnoti. Jen neco konstatuje. To jakou metodu pouzijete ma zase vliv na delku intervalu spolehlivosti.
Matematika že nic nehodnotí? Nehodnotí např. jak se řeší kořen kvadratické rovnice?
Fyzika hodnotí, že Newtonova teorie je pro makrosvět slabší aproximaxcí reality, než Einsteinova teorie relativity, a pro mikrosvět zase slabší, než kvantová teorie. Jen je nutné vědět, co je subjektem zájmu té které vědy. U fyziky či matematiky to není krása, ošklivost (pace Queek).
Veda ze je striktne hodnotici? A konkretne, ze matematika je stiktne hodnotici? Ne, ona nic nehodnoti. Ona jen usuzuje na chovani promene pri splneni urcitych pozadavku. Ale matematika idealni pripad, jedina veda kde se vyskytuji pripady kde je znama presna hodnota velicin. Obecnejsi je fyzika. A ta uz vubec nic nehodnoti, nikdo nerika ze kvantovani je lepsi nez Newtonovy teorie. A casto dokonce ani nerika jaky je vysledek. Jen ho usadi do nejakeho intervalu, s nejakou pravdepodobnosti vyskytu v tomto intervalu.
Ad Queek: To je ten problém, že Kuhnovy věříte. Jak uvedl již David Černý, slepě nevěřte ani Kuhnovi, ani mě, ale kriticky, rozumem, zvažujte udržitelnost všech pozic. Mimochodem, silnou kritiku Kuhnova pojetí podal i americký teoretik vědy Stanley Jaki.
Věda nutně musí mít hodnotící prvek, jinak je bezcenná a není vědou. Historie hodnotí, zda bitva u Waterloo byla v roce 1815, nebo v roce jiném. Matematika je striktní hodnotící věda – naprosto jednoznačně a přísně hodnotí (nikoli zda čtverec je lepší než kruh, to není subjekt jejího zájmu), jaké je řešení kvadratické rovnici a jak se kvadratická rovnice řeší. Politická filosofie nehodnotící je nanic, neboť smyslem politické filosofie je hodnotit spravedlnost režimů. Politická filosofie, která se neumí dokopat k hodnocení, že Hitlerova forma vlády byla horší než Churchillova, je naprosto k ničemu. Zajisté, konkrétní politický filosof může sklouznout k ideologii (Karl Marx, např.), ale tím přestává být filosofem. Filosof musí svá tvrzení dokazovat, nikoli jen dogmaticky postulovat.
Ad „Politik“: je mýtem levicových liberálů, že Pravda je neslučitelná se svobodou, že je „…nekompatibilní s principy minimální vlády.“ Co když náhodu onou Pravdou – lépe řečeno, součástí Pravdy – je poznatek, že vláda má být omezená, případně minimální? Pak zajisté Pravda není opakem svobody a minimální vlády, nýbrž právě jejich garancí!!! (Jistěže, falešné a pokřivené pojetí „pravdy“ může vést k nesvobodě a k vnucování této „pravdy“ – tj. nepravdy – ze strany státní moci do společenské sféry.) Právě Pravda o inherentní důstojnosti a hodnotě každého člověka je nezbytným předpokladem svobody, nikoli absence této Pravdy! (Kdyby tato Pravda absentovala, nebyl by žádný důvod pro svobodu jednotlivců a proti všemocnosti státu.)
Ad Libor: kardinál Cajetan psal, že papež jakožto papež, tj. pozemská hlava Církve, nemůže být sesazen z úřadu papeže. Papež jakožto světský vládce sesazen z postu světského vládce být může (ale nepřestává být papežem). Není nijak dáno, že papež má být světským vládcem, a ani na jakém území. Může i nemusí být světským vládcem; pokud jim je, může i nemusí být na území malém nebo velkém. To je jen kontingentní záležitostí dějin, nikoli inherentní, esenciální součástí úřadu papeže.
Váš problém je ten, že nechápete západní křesťanskou civilizaci a neznáte její dějiny. Beznadějně a fatálně mícháte a pletete řád světský a řád sakrální. „Kral je kral (papez je papez) a jako takovy nemuze byt z podstaty veci odstranen svymi podanymi.“ – Právě že nikoli; to platí pro papeže, nikoli však pro krále. „Podle vzoru krale Davida byl kral povazovan za pomazaneho Boziho, lide dokonce verili, ze jeho pouhy dotek leci.“ – to byla pohanská, nekřesťanská pověra. Křesťanství ji naštěstí vymítilo. „KRAL NENI VOLEN – jeho funkce je predevsim SAKRALNI!!!!“ – to je Vaše míchání řádu světského a sakrálního; funkce krále rozhodně a zásadně NENÍ sakrální, alespoň ne v západní křesťanské civilizaci. Jste snad Byzantinec nebo ruský mužik? To leda tak tito „pravoslavní“ mohli věřit tomuto bludu.
„…uz vidim jak stredoveci rytiri pred bitvou medituji, jestli vedou valku spravedlivou nebo ne a podle to se rozhoduji, jestli se ji zúčastni…“ – ano, skuteční rytíři musí, jinak by byli jen pouhými hrdlořezy a řezníky. Rytíř musí být přesvědčen o spravedlnosti svého boje a když mu král nařídí učinit něco nespravedlivého – např. zmasakrovat nevinné, ženy a děti – musí se tomuto králi vzepřít. Alespoň křesťanský rytíř, pane!
Roland bez spravedlnosti a zvažování spravedlivé války by nebyl Rolandem, to samé Arthur, to samé Rodrigo Diaz de Vivar, El Cid. V jedné klimatické scéně dokonce El Cid přinutí krále přísahat, že nezabil svého bratra (dva bratři předtím po smrti svého otce, krále, bojovali o moc a jeden z nich byl zavražděn), a pak ho přinutí složit ještě několik přísah, na právo a spravedlnost, dodržování práva, atd. . Až když král přísahá, El Cid před ním poklekne a uzná jej za svého krále. Úřad krále v západní křesťanské civilizaci byl podmíněn jeho přísahou a jejím dodržováním, Vy ignorante!
Opakuji, pomazání krále je jako svátost smíření, nikoli jako svátost kněžství; je to uznání legitimity krále a přidělení mu Majestátu, o který však svým špatným jednáním (stejně jako člověk o Milost posvěcující po svátosti smíření svým špatným jednáním) může přijít.
Shrnuto a podtrženo: neznáte ani historii, ani nosné principy západní křesťanské civilizace a jejího pojetí světské vlády.