uznavam, ze i ja mam mezery v znalosti historie, ale predvadet to co Vy tak bych rozhodne necastoval sveho protivnika takovym vyrazivem. Kdyz uz se musite stale ohanet tak vagnimi pojmy jako “nosné principy západní křesťanské civilizace” tak alespon neargumentujte svymi poznatky z cetby dobrodruzne literatury. Je to asi jako mluvit o dobyvani Divokeho zapadu na zaklade cetby Karla Maye.

Rusky muzik nejsem (jako vzdy Vas vulgarni schematismus) a pokud jde o byzantinismus, nevim jestli byl Zapadu vzdy tak cizi. Proc potom Karel Veliky a ti vsichni po nem usilovali o to, aby se byzantskym cisarum tolik podobali a proc kopirovali byzantske ceremonie vcetne pomazani na panovnika, ktere tedy rozhodne SAKRALNI charakter melo. Rimsky cisar, dokonce i po prohranem boji o investituru (a pred tim zcela neodiskutovatelne) jmenoval biskupy, pomazaval na krale (jako treba ceskeho v neshode s papezem) atd). Nevim jak by toto bylo mozne, kdyby nepanovalo vseobecne predporozumeni, ze cisar ma sakralni funkci. To, ze casem toto chapani slablo ruku v ruce s oslabenim skutecne moci, je dano historickym vyvojem (napr. emancipace jednotlivych statu v ramci Rise, humanismus, osvicenstvi, revoluce 1848), nikoliv tradicnim chapanim podstaty funkce cisare.

Shrnuto, pochopte, ze az do pocatku novoveku nelze dost dobre oddelit sakralni a svetskou sferu. Nevim, jestli jste toho ovsem schopen, kdyz Vam zrejme unikla i takova malickost, ze ve stredoveku papez disponoval moci svetskou nikoliv shodou okolnosti, ale na zaklade uceni o dvou klicich od moci duchovni i svetske. Obe tyto moci jsou ospravedlneny nabozensky. Nehlede na to, ze duchovni prostredky slouzily vzdy dobre i jako prostredky svetske politiky (napr. interdikt).

Takze, ne ze ja smesuji, ale Vy zcela neorganicky a podle moderniho klice rozlisujete svetske a duchovni. Vysledkem je Vase schizofrenie. Rad byste stare jistoty, zboznost a mravni rad a pritom rezete vetev ze ktere tyto hodnoty vyrustaji.

Fyzika hodnotí, že Newtonova teorie je pro makrosvět slabší aproximaxcí reality, než Einsteinova teorie relativity, a pro mikrosvět zase slabší, než kvantová teorie. Jen je nutné vědět, co je subjektem zájmu té které vědy. U fyziky či matematiky to není krása, ošklivost (pace Queek).

Věda nutně musí mít hodnotící prvek, jinak je bezcenná a není vědou. Historie hodnotí, zda bitva u Waterloo byla v roce 1815, nebo v roce jiném. Matematika je striktní hodnotící věda – naprosto jednoznačně a přísně hodnotí (nikoli zda čtverec je lepší než kruh, to není subjekt jejího zájmu), jaké je řešení kvadratické rovnici a jak se kvadratická rovnice řeší. Politická filosofie nehodnotící je nanic, neboť smyslem politické filosofie je hodnotit spravedlnost režimů. Politická filosofie, která se neumí dokopat k hodnocení, že Hitlerova forma vlády byla horší než Churchillova, je naprosto k ničemu. Zajisté, konkrétní politický filosof může sklouznout k ideologii (Karl Marx, např.), ale tím přestává být filosofem. Filosof musí svá tvrzení dokazovat, nikoli jen dogmaticky postulovat.

Ad „Politik“: je mýtem levicových liberálů, že Pravda je neslučitelná se svobodou, že je „…nekompatibilní s principy minimální vlády.“ Co když náhodu onou Pravdou – lépe řečeno, součástí Pravdy – je poznatek, že vláda má být omezená, případně minimální? Pak zajisté Pravda není opakem svobody a minimální vlády, nýbrž právě jejich garancí!!! (Jistěže, falešné a pokřivené pojetí „pravdy“ může vést k nesvobodě a k vnucování této „pravdy“ – tj. nepravdy – ze strany státní moci do společenské sféry.) Právě Pravda o inherentní důstojnosti a hodnotě každého člověka je nezbytným předpokladem svobody, nikoli absence této Pravdy! (Kdyby tato Pravda absentovala, nebyl by žádný důvod pro svobodu jednotlivců a proti všemocnosti státu.)

Ad Libor: kardinál Cajetan psal, že papež jakožto papež, tj. pozemská hlava Církve, nemůže být sesazen z úřadu papeže. Papež jakožto světský vládce sesazen z postu světského vládce být může (ale nepřestává být papežem). Není nijak dáno, že papež má být světským vládcem, a ani na jakém území. Může i nemusí být světským vládcem; pokud jim je, může i nemusí být na území malém nebo velkém. To je jen kontingentní záležitostí dějin, nikoli inherentní, esenciální součástí úřadu papeže.

Váš problém je ten, že nechápete západní křesťanskou civilizaci a neznáte její dějiny. Beznadějně a fatálně mícháte a pletete řád světský a řád sakrální. „Kral je kral (papez je papez) a jako takovy nemuze byt z podstaty veci odstranen svymi podanymi.“ – Právě že nikoli; to platí pro papeže, nikoli však pro krále. „Podle vzoru krale Davida byl kral povazovan za pomazaneho Boziho, lide dokonce verili, ze jeho pouhy dotek leci.“ – to byla pohanská, nekřesťanská pověra. Křesťanství ji naštěstí vymítilo. „KRAL NENI VOLEN – jeho funkce je predevsim SAKRALNI!!!!“ – to je Vaše míchání řádu světského a sakrálního; funkce krále rozhodně a zásadně NENÍ sakrální, alespoň ne v západní křesťanské civilizaci. Jste snad Byzantinec nebo ruský mužik? To leda tak tito „pravoslavní“ mohli věřit tomuto bludu.

„…uz vidim jak stredoveci rytiri pred bitvou medituji, jestli vedou valku spravedlivou nebo ne a podle to se rozhoduji, jestli se ji zúčastni…“ – ano, skuteční rytíři musí, jinak by byli jen pouhými hrdlořezy a řezníky. Rytíř musí být přesvědčen o spravedlnosti svého boje a když mu král nařídí učinit něco nespravedlivého – např. zmasakrovat nevinné, ženy a děti – musí se tomuto králi vzepřít. Alespoň křesťanský rytíř, pane!

Roland bez spravedlnosti a zvažování spravedlivé války by nebyl Rolandem, to samé Arthur, to samé Rodrigo Diaz de Vivar, El Cid. V jedné klimatické scéně dokonce El Cid přinutí krále přísahat, že nezabil svého bratra (dva bratři předtím po smrti svého otce, krále, bojovali o moc a jeden z nich byl zavražděn), a pak ho přinutí složit ještě několik přísah, na právo a spravedlnost, dodržování práva, atd. . Až když král přísahá, El Cid před ním poklekne a uzná jej za svého krále. Úřad krále v západní křesťanské civilizaci byl podmíněn jeho přísahou a jejím dodržováním, Vy ignorante!

Opakuji, pomazání krále je jako svátost smíření, nikoli jako svátost kněžství; je to uznání legitimity krále a přidělení mu Majestátu, o který však svým špatným jednáním (stejně jako člověk o Milost posvěcující po svátosti smíření svým špatným jednáním) může přijít.

Shrnuto a podtrženo: neznáte ani historii, ani nosné principy západní křesťanské civilizace a jejího pojetí světské vlády.